PST - četba na pokračování :-)

Svět knihy Praha

17. května 2018 v 11:15 | Ailiyah
Jsem tady po delší době...

Hodně jsem si užila Svět knihy na výstavišti v Praze. Mám kontakty na nakladatelství, tak mi držte palce :-)

Slečno... ochutnávka první kapitoly

6. ledna 2012 v 16:35 | Ailiyah
"Slečno?" Polekaně jsem sebou trhla. "Nebojíte se takhle sama? Tady v parku? Jestli chcete, dovedu Vás domů." Zasmála jsem se. Podívala jsem se na něj. Zvláštní chlápek. "Neměla byste chodit sama v noci parkem." "A co Vy tady děláte?," řekla jsem se zájmem. Přišla jsem blíž k pouliční lampě. Začala jsem pečlivě zkoumat jeho tvář. Dělám to u všech lidí. Takovýhle nos mívají důvěřiví lidé... Mám takovou teorii o nosech... Ale to je vedlejší... Zpátky k tomu zvláštnímu setkání: "No... Chcete říct pravdu?," podíval se na mě pobaveně. "Jo." "Takže slečno, sbírám tady inspiraci. Jako... pro svoji novou knihu." "To je zajímavý," řekla jsem na to rychle. "Většina spisovatelů hledá inspiraci v nějakých milenkách nebo tak," ozvala jsem se vesele. "Na to já nemám nervy, ženský dokážou parádně zlomit srdce. Ale, povídáme tady a je strašná zima. Dovedu Vás domů." "Dobře. Ale neříkejte mi slečno. Jsem Aneta." "Slečna Aneta. A já jsem Jan Šťastný, ale většinou mám na knížkách jen pseudonym. Pharrys." "Fakt jste spisovatel?" Vytáhl z kapsy knihu. Černé na bílém. Chvíli jsme šli a větvičky nám křupaly pod nohama. "To se doopravdy nebojíte?," zeptal se opatrně. "Ne, vůbec. Zatím jsem úchyláka nepotkala. Teda, aspoň doufám." Zasmáli jsme se. Bydlím daleko, a tak jsme za příjemného rozhovoru pokračovali dál městem. Došla jsem až ke dveřím našeho paneláku a zamávala. "Nashledanou," řekla jsem nejistě. Když jsem odemykala, najednou mi došlo, že to byl první člověk v mém životě, před kterým jsem se nemusela přetvařovat. Prostě jsme se bavili, a leckdo by asi řekl, že to bylo divný a tak. Zarazilo mně, jak podobné přemýšlení jsme měli. A dosud máme.
Takhle jsem se s ním seznámila. Čekal na mě pokaždé v tu dobu, kdy jsem se vracela domů z předmětu středověká hudba, , který trval až do osmi večer. Šli jsme spolu parkem a bavili se tak, jako v našich prvních minutách. Asi bych neměla předbíhat. Jen ještě jedno malé info: zakázal mi říkat mu Honzo. Pharrys se mi nelíbilo, tak jsem mu říkala "Malý princ". Exupéry byl jeho oblíbený spisovatel. Neříkala jsem o tom nikomu. Máminy řeči o tom, jak jsem uzavřená, mě nezajímaly. Jo, jsem uzavřená. Ale to je moje věc. Do toho nikomu nic není. Kdybych řekla Janině, že si s nějakým cizím chlápkem, co vydal dvě knihy, vyprávím o "kravinách", asi by se mi pěkně vytlemila. Naštěstí to nikomu říkat nemusím. Janina říká všechno. Kámoším s ní proto, protože mě dokáže rozesmát a neustále povídá, takže já nemusím říkat nic. Ale Malému princi jsem začala říkat ledacos. Byl to pro mě jediný člověk, před kterým jsem neměla masku. Nebylo nutné ho obelhávat nečím naučeným. Byla jsem šťastná, že jsem někoho takového našla. Ale zpět!!!
Když jsem zavřela vstupní dveře a nastoupila do výtahu, automaticky jsem stiskla tlačítko třináct a jako vždycky jsem počítala poschodí. Dvanáct, třináct. Zastavit. Mamka tušila, že už jdu, protože vrzání našeho výtahu je neomylné. Otevřela dveře, než jsem stihla zazvonit. "Ahoj Netuško!," zahlaholila. "Ty máš zase náladu," konstatovala, když jsem se na ni zamračila. "Co bylo ve škole?" "Nic," řekla jsem tiše. "Nebojíš se takhle sama tím parkem?" Trhla jsem sebou. "Ne, ani ne..." Před očima se mi vybavil Pharrys. To je teda pseudonym! A na just, budu mu říkat jinak. Malý princ. Najednou mi došlo, že je možné, že už ho nikdy nepotkám. To by byla škoda...! Ale tak mu to snad dojde, říkala jsem mu, že to mám každý úterý. Třeba se tam v tuhle hodinu objeví a zase pokecáme. V mým případě je slovo "pokecáme" zvláštní, ale kdo ví. Někomu takovému snad řeknu víc než ahoj. O tom mě dnešní setkání přesvědčilo. Po chvíli jsem znovu začala vnímat mámin hlas. "...protože má velký problémy a říkala..." Znovu jsem se ponořila do svých myšlenek, jak to dělám pokaždé, když mě něco nezajímá.
Ten den se už nic zvláštního nestalo. Když jsem po desáté sklapla svůj nový přírůstek do knihovny, knížku "Serpentiny života", řekla jsem si, že jdu do postele. Lampičku jsem plácnutím zhasla a chtěla jsem se jít umejt, ale koupelnu zabrala mamča. Naštvala jsem se, ale pak jsem si řekla: tak, a za trest si dneska nevyčistím zuby. Oblíkla jsem se do pyžama a práskla sebou po postele. Zuby si čistím zásadně jen kvůli mámě. A běda každému, kdo by mě chtěl odsuzovat. Koneckonců to nikdo neví. Zavřela jsem konečně oči, po tom náročném dni, a nastolila jsem každodenní rituál: vyprávět si znovu a znovu svůj příběh. Vyprávím si ho už tři roky, každej večer. Celej ho říkat nebudu, ale je pěknej. Končí princem na bílém koni. To byste zírali. Je krásnej, a jeho nos prozrazuje hrdost a kultivovanost. To je můj idol. Na rovinu, vůbec se nepodobá nikomu, koho jsem kdy viděla, i když... Leknutím jsem otevřela oči. Má úplně stejný nos, jako... Malý princ.

