Próza

Nová povídka

8. října 2018 v 15:35 | Ailiyah
Klára

Když ho uviděla, zalapala po dechu. Je to on? Určitě je to Alex, vždyť se zas tolik nezměnil. Jen má vlasy na krátko a brýle. Trochu přibral, to je dobře, byl vždycky tak hubenej.
Nečekala, že ho potká. Ne takhle na ulici v Plzni, kde oba studovali. Před třemi lety. Kde se do sebe šíleně zamilovali, rok spolu chodili a po hrozných hádkách se rozešli. Párkrát si ještě napsali, ale pak nastalo ticho.
Kde se tady bere? A co to má za ochechuli? No potěš koště, vypadá jak oškubaná kachna. Klára se zastavila.
"Ahoj Alexi!" usmála se na něj.

Alexandr


Cože? Proč si Klára obarvila vlasy na černo? Ale jinak jí to sluší, nosí pořád podpatky a ten černej kabát k tomu vypadá skvěle. Ale ten namachrovanej borec vedle ní, to je teda síla. Má sice svaly, ale určitě je úplně vypatlanej.
Pozdravila mě!
"Čau Kláro," řekl a taky se usmál. Hlavou mu proletěly vzpomínky. Klára na tobogánu, směje se a mává na něj. Klára v kině, drží ho za ruku, líbají se. Nahá Klára.
"Tak jak se daří? Už jsi vystudoval?"
"Ale jo, dávno pravuju, jsem ajťák."
"Co jinýho taky. Hele, já musím letět, tak se měj. Čauky," zamávala Klára a odešla, namachrovaný týpek na mě ještě chvíli koukal přes rameno.

Klára


"Kdo to byl?"
"Ále, jeden kámoš z vejšky."
"Nevěřím ti."
"Čemu nevěříš?"
"Určitě jste spolu něco měli. Jak se na tebe díval!"
"Libore, nezačínej zase. Je to jenom starej kámoš. Nic víc. Nemusíš hned žárlit."
"Já jen nechci, aby se kolem tebe motali takový týpci."
"Vždyť měl holku!"
"Ale jak se na tebe díval."
"Ach jo, nech si to. Opakuješ se."


Alexandr


"Co to bylo za páreček? Ta holka je pěkně tlustá."
"To je jedna spolužačka z vejšky. Už jsem ji dlouho neviděl."
"Aha," řekla Lenka a vzala Alexe za ruku.
"Chceš jít někam tancovat?" Alex potřeboval zapomenout. Na dávnou lásku Kláru. Zaútočilo na něj tolik vzpomínek, že se mu motala hlava.

Klára


Mám mu zavolat, nebo ne? Mám vůbec ještě jeho číslo? Klára stála u skříňky a rychle vyhrabala starý deník. Tady to je. Číslo na Alexe.
"Prosím, Alexandr Hrbek."
"Čau Lexi! Tady Klára."
"Klárí!"
"To bylo dobrý dneska. Co sis to nabalil za koště?"
"A proč ty chodíš s takovým hipsterem?"
Chvíli bylo ticho.
"Stejně jsme si spolu užili, viď?" popichoval Alex.
"Ty myslíš jenom na sex."
"Vždyť jsem chlap, tak co bys čekala."
"Ale máš pravdu, bylo to s tebou super."
"A jsem stopro lepší v posteli než ten tvůj. Určitě je to frigidní metrouš."
"Někdy zrovna nemá náladu, ale frigidní není," smála se Klára.
V tu chvíli vstoupil do pokoje Libor.
"Tak ty máš milence! Já to věděl. A ještě s ním budeš probírat, že jsem nějakej frigidní? Vypadni, Kláro!"
"Počkej, Libore, jen jsem si dělala srandu. Byl to jen blbej vtípek."
"Řekl jsem vypadni!" zařval Libor.
A bylo hotovo.

Alexandr


Proč to típla? Stalo se něco? Tyjo, a zrovna jsem ji chtěl pozvat na kafe. Chci vědět, jak se má, kde pracuje… Ještě, že Lenka není žárlivá.
"Haló? Alexi?" Klára byla vyčerpaná.
"Ahoj. Ty jsi to típla?"
"Promiň. Jenže stalo se něco dost drsnýho. Libor mě právě vyhodil z domu. Nevím, co mám dělat. Teď v jednu ráno."
"Takže za to může ten náš telefonát. Víš co? Můžeš přespat u mě. Lenka není žárlivá, řekl jsem jí, že jsme byli spolužáci."
"Fakt by to šlo?"
"Hele máme tady nafukovací matračku, to bude v pohodě." A tak Klára prošla nočním městem až k malému bytu, zazvonila a přišla jí otevřít Lenka.
"Já tady bydlím jen měsíc s přítelem Liborem, ale před chvílí jsme se rozešli," řekla Klára a Lenka chápavě potřásla hlavou.
"Jo, rádi ti s Alexem pomůžeme. Tohle je blbá situace, přece nebudeš mrznout někde na ulici. A co jste vlastně studovali?" ptala se Lenka. Byla tak přátelská...

Fanfiction, Dan a Imagine Dragons

21. května 2018 v 9:50 | Ailiyah

První část:

"Zase tě vyhodili z práce?" Danova matka zuřila.
"Mami, já prostě nedokážu říkat ´Ano, pane´ a poslouchat rozkazy. Ten šéf byl hroznej."
"A co chceš jako dělat?"
"Chci zpívat."
"Cože?" matka se rozesmála.
"Vždyť víš, že..." vysvětloval Dan ale matka ho přerušila.
"Tím se nikdy neuživíš. Nikdy. To bys musel mít taky nějakej talent."
To bolelo.
"Talent mám. Už jsem přece složil spoustu písniček a naší kapele se daří. Zítra budeme mít další koncert."
"Na to zapomeň, Danieli."
"Jenže já nedokážu žít tak, jako ty a táta. Každý ráno do práce, sedět v kanceláři. Poslouchat, zařadit se, nevyčnívat. Chci bejt slavnej zpěvák, chci mlátit do bubnů, chci, aby holky po naší kapele šílely. Hudba je pro mě všechno."
"Úžasný. Ty jsi tak naivní… Fakt si myslíš, že jednou budeš hvězda?" smála se matka.
"Uvidíš, že budu. Všichni ještě uvidíte. Tak já už musím, ahoj a pozdravuj tátu."
"Najdi si radši práci, ty lenochu. Tak čau."
Dan byl rád, že návštěva matky je u konce. Nikdy si s ní nerozuměl. Táta je jinej. Podporoval ho, platil mu hudební školu a povzbuzoval ho ve všem. Pro Dana znamenali rodiče hodně, měl je rád, ale už od sedmnácti bydlel se svou dívkou Ajou.
"Ta písnička je fakt dobrá," usmál se Ben. Andrewovi se taky líbila.
"Mám v hlavě ještě jednu," řekl Dan a ukázal Benovi text.
"Chtěl bych jednou vidět na velkým plakátu u dálnice IMAGINE DRAGONS. Jet na celosvětový turné. Složit nějakou pecku, kterou budou dokola hrát v rádiích."
"To by bylo skvělý," zasnil se Andrew.
"Musíme makat. Máme nový písničky, natočíme album a ty koncerty budou plný energie. Prostě tohle je můj sen," řekl Dan.
Kluci začali hrát. Znělo to dobře. Najednou Dana něco napadlo. Nová písnička.
"Not a Yes, Sir, not a follower," zpíval si cestou domů. Tohle je skvělej song. Máme potenciál, říkal si a odemkl byt. Aja už čekala.
"Jak šla zkouška?" ptala se.
"Super," odpověděl Dan.
"A co ta práce?"
"Já chci hlavně zpívat. Nemám čas na nějaký zaměstnání. Musím se věnovat kapele."
"Ale z čeho budeme žít? Nemáme teď moc peněz. A ty sis koupil novou kytaru."
"Prostě jsem ji potřeboval. Lásko, musíš mi věřit. Jednou budeme slavní a pak ti dám peněz, kolik budeš chtít. Až pojedeme na celosvětový turné..."
"Jsi snílek. Mám tě ráda, ale opravdu by sis měl najít práci. Aspoň na půl úvazku."
"Nejde to."
"Dane… Podívej se, jestli si nenajdeš práci, tak nemůžeme jet na dovolenou. Chtěli jsme letět do Egypta."
"Kašlu na Egypt."
"Těšil ses..."
"Nevím, co nechápeš. Někdy mi přijde, že jsi jak moje matka. Teď jsem složil úžasnou písničku a brzo budou koncerty. Uvidíš, prosadíme se."
"Dobře, no," broukla Aja a sedla si k televizi.

Píšu novou knihu

15. listopadu 2016 v 18:14 | Ailiyah
Za rok bude doufám na světě moje kniha, zkusím, jestli mi ji vydá knihovnička. Pokud ne, půjdu do toho na vlastní pěst. Těšit se můžete na charismatického zpěváka Zachariase, upovídanou Suzy (ano, autobiografický román...), shopaholičku Ritu, milého a kamarádského Jakea a jeho lásku Linnu. Odehrává se to na planetě Domov, kam se před 35 lety (2060) přestěhovali lidé, kteří už Země měli plné zuby. Ale třetí světová nevypukla, namísto toho se Země sjednotila...

Jinak jsem odeslala svou knihu "Počítám s Tebou" knihovničce a měla by být do Vánoc vytisknutá. Zájemcům ráda zašlu poštou, cena okolo 250 Kč.

Tak se nebojte, já už tu knihu dokončím :-) Snad to do roka vyjde. Jinak se můžete těšit na romantickou "Počítám s Tebou", bude to pecka!

A.

Lanaima :-) Další část

21. září 2014 v 20:53 | Ailiyah
Jezírko se stalo naším tajným místem. V tu chvíli už pro mě neexistovaly problémy v Osthellu a moje krásnější sestra. Najednou jsem byla ve společnosti opravdového muže, hodným slova muž. Cítila jsem jeho náklonnost a stále jsem doufala, že jsem ho doopravdy zaujala natolik, aby mne měl rád natolik, nakolik jsem jím poblázněná já. A měla jsem čím dál víc pocit, že ano... A tak jsme se i třetí týden po příjezdu sešli, kde jinde...
U jezera bylo doopravdy krásně. Sedli jsme si vedle sebe a jen vstřebávali sluneční paprsky, které na nás dopadaly; a vnímali čerstvý vzduch. Sedl si velmi blízko ke mně a já téměř cítila jeho vůni a dech. Neměla jsem odvahu se mu znovu podívat do očí. Pak ale vztáhl dlaň, já ztuhla očekáváním a opatrně, něžně mě pohladil po tváři. Ucukl a zachvěl se. "Promiň," zašeptal. "Ve tvé blízkosti, Naimo..." Nenechala jsem ho domluvit. "Nemluv o tom, teď ne."
"Bojíš se mne?" otázal se překvapeně.
"Bojím se toho, co mezi námi vzniká." Trochu pootevřel ústa a pokývl hlavou.
"Je mi 52 let, a již dlouho toužím po ženě, po přítomnosti té, která mi rozumí. Nemám čas na nějakou stydlivost nebo vytáčky. Cítím se s tebou dobře, a říkám to nejméně posté," usmál se, ale stále měl vážnou tvář.
"Je mi 20 let!"
"Přece víš, jak je to s naším rodem..."
"Pane králi. Já... nechci nic uspěchat..."
"Ale máš mě ráda," vypadlo z něj.
"Za těch pár dní?" Vyskočila jsem z trávy na nohy.
"Asi všechno jen kazím. Ale Naimo, dám ti času, kolik budeš chtít."
"V tom případě chci dva týdny."
"Máš je mít." Podíval se na mě s něhou, znovu mě pohladil po tváři a pak se zvedl a šel pro koně. "Nejsem vrtkavý v citech, to bys měla vědět. Neměním svá stanoviska, a nejen proto, že jsem král. Stojím o tebe, protože takovou ženu, jako jsi ty, jsem si vždycky přál." Usmála jsem se a pohladila šedáka po hřívě.
A tak ubíhal poklidný týden, který jsem prožívala v blízkosti člověka, který mně miluje a ze kterého se mi podlamují kolena. I když měl vyřizovat účty nebo přijímat návštěvu, několikrát jsme se s Danuelem v paláci naprosto náhodně setkali, až mne napadlo, že to nemůžou být náhody. Čtvrtý týden od našeho příjezdu jsme spolu strávili západ slunce ve vysoké trávě, na které se pásli naši věrní přátelé. Jak jsme vždycky byli hovorní, po chvíli nastalo dlouhé mlčení a jen jsme tiše zírali na tu nádheru kolem.
"Jsi mi blízká, Lanaimo," zašeptal, když obloha celá zrudla. Za pár minut slunce zmizelo za jednou jediným pohořím v Jižní zemi a začali vyhrávat cvrčci a cikády. To krásné tiché léto okolo nás oba okouzlilo a jeho slova, která vyzněla do usínající přírody, mě provázelo celou noc v prachových peřinách mé komnaty v aghatonském paláci.
Věděla jsem, co mám dělat. Objevila jsem v sobě silnou lásku, přestaly mně zajímat řeči mých rodičů o důležitosti "znalosti povahy, temperamentu a životního tempa partnera", skončila jsem přemýšlení o našem věku a nehodlala jsem svou příležitost propásnout. Nakonec se vše událo velmi rychle. Pátý týden jsme opět strávili spolu a král už naprosto zapomněl na Estalinu, stejně jako ona na mne. Schůzka v knihovně ráno, jako vždy. A tajně jsem doufala, že někdo - kdokoli přijde. Moc mne nepřekvapil, když vzal do dlaní moji ruku a díval se na ni, dlouho a s obdivem. Jedním velkým objetím mě k sobě přitiskl a věnovali jsme si nádherný polibek. Nebyl ani trochu plachý, spíše byl vyústěním našich celoživotních tužeb. Bylo nám jedno, kolik nám je let a jak krátkou dobu se známe. Král si nemůže dlouho vybírat a já si vybírat nechtěla, věděla jsem své. Když se naše rty i duše setkaly, přišla jako na zavolání kuchařka, nestačila ani krále oslovit a se smíchem spráskla ruce. A to byl jen začátek, všechno se provalilo.
Bylo nutné ohlásit zasnoubení se mnou. Tentokrát by se dalo říct, že jsem vyhrála nad svojí mladší, hezčí a úspěšnější sestrou, ale šlo o něco úplně jiného. Našla jsem člověka, kterého můžu milovat a který je mi velmi blízký. A dále bude.
Už jen pár dní se chystalo a připravovalo. Služky měly koláče napečené a šaty byly připraveny, ale stejně to stálo dalších 6 dní zařizování. A jeho ruka v té mojí, jeho objetí bylo to nejbezpečnější místo na světě. Jak moc mi byl i je drahý, to jsem věděla a vím jen já sama.
Moje svatba s Danuelem byla na spadnutí. Estalina přijela a několikrát se mě ještě ptala, jestli na mě není ten král moc starý. Tím navždy skončil náš dobrý sesterský vztah. Danuele si nevážila a pochopila jsem, že mne už také ne. Ale nehodlala jsem kvůli tomu plakat nebo dělat scény. Rodiče mi přáli štěstí - matce se líbila výzdoba paláce a otec se netajil radostí nad bohatstvím, které král skýtá. Ale mě stejně lákaly nejvíc knihy a ten černý kostýmek jsem nakonec dala Estalině. Jako drobnou vzpomínku na krále, kterého nemá ráda ani jako mého manžela.
Obřad byl sice zdlouhavý, ale stálo to za to. Po pár hodinách, kdy si mě vzaly do parády kadeřnice, lazebnice a různé služky, které mi stále někde přišpendlovaly mašle, vypadala jsem opravdu krásně. Když jsem se podívala do velkého zrcadla, najednou mi to všechno vzalo dech. Já jsem krásná! uvědomila jsem si, když jsem si prohlížela svoji siluetu, svoje dlouhé vlasy, navlněné do stovky malinkých lokýnek, svoje tváře - růžové, svěží... A nalíčené oči. Zhluboka jsem se nadechla.
Když mě Danuel vedl k oltáři, dojetím jsem plakala. Bylo to všechno strašně emotivní. Oddával nás písař Letossien, který v knihovně svým novým vynálezem tvořil další kopie mých oblíbených děl, které chtěl Danuel poslat do jiných knihoven, kde je ještě neměli. Měla jsem ho ráda. Přečetl pár vět z Amito Leto, knihy Láska dvou. Potom pronesl krátkou, ale velmi působivou modlitbu k Dobru, jak jsme si s Danuelem přáli. Aby bylo Dobro s námi a upevňovalo náš vztah. Po polibku přišel čas se vydat na nádvoří paláce, kde se stoly prohýbaly pod koláčky a cukrovím. Některé dovezla maminka, jiné upekla naše zlatá kuchařka, a spoustu lidí přinášelo nejrůznější pochoutky nebo uzené sýry a maso. Lidé byli přátelští. Z Lesního národa přišlo také pár zvědavců.
Chtěla jsem být už jen s Danuelem, ale byly to samé gratulace, proslovy a další cinkání slavnostními sklenicemi. Byla jsem unavená, ale šťastná. Přemýšlela jsem nad tím, kolikrát jsem již o svatbě snila, a jestli je doopravdy taková, jak jsem si přála. Asi ve všem ne, nebyla dokonalá. Ale vybrala jsem si skvěle, to je to nejdůležitější.
Po náročném svatebním dni jsme byli konečně sami. Krásné chvíle v jeho náručí vystřídal spánek. Měla jsem krásné sny, ale ráno přišlo příliš brzo, byla jsem ještě unavená, když mě Danuel vzbudil. Sice ohleduplně, ale když jsem se podívala na velké hodiny na stěně (nový vynález Lesního národa), bylo mi jasné, proč se mi stáále chce spáát... Bylo půl páté ráno. Ale můj manžel byl neodbytný.
"Naimo! Vstávej, lásko... Než se rozední, musím ti něco ukázat." Pomalu jsem vstala z postele a vklouzla do hřejivých bačkor. Šli jsme dlouhou chodbou, podzemím, až do malé místnosti, zavalené kamenem. Danuel je s námahou otevřel. Něco v ní zářilo. Když jsem vstoupila dovnitř, oslnil mne jas. "Tohle jsou kameny Velkého světla. Schováváme je tady pro kvůli znamení Posledních časů." Když jsem nechápavě zírala na zázračné kameny plné podivuhodného světla, začal Danuel vysvětlovat. "Až bude navěky poražen služebník Měsíčního boha, nastanou Poslední časy. Mám to zapsáno v jedné velmi moudré prorocké knize. Mám ji v knihovně, tu si určitě přečti. Přestane svítit slunce a místo něj nastoupí tyto kameny. Nikdo přesně neví, jak. Ale bude na tom mít podíl jeden drak." Vydechl.
"Jsou krásné...," zírala jsem dál a vnímala jsem zvláštní chlad, který z kamenů vycházel.
"Tak to je tajemství krále z Aghaton." Podívala jsem se na něj s obdivem.
"To je moc zajímavé. O Posledních časech nic nevím, jak je to možné? Měla jsem dobrého učitele."
"Je to tajemství, i knihy o tom se skrývají." Stáli jsme mlčky. "Na co se tě tenkrát ptala tvá sestra? Viděl jsem, jak se mračila. Je to drzé děvče." Sklopila jsem zrak.
"Jestli na mě nejsi moc starý." Rozesmál se. "Ještě jednu knihu si ještě musí přečíst. Královská rodina z Aghaton není tak obyčejný rod, mého dědečka požehnal posel Dobra. Dožíváme se běžně 200 let, vždyť víš. Takže pár hezkých let si spolu prožijeme." Oba jsme se zasmáli a pak jsem se na něj podívala vážně:
"To vše, tvůj rod, zvláštní kameny, obrovská knihovna... Musím ti říct, že... obdivuji tvoji moudrost."
"A já obdivuji tvůj úsměv, tvoji dobrotu. Dokážeš každý den prozářit. Jsi výjimečná a neznám žádnou ženu, která by se ti vyrovnala." Chvíli jsme stáli u zářících kamenů, mlčky, v objetí.
"Asi jsi unavená," řekl starostlivě Danuel a odvedl mě zpět do ložnice. "Jdu zase pracovat," oznámil vesele a já bych ráda znovu upadla do klidného spánku. Jenže jsme netušili, co všechno naše svatba způsobila. A způsobí.
Už jsem skoro usínala, když někdo zabouchal na dveře. Do pokoje vrazila plačící malá holčička.
"Mami? Jé, promiň, ty jsi královna, viď? Ahoj. Já se jmenuju... Ty chceš spát?" Zavíraly se mi oči. "Já jenom hledám maminku. Potřebuju jiný šaty. Nevím, kde má pokoj, teď jí dali jinej. Ale královny by to měly vědět, ne?" Stačil mi jediný pohled z okna.
"Ne, já opravdu nevím... Zeptej se správce, ten je teď v trůnním sále, ano?"
"Tak jo, tak jo. A jak se máte?" Tahle upovídaná holčička se mi začínala čím dál víc líbit. Neříkala mi Elenka něco o své dcerce? No jistě. Tohle je ona. Má ale naše kuchařka pěkné potomstvo.
"Dobře... Trůnní sál znáš? Teď půjdeš dolů po schodech a hned naproti."
"Tak dík, a jsi teď moje kamarádka?" Na to jsem jí kývla a konečně mi byl dopřán spánek. Tak i děti služebnictva vstávají brzo.
Když jsem se konečně vyspala do sytosti, otevřela jsem oči a došlo mi, jak je v pokoji chladno. Za chvíli přišel Danuel. Chvíli jsme spolu leželi v objetí, pár polibků, ale pak už přišly na řadu ty praktičtější věci.
"Něco se děje. V Aghaton řádí požáry, teď už hoří asi půlka města. Už se to v minulosti samozřejmě stalo. Ale tenkrát ten oheň šel uhasit." Díval se na mě s nejistotou v tváři. Co to znamená? "Naimo, prostě voda nepomáhá! Nejlepší požárníci z celé země s tím nedokážou nic udělat. Ani s jediným z těch malých plamínků voda nic nezmůže. Ten oheň není možné zdolat. A rozmáhá se. Postupuje, mohl by zasáhnout i zahrady. Náš palác. Knihovnu. Univerzitu. Nevím, co mám dělat." Otřásla jsem se hrůzou. "Jediné vím: že Poslední časy přichází a nejsme připraveni. Znáš pověst o zničení Eerawena?"
"Ano, to už je přece dávno, jsou o tom knihy..."

