Stříbrný rytíř

Nová povídka druhá část

14. června 2018 v 14:36 | Ailiyah
Královna Naima všechnu starost o palác přenechala své dceři a královým rádcům. Laini ale místo vlády trávila spoustu času u lůžka svého otce.
"Tati?"
"Laini, musíš vládnout. Já už nemám sílu..." řekl Danuel.
"Jsi přece král. Nemůžeš umřít, mám tě ráda, maminka tě tolik miluje! Nesmíš jen tak odejít. Uzdravíš se a budeš zase vládnout Lesní zemi. Nevzdávej to, prosím," přemlouvala Laini svého otce.
"Umírám," řekl Danuel. Laini se rozplakala. Lehla si ke králi, objala ho a plakala mu v náručí. Najednou se v komnatě rozsvítilo. Před královou postelí stál Oarus s velkým zářivým mečem.
"Ne, Danueli, neumíráš. Tvůj vnuk Alexandr potřebuje někoho, kdo ho naučí vládnout. Už teď je to statečný chlapec a ty z něj vychováš dokonalého rytíře. Je to tvoje povinnost. Věřím, že teď už se nebudeš vzpírat vůli Dobra," usmál se Oarus.
"Oare, nech mě odejít. Jsem zlomený," řekl Danuel.
"V žádném případě. Tady se umírat nebude. Tohle je meč, který daruješ Alexandrovi. A okamžitě vylez z té postele. Nebudeš si tady hrát na nějakého nemocného ubožáka."
Danuel na Oara jen bezmocně zíral.
"Něco jsem řekl! Okamžitě vstaň! To si říkáš král? Kde je tvá odvaha, tvá statečnost, kde je tvůj smysl pro povinnost?"
"Já už nejsem král," řekl Danuel skomíravým hlasem.
"Tak dost," vykřikl Oarus, vrhnul se na krále a vzal ho pevně za obě ruce, vytáhl ho ven z postele.
"Ty jsi vyhublý… Okamžitě se najíš. A za hodinu tě čekám v pracovně, musím ještě něco vyřídit na ostrově. Běž do kuchyně a dej si slepičí polévku. Udělá ti dobře," přikázal Oarus.
Danuel bezradně stál u své postele.
"Oarus má pravdu, tati. Pojď se mnou, dáme si večeři," řekla Laini.
"Vy nechápete, jak je to těžké," začal Danuel a Oarus se rozesmál.
"Vždycky jsi měl tolik chuti k jídlu! Necítíš tu vůni? Slepičí polévku máš rád, prosím tě, běž a dej si plný talíř. Zakousni to pečení a za chvíli budeš zase král se vším všudy."
"Tati," prosila Laini a podívala se Danuelovi do očí. Už nebyly prázdné, viděla v nich zase ty staré jiskřičky.
"Dobrá. Končím s umíráním. Mám hrozný hlad," usmál se Danuel.
"No hurá. Vzchop se, máš velkou zodpovědnost za tento svět," řekl Oarus a Danuel se rychle oblékl. Já mám takový hlad, říkal si a když měl zase na sobě krásné královské roucho, objal svou dceru a vzal si od Oara meč.
"Alex potřebuje dědečka. Je to tak. Prosím, odpusťte mi moji pošetilost."
"Omluva se přijímá. Tak za hodinu přijdu a musíme dohnat všechno, co jsi zanedbal," řekl Oarus a Danuel šel rázným krokem do kuchyně.
Další den ráno se Henry balil. Theresa zuřila. Svým způsobem kdysi Henryho strašně milovala. Ale nedokázala se smířit s tím, že Henry v mládí miloval krásnou princeznu. Teri nebyla ani hezká, ani ošklivá. Průměrná, tuctová žena. Věděla, že Henry si ji vzal proto, aby zapomněl na Laini. Ale to se mu nepovedlo.
Když se Henry objevil v paláci, moc radostně ho nepřivítali. Naima nevěděla, co mu má říci, nečekali ho. Danuel odpočíval, pořád ještě byl hrozný hypochondr po tom svém umírání.
Laini přišla do zasedací místnosti a když spatřila Henryho, vykulila oči a roztřásla se.

Začátek nové povídky :-)

14. června 2018 v 14:35 | Ailiyah
"Co to říkáš, Alexi?" Sir Henry Lawaine tomu nemohl uvěřit.
"Musím to pořád opakovat? Princezna Laini už je svobodná. Já sám jsem ji vysvobodil… no, vlastně - pomohl nám Oarus. Bylo to strašně dobrodružný a zajímavý, ale ta říše zapomnění je zvláštní místo. Z toho čaroděje šel strach." Alex pořád každému vypravoval své zážitky. Před hodinou přijel domů s královnou Naimou, která chtěla konečně navštívit ostrov. Byla teď oficiálně babičkou a malého Alexe si vyloženě užívala.
"A kde je vlastně Marianna?" zeptal se Henry. Alex se zarazil, těžce vydechl.
"Marianna v říši zapomnění umřela," řekl Alex tiše. Henry ho objal a chlapec se rozplakal.
"Je toho na mě moc. Byl tam i takový hodný pán, jmenoval se Loren, a ten taky umřel..." vzlykal Alexandr. Henry pevně držel desetiletého chlapce v náruči.
"Pojedu s tebou na ostrov. Musím Laini vidět," řekl Henry.
Když přišel domů, byl zamyšlený. Jeho žena Theresa se do něj pustila:
"Kde jsi byl celej den? Je tady tolik práce a ty jsi furt s tím malým klukem."
"Teri, je to přece můj syn..." řekl Henry mírně. Nechtěl se hádat.
"Ale my dva spolu máme tři dcery, na to si zapomněl? Co koně? Ani jsi je nenakrmil!" rozčilovala se.
"Nech mě, prosím, byl to pro mě těžkej den."
"Tak těžkej den? A co já, co naše holky, na nás nemyslíš? Ty jsi strašně sobeckej chlap. Vidíš jen toho malýho nafoukanýho rytíře. Nakonec za ním ještě pojedeš do Aghaton, co?"
"Ano, to pojedu," řekl krátce Henry.
"Cože? To si děláš srandu?" vyjela Theresa.
"Chci znovu vidět město, kde jsem vyrůstal."
"A chceš vidět tu couru, viď?" ušklíbla se Theresa a to už bylo na Henryho moc. Položil své ženě ruce na ramena a zatřásl s ní.
"Princezna Laini z Aghaton není žádná coura!" vykřikl.
"Ty se mnou cloumáš jak kdybych byla nějakej kamarádíček z hospody. Co si to dovoluješ?"
"Teri, s tebou žít, to je peklo!"
"Tak si za ní jeď, jeď si za svojí první láskou, za princeznou, která ti hned dala, co? Už ti na mě vůbec nezáleží!"
"Jsi pěkně protivná."
"Zítra si promluvíme," řekla Theresa. Henry si šel lehnout, měl už všeho plné zuby. Poslední dobou se s Theresou pořád hádali. Když dnes slyšel od Alexe, že Laini už není pod mocí kletby, vzpomněl si na ni. Druhý den ráno vstal ještě před rozedněním a šel ke svému stolku, kde měl schované dopisy. Dopisy od Laini.
Henry přemýšlel. Copak bych nemohl na malý výlet? Už deset let tvrdě pracuji pro svoji rodinu. V Aghaton jsem se narodil a mám přece právo se tam aspoň na týden podívat. Chci se setkat se s ženou, se kterou mám krásného syna. Kdo ví, jak Laini vypadá. Je jí dvacet šest let. Určitě je ještě krásnější, než tehdy.
Theresa udělala ráno Henrymu takovou scénu, že se okamžitě rozhodl. Ta týden pojedu s Alexem do Aghaton, řekl si. A moje hádavá žena mi na té malé dovolené vůbec nebude scházet. Thomas truchlil po Marianně a vůbec se Alexovi nevěnoval. Malý kluk proto pořád něco kutil venku, vyřezával si dřevěný meč a pořád chodil za Henrym. Je to přece jeho pravý táta.
Takhle chutná svoboda, říkala si Laini. Jediné, co jí kalilo radost, byl její otec Danuel. Pořád čekala, až přijde Oarus. Jestli král zemře, bude ona následnicí trůnu. Nedokázala by vládnout, deset let žila v klášteře mezi jeptiškami. Život v klášteře byl trochu jednotvárný, Laini opisovala knihy, okopávala zahrádku, starala se o zvířata, předla, četla staré pověsti… Otec ale vždycky počítal s tím, že je jediná dědička a pořád doufal, že se Laini z kláštera vrátí a předá jí své zkušenosti. Princezna ale nestála o trůn, o starosti s ním spojené.

Něco o mně :-)

17. května 2018 v 11:42 | Ailiyah
Ahoj všichni mí milí čtenáři, zdravím hlavně ty věrné, co mi tady komentují mé příběhy...

V anketě jste mi psali, že uvítáte víc info o autorce.

Ehm ehm... :-)

Je mi dvacet osm let, píšu od pěti... Má prvotina se jmenuje "Pejsek Punťa a jeho kamarádi" a dá se vesele srovnat s leckterými současnými knihami pro malé děti. "Jak šel pejsek na zahradu" a k tomu obrázek... :-D

Jinak kromě psaní a čtení mě baví zpěv, klavír, lalala. Ráda plavu v rybníku, už jsem letos pokořila Opaťák (bydlím v Opatovicích nad Labem), v zimě chodím bruslit na stadion a pořídila jsem si konečně i inliny. Občas kreslím, vybarvuju, prostě miluju tvoření. V mládí jsme se ségrama vymýšlely různé legrační scénky. Taky je můj koníček vyprávět vtipy a snažím se si zapamatovat co nejvíc hlodů a vtípků. Umím pár básní a textů z Bible. Nazpaměť.