Scardieu palanti

18. listopadu 2010 v 11:18 | Ailiyah
Velké věci se dějí v malých komůrkách

1.

Sir Lawaine poplácal koně po šíji a odstrojil ho. Na chvíli se zamyslel a sedl si do vysoké trávy, která rostla nedaleko. Už pět let sloužil rodině Niterau. Thomas a Marianna celých pět let toužili po dítěti. Vyzkoušeli všelijaké léky a rady, ale vůbec to nepomohlo. Byli nešťastní. Jenže ve dvaceti sedmi letech Marianna otěhotněla.
Celé městečko Santorio si vyprávělo o tom, že "ta divná ženská" bude mít dítě, jako by to byl nějaký zázrak. Ovšem pro Thomase to zázrak byl... On i Marianna byli pro druhé cizinci, protože pocházeli z Arnoltu. Arnolt byla země na pevnině, ležící na pobřeží Velkého Bílého moře. A v tom moři ležel i ostrov "De Nieu Altros", kam se manželé přestěhovali. Sir Lawaine byl původem rytíř, sloužil Arnoltské královně, ale když se královna dozvěděla, že má poměr s její dcerou, princeznou Phoeninou, vyhnala ho i s malým chlapečkem, který dostal jméno Misty. Sir Lawaine utekl ze zámku a sloužil potom u svých známých, protože věděl, že se stěhují na ostrov.
Marianna s Thomasem měli svého přítele rádi a jeho synka taky. Ten den, kdy už pomalu přicházel večer, bylo Marianně těžko a tak se vrátila z pole domů, zatímco Thomas pilně okopával brambory. Marianna se nejdřív napila z džbánku. Venku bylo teplo, začínal měsíc Santon. Hrozny vína, které rostly před okny jejich domku, zrály. Mladá žena usedla na dřevěnou židli a složila hlavu do dlaní. Chvíli odpočívala a pak připravila svému drahému večeři. Ráno museli zavolat porodní bábu.
Je to chlapeček, zahučela porodní bába a usmála se na Mariannu. Potom pečlivě omyla děťátko. Za chvíli se odporoučela. Do dveří vstoupil Sir Lawaine a zadíval se na překrásné miminko. "Jak se bude jmenovat?", zeptal se. "Alexandr," odpověděla Marianna. Šestiletý Misty se přikradl do komůrky a veselýma očkama pozoroval Mariannu. Přinesl jí čaj a ona brzy usnula. Dítě uložili do kolébky.
Nikdo netušil, že toho rána byl zpečetěn osud celé Maiche.