"Není to zas tak dávno. Tvoje sestra přece miluje Stříbrného rytíře, ne? Ten ho usmrtil. Ale zbyl z něho ještě stín. Před chvílí se Letossienovi podařilo přeložit jeho jméno. Eer - a - wen. Duch z ohně. Takže poslední služebník Měsíčního boha ještě nebyl poražen. Ještě tenhle oheň. Proti čemukoli bych bojoval, máme armádu, máme čaroděje, s Letossienem jsme shromáždili v knihovně všechnu moudrost světa... Ale plameny?"

Poslední časy - coming soon!

20. září 2014 v 14:42 | Ailiyah
Už jsem si vlastně zvykla. Aghaton v plamenech. Padající bílý prášek, na zemi tvoří nádhernou měkkou pokrývku, už ani nevím, kdo jí začal říkat sníh. Tenhle "sníh" oheň uhasil tak rychle, že jsme se nestačili divit. A najednou ty zvěsti o Posledních časech. Samozřejmě, že mi o tom babička vyprávěla. Měla o tom i knihu, ještě psanou ručně, v kožené vazbě. Tenkrát to pro mě byly pohádky. Ale všem nám začíná docházet, že konec přijde. Tohle krásné ráno jsem vyšla z paláce. Totiž... Jsem manželkou krále Danuele. Všichni mu říkají prostě "král z Aghaton", protože naše město je nejdůležitější široko daleko. Máme tady knihovnu, to vymyslel Danuel. Aby všichni lidé si mohli přečíst ty krásné knihy. Velký hřebčín, kde se chovají nádherní koně. Ve středu města je velká nemocnice a útulek pro chudé. Není jich tolik. V zemi vládne už rok velmi příznivé počasí, manžel vydává dobré zákony, spoustu věcí se dařilo, až přišlo... tohle.
Pan král mi chyběl, až to bolelo. Přijímal posly ze všech krajů Aghorie, vyjednával, radil se s moudrými, ale ten pravý nepřišel. Potřebovali jsme někoho, kdo bude vědět o Posledních časech. Jediný, kdo nám mohl pomoci, byl písař Letossien. Ano, ten Letossien, který vynalezl lis na tisknutí knih, správce knihovny, milý starý muž se zkušenostmi. Už jsem to nemohla vydržet. Hned po snídani, kdy si Danuel celou dobu pročítal listiny, honem do knihovny. Letossien seděl zahrabaný v lístečcích a něco hledal.
"Dobré ráno, Letossiene."
"Královno Naimo, vítám Vás ve svém království," usmál se. "Přicházíte s dobrou zprávou, nebo se zase něco děje?"
"Očekávám něco právě od Vás."
"Já vím, co myslíte. Nemůžu ji najít." Dívala jsem se na něj překvapeně. O čem mluví? "Devět pečetí. Dnes bychom měli otevřít první. A ty ostatní v pravý čas, až se poselství splní," pokračoval zamyšleně.
"Nevím, o čem mluvíte..."
"Kniha. Kniha s pečetěmi. Obrovská. Jenže moje oči jsou tak slabé... Pomůžete mi?" mžoural rozpačitě. Musím ji najít.
Asi hodinu jsem se hrabala v prapodivně roztříděných svazcích knih. Letossien zatím probíral lístečky se vzkazy. Najednou jsem ji našla. To musí být ono. "Edelso ad Adel." Veliký zlatý nápis a... Devět pečetí. Málem jsem ji neuzvedla. Po mém tlumeném radostném výkřiku písař přišel. Vypadal dost nadšeně. Začal číst. Zapadalo to do sebe...
"Oheň, sníh. To všechno už se stalo. Paní Naimo, měli bychom rozlomit pečeť."
"A kdo to má udělat?"¨
"Nejhodnější žena království," mrknul na mě. Můj velký úsměv. Ale ten mi brzo ztuhnul na rtech. Opatrně jsem sáhla na knihu, ta pečeť je dost stará... Nakonec praskla. Další písmo. Letossien se zadíval na temně modré písmo. Teď už budeme vědět, co se stane, i když stále jen v náznacích. Nezbývalo mi než odejít, písař potřeboval být sám s tím tajemstvím. Jak je vlastně venku, ten mráz je hrozný - kolik je hodin? Před knihovnou jsou přece sluneční hodiny... Co se děje? Jaktože nefungují? Najednou mi to došlo. Stmívá se. Teď? V devět ráno? Ne, ne, to není možné. Stačil ale jediný pohled na nebe. Slunce sláblo, jako látka, ze které se vytrácí barva, vybledlé a skomírající... Kde je teď Dobro? Zničí nás temnota?
Slunce chladlo a chladlo. Kdo nám pomůže? Co se bude dít? Otázek mi v hlavě běhalo tolik, že se to nedalo snést. Musím najít Danuele. Byl ve své pracovně, unavený a vyčerpaný, pozdravil mě tiše. Až jsem se polekala. Jak dlouho vlastně nespal?
"Naimo... Proč je tady taková tma?"
"Nevím, vůbec nevím, zdá se, že slunce je stále slabší... Nikdo neví, co se děje."
"Počkej, počkej! Víš co mi říkal dědeček? Pojď se mnou. Musím ti něco ukázat." Tenhle den už bylo překvapení dost, ale přesto mě čekalo jedno z největších. Dlouhá, temná chodba a jen jedna louče. Pořád jsem škemrala, ať mi rovnou řekne, o co jde, ale pořád se tvářil tajemně a záhadně, nic určitého neřekl, jen mě v půlce chodby políbil tak, jako dřív... A pak bylo chladněji, zachumlala jsem se do kožešinového pláště, kdo ví, jak hluboko jsme. Tři velké schody. Začaly se mi klepat ruce. Dveře. Dva paprsky.
"Tam něco je," zašeptala jsem trochu zbytečnou pravdu.
"Kameny velkého světla," řekl prostě a jednoduše Danuel a dokořán otevřel dveře. Vrznutí. Světlo. Oslnilo mě to natolik, že jsem si musela zakrýt oči, bolely mě. Po tom šeru venku a pochodu tmavou chodbou... "Tak už se podívej," prosil. Opatrně jsem otevřela oči. To je...To je nádhera! Na hustém, měkkém koberci ležely tři velké kameny, které vydávaly silné, ale přesto příjemné světlo. Modré, žluté, červené. Barevné stíny se míhaly všude dokola, působilo to jak z dětské pohádky, ale není koneckonců všechno, co se teď děje, jako z pohádky? V tomto barevném, hravém světle je nám Dobro nablízku. A od té doby, co začalo neuhasitelným ohněm hořet skoro celé Aghaton, věřím i na jeho říši. Má přijít po Posledních časech, a je pravda, že leckdo přestal věřit na říši Dobra. Dokud nepřišel oheň, zdálo se nesmyslné věřit na nadpřirozené síly, a teď jich máme víc než dost...
"Ty kameny... Budou svítit místo slunce?" Dívala jsem se na ně rozpačitě a s úsměvem.
"Prý ano, i když si nedokážu představit, jak... Asi musí přijít ta správná chvíle. Ale jsem rád, že tady pořád jsou, naposledy jsem tu byl s dědečkem. Když mi byly asi čtyři roky. Po těch letech jsem si namlouval, že se mi to jen zdálo... Bylo jednodušší uvěřit na noční hloupý sen. Někde v hloubi duše je stejně víra a pravda," mumlal zamyšleně.
"Dobře, ale my dva tyhle kameny těžko nějak pověsíme na nebe... Danueli, vyhasíná slunce. Co budeme dělat?"
"Jsem snad všemocný?" rozhodil rukama. Musím ho obejmout, pevně obejmout. V jeho náruči byl vždycky klid, i když dnešní den... Je nutné všechno probrat s Letossienem. Hlavou mi létaly plány, ale světlo barevných kamenů dávalo zapomenout na starosti. Je to krásné. Za chvíli mě k sobě pevně přitiskl, až mi málem vyrazil dech. Je čas jít zpátky.
Jen co jsme se vrátili chodbou zpět do mé komnaty, bylo jasné, že je skoro tma. Služebné zmateně chodily po paláci, některé vzlykaly... Pláč. Nejistota. Blížící se tma. Není toho na mého muže příliš? Všechna ta vyjednávání s nespokojenými lidmi a zástupci jiných zemí, stížnosti, nové zákony, opatření pro doby nouze... Jak moc ho teď potřebuju, a přitom má čas snad na všechny kromě mne... Naštěstí mi daroval aspoň ty chvíle u zářících kamenů... Pohled z okna mě uzemnil.
Za půl hodiny stáli lidé z města před palácem, ve dveřích my, královna s králem, Letossien a služebníci z paláce za námi. Nešlo už nic dělat, nic říkat, jen sledovat šednoucí sluneční záři. Nebe jak před zimní bouří... V tom hrozném tichu, kdy všichni zírali na tmavnoucí nebe, slunce jakoby zmizelo. Nezapadalo za obzor, stálo pořád nad námi, ale vytrácelo se v šedi, která pohlcovala celé město i jeho okolí. Šeredná, ošklivá obloha, matná, kalná, jak nejhorší podzimní večer. Z měkkého sněhu se stala zledovatělá plošina, kterou ostře řezal vítr. Jestli existuje nějaký konec, právě nás navštívil a nedívá se na nás příliš vlídně.
A pak to přišlo. Úplná tma. Zapálili jsme louče, schoulili se do kabátů, nikdo nevěděl, co dělat. Většina lidí dál zírala do nekonečné tmy, jako by se každý z nás snažil přivolat zpět světlo, jedinou naději v takové době, která nastala. Kalná šeď ustoupila inkoustové černé, která pohlcovala veškeré naděje, už nejspíš přestane existovat náš svět a všechny jeho barvy, jen tahle hmatatelná černá hmota, která se valí do všech koutů Aghatonu. Pohled do tmy nás unavil. Stejně nastal čas jít domů. Každý vzal svou louči a cesta domů se zdála namáhavější, než jindy. Nastává noc, a nikdo neví, jak bude dlouhá.
Musela jsem venku zůstat až do té doby, než poslední lidé odešli. Jako by to byla moje povinnost, něco, co jsem svému lidu dlužná. Dvě mladé dívky se křečovitě objímaly a plakaly, děti si vyděšeně sedly na tvrdou ledovou pokrývku, nikdo je nenapomínal, ať vstanou. Ještě by snad šlo zapálit veliký oheň, hranici, pro zahřátí, pro kousek světla. Ale po tom obrovském požáru? Směšný nápad. Zástup obyvatel Aghatonu se rozešel. Sepnula jsem ruce, copak si nepamatuju z dětství žádnou modlitbu k Dobru? Snad stačí tahle krátká.
Ležela jsem v posteli, tiše plakala do polštáře a doufala v návrat toho, kterého potřebovali všichni - jenže já nejvíc! Danuel přišel až k večeru. Zapálil snad všechny svíce v ložnici, plamínky zářily, chtěly snad ještě víc zdůraznit tu temnotu, která už tak dlouho trvá. Ochladilo se snad ještě víc, a to už předtím mrzlo...
Nebylo jasné, kdy je ráno, ale Danuel vstal z postele hned, jak zaplašil nejtěžší únavu. Vzhůru do práce. Motala se mu hlava, tohle dlouho nevydrží...
"Mám o tebe strach," řekla jsem mu a hlas se mi zlomil.
"Strach máme všichni," podíval se na mě, oči se mu zavíraly, trochu vrávoral, když si bral těžký plášť. "Jdu za Letossienem a tou jeho knihou. Zdá se, že je potřeba otevřít druhou pečeť..." Odešel s letmým polibkem a zbyla mi jen prázdnota. Dívala jsem se z okna, dlouho, až jsem málem zase usnula, ale z polospánku mě probralo světlo. Světlo! Směrem k náměstí kráčel průvod s lucernami. Kdo nám přináší tuhle nádhernou zvěst, krásné veliké lucerny, ty jsem viděla snad jen u...
"Danueli, můj nejmilejší králi, přišel Lesní lid!" vykřikla jsem v trůnním sále a pak jsem se málem zhroutila na zem.
"Vítej v novém světě, královno Naimo," usmál se Letossien a podal mi do ruky lucernu. Co tím chce říct? Další pečeť praskla sama, to, co bylo napsáno, mi nechtěl písař sdělit. Proč si všechno nechává pro sebe? Kdyby nám aspoň napověděl, co s těmi svítícími kameny. "Kdo jediný by zažehnul Kameny velkého světla, než drak?" zadíval se na mě pozorně. On snad umí číst myšlenky! A pak už jen povídal a povídal, nemohl se zastavit, poslouchala jsem dychtivě a po chvíli mi všechno došlo.
"Musím domů, do Osthellu. Tam za hradbami je velké doupě draků, a myslím, že jeden z nich by to dokázal," vydechla jsem. Kdo ale pojede se mnou? Cesta je dlouhá, nevím, jestli to zvládneme v lese, tahle zatracená tma!
"Pojedu s tebou," pravil Danuel rozhodně.
"Ne, to není nutné," lhala jsem neuměle. Opravdu mi chce být nablízku?
"Je to nutné! Nemůžeš být pořád sama, dost jsem tě zanedbával. Teď už není co řešit, musíme čekat na světlo, na znamení. Potřebuješ bezpečí a ochranu. A taky průvodce s lucernami. Pořádně se nasnídáme a vyrazíme na cestu. Jeden den se snad beze mne země obejde." Danuel domluvil a vydali jsme se k jídelně, kde nám služebné oznámily, že v té tmě se nedá pořádně vařit a tak nám nabídly jen pečivo a sýr. Jedla bych cokoli, jen přivézt draka mého otce.
V Osthellu mě přivítali chladně. Jen rodiče mě objali, políbili a vyptávali se, v městě zářily lucerny, také dar od Lesního lidu. Kolik měst asi zachránili? Tihle "divoši", kterými mnozí z měst opovrhovali, teď dali naději celé zemi. Sedla jsem si na chvíli v rodném domečku u teplé polévky. Otec mi ale řekl, že jeho drak včera zemřel. Zachvěla jsem se. Koho vybrat? Šli jsme do doupěte.
"Jsou tady krásní mladí draci, podívej. V plné síle," svítil otec do jeskyně. Byli dobře stavění, ale zaujal mě malý, zvědavý Curaach.
"To si děláš legraci, Naimo! Tomuhle říkáme Curášek, prcek, to není drak pro důležité úkoly, podívej se..."
"Já chci jeho," přerušila jsem otce.
"Hloupost," ušklíbl se pohrdavě.
"Vezmu s sebou Curaacha. Protože, ve starém proroctví se píše o smaragdovém draku. Jiný tady není." Musela jsem otci vysvětlit všechno, co jsem četla v Letossienově knize. Nakonec prohodil průpovídku, ať si dělám, co chci - teď, jako dospělá žena a královna země. Rozhodla jsem, že drak poletí za námi, zatím je slabý na to, aby na něm někdo letěl. Jeli jsme na koních s Danuelem vedle sebe a on, jindy upovídaný a zaujatý každým stromem nebo loukou, jen dával pozor na světlo lucerny a mlčel. Sesedli jsme z koně až ve městě a před paláce se na mě zadíval tak, jako poprvé, kdy mě spatřil. Trochu zoufale. S láskou.
"Královno Naimo, jsi statečná a pevná, miluji tě a budu při tobě stát. Jsem tvoje opora v každém čase. Ale kdybych na tebe měl málo času," hlas se mu zlomil. Nedokončil větu, stiskla jsem mu ruku a pohled z očí dopověděl všechno. Vždyť já to vím... I když jsem včera měla trochu vztek. Nic jednoduchého, vzít si krále. Ano, všechny ty krásné šaty, dobré jídlo, poddaní si mě váží, jenže snad každý jiný muž by měl na svou ženu více času... Už to není, jako dřív. Když jsme se seznámili, pořád jsme sedávali u jezera, jezdili na koni, jenže to vládu země na chvíli předal svému otci. Teď se mi věnuje jen chvíli večer, stejně je unavený z celého dne a nedokáže mi naslouchat, za pár chvil usne. Ať to dál bude jakkoli, za tuhle společnou cestu do Osthellu mu budu vždycky vděčná, moc to pro mě znamenalo. Tak do toho.
Když lidé u paláce slyšeli hluk a ještě nevěděli, že přilétá drak, pořádně se vylekali. Ale to už jsem co nejvíc nahlas zakřičela, co se děje. Curaach vypustil trochu ohně z nozder a já si oddechla. Připadal mi také dost malý na to, aby vůbec... No co, byl jediný smaragdový. Danuel s Letossienem se vydali do chodby, aby přinesli kameny. Snad taky trochu hřejí, myslím, že zrovna nestojím o další léta v chladu, jenže možná už rovnou přijde říše Dobra, naše stará komorná se na ni tak těší! Já se na ni zapomněla těšit, posledních pár let už skomírala moje víra na všechny tyhle povídání starých dědečků a babiček... Když se dějou takovéhle věci, každému je jasné, že něco musí přijít. Záchrana. Něco shůry, když už ani slunce při nás nestojí...
Zdálo se to jako věčnost, ale konečně z dveří vystoupil můj manžel Danuel, král země, dobrodinec, sjednotitel země a písař Letossien, vynálezce, mudrc, tihle dva snad budou vědět, co s kameny. Opatrně je vybalili z látky, hned jak je uviděl k nim přilétl drak. Zvědavost přilákala další obyvatele, kuchařka si překvapeně utřela zamoučené ruce do zástěry, Letossien se pousmál. Drak zíral na Kameny velkého světla tak dlouho, že mě přestal bavit jeho upřený pohled, toužila jsem znovu po nějakém novém slunci... Už jsem skoro odvrátila hlavu, když najednou začaly kameny zářit víc a víc. Drak na ně dýchl, oheň z jeho tlamy je podpálil a pak už jen hukot, praskání, oslepující výbuchy... Prásk! Poslední rána. Když jsem se odvážila otevřít oči, na nebe se vznášely barevné koule a vrhaly stíny. Čím dál silnější světlo. Kuchařka se začala bezděky smát, protože ty legrační stíny kroužily kolem... Danuel poplácal Letossiena po rameni a přišel i ke mně.
"O jednu starost méně, moje milá." sevřel mě v náručí. Ulevilo se mi. Za chvíli se mi zdálo, že je o něco tepleji, bílý poprašek začal tát. Všichni jsme se lekli, protože samozřejmě nikdo nevěděl, jak se sníh chová, když přijdou vyšší teploty. Čím byly Kameny dál na obloze, tím víc jsem měla chuť odhodit těžký kabát a rozběhnout se vstříc dalším dnům... A nakonec to pár dětí udělalo. Zahodily kožichy, nohy vysvobodily z obrovských bot a rozběhly se po louce, kde se začaly objevovat trsy trávy.