Moc mě nebaví o všem říkat "miluju" nebo "i love pizza", nemám duševní vztah k pizze, i když ji mám ráda. Ale můžu říct, že miluju kočky.

Jinak teda pište komentáře, čtěte a hlavně reakce, reakce... Když mi napíšete do komentáře "hezké", tak mě to sice potěší a povzbudí, ale je mi to cca k ničemu... :-(

Mějte se hezky, zas sem něco napíšu.

Vaše Aili Anna

Anketa

17. května 2018 v 11:36 | Ailiyah
Mám pro vás novou anketu, týká se mých staronových povídek a příběhů o Stříbrném rytíři Alexandrovi... Čtěte, reagujte, chci vaši konstruktivní kritiku! A klidně si přečtu i hejty :-)

Druhá část povídky - Alex

17. května 2018 v 11:17 | Ailiyah
Alex měl oběd snědený rychle. Hltal, až se dvakrát zakuckal. Jaká asi princezna je? Má dlouhé zlaté vlasy, to viděl na obraze. Určitě bude šťastná, že ho vidí. A já jí řeknu, ať se nebojí žádného prokletí. Asi to ví, že Henry už má dávno ženu a pět dětí… Musí to být těžké, když ho stále miluje. Alexovi to bylo tolik líto, jeho maminka má chudák tak těžký život, je nemocná, přišla o muže i dítě. Ale já ji potěším, říkal si Alex.
Laini se procházela klášterní zahradou. Nedočkavě se dívala k bráně, kéž by už přijel její syn! Na obloze se objevila velká záře a z ní vyšel muž. To je přece - to je Oarus!
"Moje milá Laini! Nezapomněla jsi na mě?" usmíval se vysoký muž a sestoupil na zem.
"Oare! Jak bych na tebe mohla zapomenout? Slíbil jsi, že ještě přijdeš a už deset let na tebe čekám."
"Vím, že se těšíš na syna. Ale dobře mě poslouchej, smíš ho vidět jen jednou. Jinak na něm spočine tvá kletba."
"Jednou? To je tak málo! Ta kletba přece musí odeznít, musíme ji zlomit!"
"Zlomit ji může pouze tvůj syn, ale nevím, jestli to dokáže."
"A jak?"
"Musel by sestoupit do říše zapomnění a porazit jejího vládce, čaroděje Miina. Pak budeš svobodná."
"Alexandr to určitě dokáže!" vykřikla Laini.
"Až k tobě přijde, dej mu tenhle klíč a mapu. Jestli najde říši zapomnění a otevře ji klíčem, jestli Miina porazí - budeš ho moci vídat denně. Ale je to příliš těžký úkol pro desetileté dítě."
"Já mu věřím," řekla Laini a v srdci jí rostla naděje. Oarus jí předal mapu a klíč, požehnal ji a rozloučil se. Laini zůstala sama.
"Dobrý den, hledám princeznu Laini. Jdeme za ní, jsme ohlášeni," řekla Marianna sestře Cristině, která stála v bráně.
"Ano, už vás čeká," usmála se Cristina a pustila ji dovnitř. Alex si prohlížel dlouhé chodby s obrazy na stěnách. A pak ji uviděl. Laini měla krásné bílé šaty, květiny ve vlasech a zářivé modré oči. Usmívala se a rozběhla se k nim. Chytila Alexe do náruče.
"Tak konečně tě vidím. Mám krásného syna. Jsi už velký," smála se Laini.
"Už je mi deset. A mám sílu," vytahoval se Alex.
"Jaké byly zkoušky?" ptala se Laini a vzala Alexe za ruku. Povídali si a Marianna tam stála jako kůl v plotě.
"Marianno! Pojď si sednout na zahradu, máme tam lavičky, dáme si bylinkový čaj. A máme tu čerstvé mléko a sýry, chováme spoustu zvířat. Chceš je vidět, Alexandře?" mluvila Laini o překot.
"Říkej mi Alexi, prosím," ozval se klučina.
"Dobře. Pojď se mnou, máme tam krávy, kozy. Povíš mi o těch přijímačkách." Alex a Laini šli směrem k ohrádce pro kozy a ovce. Marianna seděla na bílé lavičce, popíjela čaj a najednou cítila, že Alexe ztrácí. Jak moc miluje toho tvrdohlavého kluka, který má věčně odřená kolena a špinavou košili. Jak moc jí přirostl k srdci, i když nebyl jejíí syn. Teď už ale ví o své pravé matce, bude studovat v Aghaton, uvidí ho jen o prázdninách…
Laini má přece právo vidět svého syna. Ano, takhle to mělo být. Je to nešťastná žena, aspoň má teď radost. Marianně se svíralo srdce bolestí, když viděla krásnou princeznu. Nemůžu se s ní rovnat. Jsem jen obyčejná selka, Alex na mě časem zapomene… Ne, to ne, zaplašila černé myšlenky. Nikdy by na mě nezapomněl. Na co to jen myslím? Zavrtěla hlavou.
"Alexi, smíme se vidět jen jednou. Kvůli kletbě, kterou na mě uvalil loupežník Vagan. Ale ty ji můžeš zlomit," řekla Laini, když se se synem dívali na malá jehňátka.
"Mami, já na žádné kletby nevěřím," řekl Alex.
"Poslouchej mě. Ta kletba je reálná a opravdu existuje, ať tomu věříš, nebo ne. Přísahám při Dobru."
"Fakt? Ty jsi ji někdy pocítila?"
"Každý den."
"Aha," řekl Alex a začal přemýšlet.
"Je to na tobě. Pokud sestoupíš do říše zapomnění a přemůžeš čaroděje Miina, kletba bude zrušena. A můžeme se vídat. Chceš přece být rytíř a prožívat dobrodružství. Tohle by mohla být tvoje první zkušenost."
"To myslíš vážně?" vykulil Alex oči.
"Naprosto vážně. Jsi přece můj syn a máš odvahu."
"Jsem odvážný dost," řekl Alex.
"Uděláš to pro mě?"
"Ano."
"Tady máš mapu a klíč. Myslím, že podle mapy se snadno zorientuješ. O té říši vlastně nic nevím, ale pevně věřím tomu, že to dokážeš."
"Musím to udělat, kvůli nám oběma."
"Až budu svobodná, chtěla bych tě vídat denně. A vidět Henryho. Jak se mu daří?"
"Dobře… Ale víš o tom, že už má rodinu. Jeho žena mu dala tři dcery."
"Víš, já ho nikdy nepřestanu milovat... Chci ho jen vidět. Doufám, že je šťastný."
"Ty nejsi šťastná, viď?"
"Teď ano. Když jsi tady," řekla Laini a pohladila synka po vlasech.
"Večer tam půjdu. Naštěstí zeměpis jsem se učil, i když mi moc nejde. Ta mapa je ale jednoduchá. Stozelený les. Na rozcestí doprava a za Rezavou skalou by měla být brána. Klíč mám. Mami, já tě osvobodím," řekl Alex a připadal si teď doopravdy jako rytíř, který vyráží za dobrodružstvím.
"Jsi statečný a to se mi líbí. Tak pojď za Mariannou, ať tam není sama," usmála se Laini.
"Můžeme tady zůstat přes noc?" zeptala se Marianna.
"Já jdu večer na výlet, sám," řekl Alex.
"Nesmysl, nikam nepůjdeš," rozhodla Marianna.
"Ale já musím! Zlomit to prokletí." A začal vysvětlovat.
"Laini? A Vy byste mu to dovolila? Jít do toho nebezpečného lesa? K čaroději?" divila se Marianna.
"Je to naše jediná šance," řekla Laini.
"Alex je malý kluk. Co víte o výchově dětí?"
"Marianno, ty ale nejsi moje máma! Laini mi to povolila," řekl Alex a Mariannu bodlo u srdce. Alex se rozběhl k bráně.
"Ve jménu Dobra, otevřete mi bránu," zavolal Alex a vrátná ho pustila ven. Alex uměl velice rychle běhat. Marianna hned vyrazila za ním, ale neměla šanci ho dohonit. Zklamaně přišla zpět k princezně, podívala se na ni a řekla:
"Jste za něj zodpovědná. Jestli ho čaroděj Miino zabije, je to Vaše vina. Já už si s Vámi nemám co říct. Sbohem." Laini zamrazilo, ale nedokázala jí nic odpovědět. Vyprovodila Mariannu k bráně, uklidila hrnečky od čaje a šla se pomodlit. Kéž Dobro ochraňuje mého syna. Pořád ho viděla před očima. Hnědé kudrnaté vlasy po otci, modré oči po mně. Je tak odvážný. Určitě to dokáže.