Stříbrný rytíř finální podoba

16. září 2008 v 17:43 | Ailiyah
Stříbrný rytíř

Tři generace záhadných hrdinů…
Tři osudy…
Tři dobrodružství…
1.
Velké věci se dějí v malých komůrkách
1.
Sir Lawaine poplácal koně po šíji a odstrojil ho. Na chvíli se zamyslel a sedl si do vysoké trávy, která rostla nedaleko stáje. Už pět let sloužil rodině Nitreauových. Thomas a Marianna se celých těch pět let snažili o dítě. Vyzkoušeli všelijaké "léky" a rady, ale nefungovalo to. Najednou ale 27 - letá Marianna otěhotněla.
Celé městečko Santorio si vyprávělo o tom, že "ta divná ženská bude mít dítě", jako by to byl nějaký zázrak. Ano, Nitreauovi byli vnímáni jako divní lidé, protože pocházeli z Arnoltu. Arnolt byla starobylá země na pevnině, ležící na pobřeží Velkého Bílého moře. A v tom moři ležel i ostrov "De Nieu Altros", kam se přestěhovali Nitreauovi, společně s věrným sluhou. Sir Lawaine byl původem rytíř z Arnoltu, sloužil Arnoltské královně, ale když se královna dozvěděla, že má poměr s její dcerou, princeznou Phoeninou, vyhnala ho i s nemanželským vnukem, chlapečkem, který dostal jméno Misty. Sir Lawaine uprchl ze zámku a dostal se až k rodině Nitreauových a začal jim za slušný plat sloužit.
Marianna s Thomasem měli věrného sluhu rádi a jeho synka taky. Ten den, když už pomalu přicházel večer a Sir Lawaine odstrojoval koně, bylo Marianně zle a tak se vrátila z pole domů, zatímco Thomas pilně okopával brambory. Nejdřív se napila vody ze džbánku, protože venku bylo teplo, začínal měsíc Santon. Marianna usedla na židli a složila hlavu do dlaní. Chvíli odpočívala a pak připravila manželovi večeři. Thomas se vrátil pozdě. Po večeři si oba šli lehnout a zmoženi teplem i těžkou prací brzy usnuli. Ráno museli zavolat porodní bábu. Marianna rodila.
Je to chlapeček, zabručela porodní bába a usmála se na Mariannu. Potom pečlivě omyla dítě, rozloučila se a vzala si z Thomasových rukou peníz. Pak se odporoučela. Do dveří vstoupil Sir Lawaine a zadíval se na překrásné miminko. "Jak se bude jmenovat," zeptal se. "Alexandr," odpověděla rozhodně Marianna. Šestiletý Misty se přikradl do komůrky a veselýma očkama pozoroval Mariannu. Přinesl jí vodu a ona brzy usnula. Dítě uložili do kolébky.
Nikdo netušil, že to ráno byl zpečetěn osud celé země.
2.
Malý Alexandr rostl jako z vody. Sir Lawaine byl jeho vychovatelem, Misty jeho starším bratrem. Misty, o šest let starší, měl dobré srdce a veselou povahu, ale zároveň to byl velice statečný chlapec. Často si s Alexandrem hráli na různé bitvy a bojovali spolu dřevěnými meči, které jim Sir Lawaine vyrobil. Právě si hráli na nějakou válku, když si Thomas všiml, jak obratně jeho syn Alexandr s tím kouskem dřeva zachází. A tak ho dal do učení k mistru Fausetinovi. Jednoho krásného dne se spolu vydali na cestu do přístavního městečka Dolesia a tam se otec se synem rozloučili. Alexandrovi bylo sedm let, když nastoupil jako žák k Fausetinovi.
Alexandr se učil psát a číst altrosky i arnoltsky, trénoval své řečnické schopnosti a přitom ho mistr Fausetin zasvěcoval do tajů zeměpisu, dějepravy a tak podobně. Kromě toho se učil i šermovat, střílet z luku a bojovat. Měl z něho být rytíř. Ostatní chlapci, kteří se učili u Fausetina, ho měli většinou rádi a všichni beze zbytku tajně obdivovali jeho statečnost a sílu, jeho dobré srce a chytré chování. Byl z nich nejlepší, takže mu někteří záviděli, ale mistr Fausetin ho měl velice rád a věnoval mu hodně času navíc, protože věděl, že to není marné.