Sníh tedy do druhého dne zmizel, rozplynul se v chladnou vodu. Vypadalo to, že se může zase začít se zemědělstvím. Problém byl, že Kameny vydávaly natolik úplně světlo než slunce. Stromy a květiny rozkvetly, ale pole zůstávala mrtvá. Zbyla mi jen tichá úzkost - žádné obilí, žádný chléb ani pečivo, pouze ovoce a pár druhů zeleniny... Lidé se nechali nadchnout krásou barevné krajiny, ten nádherný soulad červené a žluté, modré a červené, žluté a modré, nádhera... Jenže já se pořád ptala sama sebe, co přijde dál. Letossien se chystal za dva dny otevřít další pečeť. Drak spal a jedl ve velké stáji vedle hřebčína a vypadal dost neklidně. Danuel si trochu oddechl, občas snaha věnovat se paní královně, poté vyřizování dalších věcí a problémy dělníků, zemědělců... Ano, většina krav nechtěla žrát tmavě zelenou trávu, která se čím dál víc zbarvovala.

2013 draků

24. prosince 2013 v 14:37 | Ailiyah
Končí rok 2013, a tak píšu spešl vánoční pohádku o:

2013ti dracích!

Bude to tak trochu sranda, takže berte všechno s rezervou! :-D A samozřejmě využívám svět ze Stříbrného rytíře, jak jinak...

*******************Dračí Vánoce*******************************

Ve veliké sluji blízko města kouzelníků Ell Nio žilo dva tisíce třináct draků. Jeden lepší než druhý. Největší z nich byl samec Vendret, nejzasloužilejší matka Isi Tiluvina. Ta už za svůj život porodila tisíc malých dráčků, kteří samozřejmě rostli rok od roku, pokaždé větší oheň z tlamy. Jednoho dne se malé dračí mládě s roztomilým jménem "Curášek" rozhodlo, že už nechce být roztomilé. Jsem přece drak, říkalo si. A ze mě musí mít lidé strach. Ale bohužel, z Curáška opravdu žádná hrůza nešla, malý zelený uzlíček, podobný spíš žabce než drakovi. Ale Curášek se vydal na svou cestu.

Isi Tiluvina podpálila hubou troubu a pekla cukroví - kousek pečené princezny, nadívaní princové, no prostě víte, co žerou v pohádkách draci. Jenže když zavolala Curáška, aby ochutnal marokánky, nikdo se neozval. To je divné, on má tohle cukroví nejradši, však ho taky peču z kvalitního materiálu (kouzelníci dodávají své nepřátele drakům k jídlu)... Co se s ním stalo? A tak celá dračí sluj, všech dva tisíce dvanáct draků, všichni začali hledat nejmenší mládě. Měli ho rádi, byla s ním legrace. Malé děti občas mají chuť utéct z domova. Ale zrovna dnes?

Curášek se toulal okolo města kouzelníků. Dovnitř za hradby radši nepůjdu, kouzelníci by se mě stejně nebáli a ještě by mě začarovali. Chce to nějaké malé zvíře, které by se mě doopravky pořádně VYDĚSILO, přemýšlel. Vybafl na malého králíčka u lesa, ale ten, když ho spatřil, tak se začal smát a ani ho nenapadlo utéct. Ach jo. Zkusil ještě chrlit oheň na liščí mládě, ale z tlamičky vyšel jen smradlavý dým a lištička jen kroutila hlavou, popřála mu hezké Vánoce, a řekla mu: "Ty jsi ale roztomilá žabička!" Což tedy Curáška příliš nepotěšilo.

Isi Tiluvina mezitím vyslala Vendreta a nejsilnější draky na pátrací akci. O tohle mrně by nerada přišla. Co kdyby ho ulovil orel? Co kdyby se utopil? Ale draci byli unavení po včerejším lovu a odmítli kamkoli jít, cpali se princeznami, Isi Tiluvina se pěkně naštvala. "Jdu ho hledat sama! Hlídejte pořádně troubu, lenoši, mám tam nejlepší kousek." A vyrazila s těžkým srdcem na cestu.

Kousek u lesa potkala králíčka, pak i lištičku a oba jí ochotně ukázali cestu. Jen se jim nechtělo věřit, že je to drak, oba by spíš věřili, že je to žabka, však víte. Najednou dračí máma spatřila svého nezbedného synka u malého rybníčku, jak smutně sedí a pokouší se vyděsit ryby. Rozpřáhla křídla, vzala ho drápama do náruče a vykřikla: "Curášku, kde jsi celou dobu byl! Tys mě ale vyděsil!"

A tak se přece jen Curáškovi povedlo někoho vyděsit. Svou mámu, útěkem z domova.

Milé děti! Nikdy neutíkejte z domova :-)

K-o-n-e-c

Story for my friend Jake :-) procvičujeme angličtinu s Aili

14. prosince 2013 v 16:07 | Ailiyah
A little shaddow of your wings...

I can still remember how it happened. One day I was standing in the park and leering at girls. It was pretty cold Sunday, nice evening in winter. I could smell the snow in the air. I went to the city, smoked a cigarette and then I walked home. It took nearly one hour, oh, I love walking... A path with cold snowflakes, hands in pockets. A wiew of the woods. Suddenly I smellt something in the air. Something I knew very, very well. Yes. The fire.

When I was a little child our home burnt down. I´ve been having really disgusting nightmares for two years. But that time, standing near the woods, with the worst thoughts and expecting the wildfire, I felt some strange fire in me. Fire burning my soul. It seemed to be snowing again. I ran and ran. Near to the woods I stopped running and started to cough. Damn!

But this nice snowing became an great snowstorm. The fire had no chance. Only few needles was burnt - this was the bad smell. "OK. Maybe I can go home," I said to myself. But - how can I go home in this terrible snowstorm? And then, listen: then I saw an angel. She - this angel was nice blue-eyed girl - came to me and told - heavenly, sweet voice - to me: "Come on. Surely you will go home. With me, of course. No fear, darling. Come, take my hand." I was staring at her two long minutes, and she started to sing. Something like "Joy to the world..." - do you know this carol? I was enchanted. But I took her hand. It was cold like autumn rain.

"Christmas are coming, love," she said and gave me a big hug. "Are you an angel?" "Of course I am." "So... Why are you so cold? You seem like some kind of snow angel, I don´t know how to say it..." "Of course I am." I felt like I was frozen inside. "Nothing will happen to me?" I asked. I was a bit frightened. She looked in my eyes. "Hey, angel, I am afraid of..." She said nothing. I started to shiver. "I need a cup of hot tea, a big blanket and..." "A fire? You had a fire." "But it started to snow." "Yes." She smiled again. "Huh, do you understand? It is very cold tonight, and this snowstorm... I could die here!" "OK. And are you afraid of death, honey?" I looked at her hair, they seemed to be as white as a snow. Snow everywhere. I was thinking about it, slowly and too long. She laughed. Then I said: "No. I´m not. No, not really. Maybe... A little bit..." My heart was colder and colder. "Yes. I am."

"And... Do you know who I am?" "Give me a chance! Please!" I whispered, I was so scared! "I wanna go home, look, I have a nice cat. Amanda´s her name. She needs me." "Don´t be afraid. You won´t die. If I wanted you to be dead, it would be much different. Come!" Suddenly we started to fly. Snowflakes whipped my face. I closed my eyes. "Here. Here´s your home. Remember, you are alive. This is my present. Merry Christmas!"

I have never seen her already. I drank my tea, sat on my couch under the blanket, the fireplace was burning, making nice hot atmosphere and my cat Amanda came to me. "What kind of angel has rescued me?" I thought she was snow angel. She gave me life.

This happened three years ago. But today... I had a nice dream about heaven. I saw my angel, my kind and amazing snow angel. I want to live again and again, like that cold evening. But her wings were so awesome...

nová povídka :-) opět Lucka, Tonda a Slávek

13. prosince 2013 v 0:24 | Ailiyah
"Tak jedeš, nebo ne?" "Mn se nikam nechce, Tondo. Musím se ještě naučit..." "To jsou výmluvy jak pro mámu. Pojeď s náma. Budeme tam všichni, celej klub outsiderů," usmál se můj novopečený partner. Podívala jsem se na něj, jak tam stál u stolu, s prosebným úsměvem a rukama v kapsách odrbaných džín. "Jo. Pojedu. Ale půjdeš si se mnou a s Di koupit nový kalhoty. Tohle je hrůza." "Jaká hrůza? Moje nejoblíbenější..." "No právě! Vypadáš v nich příšerně. Teda... no prostě chci říct, že v nějakejch... jinejch bys vypadal dobře." Zamotala jsem se do toho, ale Tonda není urážlivej a nedůtklivej, takže nad mojí kritikou mávnul rukou. "Di to zaplatí, znáš ji."

Šli jsme směrem do centra města. U kostela jsme potkali Tondovu ségru a ta nám nápad "koupit nové kalhoty" schválila. Tonda se šklebil, vyzvedli jsme na nádru Dianu se Slávkem a šlo se směrem k Lidovce. Nakonec ale Di zavelela, že nové kalhoty koupíme v Hradci, že se tam chce stavit do Atria a že v Gatu mají skvělý džíny. Mluvila tak dlouho, že jsme všichni kapitulovali. Nojo. Ten náš slavnej výlet do Hradce Králové.

Slávek studuje v Pardubicích, teď už na doktorským, a jeden jeho kolega bydlí v Hradci. A ten ho zve na víkend, teda: zve nás všechny. Je to nějakej slavnej biolog, a chce nám ukázat místní přírodu, slíbil nám i Jiráskovy sady s odborným výkladem. Prostě víkend u šílenýho biologa, to se mám na co těšit. Ale aspoň už se nebudu muset stydět za ty Tondovy džíny a Diana mi zas koupí triko a vyslechnu si další vtipy. Proč ne.

"Mám práci, mám práci, mám práci!" vykřikla Diana - právě, když jsem vycházela ze dveří gymplu. Strašně jsem se lekla. "Tys mě vyděsila!" zamračila jsem se na ni, a pak jsem si uvědomila, co vlastně řekla. "Jo? A kde?" "No představ si, tady v Lounech! Budu konečně napořád bydlet se Slávkem! A budeme spolu chodit nakupovat! To bude super, co?" pištěla svým vysokým hláskem. A jéje. Nákupy, to nesnáším. "A pomůžeš mi vybrat svatební šaty." "???" "No, Slávek říkal, že jestli ho budu štvát, tak si mě vezme." Obě jsme se rozesmály. Ze dveří vyběhly moje spolužačky, závistivě se podívaly na moji kamarádku a s šeptáním odhopsaly pryč. Diana je prostě reprezentativní. Jasně červené lodičky a k tomu sladěná kabelka, decentní zlaté náušnice, béžový obleček, dlouhé, upravené nehty a perfektně opálená pleť - solárium plus moře. Milý, profesionální úsměv. "Asi mi závidí, že jsi moje kamarádka," podívala jsem se na ni. "To asi jo. Slávek mi včera řekl, že jsem bohyně," prohlásila Diana vážně a pak smutně dodala: "Jenže vzhled není všechno." Bohužel.

Tašku jsem hodila do kouta a sedla jsem si na malou barovou židli. Slávkův byteček byl útulný a my čtyři jsme se do něj vcelku vešli. "Čili, vážení... Takto vypadá náš plán. Odjezd jsem stanovil přesně dle jízdního řádu a spánkového deficitu mé přítelkyně, čili čtrnáct dvacet pět," pravil důležitě Génius. "Bude to pro mne čistě pracovní cesta, takže ty ´parties´ oželím. Zábavu si zorganizujte sami. Diano?" "Takže zítra, lidičky, beru s sebou svoji kreditku, takže se o nic nestarejte. V Hradci se dobře vyznám, Dan je fajn, miláčku, viď, že má domácí kino?" "Ano, zajisté. Jsou to zámožní lidé." "Aha, tak proto se do pokoje pro hosty vejde osm lidí, co?" vykřikla jsem vesele. "Přesně tak. Ještě tři lidi tam budou s náma. A v sobotu se jde na disko," dodala Diana. Slávek ztuhl. "Cože? Tři plus čtyři plus jeden?"