Alex - první část povídky

17. května 2018 v 11:16 | Ailiyah
"Alexi! Pojď už domů. Bude večeře," volala Marianna.
"Budeme mít nového koně, mami?" ptal se desetiletý Alexandr.
"Ano, táta přiveze zítra mladého bělouše. Tak se pojď najíst."
Marianna, Thomas a Alexandr zasedli k večeři.
"Mami, jednou jsi mi slíbila, že mi něco řekneš, až budu velký. Myslím, že už jsem velký dost, ne? Pověz mi to," řekl zvědavě Alex.
"Ále, na tom nezáleží..." odpověděla Marianna.
"Ale já to chci vědět, opravdu," začal Alex vyvádět, tahal Mariannu za ruku a málem strhl ubrus. "Musíš mi to říct."
"Pojď sem ke mně," objala ho Marianna. "Víš, když jsi byl malý… vlastně… Alexi, já nejsem tvoje maminka. A Thomas není tvůj táta. Tvoji praví rodiče jsou princezna Laini z Aghaton a Sir Henry Lawaine." Tak, a bylo to venku.
"Cože? Strejda Henry? On je můj táta?"
"Princezna Laini je prokletá, stejně jako Henry a proto tě nesmí vychovávat. Narodil ses, když jí bylo šestnáct a dala tě na vychování nám. Já nemůžu mít děti, Alexi, jsem moc ráda, že tě máme. Jestli chceš vidět maminku, můžeme se vydat do kláštera Rimineux. Ale bojím se té kletby."
"Ale proč mi to strejda Henry nikdy neřekl!" vykřikl naštvaně Alex a vyběhl ven. Tam zrovna stál strejda Henry a hřebelcoval koně.
"Takže ty jsi můj táta?" vyjel na něj Alex a v očích měl slzy.
"Kdo ti to řekl?"
"A princezna Laini je moje máma? To jste mi to nemohli říct dřív?"
"Jsi ještě dítě..."
"Já nejsem žádné dítě!" vztekal se Alex a vběhl do stáje za klisničkou Ally. Tam se rozplakal.
Marianna věděla, kde Alexe hledat. Přišla za ním do stáje a dala mu ruku na rameno.
"Lexi, já vím, že to není jednoduché," řekla tiše.
"Jak to můžeš vědět! Ty máš mámu i tátu. O princezně se říká, že zešílela. A navíc, Aghaton je až v Lesní zemi, za mořem, a klášter Rimineux ani neznám."
"Můžeme tam spolu jet. Laini bude mít radost, že jsi ji navštívil. Ale pamatuj si, smíš ji vidět jen jednou, to prokletí je strašná věc."
"Nemůžu víckrát vidět svou vlastní mámu?"
"Je to krutá kletba."
"A komu mám teď říkat mami?" podíval se Alex Marianně do očí.
"Můžeš tak říkat mně, jestli chceš. Vím, že už to nebude jako dřív."
"To teda ne! Takže já jsem vlastně napůl princ," usmál se najednou Alexandr.
"Jestli chceš, může z tebe být rytíř. V Aghaton je perfektní škola pro rytíře a žije tam tvůj dědeček a babička, královská rodina."
"Takže budu rytíř? A můj děda je fakt král Lesní země?" Alexovi svítily oči.
"Nevím, jestli tě král a královna budou chtít vidět," váhala Marianna.
"Kdy začíná školní rok?" ptal se Alex nedočkavě.
"Za týden jsou zkoušky. Když je zvládneš, můžeš do školy nastoupit. Ale je to hodně náročná škola. Aby ses stal rytířem, to není jen tak."
"Já vím, mami… Ale zvládnu to. Je to vlastně super, že moji prarodiče jsou král a královna. Určitě mě rádi přivítají. A chci navštívit mámu. Třeba je nešťastná proto, že nemůže být se mnou. Prokletí, nevím," mudroval Alex. Otřel si poslední slzičky a oznámil Henrymu i Thomasovi, že jde na školu Scardieu Palanti, aby se stal rytířem. Jak si vždycky přál. A že chce navštívit svou pravou matku.
Marianna nevěděla, co vlastně princezně napsat. Má jejího syna a ten ji chce vidět. "Milá Laini!" ne, to je příliš familierní. "Vážená princezno" ne, to zní moc škrobeně. Kousala tužku a nedokázala nic napsat. Thomas přišel domů a viděl svou ženu bezradně sedět u stolu.
"Píšeš Laini?" zeptal se.
"Zkouším to," usmála se Marianna. "Darovala nám dítě a teď ho stejně ztrácíme. Nevím, jak král s královnou Alexe přivítají. Když Laini porodila, nechtěli dítě ani vidět. Kdo ví, jestli Alexe vůbec pustí do paláce."
"Zakázat mu to nemůžeme, vždyť ho znáš, je zvědavý a tvrdohlavý. Stejně tam půjde. A Laini je labilní, až Alexe uvidí, určitě se rozpláče a kdo ví, jak to dopadne."
"Těžko říct."
"Přenecháme to Dobru," usmál se Thomas a pohladil Mariannu po vlasech. "Ukaž. Já ten dopis napíšu."
"Vážená princezno Laini,
Vašemu synovi se daří skvěle. Dnes jsme mu řekli, že není náš syn, moc rád by Vás navštívil. Věřím, že pro Vás bude velkou radostí se s ním setkat a uvidíte, že se o něj dobře staráme. Rád by navštívil i Vaše rodiče. Napište nám, který den by mohl přijít.
Chystá se na přijímací zkoušky na Scardieu Palanti, chce být rytířem. Sir Henry nám ve všem pomáhá, stará se o Alexandra a vřele Vás pozdravuje. Alex je pro nás vzácným darem a děkujeme za něj.
Thomas a Marianna
Laini měla špatný den. Už měsíc opisovala staré pověsti a pomáhala ilustrovat knihy, ale dnes se jí nic nedařilo. Seděla za stolem a přemýšlela. Kéž bych byla zdravá. Kéž bych u sebe mohla mít svého syna. Kdybych mohla alespoň vidět Henryho, kterého stále miluji. I když on mě má v paměti nejspíš jen jako dětskou první lásku.
"Princezno! Máte dopis, až z ostrova, z Altrosu," přišla do pokoje jeptiška.
"Děkuji, sestro Cristino," usmála se Laini a hořela nedočkavostí. Snad se Alexovi něco nestalo! Četla dopis a v očích měla slzy. Hned vzala do ruky pero a začala psát odpověď.
"Milá Marianno, milý Thomasi,
děkuji za milý dopis. Moc ráda Alexe uvidím, je dobře, že jste mu to řekli. Nevím, kdy můj dopis přijde, ale Alex by mohl přijet hned po přijímacích zkouškách. Může si prohlédnout klášter.
Dám vědět rodičům, ale bojím se, že vnuka vidět nechtějí. Nikdy se o něj nezajímali a pořád doufají, že na něj jednou zapomenu a vdám se. Ale já na svého jediného syna nemůžu zapomenout a na Henryho také ne. Matka mi pořád říká, ať si najdu nějakého šlechtice a začnu nový život.
Ale já pořád miluju Henryho, je to má jediná láska. Jsem ráda, že alespoň on je Alexovi nablízku. Ale jestli Alexe přijmou na Scardieu Palanti, budu ho navštěvovat. Věřím, že ta kletba není navěky. Měli jste mého syna a teď se navrací ke mně, asi to tak má být. Těším se, až ho uvidím. Určitě jste ho dobře vychovali a za to děkuji mnohokrát. Pozdravujte Henryho.
Laini z Aghaton
Marianna s Thomasem byli zrovna venku u koní a Alex se hrabal v jejich nočním stolku. Za chvíli našel, co hledal: svazek dopisů od Laini. Už vím, od toho byly ty dárky k narozeninám, prý tetička z Aghaton. To byla moje máma, říkal si Alex. Dopisy si vzal do svého pokojíku a začal číst. Drobné, úhledné písmo se mu líbilo. Ty první dopisy byly zkrabacené, nejspíš Laini při psaní plakala. Psala, ať se o něj dobře starají, věří, že kletba bude jednou zlomena a svého synka jednou uvidí. Bylo to dojemné. Alexe mrazilo v zádech, když to četl.
"Už jsi nachystaný?" volala ho Marianna. Za pár hodin měli odjíždět do Lesní země na přijímací zkoušky.
"Jo, už všechno mám," řekl Alex a přinesl všechny svoje věci. Sbalil je do velkého kufru a to nejnutnější do modrého tlumoku.
"Po zkouškách pojedeme do kláštera. Máš něco pro maminku?"
"Podívej," usmál se Alex a ukázal Marianně lodičku, vyrobenou ze dřeva a papíru.
"Ta je krásná," pochválila ho.
"Chtěl bych princeznu - maminku navštěvovat."
"Víím… Ale zeptej se jí, jak přesně je to s kletbou. Hlavně, aby se ti nic nestalo."
"Já na kletby nevěřím. Učili jste mě, že Dobro je milosrdné, jak by mohlo dopustit takové neštěstí? Někdo byl proti nám a tak zakázal princezně to, co chtěla nejvíc. Ale já teď za maminkou pojedu a řeknu jí, jak to je. Žádné kletby neexistují, jen ji chtěli zastrašit."
"Možná máš pravdu, Alexi," zamyslela se Marianna. "Pojď se ještě najíst. Cesta bude dlouhá."
Plavba po moři se Alexovi líbila. Marianna měla mořskou nemoc a pořád zvracela, ale budoucí rytíř byl ve svém živlu. Povídal si s námořníky, sledoval kormidelníka a občas zkoušel s někým šermovat. Měl sice jen dřevěný meč, který mu vyrobil Thomas, ale šlo mu to skvěle. Jednou za chlapcem přišel i kapitán.
"Tak ty jsi ten malý rytíř, co mi o něm celá posádka vypráví?" řekl vlídně kapitán.
"Ano, budu rytíř, jsem vnuk krále Danuele."
"Opravdu?" divil se kapitán.
"Nelžu," stál si na svém Alex.
"Jsi šikovný kluk. Kdybys chtěl, můžeš být u nás v učení, můžeš se jednou stát námořníkem."
"Děkuji, ale já budu radši rytíř. Chci bojovat s draky..."
"A zachránit princeznu?"
"Jestli nějaká bude, proč ne?" pokrčil Alex rameny.
"Dobrá, rytíři," smál se kapitán a vrátil se do své kabiny.
Přijímací zkoušky byly těžké. Jeden zkoušející mluvil jenom severní dótštinou, takové zeměpisné mapy ještě nikdy neviděl a fyzicky se úplně vyčerpal. Dozvěděl se, že výsledky budou za dva dny. Běžel hned za Mariannou.
"Tak co? Jak jsi to zvládl?" objala ho.
"Ani nevím, byli tam daleko lepší a chytřejší kluci," musel přiznat Alexandr.
"Půjdeme do hostince na oběd."
"Já chci jít za mámou."
"Klášter je daleko, měli bychom se nejdřív najíst," řekla Marianna, ale tenhle argument na rytíře neplatí.
"Chci jet hned, dáme si v kočáře chleba," odpověděl Alex.
"Nejdřív oběd a pak vyrazíme," rozhodla Marianna. Alex chtěl nejdřív něco drzého odseknout, ale včas se zarazil. Kdyby byl drzý, třeba by nikam nejeli. Je to hrozné, když je člověku deset, musí poslouchat dospělé a uznávat jejich ztřeštěné názory.