Nejvíc ale Alexandra bavila jízda na koni. V tom byl nepřekonatelný - v sedle jakéhokoli koně byl prakticky nepřemožitelný. Pomalu, ale jistě se z něj stával vzdělaný, kultivovaný mladý bojovník. Otec mu šetřil na brnění. Každý týden mu od něj přišel dopis, Marianna totiž neuměla psát. Otec mu psal o všem, co se v Santoriu stalo. Alexandr psal zpátky, že se mu daří dobře a že už se moc těší, až bude pasován na rytíře. To se stalo za rok. Alexandr byl v hlavním městě De Nieu Altrosu, v Kobelu králem Maxmiliánem V. pasován na rytíře.
Do Kobelu přijeli jeho rodiče, Sir Lawaine s Mistym a pár příbuzných. Ten den bylo Alexandrovi 18 let. Po obřadu objal Mistyho i rodiče se starým sluhou. Misty se měl za dva týdny ženit. Alexandr odjel domů s tím, že až bude válka, sám král ho pozve do boje.
3.
Mistyho svatba byla velkolepá. Všude visely barevné kusy látek, ubrusy zářily čistotou a celé městečko bylo vzhůru nohama. Bral si dívku ze Santoria, která se jmenovala Raveisa. Alexandr seděl u žejdlíku piva a byl zamyšlený. Díval se kamsi do prázdna a najednou si všiml jedné dívky. Seděla osaměle v koutě, co chvíli zametla podlahu, utřela stůl nebo rozlité pivo. Byla to služka Rosemary, cizinka, se kterou se nikdo nebavil. Ale mezi mladíky se povídalo všelicos. Rosemary totiž byla velice hezká. Misty přišel za Alexandrem a řekl mu, ať vyzve nějakou dívku k tanci. Alexandr šel přímo k Rosemary. Ta si ho udiveně prohlížela. Tenhle urostlý mladík že s ní chce tancovat? Ale šla tančit, a jak ráda. Po tanci si s Alexandrem povídala. Uměla mluvit jen arnoltsky, na ostrově byla jen asi týden a jazyk se jí učil těžko. Alexandr arnoltsky uměl. Řekla mu, že pochází ze starodávného kmene Dótů.
Rosemary mluvila o tom, že jí její matka, Dótská kouzelnice, řekla o tom, že až jí bude sedmnáct let, tak dva dny po jejích narozeninách ji někdo vyzve k tanci. Tomu člověku má prý svěřit tajemství. Alexandr věděl o Dótech pouze to, co mu řekl profesor Fausetin. Byl to starodávný kmen divokých lidí. Obývali celou zemi Arnolt. Ještě dnes na severu této země někteří lidé mluví severní dótštinou, což je jazyk Dótů. Dótové byli výjimeční kováři. Dokázali také najít v zemi zlato. Jedna stará Dótská pověst mluvila o zvláštním tajemství, Dótském pokladu. Alexandr byl nesmírně zvědavý. Rosemary ho pozvala na zítřek k břehu řeky. Tam se prý dozví staré Dótské tajemství.
Byl konec Aldenu, začínalo se stmívat. Krajinou vál čerstvý vítr. Alexandr šel potichu polní cestou směrem k řece a přemýšlel. Řeka Kiitu se vlévala v Santoriu do moře. Na jejím břehu už stála Rosemary. Měla vyloženě vznešené držení těla. Alexandr si vzpomněl na pověst o Dótském pokladu. Dóti, altrosky Dhoti, jsou hrdí lidé, i tahle služka je hrdá. Když k ní přišel blíž, všiml si, že drží v ruce stříbrný řetízek. Požádala ho, aby políbil medailonek, zavěšený na řetízku. Alexandr to udělal a najednou se na medailonu objevil zvláštní znak - písmeno S a dvě křivky, vypadalo to celé zvláštně. Rosemary zamumlala jakási slova a pak zavřela oči. Na chvíli tam stála bez hnutí se zavřenýma očima, pak je otevřela a pokynula Alexandrovi, aby šel za ní.
Došli společně na pahorek, kterému se říkalo Siu Vihnu. Vedle vysokého stromu se uprostřed jehličí skvělo znamení. "Toto znamení se nazývá SCARDIEU. Je to staré dótské slovo, znamená stříbrný. Vezmi si ten řetízek a dej si ho na krk, teď patří tobě. Toto místo si zapamatuj, první den měsíce Troleku sem přijď. Stačí jen trochu nadzdvihnout mech, najdeš listinu se vzkazem a víc ti říct nemohu." Alexandr mlčky stál a poslouchal, co mu Rosemary říkala. Pak se vrátil domů.
Alexandr se nemohl dočkat začátku měsíce. První den měsíce Troleku vyrazil brzy ráno k pahorku Siu Vihnu. Řetízek se blýskal na slunci. Občas si Alexandr bezděky sáhl na medailonek a přejel prsty po vyrytém znamení. Když dorazil k místu, kde před dvěma týdny stál s Rosemary, políbil instinktivně medailonek. Znamení na zemi se rozsvítilo. Alexandr nadzvedl mech a vyndal z jamky pod ním listinu. Pak narazil na kov. Odhrabával pečlivě hlínu tak dlouho, dookud neobjevil krásné stříbrné brnění.