Následujících deset minut se Slávek rozčileně dohadoval s Dianou, a neměli jsme odvahu nebo sílu zasáhnout. Nakonec Diana vypískla: "Tak dost!" Slávek ji probodl pohledem. "Uklidni se, miláčku. Podívej - je tam ještě jeden pokoj, pracovna. Jeho táta nebude doma, tak jsem dohodla, že můžeš bejt v jeho pracovně a dělat si tam, co chceš, je to odhlučněný. A na tu diskotéku s náma nemusíš." "Já jen vskutku nechápu, z jakého důvodu mi to Daniel nesdělil celé?" "Proč? To je jasný, rozčílil by ses. Ode mě to líp přijmeš," usadila ho Diana. Slávek měl pozoruhodnou schopnost se rychle uklidnit, a teď ji využil. "Dobrá tedy. Čili: zítra!"

Písař Letossien vynalezl termosku!!! čtěte

30. listopadu 2013 v 21:22 | Ailiyah
Chvíli jsem seděla v knihovně, bylo to tak trochu čekání na to, až Danuelovi skončí jeho povinnosti. Dívala jsem se ven z okna, neklidně a s nepříjemným tušením, že se zas něco stane. Všimla jsem si, že se začalo stmívat. Že by už byl večer? Chodbou dusaly čísi kroky. Byl to zahradník. "Paní Naimo! Stmívá se. Víte o tom?" Probrala jsem se z letargie. Vyšla jsem za zahradníkem ven a konečně mi došlo, že se pomalu šeří, podívala jsem se na velké sluneční hodiny u východu z paláce - nefungovaly. "Jsou asi tři hodiny odpoledne, a v tomhle ročním období se stmívá okolo šesté. Ano, ty hodiny jsou teď k ničemu." Pak jsem konečně našla odvahu podívat se na nebe. Slunce... Lekla jsem se. Něco ve mně prasklo. Slunce bylo... Ne, to nemůže být pravda! Slunce bylo šedé.

Danuel dal okamžitě povely rychlým jezdcům. "Šlechtě, čili všem mužům, jejichž jméno končí na -en, vzkažte, ať se dostaví do Aghaton. V plné zbroji. Marlien bude potřebovat pomoc. Přijde sem s Oarem." Když jsem k němu přišla, řekl mi, co právě všem vzkázal. "Není to... Víš..." "Naimo, mluv se mnou na rovinu." "Není to hloupost?" vykřikla jsem. "Prostě, dáváš jim povely, ale Marlien je někde u Dobra! To je duchovní boj, Danueli." Podíval se na mě s rozhodností krále. "Mám dopis od Marliena." Trochu jsem se zachvěla. Sedli jsme spolu, zatímco podkoní sedlali koně a úředníci psali vzkazy ve všech nářečích naší země. Danuel s ustaranou vráskou na čele rozbalil elanzapinový list se zvláštním písmem. No jasně, šifra. Stará známá, tu zvládneme i bez Letossienovy pomoci.


Milý králi Danueli,
špatné zprávy. Měsíční bůh na sebe vzal podobu plamene a jeho služebníci hodlají bojovat. Pod štíty s motivem stříbrného plamene vyrazí armáda mrtvých bojovníků. Mrtví - čili nemůžeme počítat s tím, že bychom je zabili. Zničí je možná sníh, ale ten už přestal padat. Modlete se k Dobru a vyzbrojte se. Zkuste vymyslet nějakou možnost, jak zachovat sníh. Je to dar Dobra. Přiznávám se, že si poprvé ve svém životě nevím rady. Bratrovi vzkažte, ať se podívá do police za dveřmi. Mám tam knihu bez názvu, je o konci a posledních časech. Třeba tam budou pokyny. Nevím. Mám strach, ale vy ho nemějte. Přijde k vám brzy Oarus. Já zatím prodlévám u samotného Dobra. Věřte mi, že jeho říše přijde, ale bude vykoupena mnohou krví a mnohým utrpením. Kéž bys ty i tvoje milovaná do ní vešel v pořádku. Láska, Danueli. Někdy pomůže jen láska. Promiň mi mé nevrlé chování.

přítel Marlien

Tyto zprávy nás opravdu nepotěšily. Letossien studoval knihu bez názvu, šlechtici se srocovali v Aghaton, Danuel se ponořil do modliteb a utvrzoval své srdce, sluhové leštili zbraně a nakonec přišel ten, kterého jsme s nadějí čekali. Posel Oarus. "Dobro s tebou, Danueli. Děláš dobře, že pečuješ více o věci věčné, než o broušení svého velikého meče." Danuel se usmál. Oarus mi pokynul, abych vešla do trůnního sálu. Byl jeden z mála, který uznával ženy jako rádce. "Co s tím sněhem?" "Je to doopravdy naše největší zbraň," prohlásil tiše Oarus. Najednou přiběhl se šťastnými výkřiky Letossien. "Něco mám! Podívejte!" Držel v ruce zvláštní krabičky. "Co s tím, písaři?" "V tom se může uchovávat sníh! Můj nejlepší vynález! A vyrábím ho i s pomocí lisu. Potřebuji co nejvíce mědi a také dřevo, kvalitní hřebíky..." "Počkej, všechno nám to v klidu řekni," snažili jsme se ho usměrnit. Ale to už tahali dva sloužící do tiskárny klády, pytle s hřebíky a rezavé kousky železa a mědi. To bude cirkus.

Ale zjistili jsme, že Letossienův zvláštní vynález má opravdu moc sníh uschovat. "Na tři dny, pane," oznámil písař udýchaně výsledky své práce. "Jste skvělý, Letossiene. Zítra naberte sníh. Armáda mrtvých je na pochodu," podíval se na nás vážně Oarus. Najednou mu v ruce zasvítil temně stříbrný meč. "Pamatujte, stříbro je původem od Dobra. Měsíční bůh ho zneužil. Ale má svou moc, a sama ho zničí. Tento sníh uhasil plameny. A uhasí i zkřivené duše mrtvých, kteří jsou povoláni do války. Ale připravte se na velké utrpení."

Druhý den přišla do Aghaton armáda Lesních lidí s velkými lucernami, které neuhasly. Byl to zázrak Dobra. "Ano, je tu velké šero. Děkujeme!" usmál se na ně Danuel. "Tento den bude dnem Luceren. Budete si ho připomínat," pronesl vážně Oarus. Všechno s ním bylo tak osudové, že jsem se bála čím dál víc, co přijde. Třetí den se to stalo. Marlien s ohnivým mečem přiklusal na rudém koni. "Chtějí válku. Mají ji mít. Dar Dobra je všechny zničí. Tak věrní! Do boje!" zakřičel Oarus hlasem, který otřásl zemí.

Slunce zrudlo. Těžké tmavé nebe. Pak jsme uviděli mrtvé. Ženám bylo špatně a s úpěním se schovaly do domků. Děti plakaly. Já jsem ale zůstala po boku manžela. S dlouhou dýkou. Všichni jsme v rukou pevně svírali ukrytý sníh. Mrtví neměli žádného vůdce. Bezhlavě se na nás řítili. Se smluveným výkřikem jsme se dali do bitvy. Sníh a krev létaly vzduchem. Sotva jsem se vypořádala s jedním mrtvým, letěl na mne další. Sníh ale fungoval. Stále více bojovníků padalo zpět do říše stínů. Každý z nás živých byl zraněný. Muži padali. Bála jsem se o všechny, ale nejvíc o Letossiena, nezkušeného v boji. Nesnesl by pomyšlení, že nevyrazil do poslední bitvy. S mečem to nezvládal, stála jsem po jeho boku a odrážela údery. Pořád jsme se divili, že nenacházíme vůdce. Ale to už se před Oarem zjevil... stříbrný plamen.

Stříbro je dílem Dobra, to jsme všichni věděli. Ale cokoli lze zneužít. Oarus vzal do ruky sníh. Dýchl na něj a všichni jsme užasli. Stala se z něj ohnivá masa jedovatých plynů. "Měsíční plameni! Toto je tvá smrt, jsi jí hoden. Tvůj strach je zničen, veškeří tví služebníci jsou mrtví, včetně Eerawena. Zhyň!" Nadechla jsem se, připravená na poslední nádech. Nestalo se tak. Nadechla jsem se ještě třikrát, když jsem slyšela příšerný zvuk. Křičí země! Při samu Dobru, země křičí! Myslela jsem, že zešílím. Hořící plyny dopadly na stříbrný plamen, ten hrozivě zasyčel. A země naposledy zakřičela: "KONEEC!"


Vidět ústa země je hrozivé...

Další ochutnávka: Appocalypcia

23. listopadu 2013 v 18:52 | Ailiyah
"Naimo, je ti už líp?" "No..." "Pojď ven, a vezmi si pořádný kožich, jak jsem ti ho dal k Vánocům. Ten sníh je úžasný! Děti tam něco staví... Hází po sobě úplné koule, je to takové bílé, zvláštní..." Seběhla jsem ze schodů a podívala se ven. Všude bílo. Černé rozvaliny pokryl bílý prášek, na omak studený a zdálo se, že se rozpouští ve vodu. Ale držel tvar. Děti vytvořily hradbu, z velkých koulí obrovskou housenku a taky čarodějnici, místo nosu mrkev... Legrace, opravdu. Tušila jsem, že se něco stane, vždycky v takových klidných chvílích přijde zlom. A také, že ano. Pihovatá holčička s velkou beranicí něco vyhrabala, bylo to mokré od sněhu, listina, písmo držela. "Co to je?" přiběhla ke mně. "Odnes to panu písařovi, ano?" Vážně se na mě podívala a beze slova běžela do knihovny. Písaře se děti nebály, jeho bratra kouzelníka ano, a jak. Letossien holčičku pohladil. Přišla jsem za ním, s tušením v očích. "Můžeš mi říct, co je tam napsáno?" "Je to zapečetěné, pro Marliena. A mám pocit, že to napsalo snad samo Dobro. Jakékoli jiné písmo ze známých barev a inkoustů by tento sníh nevydrželo. Zkoušel jsem to. Nebezpečná věc pro knihy, tenhle sníh." "Takže mám zavolat Marliena," lekla jsem se tónu jeho hlasu a jeho čím dál bledší tváře. "Ano, samozřejmě."

Marliena jsme s přemlouváním zdržovali u nás, jednak jsme ho měli moc rádi, zvlášť teď, po usmíření s Letossienem; ale zároveň jsme ho moc potřebovali při plánech, jak obnovit Osthell a Aghaton. Zatím jen plány, ta bílá potvůrka to za nás dočasně vyřešila. Pod její pokrývkou nebylo nic vidět. Přiběhla jsem do jeho pokoje. Byl nevrlý, jako vždycky, když ho někdo někde držel. "Co potřebuješ, Naimo Tiravinas? Nerad poslouchám nesmysly. Opravdu už chci jet domů..." "Listina," řekla jsem krátce. Zamračeně mi ji vytrhl z ruky. "Běž pryč," řekl nezvykle klidným tónem hlasu, když se podíval na pečeť. "Prosím," dodal jemně. Co se stalo? Opravdu dopis od Dobra?

Marlien si připravil jako vždy tlumok na cestu. "Domů nejedu, kolikrát ti to mám říkat, Danueli," hádal se ještě s mým manželem v trůnním sále. Stáli tu i jiní lidé, kteří jeho neustálé cestování nesnášeli tak, jako já. "Opravdu, domů ne. Ten dopis byl od Dobra, že ano?" promluvil ve chvilce ticha Letossien. "Jestli to teda chcete vědět, opravdu mi psalo Dobro, sám Oarus. Víc vám neřeknu, i kdybyste mě mučili," štěknul naposledy Marlien. Byl ještě rozčilenější, než obvykle. Nad námi se vznášelo prapodivné tušení. "Tohle je tvoje," předal poněkud potichu Letossienovi malou dopisní obálku a vydal se pro koně. Letossien si dopis rychle přečetl. Stálo tam (jak mi později řekl):

"Milý bratře a písaři,
nechci Tě zanechat v nevědomosti. Za dob Stříbrného rytíře ještě byli naživu uctívači Měsíčního boha, pamatuješ? Eerawen byl jejich posmrtný učedník, konečně je od něj a jeho stínu pokoj, ale... Měsíční bůh se znovu probudil. Psal mi Oarus, že se musím vydat na cestu do výšin a porazit tuto mocnost. Nejspíš je možné Měsíčního boha porazit. Stále je to nejvyšší síla Temnoty. Nevím, jak dlouhá bude moje cesta, ale Dobro nechce ztrácet čas, a já také ne. Sbohem, písaři Letossiene. Sám moc nevěřím tomu, že bych se vrátil. S přáním všeho opravdu dobrého
Marlien Wers
Pozdrav krále a královnu!


"Naimo, pojď sem rychle, už si chystá koně," vykřikl rychle písař, chytil mě za ruku a spolu jsme odříkali: "Dobro, pospěš pomoci dětem svým, které hlídáš před vším zlým, prosím!" Nikdy jsem tuto modlitbu nepronášela tak naléhavě. Vyšli jsme za Marlienem ven, alespoň... Najednou se na nebi objevil obrovský červený kůň. Zaržál a Marlienovi všechno došlo, kůň sestoupil k sněhové pláni, Marlien se zvláštním hrdým úsměvem nasedl a začal stoupat do výšin. K nebi. Kdo ví, co se stane.

Mořee... nová povídka!

24. září 2013 v 0:31 | Ailiyah
"Lucí? Přišel dopis od tety." "Od který?" "Teta Manuela z Německa tě zve k moři." "Balt?" Bezděky jsem upustila tužku z ruky, cinkla o skleněnou desku, kterou mám na stole. Teta Manuela je čtyřicetiletá odbarvená blondýna, vypadá mladě a bydlí kousek od městečka Peenemünde na ostrově Usedom. Sever Německa, Baltské moře. Byla jsem tam jako malá holka. "Můžeš klidně přivýzt nějakou kamarádku, nebo dvě." Svitlo mi. "A tři?" Mamka se usmála. "Tak jí prosímtě napiš. A poděkuj jí za tu čokoládu." Ihned jsem rozbalila velkou čokoládu a s chutí jsem se zakousla. Mňam!
Venku bylo fakt vedro, utíkala jsem dolů ze schodů v šedém tričku a otevřela jsem dveře. Přes obličej mě praštil horký vzduch. Dusno. Večer bude bouřka. Zazvonila jsem u Tondy. "Lucko?" vykouknul z okna. "Mám dobrou zprávu, teda... návrh." "Copa?" "Jel bys se mnou k Baltskýmu moři? Vzali bysme Slávka a Dianu... Jestli chceš. Dohodnu to s tetou, spali bysme v hezký chatce..." "Tyjo!" "Pojď ven, dáme vědět Slávkovi." Za pár minut už Tonda oblíkal tenisky a razili jsme k Slávkovi. Měl zrovna u sebe Dianu, a to se mi hodilo.
"Takže třetího srpna?" "Jo." Slávek se podíval na Dianu: "Tak jedeme?" "Jasně, super! Týjo lidi, to bude fakt bomba!" Diana se smála, její tón hlasu mi připomínal poníky z My little pony, a nejvíc z nich růžovou Pinkie Pie. "Pomůžeš mi vybrat nový plavky, Lucko?" Slávek protočil panenky. "Netvař se takhle!" okřikla ho přítelkyně. "Taky budeš potřebovat nový plavky!" "Ach jo." Tonda se zachichotal. "A kdy vy dva spolu začnete chodit?" zeptala se naivně Di. "To se zeptej Lucky," ztuhnul Tondovi úsměv na rtech. "Co ty na to, je to pravda?" "Diano, nech toho, jo?" ozvala jsem se nevrle.
"Tak pojedete teda?" Mamča se zastavila uprostřed pokoje. "Jo, určitě!" "A ten, jak se jmenuje, Sváťa?" "Slávek. Pojede, i s Dianou." "A ty s tím Tondou už chodíš?" "Ne, ještě ne." Podřekla jsem se. Přece jen, má hezký úsměv, je strašně fajn, cítím se s ním fakt dobře, tolik si rozumíme... Ale nevím. Chci čas. Hlavně nic neuspěchat. Nejdůležitější je, že udělal tu maturu, a dostal se do Hradce Králové. Slíbil mi, že bude o víkendech jezdit. Ale ve škole už ho vídat nebudu... "Tak napsala jsi tetě? Běž spát, včera jsi byla vzhůru někdy do..." "Do dvou, no. Kecala jsem na netu s Jessicou." "Kdo je ta, Je-si-kou?" "Holka z Británie."
Tetě jsem odepsala hned druhý den. Byla jsem ráda za takovou "mladistvou" tetu, která sice pořád píše dopisy místo mailů, ale to mi přijde romantický... Přemýšlela jsem, kolik pokojíčků tam bude, a jestli dva, tak v jednom budu spát s Tondou, no - ale tak toho se ani nebojím. Vedro je i v Německu, našla jsem si na googlu počasí v severním Německu, tak doufám, že moře bude teplejší, než se říká. Začínala jsem se balit. Šly jsme s Dianou pro ty plavky do jednoho butiku, ale nakonec to dopadlo na nákup v pražským Gatu, kam mě Diana pozvala. Bydlí tam její rodiče, ti mě pohostili a nákup s Dianinou kreditní kartou byl fakt fajn. Koupila mi hezký (a dost drahý!)tričko, dvě zmrzliny a pak jsme zašly na pizzu. Její neustálé povídání mi vůbec nevadilo, a pořád mi tvrdila, že jí nemusím nic vracet, a že svým kamarádkám běžně kupuje trička. (I když nemají narozeniny!) Došlo mi, že je opravdu bohatá (narozdíl od Slávka) a že nemá problém utratit jakýkoli obnos za půl dne...
Slávek nakonec taky schytal nový plavky, ale Di mu je prozíravě vybrala sama, protože znala jeho nechuť k nákupům. Tonda se ke mně choval jako vždy moc hezky a užívala jsem si jeho pozornost. Celý "klub outsiderů" se těšil na největší bombu letních prázdnin. Ale - ještě, než povím celý ten příběh... Musím ještě říct, jak jsme oslavili Slávkovy státnice a Tondovu maturitu. Dost opožděně. Vzala jsem si dlouhý šaty a lodičky, Di byla oslňující. Tonda to pokazil oblíbenými teniskami, ale Slávkovi to opravdu slušelo. Sešli jsme se v nejluxusnější lounský restauraci. Platila Diana a něco přihodila Tondova maminka.
Bylo to úžasný. Po půlnoci se Slávek trochu opil, ale jinak jsme zůstali v pohodě. Hrála tichá hudba. Pak Diana prosadila nějaké svoje hitovky, zatancovali jsme si a Génius nás naučil jeden polský tanec, vůbec si ho nepamatuju, bylo to dost složitý... Cítila jsem se dobře jak nikdy. Připojil se k nám hezký kluk a zatancoval si se mnou, ale když jsem viděla Tondovy pohledy, radši jsem si sedla. Chtěl mi objednat pivo, ale odmítla jsem to, že mi je šestnáct. Pořád se okolo mě motal, až mu Tonda rozhodně řekl: "Nech ji bejt, frajere. To je moje holka." Nakonec jsem byla za jeho zásah ráda, protože co pak tenhle frajer s jednou slečinkou vyváděl, no: nebudu to popisovat, byl by to naturalismus, zkřížený se surrealismem. Feťák jeden.
Po oslavě mě bolela hlava, nevím teda z čeho... Když jsem se v jedenáct unaveně posadila na své posteli, došlo mi, že jedeme za tři dny k tetě. Batoh jsem měla sice už zabalený, ale bylo nutný pomoct s balením Dianě. Dá se nazvat jako neskutečně nepořádná holka a navíc to vypadalo, že se jí hadry nevejdou do dvou velkých kufrů. Pak jsme spolu jely z jejího bytečku v Lovosicích směr Praha. A tam jsme nasedli do vlaku a byla jsem rozhodnutá cestu prospat, vstávat ve čtyři čtyřicet pět není nic pro mně.
Vůbec si nepamatuju, kdy jsme dojeli. Ale bylo to ještě téhož dne. Nechápala jsem, jak je možné přežít tak dlouhou cestu. Při výstupu z posledního autobusu (poslední spoj byl autobus, opravdu, Diana přemluvila kluky na autobus!) mi stačil jeden nádech. Jo! Moře. Teta mě opusinkovala, halasila svou špatnou angličtinou, nakonec Tonda přešel na plynnou němčinu. Zamířily jsme s Dianou k malé pláži. Vychutnávaly jsme si to, ale to už se za náma hnali kluci. "Je nutno se vybalit," připomněl Slávek. Ale vykašlaly jsme se na něj, plavky a hurá do moře! Nepřipadalo mi o moc studenější než některé české rybníky. Malé vlny, rozchechtaná Diana a vítr ve vlasech. Na pláži mi byla trochu zima, a tak jsem se rychle převlíkla. "Musíme poslechnout Slávka," zavolala jsem na Dianu, která právě řádila ve vlnkách. "Jejda!" zařvala najednou. Lekla jsem se. Stalo se jí něco? "Co je?" Diana pomalu vylezla z vody s úlekem v očích. "Já jsem si zapomněla... žehličku na vlasy!"