Stříbrný rytíř - sedmá část

8. ledna 2015 v 21:27 | Ailiyah
Rinius nakonec zůstal celou noc u Alexandra. K ránu konečně nemocný otevřel oči. Jen na chvíli, ale zamumlal pár vět.
"Říkal mi, že ho nepřemůžu. Že na to nemám sílu. Rine, pomůžeš mi? Je nebezpečný..." Rinius se otřásl. Bojovat s Měsíčním bohem? Zabil starého učitele, ochromil Alexe - ne, to ne. Bojovat s rytíři, to je něco jiného, než takové mocnosti a vyšší síly. Alex ale znovu tvrdě usnul, tentokrát šlo o opravdový, klidný spánek. Rozednilo se a do pokojíku přišel Marlien.
"Probudil se, že ano?"
"Ale jen na chvíli," vydechl smutně Rinius.
"A co ti řekl?"
"Že je boj proti Měsíčnímu bohu marný..." Čaroděj se na něj zkoumavě podíval a tak radši řekl celou pravdu. I to, že bojovat s mocností se mu nechce a nevidí v tom nic rozumného. Čaroděj zase upozornil, že pokud se někdo nepostaví na odpor, může vzniknout mnoho škody a zemřít spoustu nevinných lidí. Potom ale mlčky seděli vedle sebe, sledovali spící tvář. "Pochopil, že jsem jeho přítel," pronesl do ticha Rinius.
Po pár dnech byl Alexandr v pořádku, opět začal s výcvikem a studiem. Šlo mu to stále lépe, ale byl hodně vyčerpaný už před útokem Měsíčního boha, natož teď. Oslabení, velká námaha, neustálá snaha o zlepšení, učení se svíčkou po večerech... Nešlo to vydržet dlouho. Ale stejně musel pořád myslet na toho zlého boha, který má v zálibě ničit své služebníky. Jednoho sobotního večera, když byly vycházky, za ním Marlien přišel.
"Alexandře... Nechceš si dát malé prázdniny? Pokud se to dá tak nazvat. Myslím, že by ses na chvíli přestal učit a trápit svoje tělo. Navštívíme znovu to prokleté místo. Ale budu tam s tebou, a stejně tato věcička."
"Malý přívěšek? Co s ním?"
"Má větší moc, než by se dalo vůbec představit. Je od Lesního lidu, jedné mojí přítelkyně. Moudrá, stará žena ho vytvořila, vložila na něj modlitbu a pak mi ho darovala. Je to posvátné stříbro, jestli víš, o čem mluvím."
"Nee..."
"Posvátné stříbro zahání veškerou moc, která není od Dobra. Vzniká dlouhým procesem, začíná pročišťováním kovu... Ale to bys nepochopil. Jedeme tam spolu. Když se mě budeš držet za ruku, nemůže se ti nic stát."
"Opravdu?" Alexandr si to nepřiznal, ale bál se.

"Můžeš mi věřit. Zůstanu tady s vámi. Dokud bude tato mocnost řádit, beru za svůj úkol ji zničit. A ty bys mi mohl pomoci. Síly na to máš dost." Alex už byl rozhodnutý. Přijme čarodějovu výzvu a stane se (možná) hrdinou, nebo by vypadal jako zbabělec před mocným mužem. Kývl, Marlien mu podal ruku a usmál se. "Vítej mezi statečné, chlapče. Svět tě bude potřebovat."

Zrození Měsíčního boha - 3. část

6. prosince 2014 v 20:12 | Ailiyah
Nakonec všichni museli uznat, že je nutné povolat čaroděje. Probudila se nová mocnost, Měsíční bůh může být nebezpečný, zvlášť, když se mu podařilo ovládnout tak moudrého muže a ochromit mladého bojovníka. Alexandr pořád tiše odpočíval a lékařům se nepodařilo ho probudit. Posel se vrátil velmi brzo se štíhlým, trochu rozčileným mužem. Pořád si pro sebe něco mumlal, mával rukama, nevypadal zkrátka jako moudrý, starý čaroděj. Ale hned, jak seskočil z koně, smeknul malý klobouk, uklonil se jako postaru a představil se: "Marlien Wers, k vašim službám, mistře Fausetine."
"Vítám Vás. Ale žádné zdvořilosti. Náš chlapec, Alexandr, už dva dny nejedl a nemůžeme ho vzbudit. Umíte přece nějaká, ehm, kouzla?"
"Neříkejme tomu kouzla, pane, zní to jak staré pověsti. I když, některé jsou pravdivé. Mám raději proroctví. Četl jste Rimembra?" Kluci se udiveně dívali na čaroděje, proč mluví o nějakých pověstech, když je nutná pomoc?
"No, Alex to četl," ozval se Rinius.
"Ano?" Čaroděj pozvedl obočí. "Proč jste ho nevarovali? Tak právě na něm se toto proroctví splnilo. Možná tou četbou povolal temné síly. Písař Harrumino byl nejen prorok, ale také uctívač temnoty, to se o něm neví. Studoval jsem ho, ale potom jsem toho zanechal. Některé věci jsou jednoduše příliš nebezpečné." Budoucí rytíři valili oči navrch hlavy, šeptali si. To by byl učitel historie! Žádné nudné poučky... Vypadá opravdu zajímavě, s tím kloboukem a pláštěm, jako z knížek pro malé děti, ale přitom takový důstojný, při vší své roztržitosti.
Fausetin chtěl chlapce odehnat pryč, ale Marlien se jich zastal.
"Jen je nechte. Musí něco vědět i o kletbách a požehnáních, ne? Neříkejte tomu kouzla." Fausetin nemohl nikomu bránit. Tento muž měl obrovskou autoritu. A mistra napadlo to samé, stal by se skvělým učitelem, všichni jeho slova úplně hltají. Nemůže to samozřejmě po něm žádat, asi se chce vrátit do Ell Nia, ale: kdyby mu nabídl vysoký plat? Výhody učitele? Měl by dostatek času na své studium a ještě by mohl pomáhat mladým... K čemu tyhle myšlenky, teď musíme pomoci Alexandrovi.
Marlien se na bledou tvář desetiletého chlapce díval dlouho a pozorně.
"Říkáte Měsíční bůh? Kde je ta kniha, kterou četl? Aha, tady na polici. Snad tam není znamení." Lekl se a vzal ji opatrně rukavicí, vypadalo to, že se jí nechce dotknout. "Okamžitě ji spalte!" vykřikl.
"Nikdy jsem nepálil knihy," pravil s opovržením Fausetin.
"Tak je pravý čas začít. Kde jste ji, prosím Vás, sebral?"
"Jeden starý muž vyprodával svůj majetek, tohle je přece zajímavé proroctví," bránil se Fausetin a díval se do pronikavých očí, ze kterých sršely blesky.
"Jste hloupější, než jsem si myslel," odtušil Marlien a kluci se rozesmáli. Než mohl mistr cokoli udělat, na nádvoří vzplál oheň, čaroděj přiběhl, knihu vhodil doprostřed plamenů a ty zčernaly. "Vidíte? Ani oheň z ní není příliš šťastný. Víte vůbec, jakou sílu Alexandr a ten pošetilý učitel, jestli se mu dá říkat učitel, probudili?"
Fausetin mlčel a kluci zírali. Nejdřív urazil mistra, teď říká takové věci, které znějí děsivě. Čaroděj začal mluvit, připozdívalo se, ale nikdo neměl ani pomyšlení na večeři. Chlapci byli vysláni na pole, které vedlo k malému lesu, nasbírat čerstvé byliny, a Marlien se dal do práce. Vyžádal si pracovnu, potom mluvil dlouho s Riniem. Když z pracovny vyšel, byla skoro jedna hodina v noci. Rinius zíval, ale čaroděj vypadal plný síly.
"Byliny jsou nasbírané?"
"Ano, pane Marliene, kluci je dali tady do ošatky."
"Správně," usmál se čaroděj na šlechtického synka. "Tobě na Alexovi záleží, že ano? Vidím to na tobě. Ale vidím také, že jsi mu hodně ubližoval."
"To Vám řekl mistr?" zamračil se Rinius.
"Ne, to jsem poznal z tvé minulosti. Máš ji napsanou ve svém chování. Můžeš teď všechno napravit. Velkou modlitbu umíš?"
"Samozřejmě, to umí každý šlechtic."
"Na to si nehraj. Kamaráde, já jsem z tak chudé rodiny, že si to neumíš představit. Vyrostl jsem na hrachové a ovesné kaši," sekl čaroděj pohledem. "A stal jsem se čarodějem, protože jsem se velmi dobře učil. Na univerzitě. Knih bylo málo a číst jsem se naučil až v tvém věku. Tvůj kamarád je na tom podobně. Ale pamatuj si, že ten, kdo vyvolá hněv, se často někým významným stane. Má to zapsáno v osudu."
"Hněvu vyvolal dost, to je pravda," zamumlal Rinius.
"Já myslím hlavně hněv mocností. Zrodil se Měsíční bůh, Alexandr ho probudil z knihy, váš učitel historie mu dal podobu a jméno. Nikdo neví, kdy jeho vláda skončí. Jestli vůbec někdo najde odvahu a způsob, jak ho přemoci. Kdo poslechne Dobro a zachrání ubožáky, kteří tomuto bohu slouží. Tedy, začnou sloužit. Brzy si povolá své služebníky. Víš něco o uctívačích Temnoty a jejich obětech?"
Chlapec se otřásl.
"Takže ano. Zabíjeli zvířata a někdy i lidi. Své nepřátele. Jeden z uctívačů došel tak daleko, že dal za oběť své tři vnuky." Rinius se tvářil nešťastně. Čaroděj radši přestal a podíval se zamyšleně na madého chlapce. "Opravdu toužíš pomoci?"
"Ano, opravdu. Chci být hrdina."
"Hrdina bude Alexandr. Ty mu můžeš pomoci, ale hrdinou se stane on. Vím o tvých ambicích. Ale nestaneš se tím, kým chceš být, právě kvůli své pýše. Pokud ji přemůžeš, přijde velká naděje. Pracuj na sobě. Neumíš hlídat své emoce, vyrůstal jsi v blahobytu a pochvalách. Spoustu svého štěstí si vůbec nezasloužíš. Máš šanci Alexovi být oporou, ale růst bude on. Smíříš se s tím? Řekl jsem ti to, abys nebyl později zklamaný mnohem víc."
Rinius těžce vydechl.
"Pane, já to někde uvnitř tuším. Ale je těžké si to přiznat."
"Pokud to tušíš, tím lépe pro tebe." Čaroděj celou dobu, co mluvili, mnul v ruce lístky bylin a teď je vhodil do vychlazené vody s trochou ledu. "Napij se!"
"Ne."

