Poslední časy - romantická fantasy

Lanaima - pokračování 3

25. října 2014 v 17:58 | Ailiyah
Danuel mě přivítal chladně, zase měl spoustu povinností a na mě mu zbylo málo času. Odešla jsem do knihovny smutně probírat oblíbené knihy, přemýšlet nad tím, co se stane, jestli otěhotním - copak lze porodit dítě, malé miminko, do téhle doby? Kdyby... Ne, na to nesmím myslet. Letossien na mě narazil v jedné chodbě knihovny, doslova narazil. Málem jsem ležela na zemi. Nemotorně se omlouval, ale přesto měl na rtech úsměv.
"Co draci? Isi Tiluvina souhlasí?"
"Až budeme potřebovat pomoc, bude stát při nás."
"Skvělé."
"Jsem si jistý, že ona je ta pravá pro veliký úkol."
"Kde je Posel?" zeptala jsem se ze zdvořilosti, ve skutečnosti mě to vůbec nezajímalo.
"Nevím," rozhlédl se Letossien po místnosti. "Ale, po pravdě, krále jsem už od včerejšího večera neviděl. Vždycky mě ráno chodí pozdravit..." Lekla jsem se. Rostla ve mně zlá předtucha.
Rychle jsem vpadla do Danuelovy pracovny. Nikde nikdo. Ale na stole trůnil malý lísteček. Když jsem si ho četla, něco mi bylo divné... Temně rudý inkoust Danuel přece nikdy nepoužívá... A tohle - tohle není jeho písmo! Stálo tam:
"Naimo, odjíždím na dalekou cestu s Poslem Dobra. Je to velmi důležité v době, která přichází. Omlouvám se, že jsem se s tebou vůbec nerozloučil. Ale události pokročily. Pozdravuj Letossiena i kuchařku. Nemůžu říci, že se brzy vrátím. Ale vrátím se včas. Tvůj milující Danuel, král z Aghaton."
Najednou jsem si všimla, že ten inkoust je ještě vlhký. Muselo to být napsáno před chvílí! Sáhla jsem na velká rudá písmena - a musela jsem vykřiknout. To je krev!
"Prosím vás, královno Naimo, to je veliká hloupost! Tak prostě odjel s Poslem! A neměli jiný inkoust, než červený! Buďte v klidu," mávl Letossien rukou nad mým zděšením.
"Ale to není inkoust, to je krev, krev mého manžela!"
"Copak jste se zbláznila? Nepoznáte, čím píše váš manžel?"
"To ani není jeho písmo! Podívejte na jeho listiny. A to vám není divné, že by se s nikým z nás nerozloučil? Ten člověk není Posel. Je zrádce a Danuele unesl. Pokud něco nezačneme dělat, už se s ním nikdy nesetkáme." V tu chvíli se na mě Letossien podíval tak chladně, jak ještě nikdy a poslal mě do postele se slovy, že pozbývám na rozumu. Přicházel na mě vztek, strach a spoustu dalších pocitů, když jsem rozčileně spěchala zpět do pracovny podívat se, jestli někde nejsou nějaké další stopy. Když mi nikdo nepomůže, doopravdy už svého manžela neuvidím. Kdo ví, co je zač ten protivný muž. A proč mu všichni tolik věří! Copak jsou slepí?
U okna byla malá krvavá skvrna, když jsem ji uviděla, přepadl mě záchvat pláče. Za chvíli stál Někdo za mnou. Bylo mi jasné, že ten Někdo mi pomůže.
"Královno Lanaimo," oslovil mě a zbývalo jen jediné - otočit se a podívat se mu tváří v tvář - má tak uklidňující hlas! "Vy jediná jste nebyla slepá a zatvrzelá..."
"A vy jste Posel," vydechla jsem nadšeně. Přede mnou stál muž v dlouhém lněném oděvu, usmíval se. Nedalo se odhadnout, kolik mu je let, ale Posel nejspíš žádný věk nemá a nepotřebuje...
"Jmenuji se Oarus. Myslím, že jsem přišel včas a ještě se dá leccos dělat. Pojďte za mnou. Dobro stojí při nás."
"Jenže... Kam půjdeme? A jak, tímhle... sněhem?" Oarus mi neodpověděl, jen pevně sevřel moji ruku. Najednou jsme se ocitli přímo v tajné chodbě. "Vy chcete jít ke svítícím kamenům? Mluvila jsem o tom s Isi Tiluvinou..."
"Už je na cestě," odpověděl. "Musíme kameny skrýt na dobrém místě. Tam, kam se nikdo z lidí, ani ten váš falešný posel, neodváží."
"Takže do dračí jeskyně."
"Přesně tak."
"A jak to bude se Sluncem?"
"Přichází jeho konec. Však se podívej ven. Sníh přinesl chlad a chlad zabíjí Slunce." Rychle jsme kameny zabalili do velkého pruhu látky, koberce a vytvořili jsme obrovské zavazadlo. Oarus mi opět sevřel dlaň a za chvíli jsme stáli před palácem. Tam už vířila tmavá křídla.
"Cože? Mám to nést na zádech? Je to strašně těžké! Nejsem nákladní vůz!" rozzlobila se Isi, když zjistila, proč přesně měla přiletět. Ano, čekala veliký vznešený úkol a místo toho má s těžkým rancem na zádech letět zpět do jeskyně.