romaneto - Enid Blyton - další část

28. srpna 2013 v 17:36 | Ailiyah
"Diano? ... Doopravdy? Víš to jistě? Aha! ... Ve zprávách? To snad ne? ... Takže v Lounech? ... Hned jedeme zpátky. Přijedeš za námi? Diano! Jsi chytřejší, než jsem si myslel! ... Dobře. Děkuji. To je skvělé, že nám pomáháš! ... Také jsi fajn. Ahoj!" Slávkův prapodivný telefonní rozhovor mi sebral poslední střípky klidu. "Tak, vážení. V lounském depu našli vlak plný semtexu. Jedeme domů, Diana nám pomůže. Ještě, že máme někoho, kdo nám pohlídá večerní Události," pousmál se Slávek. Bingo! Fakt na ní něco je! A řekl jí, že je fajn...

"Takže stejně jedem zpátky," povzdechla jsem si u řeky. "Co tady hledáme?" "No..." Slávek zas mlžil. "Jasně, zas nám to neřekneš, žejo?" "True." "Nemluv furt anglicky." "Tomu snad nerozumíš?" Radši jsem zavřela pusu a pořád jsem kráčela blátem. Pořád na nohou ty hnusný holínky. Pořád vztek na tohle dobrodružství a pořád... Jsem cítila to objetí... Nikdy jsem si nepustila nějakýho kluka takhle k tělu. Když se na mě podíval, uhnula jsem pohledem. Asi to tušil. A já jsem taky začínala něco tušit.

Jeli jsme zas z Čachnova. Babička vypadala hodně ustrašeně, i když jí Tygr náš noční výlet zatajil a namluvil všem, že jsme přespali u něj doma po dlouhém výletě. Dědeček to Tygrovi moc nevěřil a když jsme nasedli do auta, neřekl ani slovo. Pak u vlaku nám zamával se smutným úsměvem. Všichni tuší, do čeho se Slávek namočil. A babi určitě sledovala zprávy... Diana nastoupila v Praze, hrozně moc jí to slušelo a usmívala se na Slávka, profesionálně a s velkým efektem. Mluvila stručně a věcně, všem nám to pomohlo. Byla jsem pořád vyděšená z nočního vězení a měla jsem slušnou rýmu. Tonda mi půjčoval kapesníčky
a pokoušel se o mně starat, ale já potřebovala jen postel a trochu klidu. A ten se tady moc nevyskytoval. Ve vlaku se dohadovaly dvě stařenky a pořád jsem měla pocit, že mě odněkud sleduje Javier nebo ti dva mladíci. No slušná schíza.

Tondova maminka nás nečekaně čekala na nádraží. "Slávku?" pravila přísně. "Do čeho jste ho zase zatáhl?" Diana se na ni povýšeně podívala: "To je věc Vašeho syna, a ten je, myslím, již dospělý." Pěknej setěr. "No dobře," kapitulovala. "Mám tady dva kolegy. Jdeme prozkoumat depo." Doširoka jsem rozevřela oči. Maminka se na mě starostlivě podívala: "Ty bys potřebovala doktora, ne?" Nechtěla jsem vypadat zbaběle a tak jsem hrdinsky řekla: "Já jsem úplně v poho, žejo, Tondo?" Obrátila jsem se na něj se zoufalým výrazem, a on se pousmál: "Potřebuju domů, mami, něco jsem zapomněl. A Lucka potřebuje kvalitní spánek, to je všechno. Vemu jí k nám domů na pár hodin, vy to zatím vyřídíte." Dě-ku-ju! Hepčí. Začalo zase pršet, proklínala jsem déšť. "Lehni si tady, zatím. Potřebuješ se vyspat..." "Šla bych radši domů..." "V tomhle stavu?" Povzdychla jsem si. Malý, ale útulný byt Pitínských. "Dobře," kapitulovala jsem a klesla jsem na gauč. Přikryl mě dekou a chvíli se na mě díval, cítila jsem to. Otevřela jsem na chvíli oči. "Copak?" "Ne, nic," uhnul pohledem a odešel do kuchyně. Jen co jsem oči zase zavřela, začaly se mi zdát živé a neklidné sny, a pomalu jsem přešla do tvrdého spánku.

Světla aut, sirény, hořící dům... Blesky, oheň zachvátil les! Ještě, že jsem se včas vzbudila. Stejně už mě chtěl Tonda burcovat. Volal mu Slávek. Akce dokončena. "A co ti říkal?" hrabala jsem se zpod teplé deky. "No... Vzkazy tam nebyly, asi si to líp hlídaj. A o tom vagonu nikdo nic neví. Každopádně pro něj někdo musí přijet, žádný z ČD se k němu nehlásí a strojvůdci by s tímhle vagonem údajně nejeli, je rozbitý. Policie má poblíž hlídky. Jestli to Javier ví, ty Události a náš útěk, tak tady vagon nechá a nic se nezjistí..." "Takže na prd," odfrkla jsem si, "tak jdem."

Slávek vypadal zklamaně. Výpravčí se mračil, okolo běhali novináři. Policisté pořád obcházeli vagon a Tondova maminka se na mě ustaraně dívala. "Lucko... Nemusíš..." "Ale já chci!" vykřikla jsem. Tonda sebou cuknul. "Jo, patří k nám. Žejo, Slávku!" Slávek neposlouchal. "Takže nic víc nám neřeknete?" obrátil se na něj černovlasý policista. "Ne," odpověděl rezignovaně. "Dobře, to, co víte, jsou dobré informace. Budete nám muset ukázat cestu do té jeskyně." Slávek se zamračil. "Tam nikdo z vás nepůjde, rozumíte? Nikdo!" "Tak moment, my jsme policie České republiky." "Ale nemáte právo tam lýzt!" vykřikl Tonda. "Je to..." Zacpala jsem mu pusu, aby neřekl nic o Tygrovi. Odstrčil mi ruku. Tondova maminka se na nás s vážnou tváří podívala. "A kdybyste to řekl jen mně, Slávku? Jenom mně! Nikomu to neprozradím." Slávek váhal a pak pomalu promluvil: "Dobře. Ano. Ale budete mlčet jak hrob."

"Další policajti do Sedunyi? Jak chceš tohle vysvětlit Tygrovi?" rozčilovala jsem se. "Lucie, podívej se: chceš, aby se to vyřešilo? Ano? Tak musíme spolupracovat s policií. Nechali by nás tam umřít hlady, pokud ti to není jasné." Sklaplo mi. Stáli jsme pořád v depu a pak nás výpravčí poslal pryč, rád by měl taky svůj klid, to mi bylo jasný. "Kde je Diana?" obrátila jsem se na Tondu. "V Lostru. Vyptává se na všechno možný. A ještě přišel mail od Slávkovýho učitele, píše tři strany o tom, kdo je namočenej do tý akce se Semtexem." "Čili, Lucie, Antoníne: každý den v 20:00 přijdete na nádraží a koupíte si jízdenku, každý zvlášť, není důležité kam, ale aby vlak odjížděl okolo 22:15. Ano?" Oba jsme kývli, a nikdo z nás nebyl nadšený, ani původce plánu, Génius Svatoslav. Uslyšeli jsme klapání podpatků. No jo. Diana je tady.

"Takže, Slávku," usmála se na něj, hravě a trochu koketně, vydechla a pak se podívala i na nás. "Milí účastníci záhady, přidávám se k vám jako externí člen. Budete potřebovat někoho s trošku publicistickými sklony. Našla jsem vám v jedné knihovně všechny záznamy o novinových článcích s tím hajzlem. Javier Nightingale. Je tam toho sice málo, ale tenhle článek se vám bude líbit." Ukázala nám ofocenou stránku z novin z roku 2012. "Týjo, to je von!" "Jo, je tady jeho fotka." "Von má masku! To je fakt Javier!" vykřikla jsem. "Žádná novinka, Lucie. Trochu se ovládej, vyskytují se tu i jiní poklidní cestující." Zase jsem měla chuť dát Slávkovi facku! "A to ho tenkrát nechytili?" "Ne, pokud tě v tý jeskyni nesvázal jeho duch," setřela mě Diana. Tak zase mají se Slávkem něco společného - ta příšerná ironie!
"A kdy se dostanu domů?" "Takhle tě tam vidět nemůžou, Lucko. Zavolej prostě mámě, že jsi zůstala někde u kámošky, nebo tak..." "Budou o mě mít strach!" hádala jsem se s Tondou. "Už tak ho o mně mají..." "Ty ses nedívala do zrcadla, žejo?" usmála se na mě Diana. Podala mi malé zrcátko. Zděsila jsem se. Nevyspalé, zarudlé oči. Červený nos. Vyděšený výraz. Bledá tvář. To... To už ani nejsem já. To je můj stín.

romaneto = Enid Blyton = gradace a jak to bylo v podzemním městě jménem Sedunya

27. srpna 2013 v 21:23 | Ailiyah
"Jdem." "Tondó..." "Jdem!" "Po - po - počkáme na Slávka..." "Jdem!" zavelel naposledy Tonda. Odemknul dvířka a potichu otevřel. Trochu to zavrzalo... Vkročili jsme dovnitř. Ticho. Jeden krok. Zbloudilý netopýr tluče křídly. Ticho. Šramot. Chvějící se světlo baterky. Pomalý krok dopředu. Ticho. Další kroky... A každý krok duněl po kamenné podlaze. Vrznutí dvířek. "Tondo! Chtějí nás tu zamknout," vykřikla jsem. Ano, kdosi zamknul dveře.

"To jsem já, Lucie. Zdá se mi, že jsi dost vyděšená," pravil vážně Slávek. A při dalších slovech už to byl vzteklý šepot: "Uvědomujete si vůbec, že tady mohou být? Všichni? Máte rozum?!?" "Trochu," povzdechla jsem si. "Mám mapu. Sedunya má šest místností, pojmenoval to Tygr. Obývák, Place, Ložnice, Klidová zóna, Kuřárna a Komora. Tygr si myslí, že zločinci mohou nejlépe využít Komoru, jelikož tam je závora s klíčem. Ale ten nemáme." "Co budeme dělat?" "Teď? No, prohlédneme si to tady, a pak rychle pryč. Nesnáším nedočkavost." "Na co vlastně potřebujou ty výbušniny?" mudrovala jsem cestou k velké jeskyni. "Chtějí vyhodit do vzduchu Národní divadlo," řekl Slávek klidně. "A pak zapálit kus Prahy, vykrást tam banky, muzea... Nafingovat to jako dílo německých neonacistů, vyprovokovat Rusy... A pak tu třetí světovou," usmál se Tonda. "Ale to se jim nepovede," podotkl Slávek a Tonda jen dořekl: "Protože jsme tu my."

Došli jsme dlouhou chodbou až ke Komoře. Dveře byly samozřejmě zamčené... V Obýváku byl bordel, mezi papírky jsme našli pár šifrovaných vzkazů. Už pro mě byla hračka je rozluštit. Opsali jsme si je a pak Slávek zavelel, že se jde domů. Byla jsem dost zklamaná. "Já jsem si teda myslela," začala jsem, když Tonda zašeptal: "Potichu...", jenže to už jsme uslyšeli kroky. Těžké boty, hrubé hlasy. "No jasně, naši zvědavci. Tak ´sme vás nalákali až sem. Chtěli ´ste do Komory, to přání vám rádi splníme," pronesl tlustý muž. "Javiere? Mám je svázat?" Nemohla jsem si pomoci a posvítila jsem Javierovi do obličeje. Ale měl masku a široký klobouk. Tohle je on. Zavalitý muž ve středním věku a dva mladíci. "Cos myslel, vole? Svázat, zacpat držku a pak do Komory. Hajzlové!" kopnul Javier do balíku na zemi. Měl pronikavý, nepříjemný hlas, který bych poznala na sto honů. A anglický (nebo francouzský?) přízvuk.

Za chvíli jsme byli svázaní, dobrá práce. "Prosím, Lucku ne," povzdechl ještě Tonda. Zacpali mu pusu. Po tváři mi stékaly první slzy. Roubík byl dost nepříjemný a lano na rukách tlačilo. Mladík mě dostrkal až do Komory. Vecpal ke mně ještě Tondu. "A tenhle týpek?" "Neříkej, že se tam nevejde! Tak ho tam narvu osobně, vole," zařval naštvaně Javier. Mluvil špatnou češtinou a ten jeho zajímavý přízvuk... Hrubým pohybem Slávka doslova hodil k nám a zamknul Komoru. Tak.

V Komoře byla tma, ale přesto se Slávkovi podařilo nám přeřezat nožem pouta. "Ještě, že jsou ti mladíci tak nezkušení," zašeptal. Pak už jsme beze slova seděli na chladné zemi, bez myšlenky a potmě... Tonda mě najednou objal, jindy bych si to nenechala líbit, od nikoho... Ale teď se mi ulevilo. Slávek se pokoušel otevřít dveře kouskem drátu a já plakala Tondovi v náručí. Chtěl mi setřít slzy, ale ucukla jsem. Napadlo mě, jestli od našeho vztahu neočekává víc, než přátelství. Ráda bych se mu podívala do očí, ale všude panovala neproniknutelná tma. (Sebrali nám baterky...) Byla jsem tak vyděšená, že jsem se nechala obejmout a pohladit - co se to se mnou děje? Načež Slávek vytáhnul z tajné skrýše mobil a zjistil, že není signál. Snad tu čekal i wifinu, nebo?

Seděli jsme pořád na té kluzké, studené podlaze Komory. Slávek se stále pokoušel odemknout dveře, až nás přemluvil na velký ÚTOK. Ale i když jsme vší silou vrazili proti těžkým dveřím, nemělo to cenu. Najednou jsme zjistili, že nemůžeme nic udělat. Slávek nám řekl: "Jediná naděje je děda. Zavolá Tygrovi a ten má klíče. Musíme doufat, že ho děda zalarmuje, že mu to dojde. Ale jinak nemůžeme nic dělat." Najednou se hrdinovi Slávkovi zlomil hlas: "Ti hajzlíci by byli schopný nás tady nechat chcípnout, dopr..." Najednou nemluvil spisovně, najednou ztrácel naději. "Tohle je pěkně pitomá záhada," zabručel Tonda. "Můžeme si za to sami," zašeptala jsem odevzdaně. "Měli jsme dát vědět policajtům. Třeba mámě. Ale tvůj děda přece ví, kam jdem, ne,..." "Ale je zamknuto, debile! Děda sem půjde sám. Pomoct nám může jenom Tygr," vyhrknul Slávek. Nepoznávala jsem ho.