"Bojíš se?" optal se čaroděj a dal mu pohár ke rtům. Pak ho položil na stůl. "To je dobře. Tento nápoj by tě zabil po první kapce. Jsi chytrý, že neposloucháš rady cizích lidí. Nenechal bych tě to vypít, samozřejmě. Běž a otři tím Alexandrovi celý obličej. Pak se pomodli, nejlépe, jak umíš. Slova modlitby máš ve svém nitru. Budeš - li ve své prosbě upřímný, pak se probudí a budu ho moci léčit."

Zrození Měsíčního boha - 2. část

2. prosince 2014 v 19:42 | Ailiyah
Alexandr se rozhodl rychle. Za dva dny se vyzbrojil malou dýkou (s tou se mu vždycky zacházelo nejlépe) a štítem. Prošel celým Kobelem podle mapy, kterou dostal. Ale pak se ztratil v úzkých uličkách. Procházel sem a tam, nadával si, jak je neschopný... Až padla tma, tentokrát velmi brzo, přicházel konec listopadu a temná noc se tvářila strašidelně. V jedné ulici ještě skomírala louče, ale brzy zhasla. Naštěstí se chlapec dostal po zmateném bloudění na okraj města. Tady to je. Vzal si křesadlo, potřeboval jakékoli světlo. Ale z křesadla vyšlehl ostrý plamen. Tráva se rozhořela a plamen po ní poskakoval. Ozvalo se vytí vlků. Oheň vedl dál, Alexandr postupoval za ním. Z nebe vyšlehl paprsek a zasáhl ho do paže. Pak mladý hrdina padl na zem. Pomsta starého, bláznivého učitele.
Ve škole se rozkřiklo, že Alex jde na neznámé a nebezpečné místo. O půlnoci někdo zaklepal na Fausetinův pokoj. Mistr potichu nadával, co se děje, oblékl se do velkého kabátu a nevrle otevřel. Stál tam Rinius.
"Pane... Dovolte mi, abych šel Alexe hledat. Určitě se mu něco stalo, jak ho znám, byl by hned zpátky."
"Zrovna ty? No, to je moudrý nápad. Myslel jsem až ráno..."
"Ráno? Může být v zajetí, možná i mrtvý... Vím, že to vypadalo, jako bych ho nesnášel. Ale já ho spíš obdivuju. Jak všechno zvládá, popral se s tím, i když byl zezačátku hodně hloupý - tak vlastně musíme všichni uznat, že... není."
"Půjdu s tebou. Protože jestli je v nebezpečí, můžu za to já a moje nemístná zvědavost." Mistr přikázal Riniusovi, aby se oblékl do teplých šatů, sám si připnul na pás malý meč a na koních potichu vyrazili. Cestu znal Fausetin dobře... Jako malý chlapec sem jezdil trénovat svou odvahu, ale nikdy nedokázal jít dál. To místo opravdu děsilo. Jestli Alexandr šel příliš daleko - kdo ví...
Na louce ale nebyla tma. Tři silné paprsky měsíce působily hrůzostrašně. Okolo vypálená tráva, zapáchající a zdálo se, že ještě doutná. Alexandr ležel u Měsíčního kůlu, vypadal mrtvý. Rinius vykřikl, rychle se k němu sklonil a zjistil, že dýchá. Ať je Dobro pochváleno! Fausetin chlapce polil trochou vody, byla tak studená! Nezabralo to. Ale něco slyšeli. Slabý šepot, Alexandrovi se hýbaly rty. Mluví to opravdu on? Tak hlubokým a nepříjemným hlasem?
"Toto je pomsta Měsíčního boha. Vítejte. Teď jsi na řadě ty, povedený Fausetine, který si říkáš mistr!" Ale než se cokoli stalo, Rinius okamžitě pronesl modlitbu k Dobru. Nenapadlo ho nic jiného, než prosba o ochranu, pár slov. Vyslovil je s takovou vírou, jaké jen byl schopen jedenáctiletý chlapec. Stříbrné paprsky zhasly.

Fausetin zapálil dvě louče, dal je Riniusovi, potom mistr odnesl Alexandra na svých silných zádech a opustili to místo. Měsíční bůh vládne hlavně strachem, uvědomoval si mistr a mlčky kráčel s těžkým břemenem. Spolubojovníkovi tekly slzy, snažil se neplakat nahlas. Alexandr je pod nějakým těžkým kouzlem. A žádný čaroděj v Kobelu není, v době míru přebývají všichni v Ell Niu, to je jejich útočiště. Bude třeba je povolat. Brzy dojeli domů, položili nemocného na postel a radili se s novým učitelem, co dál.

Zrození Měsíčního boha - pokračování Stříbrného rytíře

1. prosince 2014 v 22:28 | Ailiyah

Učitel historie se ocitl v hrozné situaci. Po pěti týdnech už neměl žádné peníze, protože je všechny utratil za dobré jídlo a "dobrou" společnost. Jeho staří přátelé ho brzy ponechali osudu. Osamělý, zklamaný a znuděný se ploužil svým zchátralým domem. Šel ven, procházel se klidnými ulicemi a najednou cítil, jak se mu hlava bouří. Pomsta! Pomstít se těm holobrádkům, těm nevychovancům, i nafoukanému Fausetinovi! Všechno v něm hořelo. Ani si neuvědomoval, kam jde. Ocitl se na velké louce, okolo něj jen vítr, šelest polních myší a nad ním měsíc. Stříbrný měsíc.
"Jestli mi nepomůžeš ty, pak už nikdo!" Nešťastně křičel do soumraku. "Přece jim to nemůže jen tak projít! Kdo se mne zastane! Jsi na nebi. Budu tě uctívat, jestli mi pomůžeš." Na pomateného starce se snesl stříbrný paprsek. Naplnila ho síla. Taková, jakou nikdy neměl. A v myšlenkách mu rezonovalo poznání, že to není náhoda. "Ty jsi Měsíční bůh! Věřím v tebe a nezapomenu na tvou pomoc!"
Na té louce nakonec usnul, ráno se probudil do chladu a sebral se, aby šel domů. Kolem něho ale byl vypálený stříbrný kruh. To není možné... Tady bude něco stát. Pomalu se rozhýbal, a během dalších dnů sbíral v okolních ulicích kameny. Pěkně šedé. Donesl je ke kruhu. Krásné, pochvaloval si svou stavbu. Měl by si počkat na setmění. Opět na tom místě usnul. Probudily ho až půlnoční zvony a stříbrný paprsek. Můj bůh na mě nezapomněl, potěšil se a podíval se na kupu šedých kamenů. Za chvíli se tam tyčil nádherný, lesklý sloup. Vypadal ale... Téměř jako dřevěný kůl. Podobný měli uctívači temnoty. Ne, to je jen náhoda. Měsíční bůh nebude chtít oběti.
"Jediná oběť je tvůj rozum, můj milý služebníku," ozval se mu v duchu příjemný, uspávající hlas. Ne, teď musím domů. Není přece pravda, že bych přišel o své zdravé uvažování... Pomalu ztrácel vědomí.
Probudil se ve své posteli, ani netušil, kdo ho do ní donesl. Přišla k němu jen služebná, že dává výpověď, osaměl. Ale v srdci už dávno nebyl sám. Mám přece víc, než ostatní, říkal si pyšně. V kapse měl stříbrný prsten. Ani nechápal, jestli je od otce, nebo mu dal Měsíční bůh dárek? Měl tušení, že se mu budou zase klížit víčka. Vstal a zasedl ke svým knihám. Ale písmena se mu míhala před očima. Upadl do apatie, oči mu potemněly. Pokojem zavíval chlad, po pár hodinách přišel milosrdný soumrak, ale i nemilosrdný bůh.