Brnění doma ukryl a s listinou šel za Rosemary. Byla psaná severní dótštinou. Rosemary mu ji nepřečetla, ale nabídla mu, že ho severní dótštinu naučí. Alexandr souhlasil. Každý den chodil za Rosemary a ona ho učila. Doma se říkalo, že je Alexandr zamilovaný. A možná tomu tak i bylo, protože jeho půvabná učitelka se mu líbila. Ale více, než tato krásná dívka ho přitahovalo záhadné stříbrné brnění. Často se na něj chodil dívat a jednou si ho i zkusil. Překvapilo ho, že mu přesně sedí.
Skoro dva roky, až do svých dvacátých narozenin, které byly 16. santonu, se Alexandr učil severní dótštinu. V den jeho narozenin mu Rosemary řekla: "Všechno podstatné už umíš. Přečti si listinu někde o samotě. Nesmí tě s ní nikdo vidět." Alexandr zašel hluboko do lesa a tam nedočkavě rozbalil svitek. Bylo na něm napsáno: "SCARDIEU PALANTI, ETERIOS SUMPLIO. CHEVRES SETE BALAT, CUMTENDO." Znamenalo to: "STŘÍBRNÝ RYTÍŘI, BUĎ ODVÁŽNÝ. ŘÍŠE JE V OHROŽENÍ, JEDNEJ.
Alexandr šel rovnou k Rosemary a zasypal ji spoustou otázek: Kdo je stříbrný rytíř? Která říše je v ohrožení a co má Stříbrný rytíř udělat? Rosemary řekla jediné: "Ten stříbrný rytíř jsi ty. Víc ti prozradit ani poradit nemohu, ale prosím tě: buď opatrný! Jednej s rozvahou, ale vyřeš vše včas." Alexandr přišel domů zachmuřený. "Tak co ta tvoje nevěsta," vyptával se Thomas. "Tati, žádnou nevěstu nemám. Ale je mi dnes těžko, půjdu se projít. Nepočítej se mnou dnes na poli." Thomas pokýval hlavou a Alexandr zase odešel.
Přišel až k lesu a lehl si do měkké trávy. Přemýšlel o všem, co se stalo. Tak on, chuďas ze Santoria, je ve skutečnosti Stříbrný rytíř? Má zachránit jakousi říši. Je pravda, že o něčem takovém od dětství snil, ale teĎ, když se to před ním jevilo jako veliké, nevyhnutelné a neznámé Něco, se bál. Ale ve svém srdci byl již dávno rozhodnutý, že onu říši zachrání. Ale jak na to přijít?
Další ráno se vydal na cestu do Kobelu. Měl nakoupit otci nějaké motyky a hrábě, odměnou za to dostal něco málo peněz na vlastní útratu. Za dva dny dorazil do Kobelu a už z dálky slyšel volat trhovce. Když koupil motyky a hrábě, přemýšlel, co by si koupil on sám. Zatímco přemýšlel, došel až ke stánku se starými knihami. Prodával je tam Samuel. "Pane, nechcete si koupit knihy? Jsou tu knihy historické, s pověstmi," lákal ho Samuel. Alexandr se zastavil a potom se usmál: "Podívám se na ty Vaše knihy." A v tu chvíli ho něco napadlo. "Prosím Vás, nemáte tu knihy o Dhoti nebo o historii Arnoltu," zeptal se. "Ale mám," odpověděl starý Samuel a pokračoval: "Tahle je ale divná. Jmenuje se zvláštně: Scardieu. A je napsaná cizím jazykem, pane, tu si neberte." "Chci tuhle," řekl Alexandr rozhodně. Svítily mu oči.
Když dorazil domů, sedl si a začetl se do knihy. Byla psaná dótsky. Psalo se v ní o historii a událostech v jedné starobylé zemi - Dalinettu. Obsahovala různé pověsti a příběhy. Poslední pověst vyzývala stříbrného rytíře do boje s příšerou Caracuillou, která bude mořit zem. Alexandr pečlivě studoval knihu a přitom nezapomínal pomáhat otci na poli. Začátkem měsíce Santonu byla veliká vedra a do ostrova se přihnaly zprávy o tom, že pevninu ničí příšera, pocházející ze země Arnolt.. Nikdo netuší, co s tím. Ale Alexandr věděl, že musí vyrazit do boje. Vzal si na sebe stříbrné brnění a v noci odešel z domu, aby se vyhnul dlouhému loučení. Sir Lewaine mu dal na cestu skvělého koně jménem Aileus.
Malou obchodní lodí se Alexandr nechal převézt na pevninu do města Lauve, odkud pocházeli jeho rodiče. Nakrmil koně a ubytoval se v místní hospodě. Vyslechl, co si ledé povídali o příšeře a vypravil se ke královně Arnoltu, aby jí nabídl svou pomoc.