Asi jsem usnula. Ruce jsem měla studené a od země šla zima. Nastydnu tady. "Za chvíli už bude sedm ráno," zamumlal Slávek, když si rozsvítil svoje supermoderní hodinky. Celá Sedunya mlčela, nebylo slyšet nic, a právě to mě děsilo. "Slávku?" zakňourala jsem nalomeným hlasem a slabě jsem zakašlala. "Co je?" "No... Ví vůbec tvůj děda o Tygrovi?" "Trochu se znají," povzdechl si Génius. "A ví Tygr o tvým dědovi?" "To ano. Nemáme žádnou šanci, dokud se o nás Tygr nezačne zajímat. Ale řekl mi, že se někdy přijde na Sedunyu podívat." "Někdy???" Opřela jsem se o Tondu, dal mi ruce kolem ramen. "Do čeho jste mě to zatáhli?" zašeptala jsem vyčerpaně. "Tak za prvé, šli jste sem sami. A za druhé, vymklo se nám to z ruky, to sledování vzkazů." "To jo," ozval se Tonda. "Promiň, Lucko. Měl jsem to říct mámě. Policie by nám dost pomohla." Zavřela jsem oči, i když byla okolo tma, a zase jsem upadla v letargii v náručí "kluka, kterej vůbec není hezkej".

Nekonečné vteřiny, minuty, hodiny. Navzdory Slávkovým hláškám, kolik je, jsem vůbec nevnímala čas. nad vodou mě držela přítomnost Tondy a naděje v podobě chlapa v montérkách s přezdívkou Tygr. Čekala jsem, že nás bude Javier vyslýchat, co všechno víme, ale nikdo se o nás nezajímal. Všichni jsme měli hlad. Moje půllitrovka kofoly už dávno vzala zasvé. A strašně se mi chtělo čůrat!

Někdy okolo půl desáté ráno jsme uslyšeli kroky. Chvěla jsem se po celém těle. Čísi volání. "To je Tygr!" vykřikl afektovaně Slávek. "Tady jsme, v Komoře," křikla jsem. Pak už jsme uslyšeli odemykání. Tygr měl velikou baterku a my měli velikou radost. "Zašel jsem k tvý bábičce a říkala, že jste se ještě nevrátili. Tož, mám někoho s sebou." Za Tygrem se vynořili dva policisté. "Kde jsou?" zavelel jeden z nich. "Je tu ticho, už dosti dlouhou dobu. Domnívám se, že tu nikdo není," konstatoval Slávek. "Prohledáme to tady." Policisté běhali s velkými baterkami tam a zpět, vypadalo to bezmocně, a my tři jsme vyběhli ven. Na čerstvém vzduchu jsem si oddechla.

Bylo mi jasné, že jsou pryč. Vydali jsme se k starému mlýnu, kde prý straší. Nikdo se tam v noci neodváží, čili ideální skrýš pro zločince. Venku se oteplovalo. "Snad půjdem za babi, ne?" Tondova otázka Slávka překvapila: "Proč? Tygr jí vše řekne. Máme práci, než se pokusí utéci." U starého mlýna jsme doopravdy našli další vzkaz, tentokrát úplně jiná šifra. Rozluštila jsem ji za chvíli, i Slávek musel uznat, že jsem dobrá. (Kdyby věděl, jak dlouho jsem se doma mordovala s knihou o šifrách...)

Cestou domů jsem pokašlávala. Čekal nás velkolepý oběd a Slávek nás přemluvil na výlet k řece Svratce. Po půlhodince klopýtání v blátě jsem konečně s tajemnou tváří prozradila, co zas Javier píše. Vzkaz zněl jasně: "Ti pitomci vypadají nebezpečně. Vysokej hnědovlasej už loni odhalil jeden můj plán. Zneškodnit, nebo ještě líp zabít. V SYA žádný blbosti, máme je tam chycený, ale radši už se tam nevracejte. Jedu do L-N a vy se kliďte. JN."

"No jo! Oni si asi pořád myslí, že jsme tam zavření, co?" Slávek kývl. "Tygr to zamknul, vypadá to tam úplně stejně. Musíme si dávat bacha, co říkáme a hlavně kde jsme." "Jasně," kývla jsem. "Kdo ti volal, Slávku?" pousmál se Tonda. "Ale... Diana. Chce vědět, jak to dopadlo." "No tak jí zavolej, ne?" "Mohl bych..." Sledovala jsem jeho výraz. Pořád mám pocit, že mezi nima dvěma něco je! Moc se k sobě nehodí, ale každopádně ji přitahuje jeho inteligence a Di je fakt hezká holka!

romaneto - spíš něco na styl Enid Blyton pro dospívající holky

19. srpna 2013 v 18:29 | Ailiyah
Vůbec jsem netušila, kolik bylo hodin v tu chvíli, kdy jsme dorazili na Křižánky. Ale setmělo se a nepřítomnost času mi vyhovovala. Cesta autem z Čachnova mě nudila, protože i výřečný Slávek mlčel - jeho děda zapnul rádio a cítila jsem se strašně unavená po tom cestování, nuda za nudou. Cedule "Křižánky" mě probrala z letargie. "Bábička upekla buchty," usmál se děda. V malé chaloupce bylo příjemné teplo, děda topil. Usměvavá babička nás přivítala: "Slávečku! A ty jsi Lucka, ty jsi Tonda? Pojďte dál." Donutila nás sníst guláš a aspoň pět buchet s mákem, no prostě idyla. Jenže nad vším se vznášel stín. U stolu jsme se na sebe s Tondou dívali a v očích jsme měli jedinou otázku: "Tak kdy půjdeme do Sedunyi?" Venku bylo chladno a když jsem lovila z batohu teplou bundu (ještě, že jsem si ji vzala), dostala jsem strach. Už už bych řekla, že tam nejdu, ale Slávek to vycítil. "Teď už nemůžeš nikam utéci, Lucie, ať se stane cokoli." "Kdyby tě Javier zabil, postavím ti pomník," zavtipkoval Tonda, vůbec to nebylo vtipné, haha, a měla jsem stále větší strach.

Babička nás sice přemlouvala, ať nikam nechodíme, ale vyrazili jsme. Ve dveřích nás ale dohonila. "Slávečku, ty robíš zasej něco nebezpečného!" "Babičko..." "Uč sa!" "Vše již dávno umím, vždyť víš. Musíme jít. Neboj se!" ve vrásčité tváři babičky jsem viděla velké obavy, v hnědých očích Slávka odhodlání úspěšného a sebevědomého člověka. Tak on asi v těch dobrodružstvích jede už dlouho, když to ví i jeho babička. Brzo jsem se chvěla po celém těle. Slávek si už mého strachu nevšímal. Tonda se mě ale pořád snažil utěšit. "Luci, prosímtě... Slávkův bratranec už tři hodiny hlídá u vchodu. Nikdo tam není. Nic se nám nestane!" "Já vim," odbyla jsem ho protivným hlasem, který jsem si schovávala pouze pro výjimečné situace. Zapnuli jsme baterky a pak nám nezbylo než klopýtat blátem okolo řeky Svratky. "Nedá se jít jinudy?" rozčilovala jsem se. "Zajisté. Vzduchem," ozval se Slávek ironicky. Došli jsme až k lesíku. Zrychlil se mi dech.

"Nedělejte žádné hlouposti!" varoval nás Slávek cestou. "Bratranec to hlídal, ale beztak mám nůž jen já a jediný z vás s ním také umím zacházet." Les vypadal nevlídně, řeka Svratka hučela a můj strach narůstal. Slávek našel to místo. Když jsme odstrčili pár větví a vyhrabali hlínu, objevila se malá dvířka. V tu chvíli zazvonil Slávkovi mobil. "Zůstaňte TADY!" křiknul. Něco cinklo. Génius odběhl pryč s delikátním hovorem (Diana?) a já sebrala ze země klíček.

Stříbrný rytíř - jak do fantasy příběhu promotat romantiku hodnou Rosamunde Pilcher :-D

8. dubna 2013 v 20:27 | Ailiyah
Hned druhý den jsem vyrazila po Cestě tří poutníků. Moje přespávání se vyvrbilo docela dobře. U třetí chudé chaloupky mne nechali přes noc za dva zlaťáky, dokonce mi dali čerstvé mléko. Takoví milí lidé... Maminka s dvěma dcerami na vdávání. Cesta nebyla zatím příliš dobrodružná, ale to se změnilo po týdnu. Po vyšlapané pěšince se přehnal spěchající člověk a zakopnul, až se přede mnou svalil do písku. Pomohla jsem mu se zvednout, a zjistila jsem, že pod režnou kapucí se skrývá tvář mladého muže, asi v mém věku. "Děkuju, slečno poutnice," usmál se na mě, když si oprášil prosté a volné šaty. "Za čím tak spěcháte?" "Za dobrodružstvím, za poznáním," usmál se ještě víc a uvědomila jsem si, že jsem tak nádherný a zářivý úsměv nikdy neviděla. Nikdy. "Já vlastně... taky. Jsem Elin," podala jsem mu ruku. Pevně ji stiskl. "Já jsem... No, říkejte mi třeba rytíř čistého srdce."

Vykulila jsem oči. "Ale to je přece... Tak si říkal jeden básník." "Dobrý básník. Já jím nejsem, to by mi bylo tak 120 let. Vy ho znáte? Čtu ho už dlouho, téměř každý den. Geniální poezie." Teď jsem se rozzářila i já. "Ano, ano." "Vidíte! - Vidíš, Elin, tak máme něco společného - cestu a básníka. Půjdeš se mnou? Dva poutníci jsou lepší, než jeden." Byla jsem trochu zaskočená, ale nabídku jsem s radostí přijala. Tak jsme šli spolu, celé odpoledne jsme si povídali a pak už se stmívalo. "Pořád mi nechceš říci své jméno?" "To se říká až potmě," pousmál se. Začala jsem být závislá na jeho úsměvech, a bylo mi líto, že jsem si dnes nevzala tu koženou čelenku. "Tak už se stmívá." "Až bude tma, doopravdy." Šli jsme beze slova, a když konečně slunce líně zalezlo pod obzor, naklonil se k mému uchu. "Javier. Javier Nightingale." To jméno jsem už někde slyšela.

Hledala jsem nějaké přístřeší, ale okolo cesty najednou žádné domky ani vesničky nebyly. "Javiere... Nevíš, jestli je poblíž nějaké to obydlí?" "Ne, není. Znám to tu dobře, a nejbližší dům je tři míle odsud. Mám lucernu a mohl bych tě doprovodit, ale nestihla bys to, cesta vede do kopce." "To vidím." "No, takže... Znám tady přístřešek pro lesní zvěř. Mohla bys tam přespat. Neboj se... Nic se ti nestane, zvířata jsou dost plachá. A mně můžeš důvěřovat." "To snad ano, ale víš, co se někdy stává osamělým poutnicím, když potkají muže." Zprudka se nadechl: "Ne, to ne! Nesmíš si to o mně myslet. Jsem slušný člověk." "Doufám, že ano." "Můžeš to přece číst v mých očích. Tuším to, že jsi Vědoucí." Překvapeně jsem se zastavila. "To jsi na to přišel docela rychle!" "Všímám si lidí, leccos umím odhadnout." "Zajímavé." Zkusila jsem se zaměřit na jeho mysl, ale selhalo to. Čím víc toho o něm vím, tím víc toho vlastně nevím...

Došli jsme kousek k lesu a Javier mne zavedl k dřevěnému domečku se senem. "Vem si tuhle deku," vybalil z tlumoku měkkou hnědou deku. "Bude ti tepleji. A seno tě určitě taky trochu zahřeje. V noci se ochladí, znám to v těchto končinách." "Děkuju, moc děkuju, pomohl jsi mi." "Ale to ty mně také. Mám rád dobré společníky - teda... společnice." "Dobrou noc." "Sladké sny, Elin," řekl mé jméno a já se pokoušela za sebou zavřít dveře domečku, ale nějak se mi to nedařilo. Rozčesala jsem si vlasy, omyla si zbytky vody z lahve obličej a pak jsem si vzpomněla na čelenku. Položila jsem si ji na tlumok a uložila se ke spánku. Jenže nemohla jsem vůbec usnout, pořád jsem před sebou viděla Javierův úsměv. Byl tak milý, měla jsem z něj takový zvláštní pocit. Nejdu sama, a podle svých schopností se mu důvěřovat dalo. Ale jeho mysl jsem viděla velmi zřetelně, kromě některých věcí, které jsem právě vědět chtěla. Nejspíš proto, že se mi sám otevíral. Pořád jsem se převalovala v měkoučkém senu a nakonec jsem se smířila s tím, že vůbec neusnu, když jsem upadla do poklidného spánku plného snů o neznámém poutníkovi, který se stal mým blízkým společníkem. Po všech těch snech jsem ráno přemýšlela o tom, že o mně má Javier možná zájem... Ale byl to spíš jen vedlejší účinek zvláštní noci na voňavém seně.
Další den jsme opět v rozhovoru kráčeli po prašné stezce. "Javiere? Ale doopravdy, co tady hledáš? Říkáš, že to tu znáš dobře, a sama vidím, že tu v podstatě není co najít. Proč teda..." "Tobě to můžu říct. Někoho hledám. A psal jsem asi před dvěma týdny jedné Vědoucí. Řekla mi o ní jedna čarodějka u nás... doma." Usmála jsem se, ale znovu svou mysl uzavřel. "A kde bydlíš?" "Nedaleko Ell Nia, města čarodějů. Té dívce jsem psal Osthellu, tam má právě ta Vědoucí bydlet." Rozesmála jsem se a on taky, blýskalo mu v očích.