Toto je konec učence, kterému jsem raději nedala jméno. Po dvou měsících se pár lidí, včetně rytířů, které vyučoval, sešlo u skromné rakve. Přišel i Fausetin, skrýval své slzy. Kdysi ho měl velmi rád. Je možné, že se po tom neslavném odchodu úplně pomátl? Knihy prý spálil, pořád chodil za město na nějaké nevlídné místo, kam se nikdo jiný neodvážil. Prý se tam skrývá velké tajemství... Mohl by ho někdo rozluštit? A mistra napadlo... Poslat tam Alexandra. Ten se přece ničeho nebojí. Už tak dlouho se snaží, není sice nejlepší, ale rozhodně je nejstatečnější ze všech studentů. Bude z něj dobrý rytíř.

Stříbrný rytíř - šestá část

18. listopadu 2014 v 21:16 | Ailiyah
Alex zažíval těžké chvíle. Namísto vyučování seděl na posteli, četl si knížku, opakoval si všechny lekce... Jenže stejně pořád myslel jen na ten podvod. Kdo to mohl udělat? Rinius tam někdy musel nepozorovaně vniknout, v noci? Nechápal to a měl chuť si prostě lehnout do postele a zaspat tuhle hrůzu. Všichni si myslí, že je zloděj. Je to vůbec možné? Jak se obhájí? Tentokrát jde do tuhého.
Vychovatel věděl, že si musí posvítit na starého historika. Přišel k němu do kabinetu, v klidu vstoupil a usmál se.
"Co Vás sem vede?" zabručel bez pozdravu historik.
"Něco potřebuju..."
"Dobrá. K věci, za chvíli mám hodinu."
"Máte tu hezké věci, rád bych si něco půjčil, pro chlapce." Vychovatel se procházel okolo polic. Najít důkaz, cokoli... Stejně si už dlouho myslím, že krade! Přemýšlel, pozoroval bezvýznamné i cenné věcičky, a jednu vzal do ruky.
"Proč mi to berete?" ozval se neklidně historik.
"Protože to není vaše," zašklebil se vychovatel a s doličným předmětem odkráčel pryč. Starý zlodějíček na něj něco volal, hrozil pěstí, ale marně. Brzy se to dozvěděl Fausetin. Okamžitě celou věc nechal prošetřit. Historik stále tvrdil, že tento šperk s erbem mu žák věnoval, stále se motal do lží a nakonec musel platit vysokou pokutu se slibem, že to už nikdy neudělá. Fausetin byl znechucený, ale nechtěl ztratit takového učence.
Alex byl ospravedlněn. Ale starý učitel měl obrovský vztek a napadla ho jediná a perfektní pomsta. Se svými šikovnými prsty ledacos dokáže... Rinius stále hledal nějakou cestu, jak svého nepřítele dostat pryč. Protože tenhle vesnický pořízek je pořádně silný, leccos mu jde a vypadá to, že na sobě tvrdě pracuje, hloupý není... Nepříjemná věc. Rinius musí vyniknout, jeho otec počítá s tím, že se stane nejlepším z celé školy. Tohle očekávání přece nemůže zklamat!
Aféra s kradením neskončila. Další den se ztratily dvěma chlapcům peníze. U těch bylo daleko složitější dokázat, kdo je ukradl. Potom se v pokoji Alexandra našly další věci.
"Co to má znamenat?" rozčiloval se Fausetin.

Vychovatel se Alexandra zastal, a potom ještě donutil učitele historie k přiznání. Pod pohrůžkou, že prozradí spoustu dalších věcí z kabinetu... Fausetin učitele musel vyhodit, nakonec nelitoval. Zvlášť, když si znovu přečetl listinu, kterou před měsícem zahodil. Psal mu mladý učitel historie a nabízel své služby. Tenkrát nebyl potřeba, teď ano. Nový pedagog byl rozhodně milejší, Alexandra doučoval s respektem a elánem. Ale věci mizely dále. Vychovatel vzal věci do svých rukou, mezi chlapci byl jeden velmi nepříjemný, jak by řekl Misty - hajzlík, který měl snad nějakou nemoc ohledně krádeží. Schytal podmínečné vyloučení, ale všechno vrátil, choval se nadmíru slušně, trest si odpracoval a dopadlo to pro něj dobře. Rinius už bral tohle mizení věcí za krásnou zábavu a napadlo ho ještě pozlobit Alexandra. Ale nakonec to vzdal. O učiteli historie už nic neslyšeli, bydlel někde na okraji Kobelu a nikomu moc nechyběl.

Stříbrný rytíř - pátá část

16. listopadu 2014 v 21:03 | Ailiyah
"Doučovatel" přišel hned večer. S tím Alex nepočítal, ale protože měl pokoj jen sám pro sebe, nebyl problém přinést ještě jednu židli a učit se. Takhle večer to šlo ztuha, chlapec byl vyčerpaný a učitel mírně nabručený, na tuhle hodinu už si plánoval lenošení v houpacím křesle... Pořád Alexandra okřikoval, když něco nevěděl, neměl s ním trpělivost a v půl deváté se zvedl.
"Moc ti to nejde," pravil kousavě.
"Proto mě taky doučujete, ne? Chcete mi přece pomoci..." nadechl se Alexandr s touhou obhájit, co se dá.
"To chce spíš mistr Fausetin, já mám jiné představy o večerech, než se mořit s... No, jestli ti to půjde jako dnes, tak s tebou nebudu ztrácet čas."
"Já chci šanci!"
"Ovšem, uč se zítra pozorně a uvidíme." Učitel se odebral pryč, pečlivě zavřel dveře a chlapec byl sám. Jako nikdy předtím. Kdyby tu byl aspoň vychovatel. Ale ten je v jiné budově a přijde těsně před večerkou. Alex si šel umýt obličej, pečlivě si pročetl poznámky, pak padl unaveně na postel. Mají tu měkké postele a velké peřiny, na nic takového nebyl z domova zvyklý. Příjemná změna. Ještě si snažil v leže zopakovat něco z toho, co se naučil, ale za chvíli usnul.
Ráno se probudil ze zlých snů až těsně před šestou. Posadil se na posteli, trochu nešťastný, trochu s úlevou, že to byly jen sny. Rychle si připravil papíry, urovnal si stolek a ustlal. Tak, všechno je hotové. Může začít další den. Vyšel na chodbu, aby opět zjistil, že je první vzhůru. Vychovatel na něj mrknul, jako by se očima ptal, jestli je vše v pořádku. Chlapec kývl na pozdrav a pokrčil rameny. Kdo ví, co ho čeká.
Rinius vylétl na chodbu s křikem těsně poté, co zazněl gong.
"Ukradl mi to! Podívejte se, nic tu není! Měl jsem tady schované peníze od tatínka. To určitě udělal ten vesnickej buran!" vyrazil ze sebe naštvaně.
"Proč obviňuješ zrovna Alexandra?" zarazil ho vychovatel. Ano, když se řekne vesnickej buran, není to nikdo jiný než Alex. Tahle věta zabolela, i když měla být obranou a útěchou.
"Nikdo z nás by nekradl. Jsme slušně vychovaní, narozdíl od něj. Vždyť víte, že tenhle Alex nic neumí a jen tady překáží. Brzo ho vyhodí, hlavně, až se ukáže, že ukradl moje peníze."
Všichni šli do Alexandrova pokoje. Žádné peníze se tam samozřejmě nenašly. Riniusovo obvinění ale nezůstalo bez následků. První hodinu se Fausetin mračil, Rinius dostal přísné napomenutí za urážku a křivé nařčení. Tím hůř pro Alexandra. Teď mě budou všichni nesnášet, protože všemi oblíbený miláček dostal trest. Zaslouženě, ale určitě z toho vyplyne spousta nepříjemností. Co jim na mně tak vadí? Přemýšlel o tom celou přestávku na oběd. U stolku seděl zase sám. Ostatní se vesele bavili, on čerpal potěšení jen z plného talíře. Jak dlouho tohle bude trvat? Ubrání se takovému opovržení?
Další hodinu bylo i prastaré bojové umění, které Alexandrovi šlo velmi dobře, mečů se už taky nebál a práce u koní - hotové vysvobození z náročného dne, kdy neměl žádnou útěchu. Těšil se, až si večer (snad) popovídá s vychovatelem. Ale čeká ho samozřejmě doučování s nevrlým starcem. Učitel historie se zdál o něco vstřícnější, než předtím. Slíbil, že doučovat ho nadále bude, což znělo samo o sobě slibně. Než učitel odešel, podíval se na police a bezděky přerovnal malou vyšívanou dečku. To je asi dárek od jeho maminky.
Nové ráno, nový řev vzteklého Riniuse. Tentokrát si nedal říct a znovu vtrhl do Alexova pokoje. Po chvilce zuřivého přehrabování, kterému nemohl nikdo zabránit, vítězně zvedl z poličky stříbrný přívěšek, schovaný pod dečkou. Alex vykulil oči a dal si ruku před ústa. To není možné!
"Teď to máme! Ty hajzlíku malej, myslel sis, že na to nepřijdu? A řeknu to hned mistrovi. Poletíš hned, bude od tebe pokoj." Alexandrovi prudce bušilo srdce. Co s tím? Mistr Fausetin se mračil. Obhajoba byla slabá, chlapec stále opakoval, že by nikdy v životě nic neukradl, Rinius blýskal očima a ostatní se pošklebovali. Ale do místnosti přišel vychovatel.
"Mistře, jsem si jistý, že to není Alexandrova práce. Je to omyl, nebo možná i podvod. Podívejte se, všichni ho nesnáší a brojí proti němu. Vypadá to, podle mého názoru, na nějakou ošklivou schválnost," promluvil rozvážně vychovatel.
"Nejsou žádné důkazy."
"Možná někdo byl v jeho pokoji..."