aliens poslední část první kapitoly

15. listopadu 2007 v 19:50 | Ailiyah
"Prosím tě, prober se! Zuzko, co to děláš, víš, jak jsem se lekla?" Učitelka Zuzku probrala a pak zavolala paní Dostálové. Ta byla u dcery během půl hodiny. Zuzka měla nepřítomný pohled a tiše něco šeptala. Její maminka neměla daleko k pláči a tak rychle s dcerou v náruči odešla. Zuzku položila do auta a jela domů. Tam se obě naprosto sesypaly. Najednou jakoby neexistovala cesta ven. Zuzce něco je, ale nikdo, ani ona sama neví co. Je to k vzteku. Nakonec se máma vzchopila a uvařila dvě silné kávy a oběd.
Další den byla Zuzka doma a máma ji hlídala. Dlouho si povídaly, až mámu něco napadlo. Zuzi, víš, mě napadlo, že jak máš pořád ty svoje sny a básničky o smrti, povídáš tady o takových věcech… Hele, půjdeme k psycholožce, třeba nám poradí. Pamatuješ, jak měla teta deprese? Taky jí pomohla." "Jo, ale teta brala prášky a chodila k psychiatrovi. To si fakt myslíš, že jsem blázen?" Zuzka mluvila s ledovým klidem člověka, který je smířený se vším. "Nejsi blázen, ale poslouchej: někdy musí být člověk rozumnej a nedat na předsudky. Chceš to snad takhle nechat? Ne, že jo. Tak to zkusíme."
Zuzce se zdály sny o divných lidech. A pak jeden s takovou krásnou holkou, která jí říkala: "Jsi totální looser a tohle je tvůj konec." Když se Zuzana probudila, bylo jí fakt blbě a rozhodla se, že k té psycholožce půjde. Bála se, ale vnitřně jí to bylo jedno, byla už trochu otupená a celkově měla dost. Večer jí volala Jana, měla o ni strach. Zuzka jí všechno řekla a Janča byla dost překvapená.
Psycholožka se zdála být po tom dlouhém čekání v čekárně docela milá. Vyslechla si Zuzku, dala jí testy a řekla jí, kdy se může těšit na další návštěvu. Vlastně to nebylo nic, říkala si Zuzka, když jela s mámou domů. Máma vypadala spokojeně, jakoby všechno bylo za vodou. Jenom Zuzka věděla, že má přijít mnohem víc. Usnula ještě v autě. Doma bylo všechno hrozně nudný a tak šla něco psát. Ale prostě jí to nešlo, měla rozházené myšlenky a nedokázala se soustředit. Vzpomněla si na tu holku ze snu. Přesně takhle přece chce vypadat.
Další týden už šla Zuzka do školy, ale vůbec se jí tam nechtělo. Proč taky? Čím dál líp jí ale šlo to umění ponořit se do světa své fantazie. Už ani neměla chuť vracet se do reality, bylo to totiž úplně zbytečné. Realita neskýtala nic zajímavého. Zajímavější byla ta holka ze snu, jako by ji pořád viděla před očima… Vysmívala se jí, byla krásná a zajímavá a dávala prostě vším najevo, jaká je Zuzka nula.

Aliens 2

6. listopadu 2007 v 18:42 | Ailiyah
Janča se hned o první přestávce na Zuzku usmála: "Prosím tě, ty umíš tu matiku? Nevysvětlila bys mi to?" "Ale jo… No hele, nejdřív si musíš uvědomit, co je ta těžnice, kde máš těžiště." Jana byla dobrá kámoška. Co na ní bylo hezký, že byla zásadová. Občas Zuzku někam pozvala, třeba na English camp nebo jiný akce s křesťanama, ale tohle Zuzku moc nezajímalo. Tak si spíš s Janou zašly na kafe. To byla další věc, Jana nechlastala ani nekouřila cigarety, natož trávu.