New hit - Petr a Aneta

23. března 2012 v 0:39 | Ailiyah

Život bez Nezvala a kluci u rybníka

Po dlouhé cestě, která vedla křížem krážem po louce, kráčela nějaká dívka. Proč nějaká? Kluci ji neznali. Seděli na stavidle rybníka a hádali se o nějaký časopis. No jasně, Playboy. "Vole, ta má kozy," řekl nadšeně Pepča. Proč mu tak říkali? Byl trochu pozadu a měl odstáté uši. Prostě Pepča. "Čuč na tu holku. Co to má na sobě?" Jenže dívce to bylo úplně ukradené. "Mě je to úplně ukradený, jediná použitelná holka vodsuď je Romana." "Ale s tou chodí ten trapák co dělá dobrovolnýho hasiče. Nevim, proč tyhle kluci tak bodujou. A my si ani nevrznem." Dívka konečně přišla až k rybníku. Kluci po ní pokukovali. Jedním pohledem zhodnotili oblečení, druhým pohledem účes a obličej. Dívce to přišlo hloupé, svléci se do plavek před takovými pubertálními kluky, ale udělala to. Nakonec. A klučičí hodnocení? Dalo by se to seřadit do takové tabulky, ale nebudu tím nikoho zatěžovat, tak z toho udělám krátký dotazník.
Prsa - nic moc, Romana má větší
Zadek - moc velkej
Šaty - jako po babičce, hotová antikoncepce
Vlasy - odrůstající barva by ani tolik nevadila, příliš krátký, ale mohla se ráno učesat
Obličej - ráj beďarů
Celkový dojem - ani ve snu!!! I když...
"Hele, tak to na ni zkusím." "Půjdeš někdy na pivo, krásko?" Kluci se rozesmáli, až se plácali do kolen. Dívka se zhnuseně otočila a řekla: "Pro mě za mě, nepotřebuju si nic dokazovat tím, že s váma půjdu na pivo a některej z vás mě pak bude sahat na zadek. A jmenuju se Aneta." Kluci na chvíli zmlkli a pak se rozesmáli ještě víc. Aneta si smočila nohy až po kotníky a pak pomalu kráčela do vody. "Ty vole ale ta asi dneska neviděla zrcadlo, co?" Anetě to bylo trapný, ale co s nimi, no.
Pak ale přišel k vodě nějaký jiný kluk. "Nechte ji bejt, slyšíte!!! Volové," zařval. Aneta se s trhnutím otočila. "Peti... Teda, tebe jsem dlouho neviděla..." "Není to moje vina," řekl hořce Petr. "Ani jsi mi nezavolala. No jo... Stejně už mě nechceš, tak co." Aneta mlčela. "Jak se ti žilo?" "No... Umřel." "Kdo?" Petr se na ni pátravě zadíval a omočil zamyšleně ruku ve studené vodě. "Daniel. Chodila jsem s ním, teda, chtěla jsem s ním chodit - a přejelo ho auto." Anetě se zlomil hlas a tiše se rozplakala. "Před dvěma týdny měl pohřeb. Bylo to něco strašnýho." "To je mi líto," zašeptal Petr. Pak se několika pohyby svlékl do plavek a skočil do vody. Připlaval až k ní a usmál se. "Já jsem nikoho neměl. Ale Jana zas blbne. Jáchym si ji hlídá, ale jí je zas trochu hůř. Neměla to tak snižovat." "Ach jo," vzdychla Aneta a začala plakat ještě víc. Pomalu vylezla na břeh a stulila se do ručníku. "Dvacátýho září už mi začíná druhý ročník. To mi pověz. Život bez něj... Mělo to být napořád, chápeš, napořád." "A se mnou to nebylo napořád?" "Jak vidíš, tak ne, Peti." Petr se zamračil. "Proč ses vlastně se mnou rozešla?" "Já jsem si fakt dlouho myslela, že to mělo tak bejt, ale asi ne..." Petr měl v očích slzy. Pak se oba znovu rozplakali. U těch dvou klasika. Kluci na stavidle měli báječný divadlo. "Nebreč, máma ti koupí trabanta," zařval Pepča. Všichni ti puberťáci se smáli, až jeden z nich málem spadnul do rybníka. Petr se zvednul a jednomu z nich vlepil facku. Další dva se na něj vrhli a pak se začali hrozně mlátit. Aneta k nim přišla a zařvala: "Tak dost!!! Jste pitomí, všichni, hrozně pitomí!!!"
Když Aneta s pláčem odešla, kluci se přestali prát a Petr zamyšleně zíral na stromy okolo rybníka. Tak tohle je konec, totální konec. Měla ráda někoho jinýho. Mně nechce, a nebylo to z její strany navždy, jak koneckonců oba vidí. A ještě tady brečím před nějakýma ubohýma týpkama... Ach jo.
"Ty jsi s ní chodil?," zeptal se Pepča. "Jo... Je to dobrá holka." "No, nevím, má prostě moc velkej zadek," pronesl Pepča znalecky. Na to schytal další facku, a Petr odešel za Anetou, odhodlaný ji ještě na louce dohonit a něco jí říct, cokoli, ale nechtěl o ni přijít.
"Aneto, dej mi ještě šanci. Musím teď vypadat asi jako pejsek, co žádá o salámek, ne?" "Není vtipný." Petra zase v očích pálily slzy. "Hele, jsi jediná holka, kvůli který jsem kdy brečel. A momentálně každý den." Aneta se zastavila a pozorně si ho prohlédla. "Peti..." Objala ho. Pevně ji sevřel. "Já nevím, co si myslíš. Měla jsem ho ráda a umřel, chápeš? Nemůžu tě hned vzít zpátky, co si myslíš? Jejda. Nejde to." "Budu o tebe bojovat, Neto, budu bojovat."
Další dny chodil Petr k rybníku a Aneta v podstatě chodila kvůli němu. Potřebovala oporu a jeho zájem byl příjemný. Po chvíli si to začala užívat: Petr ji obskakoval, stále ji ujišťoval o své lásce a byl na ni hodný. Jednoho dne, když bylo vážně chladno, stejně oba k rybníku přišli. "Pojď do hospody," řekl Petr klidně a Neta šla. Seděli tam dlouho. "Proč vlastně chodíš furt k rybníku? To mě doopravdy tak ráda vidíš?" "No, je to fajn, že... Prostě jsem ráda,... No..." Petr se zamračil a nějakou chvíli přemýšlel. Pak vybuchl: "Jasně, to jsi celá ty. O nic lepší než Janina. Prostě se ti to líbí, že tě miluju. Vodíš si mně na vodítku, baví tě to. Jo, to jsi ty, a já tě stejně furt miluju. Ale někdy se chováš jako pěkná mrcha." Aneta se zarazila. "Ale mám pravdu, Neto, mám pravdu. Neměla by ses takhle chovat. Zneužíváš mě." Aneta nevěděla, co má říct, ale uvědomila si, že má Petr pravdu.
Další den přišla k rybníku o něco dřív než obvykle a vzala s sebou plastový prstýnek se srdíčkem, který jí Daniel koupil těsně před odjezdem. Přišla až na malou pláž a zahrabala prstýnek do horkého písku. Chvíli jí ještě bylo smutno, ale pak začala myslet zase na školu. Už dva dny na klavír ani nesáhla, to je šílený. Měla by trochu makat, aby to zvládla... Vzala si z tašky mattonku, ale málem se polila, když k ní kráčel Pepča. "Nešla bys se mnou zítra na diskotéku?" Rozesmála se. "Ne, určo ne. Prosímtě, kolik ti je, šestnáct?" Podíval se do země. "To vážně tolik chceš mít holku?" "Di někam, Aneto," řekl Pepča naštvaně a obrátil se, že půjde pryč, a za chvíli se rozběhnul a jednoduše zdrhnul pryč.
Petr přišel okolo třetí. "Promiň, co jsem včera řekl, Aneto, ale... Možná to bude trochu pravda..." "Já bych se měla omlouvat." "Já tě prostě jenom chci podržet, když to máš teď těžký." "Já vim, Peti. Ale přemejšlela jsem nad tím. Měla jsem tě tenkrát doopravdy ráda, ale prostě to celý zkazil ten blbej začátek. Neměli jsme se spolu hned vyspat." Petr se podíval na stromy, které se ohýbaly ve větru. "Nevím, proč nad tím pořád přemýšlíš, tak se to stalo, no. Já tě mám upřímně rád, chci ti se vším pomoct... A že jsme něco udělali špatně? To přece neznamená, že náš vztah nemá cenu, ne?" Aneta se mu stulila do náruče. Pevně ji objal. "Dej mi ještě čas." "Co si chceš rozmejšlet, Aneto? Buď mě máš ráda, nebo ne!"
Aneta ještě dva týdny přemýšlela, a pak zazvonila u Petra doma. "Promiň, Peti, promiň. Já jen, jsem nešťastná. A nevím, jestli bys mě z toho vyléčil." "Já vím... Víš co, necháme to plavat. Budu ti pomáhat, protože přes to vše, potřebuješ mně a já tebe." "Dík." Chvíli stáli ve dveřích. "Pojď dál." "Já jsem ráda, že jsi v tom se mnou. Vážím si tě. Ale asi jsem tě k tobě nechovám vždycky nejlíp." Petr pokrčil rameny. Usmál se. Aneta jeho úsměv opětovala. "Byla jsem za ním na hřbitově. Je to fakt silný, nevím, co s tím." Aneta se mračila. "Ale to bude dobrý. Budeme přátelé. Ty a já." "Ty a já," řekl si Petr tiše a pak si oba sedli na gauč a zamyšleně zírali před sebe.
Jana přišla za Anetou celá naštvaná. "Jáchym strašně žárlí, od tý letní akce." "A ty se mu divíš, Jani?" "Já vim... Jenže za to nemůžu, vážně, vůbec za to nemůžu." Jana se posadila na gauč, kde před chvílí seděl Petr. "Co škola?" Jana se na to netvářila. "Kdyť se mnou chodíš do jedný třídy, ne?" "No jo, vlastně... Né, já vůbec nepřemejšlím, myslím furt na Petra a na Daniela... Jsou oba tak jiní... Ale každého z nich jsem milovala." "Milovala? Po těch pár týdnech?" "Ty máš co říkat, Jano." Obě kamarádky si ještě chvíli povídaly, pak už jen o škole a novém učiteli, který se Janě líbí, ale jen líbí!!!
Petr se dva dny neozval, pak týden, pak čtrnáct dní. Anetě se stýskalo. Přišla za ním. Seděl za stolem ve svém pokoji, připadlo jí, že se za tu dobu vůbec neholil a vypadal ztrápeně. "Copa?" Podíval se na ni zraněným pohledem. "Ty to víš, tak se neptej." "Chyběl jsi mi." "Nemám sílu bejt tvůj kamarád, fakt ne. Nech mě bejt." "Ale..." "Žádný ale. A neozývej se, až mně budeš zas chtít. Možná už teď mě chceš, chybím ti, jo. Nebudu čekat na tvoje rozmary." Aneta se zarazila. "A co kdybych tě doopravdy chtěla? Možná proto, že tě dlouho znám a že jsem tě milovala?" Podíval se na ni, teď už méně depresivně. Chraplavým hlasem řekl: "Nech mě bejt. N e c h m ě b e j t."

Fantasy: psáno do školy... zatím bez názvu

25. října 2011 v 17:15 | Ailiyah
Tassia se prudce otočila, právě včas, aby ji do paže nezasáhl ostrý šíp. Bojovník, který se plížil za ní, se rozesmál. "Ach ano, to je zase jedna divoženka z toho proklatého kmene," ušklíbl se. "Jsme lesní národ, tak si říkáme, a je to pravdivé. My žijeme v souladu s lesem. Vy ho ničíte," řekla důrazně Tassia. "Jo... A my jsme opravdoví lidé. Bojovníci. Taky musíme někde žít, né? Tak se hezky vobrať a táhni zpátky." "Bojujte si sami se sebou, to je vám podobné," zašeptala Tassia a doopravdy se otočila. Dobře věděla, že šípy, které lidští bojovníci používají, způsobují mučivou bolest a pomalou smrt. Když jí zmizel bojovník z dohledu, rozběhla se splašeně domů a hlavou jí létaly stovky myšlenek. Nevím, co bude, říkala si. Když konečně uviděla střechy svého domova, oddechla si. Opřela se o největší smrk uprostřed vesnice a těžce oddechovala. "Tassi! Nestalo se ti nic?" Její malá sestra k ní přišla a pátravě se vyptávala. "Ne," odpověděla klidně Tassia a usmála se na ni. "Asi bude nutný boj. Protože oni v míru žít nechtějí."
"Dostal jsi ten úkol, protože jsi z nás nejchytřejší, Christiane," vážně se podíval na mladého muže starý král. "Musíme se s nimi dohodnout, než začne boj. Jsou fyzicky velmi zdatní a mají nezlomné povahy." "Lesní národ," odfrkl si Christian. "Nechce se mi s nimi vyjednávat. Jsou to potvory, hloupá zvířata. Viděl jste jejich domy? Jsou to chatrče z hlíny a smrkového listí." Král se pousmál. "Ty to zvládneš, vím o tom. Máš velké schopnosti." "To vím sám," odtušil klidně Christian. "Co za to dostanu?" "Třeba moji dceru." Christian vytřeštil oči. "Ariadnu? Ta by mě nechtěla." "Co ty víš," řekl laškovně král a zamyslel se. Jeho dcera Ariadna byla velmi moudrá, měla andělskou povahu a přesto, že nebyla příliš krásná, vynikala mezi všemi ženami v celém hlavním městě. Komu ji dám?
Christian kráčel bezmyšlenkovitě lesem a obrovským mečem osekával jen tak pro zábavu vysokou trávu okolo cesty. Jedno se jim musí přiznat, cesty mají udržované, říkal si. Tady někde by měla být studánka a za ní už ty jejich hloupé "domy". Rozhrnul větve stromu a u studánky uviděl dívku. Zarazil se, když na něj pohlédla. Trhl sebou, zatímco ona na něj upřeně hleděla beze známky strachu. "Jdu vyjednávat," řekl zmateně. Byla neskutečně krásná. "Vyjednávat? S mečem?," ušklíbla se dívka. "Jmenuji se Christian. A vybrali mně, abych vám všem řekl naše požadavky." "Já se jmenuji Tassia. A vyjednávání je hloupé. Žijeme tady více než dvě stě let. Zabíjíme jen pro potravu. Vy zabíjíte pro krev. Můžete tu žít, místa je dost. Ale ne tady, ne v lese." "Je tu spoustu zvířat, to dobře víte, Tassio. Král zde chce pořádat hony. A také těžit dřevo. Když nechcete vyjednávat, bude válka." "Ano, to je vaše parketa. Válka." Tassia se na něj dívala se zuřivostí v očích. "Čím vy vlastně žijete?," zeptal se mírně Christian. "Chcete to ukázat? Chcete vědět, proč tolik let bydlíme v lesích a proč nás to baví, jak vy říkáte?" "Ano. Třeba lépe pochopím důvody, proč kvůli pár liškám a stromům chcete udělat válku." Tassia po něm sekla pohledem. "Je to vaše válka, vaše," řekla s odporem.
"Chci být doma před setměním," řekla rychle Tassia. "Pojďte rychleji." "Jsou tu ty větve a kameny," ohradil se nervózně Christian. Tassia ho vzala za ruku. "Neumíte se pohybovat v lese. Pojďte za mnou." Táhla ho dál a dál spletitými zkratkami. Christian cítil v dlani její chladnou ruku. "Máte studené ruce," řekl tiše. "Stydne mi z vás lidí krev, asi," podotkla Tassia. Christian letmo zavadil o její vlasy. Takové vlasy nemá žádná dívka z našeho města, řekl si. "Tohle je naše sídlo. Dovedla ho ke krytému ohništi, kde se peklo několik ryb z nedalekého rybníka. Od ohně šlo příjemné teplo. Ke Christianovi se nahrnula Tassiina sestra. "Vy jste ten od lidí?" "Ano," řekl s úsměvem. "Tak jděte pryč," ohrnula holčička ret. Christian rozhodně nehodlal jít pryč. Nějakou dobu ostatní ujišťoval, že jim nic neudělá a jako důkaz položil svůj meč opodál do trávy. Povídal si s jednou stařenkou. Pak k němu přišla Tassia. "Dejte si něco k jídlu. Určitě máte hlad." "Děkuji," řekl vděčně a pustil se do pečené ryby. Uvědomil si, jak moc ho tento národ začíná zajímat.
Další dny trávil v přítomnosti Tassii a její sestry. Nezapomněl poslouchat moudrá slova starých lidí, kteří ho učili pravidla jejich života a řád lesa. Tassia ho stále více přitahovala, ale zároveň věděl, že brzy začne válka a že Tassia bude bojovat také. Bál se o ni. Přemýšlel celou dobu o tom, jak válku odvolat, ale na nic nepřišel. Jednoho krásného večera už šel spát, když u jeho lůžka stála Tassia. "Brzy budeme všichni bojovat," řekla smutně. "Ochráním tě," pronesl rozhodně. Pohladila ho po tváři. "Možná oba zemřeme. Ale jsem ráda, že tě smím poznávat. Jsi... zajímavý člověk." Christian se pousmál. "Vždycky jsem si myslel, že jste tak trochu nekulturní hlupáci, ale moc jsem se mýlil. Chtěl bych se ti za vše omluvit, za všechny své lidi. Protože... Já nevím..." Christian se odmlčel. "Dobrou noc," řekl tiše a lehl si na studenou zem, přikryl se kůžemi a neklidně usnul.
Král si hrál s prstenem na malíčku a znuděně poslouchal správce města. "Nezájem. Co ta naše válka? Vrátil se už Christian?" "Nevrátil. Někteří říkají, že ho viděli s nějakými lesními potvorami. Takže je asi s nimi. A vyjednává." "Pochybuju. Nechtěl to dělat." Správce se otočil, protože dveře rozrazil vrchní velitel vojska. Velitel se autoritativně rozhlédl, podíval se králi do očí a řekl: "Dnes to vypukne. Máme tisíc vojáků, to je dost na zničení těch potvor." "Dobře," řekl unaveně král. "Půjdu spát, ale postarejte se o to. Nechci zbytečně prolévat krev. Stačí, když je zajmete a budou pracovat na stavbě nového hradu. Mého hradu." Velitel se zasmál. "Ovšem, nový hrad. Ale trochu peněz padne i na vojáky, je Vám to jasné?," řekl králi. "Nezapomeňte, s kým mluvíte!," ohradil se král. Pak poplácal velitele po rameni a se spokojeným úsměvem odkráčel do svého pokoje. Za pár minut už sfoukl svíčku a lehl si do měkkých peřin. Dobrou noc.
Tassia chodila celou noc lesem a tiše plakala. Ke svítání znovu přišla ke Christianovi. Ještě spal. Dívala se na jeho tvář. Bude ho škoda na válku, je to chytrý člověk, říkala si. Přišla k ohništi, rozdmýchala ho a hřála si ruce. Brzy bude zima a je nutné postavit zimní chýše. Připravit kůže a rozdělat více ohnišť. Ale na to nebude čas. Kvůli nim. Christian je ale jiný. Má v sobě moudrost, sílu a odvahu. Určitě ho v boji nasadí do první linie. Tassia měla zlé tušení. Nepůjde to jinak než válkou, nikdo nechce ustoupit. Lesní národ určitě vyhraje, máme pevné svaly, šikovné ruce na lukostřelbu i kopí, dobré koně a umíme se rychle pohybovat. Ale nedokážu si představit Christiana mrtvého. Stále se jí vracel do hlavy obraz jeho tváře s hlubokou ránou v hlavě.
Další den už přijelo vojsko k lesu. Jenže tam se zarazili. U každého stromu stáli dva bojovníci. Měli na hlavě čelenky z pavích per, v uších měli černé náušnice a na kolem pasu ozdobné kožené opasky. Na králův pokyn se začalo střílet z luků. Načež z lidského vojska vybočil kůň s bojovníkem velmi krásné tváře. Byl to Christian. Vyjel z formace a pokusil se naposledy zjednat mír. "Nedělejte to. Prohrajete," křičel zoufale z plných plic. Ale vojáci svěřepě postupovali dál a jeden jako druhý padali na zem s kopím v hrudi. Christian přijel až k Tasie. Měla silného koně. V dlouhých vlasech měla zapletené barevné šňůrky. "Jsi krásná," řekl Christian. "Boj ale krásný není," odpověděla smutně. Oba odjeli na koních pryč, pryč od válčících lidí a tiše spolu seděli u studánky. Do té doby, než tam dojel král.
"Co tady děláš, proboha," pronesl pohřebním tónem král. "Ty něco máš s touhle potvorou?" "Ne. Ale je to moje... přítelkyně." "No dobře, ale proč nejsi v armádě? Postrádají tě." "Nechci zabíjet," řekl s odporem Christian. "Já také ne," dořekla Tassia. "Pamatuj si, že v našem městě už nemáš co dělat," odsekl král a odjel pryč. "To by mě zajímalo, proč utekl z boje on," řekl a Tassia se rozesmála. "Bude to dobré, bude to dobré," šeptal Christian a díval se na ni.
K půlnoci už vše skončilo. Pár vojáků, kteří zbyli z lidské armády, se s hanbou vrátili domů. Lesní národ měl také ztráty, ale vyšel z boje vítězně. Tassia s Christianem se vrátili. Stařeny ošetřovaly raněné, bojovníci si oddechli a děti byly zase veselé. Christian ale neměl klid. Bloumal po lese, až se ztratil kdesi v houštinách. Za dva dny ho Tassia našla, byl schoulený u stromu a hodně zesláblý. Celou dobu jedl jenom maliny a ostružiny, pil jen vodu, kde jen ji našel. Když ho Tassia oslovila, neslyšel ji. Šli spolu zpátky, jenže Christian doopravdy nic neslyšel. Byl hluchý.
Kletba krále byla nezlomitelná a hluchý Christian měl velké potíže. Za nějakou dobu byl ve vesnici velmi vážený, i když vše musel vysvětlovat posunky a psát na kousky papíru, které si z hlavního města přinesl. Tassia se brzy vdala a to Christiana zlomilo. Nakonec si sedl k papírům a začal psát svůj osud, svůj život. Jenže ani to mu nepomohlo. Po dvou letech zemřel, a nikdo nevěděl proč. Tassia mu vykopala hrob. Lidé ve vesnici byli smutní, ale věřili tomu, že jeho duše je všechny hlídá. A pokaždé, když vyšly hvězdy, si Tassia připomněla jeho, člověka, který ji navždy změnil.