"Pouze učitel historie. Běžte, prosím vás, pryč, a nepleťte se do těchto záležitostí," odbyl ho Fausetin a zamyšleně se podíval na chlapce. Potom mu řekl, ať jde na svůj pokoj a že se včas všechno projedná. Vychovatel se ale nenechal zmást. Toho chudého, odstrkovaného chlapce musí někdo ubránit takovému ponížení.

Stříbrný rytíř - třetí část

4. listopadu 2014 v 10:51 | Ailiyah
Odpoledne čekaly chlapce první tělesná cvičení. Alex byl rozhodně zvyklý na těžkou fyzickou práci, ale tyhle cviky? Celé tělo ho bolelo. Ostatní kluci na tom byli stejně. Snažili se zamaskovat zrychlený dech, dívali se radši do země a mistr Fausetin byl nelítostný. Někteří už dokonce lehli na dřevěnou podlahu a vzdali to. K těm mistr přišel, pořádně je plácl přes zadek jak malé děti a rychle vstali. Po dvou hodinách měli dost. Pro dnešek to ale neskončilo. Kluci se šli podívat na svoje pokoje, kde měli po dobu studia bydlet. Vychovatel jim řekl, že musí být vždycky uklizeno, dostanou dokonce speciální oblečení, ve kterém budou cvičit. Večer budou pracovat ve stájích a starat se o koně. Každý z nich bude mít služby, a také musí pomáhat při vaření. Na to se spoustu kluků ušklíblo. Ale vychovatel přísně křikl:
"Není to zadarmo! Dostanete tu najíst, teplou postel a zázemí. Takže se bude pracovat. Nejste přece žádné padavky, ne?" Na to se nedalo odpovědět jinak než sborovým NE. Rinius začal potichu nadávat.
"Já jsem narozdíl od vás na práci zvyklý, takže umím oloupat brambory, donést dříví a postarat se o koně," pousmál se Alex, protože aspoň na chvíli chtěl mít navrch. Rinius ho praštil do zad a ostatní šli zkroušeně do svých pokojů. Rozdělili se sami, nakonec to vyšlo tak, že Alexovi zbyl malý pokoj s třemi postelemi, ve kterém zůstal sám. To mu celkem nevadilo, aspoň bude mít pokoj od těch nepříjemných řečí a posměšků. Přemýšlel, jestli jeho trochu hloupá slova ještě nezhoršila celou situaci. Bude to těžké se tady prosadit. Příště si dá víc pozor na to, co říct a co neříct. A taky pozor na Riniuse, protože to je fakt "malej hajzlík", jak by řekl Misty.
Alexandr nemohl usnout, ale po těžké námaze nakonec upadl do tvrdého spánku beze snů. Ráno se probudil v pět, jako vždycky. Už svítalo. Potichu si oblékl šaty a rozhlížel se po pokoji. Pečlivě napnul uši, jestli už někdo vstává. Ale všude bylo absolutní ticho. Vyšel na chodbu a pak i ven, nebylo zamčeno. Díval se na východ slunce a najednou ho uviděl vychovatel.
"Jak to, že jsi už venku?"
"Pane, já mám ve zvyku vstávat okolo páté... Jsem z malého městečka a musel jsem pomáhat na poli."
"No, dobře. Potřebuješ něco?"
"Ani... Ani ne."
"Počkej, víš už o knihovně?"
"Co to je knihovna?" divil se Alexandr.
"No tam jsou knihy, co si můžeš půjčit," smál se vychovatel. Šli spolu do velké místnosti, všude byly police a na nich knihy. "Zkus něco jednoduššího. Nebo chceš knihu o historii ostrova? Jsou tady taky pověsti a proroctví." Alexandr se nadšeně díval okolo. Ano, tady se konečně naučí číst tak rychle, jako Sir Lawaine. A bez chyb. Vybral si malou knížku, vázanou v telecí kůži. Všechny byly psané ručně. "Pár lidí už pracovalo na tom, jak ty knihy nějakým způsobem kopírovat, aby se nemusely všechny opisovat. Trvá to dlouho, je to neskutečně drahé... Ale nikdo zatím nepřišel s ničím pořádným. No, vem si tuhle knížku, a jestli ji ztratíš, zaplatí tvoje rodiče její plnou cenu. A dostaneš výprask."
"Ne, neztratím," lekl se Alexandr. "Nic se s ní nestane, slibuju." Vychovatel se usmál.

"Víš, je tu spousta kluků, co vstává běžně v devět, chodí celé dny na výuku šermu, krasopisu, historie... Jenže ty vypadáš jako pracovitý a silný kluk. Nedej se tím odradit. Budou se ti smát. Ale ne dlouho, pokud ukážeš, že stojíš za to." Přikývl a Alexandrovi nezbývalo nic jiného, než jít zpátky na pokoj s drahocennou knížkou. Bylo mu jasné, že jeho rodiče by ji nedokázali zaplatit. Bude ji opatrovat jako oko v hlavě. Sedl si na postel a začal číst. Musím se s těmi písmeny nějak poprat, říkal si rozčileně. Ale myšlení fungovalo, písmena se spojovala dohromady a staré proroctví vyplňovalo všechny Alexandrovy myšlenky. V šest zaduněl gong. Teď už musí vstávat všichni.

Stříbrný rytíř - druhá část

3. listopadu 2014 v 13:12 | Ailiyah
"Vítám vás všechny," pronesl statný muž, kterému mohlo být asi čtyřicet. Tohle je mistr Fausetin? Ne, to bude nějaký poskok a služebník, je příliš mladý... Ale za chvíli se představil. Sir Fausetin Estamo. To je opravdu zvláštní jméno... Je vůbec z ostrova? Nebo má nějaké tajemné, cizí příbuzné? Kdo ví. Všichni chlapci ztichli a se zájmem se dívali dovnitř. A pak se tam nahrnuli, když je mistr pozval, pomalu kráčeli chodbami, jen Alexandr skoro běžel. Ale vysoký černovlasý kluk mu podrazil nohy, Alex zakopl a upadl na široký koberec. Všichni se začali smát. Fausetin si toho zatím nevšímal. Ale dobře si zapamatoval oba chlapce. Kdo ví, co je tenhle venkovan zač. Ale zaslouží si, stejně jako ostatní, dostat skvělé vzdělání. Jeho rodiče zaplatili, takže pokud si bude vést dobře...
Hodina začala přesně v devět hodin. Chlapci dostali tabulky a měli napsat, odkud jsou, kolik jim je let a něco o sobě. Alexandr se zamračil. Ano, maminka ho učila psát, ale není si moc jistý těmi písmeny. Trochu zoufale začal křídou škrábat na velikou tabulku. Fausetin přišel až k němu.
"Ty neumíš psát?" Třídou se rozezněl pohrdavý smích. "Přece jsem všem říkal, že sem nesmí žádný žák, co neumí ani těch našich třicet písmen. Víš, co je písmen v dótské abecedě?"
"Já psát umím. Jen možná ne tak dobře, jako ostatní." Fausetin pokýval.
"Tak se snaž, hochu. Jinak půjdeš brzo pryč." Alexandr nešťastně přikývl.
Hodina byla u konce, až když všichni chlapci přečetli své dílo. Alexandr toho nenapsal rozhodně tolik, co ostatní. Ale když šel dopředu, něco vymyslel spatra a dokonce zatleskali. Sice málo, ale i těch pár chlapců, kteří se smilovali se svým potleskem, mu stačilo. Rozhodně to nevzdám, říkal si. Nejsem hloupý, umím míň, než oni. Ale to neznamená, že mě brzo vyhodí. A jen, co přijde na boj, tak uvidí, co dokážu. Všechny je přeperu.
Co se týkalo praní, tak to si mohl vyzkoušet už po obědě. Přišel k němu znova černovlasý pořízek a začal ho urážet. No a co jiného mohli budoucí (a hlavně malí) rytíři udělat, než pořádný souboj? Alexandr brzo zjistil, že soupeř je silnější. Ale přece existují takové staré, osvědčené triky. Sir Lawaine jich znal spoustu. Za chvíli se černovlasý válel na zemi s tlumenými výkřiky. Pak ale vstal, zamračil se a podal Alexandrovi ruku.
"Tak jo, chlape. Já jsem Rinius, syn Sira de Witteau. A ty?"