Zuzka hodila tašku do kouta a mamča ji za to okamžitě sprdla. "Hele mami, já teď nemám čas na tyhle řeči. Musím dopsat jeden textík." "Pro tu kapelu? Jak se vůbec jmenujou?" "The slut." "No, ještě že neumím anglicky. Prosím tě, jak to, že máš takovej bordel v pokoji? Mohla bys tam aspoň trochu uklidit? Slyšíš mě…" Zuzka už neslyšela nic kromě své oblíbené písničky, kterou si pustila u sebe v pokoji. Podívala se na mobil, ale Pája ještě nenapsal. Ach jo. Nic ji nebaví, škola, otravní lidi okolo, Jana je nudná, Pája nepíše. Rodiče jen prudí, psaní stejně nikoho nezajímá. Celej život v hajzlu.
Zuzce bylo už zase nějak divně a tak sebou třískla na postel. Bolela ji hlava a měla zvláštní myšlenky. Vzpomněla si na své staré básničky. Byly úplně jiné. Teď píše o tom, co se zdá být v dálce a přitom se to týká každého. Láska, která může vést až k smrti. Šílenství pocitů a rozevřené oči do temnot, hlubiny světa, který nikde nekončí, síly, na které nikdo nevěří a které ovlivňují lidský život. Hořké zklamání a slzy, které pálí, bolest a radost v jednom. Špína a krev, voda a vítr. Křik a mrtvé ticho.
Bylo pozdě a máma nechtěla dělat večeři. Byla unavená a chtěla ještě vyprat ta černá trička, co nosila Zuzka. Ta stejně vůbec neměla hlad. Máma za ní přišla. "Zuzi? Ty zas ležíš? Už jsi dlouho nic nejedla, mělas oběd?" "Já jsem byla s Pavlem…" "No jasně." "Mami, mně je zase blbě." "Zuzanko, já už fakt nevím, co je s tebou. Nejíš, nespíš… Je ti pořád špatně. Nezajdeme k doktorce?" "Tak jo."
Mudr. Chvostáková propichovala Zuzku hadíma očima. "No a jak dlouho už to trvá?" Zuzka unaveně odpověděla, že neví. "Holka, od tebe se člověk nic nedoví. Ukaž, já tě vyšetřím." Doktorka opravdu nevěděla, co Zuzce je. S potměšilým výrazem jí domlouvala, ať chodí dřív spát a ať se tolik nesleduje. Když za nimi zavřela dveře ordinace, Zuzka se rozbrečela. "Mami, takže mně jako nic není a simuluju, jo? Já ji fakt nesnášim!" Paní Dostálová objala svoji dceru a ptala se sama sebe, co se to s ní děje.
Zuzka přišla do školy pozdě, Jana jí uvolnila místo a dál se o ni nikdo příliš nestaral. No jo, nezájem ze všech stran. Kašlou na ni. To je místo k životu? Zuzka se zkusila odpoutat. Dělala to vždycky, když jí něco vadilo, čili poslední dobou skoro pořád. Přemýšlela nad tím co by se stalo, kdyby byl svět úplně jiný. Viděla krásný pohled dolů do krajiny… Jenže v tu chvíli ji vyvolala učitelka. Přišla jako ve snách k tabuli. "No tak, Zuzi, sin30°, to máš umět." Vlček zahlásil: "Vole, Zuzano, máš rozepnutej poklopec." Zuzka zrudla, zapnula se a vzala do ruky křídu. Měla hrozný hlad a motala se jí hlava. Viděla takovou lehkou mlhu, stále hustší…