Klíče - příběh na zamyšlení...

11. října 2011 v 16:57 | Ailiyah
Bylo sychravé listopadové ráno. Anetě tekly z očí slzy, a ani se nesnažila je zadržet. Byl důvod plakat. "Děda umřel," to byla slova, která Aneta od maminky slyšela, dál už neslyšela nic. Protože JEJÍ děda něco znamenal. Vždycky měl pro ni pochopení. Jezdila k němu na prázdniny, když mu bylo špatně, přijela spolu s rodiči, zametla, uklidila, popovídala s dědou o škole a tak. Najednou je po všem. Ten krásný velký domek bude prázdný. Aneta sevřela ruku v pěst a uslzenýma očima se dívala po ostatních. Pohřeb je deprimující záležitost. Aneta studovala medicínu a měla už párkrát kontakt se smrtí. Ale tohle je něco jiného. Tohle je velmi osobní smrt. Dozněly poslední tóny písně a ze starého vesnického kostela se vydal průvod na hřbitov, který byl nedaleko. Pohřeb.
Doma byl hroznej rozruch. Protože se to všichni dozvěděli: dědeček zanechal po sobě něco málo peněz a auto, ale zároveň i dům. Ten teď patřil Anetě. Máma zuřila. "Tobě záleželo jen na tom baráku, žejo? Prostě jsi ho uprosila." "Mami, to není pravda. Ty víš, že to není pravda!!!" Aneta byla rozzuřená. "Mně na žádnym baráku nic nezajímá," řekla, ale uvědomila si, že možná právě tenhle barák bude zajímavý. "Víš co, mami? Beru si klíče. Ode dneška bydlím ve Mšeném." "Aneto?," řekla maminka překvapivě tiše, ale to už Aneta byla ve dveřích a vzala si z poličky klíče. "Nashle," zařvala naštvaně Aneta a zabouchla vstupní dveře. O pár minut později už stála na autobusové zastávce, v ruce třímala stovku. Jedu se podívat na můj barák. A zítra se tam přestěhuju. A pozvu kámoše.
Když Aneta vkročila do ztichlého domu, padla na ni hrůza. Rychle rozsvítila lampičku a unaveně si lehla na gauč. Probudila se uprostřed noci. Vzduchem zněl šramot. Fuj, řekla si tiše a podívala se do lednice. No, budu muset nakoupit. A pak to šlo rychle. Druhý den sem Aneta navezla batohy, ve kterých vlekla skripta, knížky, oblečení a taky svých pár plyšáků, kterých se prostě nedovedla vzdát. Tak. Budu tady, tady s dědou.
"Neto? Co s tebou je? Vůbec jsi mi nezavolala, domlouvaly jsme se na úterek na to nakupování na Vánoce..." Lenka mluvila rychle a o překot. "No... Umřel mi děda." "To je důvod zapomenout na nejlepší kamarádku?" "Ne. Ale, mám barák. Svůj vlastní. Děda mi ho odkázal." Aneta se smutně pousmála. "Heskyy... A co takhle uspořádat párty? Ať nejsi pořád po dědovi smutná. No?" "Jo, Leni, to je dobrej nápad. Musíš ale něco koupit, tady ve Mšeném je jen malej obchod a spousta věcí tady prostě nemaj." "Fajne. Tak jo. Pozvu i Jonyho a Petru." Obě kamarádky během deseti minut zařídily obrovskou akci. Monstr akci. Párty.
U domu prudce zabrzdilo auto. "Mami?" Aneta byla překvapená. "Aneto, doufám, že sis to rozmyslela. Do školy je to daleko,..." "NE, nerozmyslela," přerušila Aneta maminku. "Jeď zpátky. Nemám náladu na hádky. Někdy za váma přijedu, to bude dobrý. Ale rozhodně se domů natrvalo nevrátim. Mám to tady ráda." Maminka se afektovaně zasmála. "Ovšem. Tak já jedu domů." Aneta zabouchla branku a do očí se jí draly slzy. Zase pláč. Ta párty je nutná, s náladou to jde pořád z kopce.
Za pár hodin už u branky stálo pět lidí, klepali se zimou a zvonek drnčel jak pominutej. Aneta otevřela. "No pěkně, málo nás nebude. Přijde pár lidí z farmačky a taky Willis." Holky se zasmály. "Willis" byl učitel na anatomii, který všem připomínal Bruce Willise. Byl moc fajn a holky z něj šílely, se studenty neustále chodil na pivo a studentkám házel profesionální úsměvy. Anetini spolužáci se narvali do předsíně. "Dobrej děda. Takovej barák." "Hele, takhle to neříkej. Já jsem ho měla hrozně ráda, udělal by pro mě všechno." Aneta se vyčítavě zadívala na Jonyho. "Jó, sorry. Já jen, že je to tu hezký." "To bych řekla," pousmála se Aneta. Za chvíli přišli další lidé - pár sousedek, teď už bývalých, a taky Lenka.
Jony natáhl dovnitř svoje vybavení a když zapnul reproduktory, všichni na pár sekund ohluchli. "Nebudou sousedi nadávat?," ptal se Jony Anety. "Né," zařvala Aneta do hluku těch všech decibelů. Lenka chytla nějakého kluka za ruku a táhla ho na "parket." Aneta zamyšleně seděla na gauči. Byl to vůbec dobrej nápad? Zvát je právě sem? No, jinam by to nešlo, to bude skvělá párty, ale... Ale?" Poslední zazvonil u dveří Willis. "Ahoj Neto! Páni, Jony, to je zvuk!" Holky ho obsypaly a on se na ně tlemil a všem dal pusu na tvář. Nakonec si sedl k Anetě. Chvíli povídali a on jí dal ruku kolem ramen. Na to schytal ublížený pohled. "Nech mě bejt. Je to prostě můj smutek a navíc, jsme v jeho domě. Prostě..." "Promiň. Ale dědovi by se to líbilo, že je v jeho domě tolik úžasných lidí, kteří jsou přátelé a kteří se umí dobře bavit. Děda byl na tebe určitě pyšnej, že studuješ medicínu." "Jo, byl na mě pyšnej," řekla tiše Aneta. "Tak jo... Jdu za holkama," zasmál se Willis a odešel.
Když odbila půlnoc, začalo se pořádně pařit. Kluci už byli mimo z toho všeho piva. Když šla Aneta okolo holek z farmačky, něco ucítila. No ovšem. Jasně. "Holky, jasně jsem říkala, že žádná marjána tady nebude! Nestojím o nějakej průser a NEHULÍM!!!" Vytáhlá blondýnka na ni upřela nepřítomný pohled. "Párty bez THC je na nic," vyprskla smíchy tlustá černovláska se silnými očními linkami. Ve svých leopardích šatech vypadala jako nějaká kobra. "Běžte si hulit jinam. Je to můj barák a tady nic takovýho nebude." "Valíme pryč," řekla blondýna a poohlédla se po kabelce. Aneta si oddechla.
Okolo třetí hodiny ranní Aneta na gauči usnula. Zdály se jí podivné sny. Najednou cítila něco zvláštního. Někdo se jí dotknul. Okamžitě se probudila a otevřela oči. Byl to Willis. "Princezno, už je šest ráno. Za chvíli musíš jet do školy. Dneska máme od osmi anatomii." Aneta se posadila a vytřeštila oči. Po stole se válely flašky od piva, plastové kelímky a cigarety. Na koberci trůnily zvratky. Gauče okolo byly špinavé od bláta a... Jedno okno bylo rozbité. "Pane Bože," vzlykla Aneta. "Dáme to tu s Lenkou do pořádku," řekl klidně Willis. "Do pořádku? Co to okno? Kdo vyčistí koberec? A co ty holky s marjánou - nezůstalo to tady?" Aneta vstala a bezděky zvyšovala hlas až do absurdní fistulky. "Jako v pohodě? Zničíte dědův dům a paráda?"
Na hodině anatomie Aneta nebyla. Seděla tiše uprostřed toho bordelu a snažila se přemýšlet. Ale nakonec hodinu a půl seděla, zírala do prázdna a v hlavě měla vymeteno. Co by děda na tohle řekl? Myslím, že by mi vynadal. Jsem to trubka, když mám takovéhle přátele. Který mi zničej barák.
Willis dokončil přednášku, najedl se v menze a pak mu to nedalo a zajel k Anetě. "Nech mě bejt, fakt. Musím to tu konečně uklidit." "S Lenkou jsme se snažili, ale mě začínala hodina, musel jsem tam bejt. Všechno dobrý?" Aneta se na něj zadívala a v tu chvíli schytal Willis facku. "Neto! Blázníš? Myslíš si, že jako za to můžu já?" "Běž do prdele, prosímtě," odtušila Aneta temně, odešla a zamkla se v pokoji. Willis zaklel, nasedl do auta a zklamaně odjel zpět do školy, kde ho čekala flotila nadšených studentek.
Neta se po chvíli vydala do obýváku a pomalu, systematicky začala uklízet. Když začala vyndávat věci z rozkramařené poličky, narazila na fotografii. Byla tam pětiletá Anetka a její děda. Na fotku jí kápla slza, další slza z těch mnoha slz tohoto týdne.

stříbrný rytíř: znovu přepsáno

27. září 2011 v 19:18 | Ailiyah
Cesta tří poutníků:
Lucienn zakopl o kámen. "Zatracené kameny, mám jich plné zuby," vykřikl. "Jsi naštvaný kvůli kamenům, nebo je tam něco víc?," zeptal se tiše Oarus. "Asi něco víc, přiznávám." Lucienn se díval do země, a pak znovu zakopl a spadl na kamenitou cestu. Oarus k němu přišel, zvedl ho ze země a oprášil mu šaty. "Nedělej si z toho starosti. Jsi muž, a vždycky jím budeš. Máš v sobě velkou energii. A lásku." "Snad," ušklíbl se Lucienn. "Promiň. Všechno přece víš, tvoje jméno je "vznešený". Ale já nejsem o nic víc než tyhle kameny." "Mýlíš se, Lucienne. Jsi velmi vzácným člověkem. Pro mne, pro Ritu... A tvůj otec je na tebe pyšný. "To říkal?" Lucienn se hořce zasmál. "Neříkal. Vím to. Vidím jeho duši jako tvou. Jste oba hrdí, i když ty o něco méně." "Nejsem hrdý. Teď určitě ne. Není na co být hrdý." "Buď hrdý na svoji povahu. Jsi veselý člověk, jsi dobrým přítelem, máš radostné srdce. To je víc než dokonalé brnění a odvaha v boji. Lidé tě mají rádi." Lucienn se zastavil. Znovu hleděl na kameny, jeden vzal do ruky. "Jsi mnohem víc než tyto kameny," řekl Oarus s úsměvem. "Hlavu vzhůru, Lucienne. Čekají tě další úkoly." "Díky. Jsi dobrým učitelem." Oarus se na něj zadíval. "Dokážeš uznat svou chybu. Jsi vzácný, Lucienne. Nezapomeň na to. Lucienn se na něj vděčně podíval. "Děkuji. Znovu a znovu děkuji." Oarus se zasmál, poplácal hrdinu po zádech a vydali se dál.
Lucienn došel až k vysokému stromu. "Krásné místo pro odpočinek, ne?" Oarus se zastavil. "Lucienne, to jsi celý ty. Stále jen odpočívat." Lucienn se rozesmál. "Máš pravdu," smál se. Všichni si sedly do trávy pod strom. Lucienn vyndal jídlo. "Máme jídlo jen na dva dny," řekl zamyšleně. Alexandr se díval do dálky. "Tak musíme šetřit, synku." "No jo, no...," bručel Lucienn a s kapkou jízlivosti se zakousnul do chleba. "Ale ten strom tam v dáli, na tom jsou třešně, a o blízko je i jahodovník," řekl zamyšleně Alexandr. "To je ten strom původně z Dalinettu?" "Ano," řekl Luciennovi Alexandr. "Sám jsem tam byl. Je to výborné ovoce, takové jahody ze stromu. Lucienn vyprskl smíchy. "Nesměj se, Lucienne," pronesl nedůtklivě Alexandr. Vydal se za stromy a přinesl trochu třešní a jahod. "Je to fakt dobrý," řekl Lucienn, když ochutnal jahody. "Fakt ze stromu?," pronesl nevěřícně. Oarus s Alexandrem se smáli. "Brzo dorazíme do menšího městečka." "Ano, Fort Owell nás čeká." Pomalu se vydali cestou dál. Lucienn padal únavou. Asi málo vydržím, říkal si. Uvidíme. Slunce pálilo. Na obzoru pomalu vytanulo město s bílými hradbami. "Takové obrovské hradby... Před čím se asi ti lidé musí chránit?" "Před dalšími lidmi. Je tu spousta žebráků, podvodníků a zlodějíčků. Město jim dovoluje vstup jen pod podmínkami. Všechny je ani neznám. Ale nás dovnitř pustí, určitě ano. Nakoupíme jídlo, odpočineme si v hospodě a vyrazíme dál." "Ach jo, samé cesty, samé hrdinství," povzdechl si Lucienn. "Ale...," usmál se Oarus. Lucienn se zhluboka nadechl a vykročil směle k horizontu, na kterém se třpytily hradby města Fort Owell.
Lucienn třímal v dlani zlaťák, a jakmile přišli do první hospody, objednal pivo a rovnou zaplatil. Hostinská přišla hned a držela v ruce tři půllitry. "Pánové jdou zdaleka?" Lucienn se usmál. "Dá se říct... Jsem král téhle země..." Hostinská zvedla obočí. "Mám Vám to věřit?" "Doporučoval bych," odtušil se smíchem Alexandr. "Jsem jeho otec. A tady Lucienn je Stříbrným rytířem, pokud o tom něco víte." Hostinská upustila půllitry na stůl, kde se z břinknutím rozlily. "Ach... Opravdu?" Lucienn se hrdě podíval na svého otce. Hostinská se posadila. "Moje babička mi vyprávěla legendy o Stříbrném rytíři. Doopravdy? To je síla. Řeknu Vám, že teda jsem to nečekala, že ke mně do hospody přijde takový hrdina. Ano, jdete Stezku tří poutníků, ne?" Lucienn řekl: "Ano," ale hospodská ho přerušila: "Tak to Vám upeču kuře. To si dáte do nosu." Ještě dál mluvila, ale Lucienn ji pečlivě poslouchal. Byl si vědom, že lidé o tom něco ví, ale netušil, že se o něm vyprávěly legendy. Hospodská po chvíli odešla a za deset minut se vrátila s bramborami a trochou ovoce. "Za chvíli bude to kuře. To si pochutnáte. Umím nejlepší kuře v celé Maiche, to Vám chlapi řeknou." "Mlč, ženská," ozval se podsaditý chlap vzadu. "No jo, Abdine. Už jdu."
Když Lucienn uléhal v bílých peřinách, přišla za ním hostinská. "Nespíte?" "Ne, jsem unavený, ale ještě si asi něco přečtu." Hostinská se smála: "Čtete? To je dobře. Asi si říkáte, upovídaná ženská, ale já opravdu miluju legendy o Stříbrném rytíři. Moc Vás obdivuju." "Říkejte mi Lucienne." "Takže si budeme tykat?" "Ovšem... Jsem rád, že jsem potkal někoho, kdo si cení mého poslání." "Všichni si Vás cení," řekla tiše hostinská. "Tak dobrou noc, a zhasněte svíci. Povlíkla jsem nejlepší peřiny, a zítra vezmu od pekaře čerstvé houstičky." "Děkuji..." Lucienn vzal do ruky sbírku pověstí Valmoru, ale po chvíli ji odložil. Zhasl svíci a chvíli ležel potichu. Pak si tiše zpíval. Byla to jeho oblíbená píseň. Pomalu usínal.

Legenda Měsíčního kruhu - část SR

31. srpna 2011 v 18:06 | Ailiyah
2. legenda - Legenda Měsíčního kruhu
Za počátku časů, kdy lidé začínali psát knihy a v jeskyních se probouzeli první draci, bylo uprostřed ostrova De Nieu Altros vystavěna brána - pojmenovali ji Altros Evieu, Brána Altrosu. Měla stát jako památka časů krále Enkviara. Jenže král brzy zemřel. Zapsali ho do knihy a uložili k předkům. A tak přišli noví králové, jenže jeden zůstával.
Pod Altros Evieu byl postaven veliký kůl - na památku Měsíčního boha. On byl, a stále se snažil spoutat své služebníky. Často se mu to dařilo. Kůl byl místem oběti. Žádný jiný vládce celé Maiche nechtěl oběť, pouze Měsíční bůh. Byl krutý, nelítostný a neznal smilování. Přesto ho mnozí ctili. Měl totiž obrovskou moc. Posledním ctitelem Měsíčního boha byl prorok zvaný Gamaliel.
Gamaliel byl šlechticem z Jižní země. Již dlouho toužil po království, ale nakonec dostal proroctví - sám o sobě. Vydal se na ostrov De Nieu Altros a vyhrál všechny souboje, a doopravdy: stal se králem. Říkali mu "Bezejmenný", nehodlal prozradit své jméno. Okolo Altros Evieu nechal postavit "Měsíční kruh" - a zhotovil nový kůl. Měsíční kruh byl z bílého mramoru, krásný a děsivý kůl trčel vzhůru jako hrot. Gamalielovi lidé chtěli zabít syna Stříbrného rytíře, Felitiana. Nakonec se stalo, že Gamaliel vylákal Felitiana do svého sídla - tak, že unesl jeho sestru Vionu. Viona byla velmi moudrá. Gamalielovi se hodila do jeho plánů, chtěl si ji vzít za ženu a měl naplánovanou tichou, ale slavnou smrt jejího bratra. Doufal, že se o tom nikdo nedoví. Ale Viona byla rychlejší. Když u Měsíčního kruhu probíhal obřad, Lucienn a Marlien je díky prozíravé sestře zachránili.
 
 

Reklama