"Alexandr, syn... Thomase. Ze Santoria." Kluci vybuchli smíchy. Ale přes ten výsměch, Alex věděl, že pokud bude dobrý, tak ho všichni vezmou mezi sebe. I když jeho prostý původ, chabé vzdělání... Tahle škola je prostě výzva, dokázat všem, že na to má. Doma mu všichni věří. Rodiče, Sir Lawaine i Misty... Kdyby tu byl on, určitě by se svého kamaráda zastal. Tak zatím tady zná jen syna nějakého šlechtice, a ten rozhodně jeho přítelem nebude.

Finální začátek Stříbrného rytíře

2. listopadu 2014 v 21:42 | Ailiyah

"Pojďte všichni domů!" křičel Thomas. Podíval se se strachem na svou těhotnou ženu. Oblohu křižovaly blesky, skoro jako by se země třásla. Thomasova babička by řekla, že už přichází Poslední časy... Ale tyhle pověsti, hloupost. Marianna klopýtala o hroudy hlíny, které se měnily v kluzké bláto.
"Vem koně," hlesla na Thomase, ale ten neslyšel. Ukázala na bělouše. Kývl hlavou a dál běžel směrem k malému domku. Tady už bydlí pět let. A těch pět let toužili mít dítě. A teď, když je konečně manželka těhotná, samé problémy. Na poli se nedaří, počasí hrozné, nedá se vůbec sklízet - kdo ví, co z toho bude. Taková bouře! Ještě kroupy do toho. Vzal Mariannu za ruku a brzy se schovali pod střechu. Vběhli spolu do domu, popadali dech. Sir Lawaine už ustájil koně. Ano, byl to jeho kůň. Krásný, bílý, poslušný a hlavně silný. Občas pomáhal při pracech na poli. Ale většinou se na něm Sir Lawaine projížděl po okolí. Nebyl to nějaký podomek, už podle titulu - jen jim pomáhal. Našel u nich úkryt v dobách, o kterých radši pomlčím...
"Já už nemám sílu," dosedla ztěžka Marianna na dubovou židli a pak teprve ji napadlo převléknout se do suchých šatů. Zabalila se do plátna, vytáhla z truhly nové oblečení a za chvíli byla v pořádku. Kromě těch bolestí. Kromě problémů se sklizní. Kromě nejistoty, strachu z budoucnosti... Thomas ji trochu zoufale objal. Z čeho vlastně budou žít? Kde vezmou peníze na nové nářadí, na zvířata, která by jim pomáhala při namáhavé práci, rozhodně to není nic jednoduchého. Ale musí jít dál. Už jen kvůli dítěti!
Další blesk a obrovské dunění, až se všichni v domě lekli. V tu chvíli Marianna pochopila, že bude brzy rodit. Kdo dojde pro porodní bábu? V těchto podmínkách - žádná teplá voda, aspoň pár suchých bavlněných hadříků, kde je kolébka? Když se na ni Thomas podíval, všechno mu došlo. Něco jí zašeptal, poslušně si lehla do postele a ztěžka oddychovala. Někdo se dere na svět. Do světa práce, chudoby, ale i lásky a přijetí. Budeš mít skvělé rodiče.
Porod netrval tak dlouho, jak se obávali. Bába se usmála, poplácala miminko a pravila radostně, že je to chlapeček. Marianna ho pojmenovala Alexandr. Jméno s významem: "bojovník" vypadalo trochu legračně pro malého křičícího drobečka... Ale někdy to tak bývá. Velké věci se dějí v malých komůrkách.
Alexandr rostl jako z vody. Dětství trávil se starším kamarádem, synem Sira Lawaina. Jmenoval se Misty, rád se pral a bojoval s dřevěným mečem. Jednoho dne, když Thomas vyšel před dům a všiml si, jak obratně Alexandr se svým "mečem" zachází, napadla ho zajímavá věc. Má přece peníze po babičce, které před rokem odkázala vnukovi. Je skvělý, má na víc, než jen obdělávat pole mezi býky a kravami, hrabat se v hlíně a po večerech spravovat lidem hrnce. Zavolal si synka k sobě.
"Alexandře..."
"Tati, neříkej mi celým jménem, nemám to rád."
"Dobře, takže Alexi: nechtěl bys do školy?"
"Jo! Ale do školy na rytíře," odpověděl jedním dechem. Thomas se začal smát, ale po chvíli zvážněl.
"Taková existuje. Vede ji mistr Fausetin. Je ale až v Kobelu."
"V hlavním městě?" Alexandr se divil čím dál víc a rostla v něm naděje, tatínek spřádal plány a oba hořeli nadšením. Misty nezáviděl. Plácal kamaráda po zádech, fandil mu a nakonec šli oba balit věci. Ano, "škola na rytíře" začínala na konci srpna. Alexandr tam půjde. Strýc Lawaine mu půjčí své staré brnění, i když zatím bude trochu velké, ale časem do něj doroste. Už takhle byl chlapec urostlý a k práci se uměl postavit. Přesto mu pořád bylo deset let a stále si rád hrál s dřevěnými meči. Strýc jich vyřezal už několik a všechny měly stejný tvar, jako ty opravdové. Sir Lawaine byl samozřejmě... rytíř.
Takže za pár dní jel do Kobelu kůň s malým vozíkem, na něm Misty a Alexandr. Vydobyli si samozřejmě, že pojedou sami, pouze se staříkem z vesnice, který je doveze do hlavního města, a že to oba zvládnou. Maminka plakala a objímala, tatínek se trochu křečovitě usmíval a tiskl mu ruku. Ale všichni dohromady v sobě měli velké sny a touhy. Z chudého chlapce se doufejme stane bojovník. Přesně podle jména. Alexandr naposledy zamával a jeli dál po zablácené cestě. Poprvé v životě pocítil stesk po domově, když ujeli zatím pár metrů... Nikdy nebyl dál než na loukách okolo vesnice a v sousedních městečkách. Zhluboka se nadechl. Teď začíná jeho opravdový život.
"A teď už jsem velkej," řekl vážně Mistymu a ten jen přikývl. Cesta ale byla zdlouhavá, kluci se neměli čím zabavit, a tak se trochu prali, občas plánovali svůj budoucí život, jako já rytíř a ty král, nebo opačně... Nakonec byli rádi, když večer docestovali do malého hostince na okraji cesty. Nebyl čas na zbytečné řeči, únava udělala své a oba budoucí rytíři usnuli v nepohodlných, malých postelích. A můžete hádat, o čem se jim zdálo...
Ráno je jejich průvodce probudil brzo, ještě před svítáním. Byli zvyklí vstávat, ale v tuhle dobu? Nakonec se s tím smířili a v pološeru se oblékli. Cítili napětí. Někdy v sedm hodin už budou stát před mistrem Fausetinem. Alexandr tam zůstane, Misty pojede domů. Je to dobrý kamarád, že ho doprovází. Ale kdo ví, jací budou ostatní adepti na rytířství. Nejspíš nafoukaní synkové bohatých rodičů. Urození páprdové. Co mezi nima bude venkovan Alex dělat? Na přemýšlení bylo času dost. Vládlo ticho. Misty cestou usnul, ale Alexandr byl bdělý, jak ještě nikdy. Ne, teď musí být vzhůru. Musí se připravit na to, co přijde.
Oba chlapci vyskočili z chatrného dopravního prostředku. Stařík řekl Mistymu, ať se rozloučí, že tam už nikoho nepustí. Jen příbuzné. Ne kamarády. Misty byl zklamaný, objal svého dobrého přítele a pak se ještě "chlapsky" poplácali po ramenou. Alexandr byl vždycky spíš mlčenlivý a teď doopravdy neměl žádná slova. Hrdlo se mu sevřelo.
"Tak ať se ti to povede! Hlavně na mě nezapomeň. A jak to jen půjde, přijeď domů. Ahoj," usmál se Misty. Netušil, co v tuto chvíli ztrácí a jak moc mu bude Alex chybět. Otočil se, že pojede domů. Ještě naposledy zamával. Ale už za chvíli se mu stýskalo. Alexovi končí jedna životní etapa. Možná se vrátí pyšný a nafoukaný - ale ne, on se nezmění. Je to věrný a spolehlivý člověk... Oba mezitím dospějí, a určitě se občas uvidí...
Alexandr pomalu kráčel směrem k velké budově. Na dvoře už šermovali čtyři mladíci, další se hádali a jeden stál v nádherném brnění. Za chvíli se přede dveřmi tlačil zástup chlapců, stejně starých jako náš malý hrdina. Opovržlivě se na něj dívali, dělali si vtípky z jeho chatrného oblečení. Přitom to jsou jeho nejlepší kalhoty a tahle košile je skoro nová. Nebude to jednoduché. Ale stál zpříma a za chvíli otevřeli dva služebníci dveře.

"Vítám vás všechny," pronesl statný muž, kterému mohlo být asi čtyřicet. Tohle je mistr Fausetin?
 
 

Reklama