První kapitola - aliens

21. října 2007 v 16:00 | Ailiyah
1.
Světlo probleskovalo skrz stromy v parku. Zuzana ležela na zemi mezi spadaným listím a snažila se nevnímat nic okolo, jenom ten pocit. Pavel přišel pozdě. "Zuzi? Co se tu tak válíš?" "Ale nic, tak mi nebylo nejlíp a lehla jsem si." "Počkej, tobě není dobře?" Ale klid… Napsala jsem hezkou básničku. Pro tebe. Já ti to přečtu, jo?" Zuzka vstala a hrabala ve školním batohu, až pod penálem našla kus papíru.
Chladné listí padá
Jako kapky deště
Chci ti říci ještě,
Že tě mám moc ráda.
Silný vítr vane kolem,
Pláču i směju se
Drží mě tíseň
Sedím za kulatým stolem
A tvoje oči svítí zpod obočí
Říkáš lásko, krásko
A já ti vše věřím
Zeshora na tebe sněžím…
"Hmm. To nechápu. Ale je to hezký. Kluci z kapely se mě ptali, jestli by nějaký ty tvý básničky nemohli použít. Myslím ty vo smrti a tak." Pavel se díval na Zuzčinu drobnou postavu, velké oči a na její nádherně dlouhé vlasy. "Já nevim. Ty chceš jít zase do zkušebny? Nemohli bysme být tady? Těšila jsem se, že…" "Prosím. Mikel říkal, že takhle to nikdy nedáme dohromady. Ještě nemáme hotovou jedinou písničku. Klárka říkala, že nám ty texty přeloží do angličtiny, ale vysrala se na to. Kráva vymaštěná." Zuzka zklamaně koukala na Vltavu a ty pocity rostly. "No tak Zuzi? Vždyť bys třeba mohla zpívat s náma…" "Já nechci. Já jsem spisovatelka, ne nějakej Kurt Cobain."
Kluci přeháněli, hráli docela dobře, Zuza seděla na gauči a cpala se hamburgrem, který jí Pavel koupil. Pak ji napadlo, že pomoct jim s textama není špatný nápa a rázně zařvala: "Hej! Tak dost, tohle se nedá poslouchat. Místo toho nemůžu chtít tam dejte nechci, vůbec je to zhovadilý. Máte to někde napsaný?" Ztichlí kluci na ni zírali a Mikel s Woggym se úplně zasekli. Zuzka se usmála, vědoma si své převahy a přepsala jim celý text písničky "Zatracení".
 
 

Reklama