"Přijde tvůj čas, neboj," konejšil její rozčilení Oarus. Zklidnila se okamžitě. Tento muž má schopnost uklidnit, tak rychle, jak nikdo. Jde z něj zvláštní síla, pořád to nemohu pochopit... Trochu mě hřeje u srdce, že já jediná jsem vnímala, že Posel není ten pravý. Jenže mé myšlenky přišly příliš pozdě a nevím, co se bude dít s mým mužem. Isi odletěla a chvíli jsem stála na prahu dveří. Opravdu. Slunce má menší sílu, než včera.

Lanaima - pokračování 2

25. října 2014 v 17:57 | Ailiyah
"Isi, jede nějaká žena, nejspíš za tebou, za kým jiným," pousmál se Teriel. Odletěl pryč. Žijí tu sami pro sebe, žádný kontakt se světem, žádné hračičky a tak. Draci drakům. Je to hloupost. Královna Naima seskočila z koně. V tu chvíli ji poznala. To je ta žena ze snu! Jestli ty sny jsou pravda... pak nezbývá než doufat, že alespoň neví, co všechno bude muset vytrpět. Sesedla pružně z koně, usmála se na dračici.
"Isi Tiluvino.. Jsem tak ráda, že tě zase vidím!"
"Nemám dobré zprávy."
"Cože?"
"Byla jsem velmi daleko, letěla jsem na prostory za Sluncem. Zvláštní místo. A ty okřídlené hlasy, nevím, jak to jinak říct... Mi řekly, že konci se nelze vyhnout. Tento svět spěje do zkázy. Věřím na říši Dobra. Ale čeká nás spoustu těžkostí. Poslední časy nejsou nic jednoduchého, ani pro mocného krále a královnu." Dračice domluvila a podívala se na Naimu s bolestí v očích. Měly se rády a věděly o sobě leccos, jenže Naima netušila, co se stane. Posel neřekl téměř nic. Prozradí něco Isi?
"Mnohému nerozumím," začala se královna svěřovat. "Strašně se bojím o manžela a vůbec, o Aghaton, Osthell, vlastně o nás všechny."
"První důležitá věc je... Že vyhasne Slunce."

"Děláš si legraci?" ušklíbla se Naima. Ale pak jí došlo, že draci si legraci nikdy nedělají. Zvlášť ne tahle slečna s křídly velkými jak plachty královských lodí. "Prosím tě, jak to je možné? I když... Teď je možné všechno." Obě si povídaly, tentokrát ne o příjemných věcech, koupání v jezírkách nebo návštěvách u elfů. Ale o děsivé budoucnosti. Draci nabídli královně pečené maso, ale vzala si jen trochu a dál se ptala Isi na všechno, co chtěla vědět od Posla. Zdálo se to jako chvíle, ale odpoledne se přeměnilo do klidného večera. Královna zajela za sestrou, celý rozhovor byl tak chladný... S pozdravem odjížděla královna o moc moudřejší. Ale o moc nešťastnější.

Lanaima - pokračování 1

25. října 2014 v 17:57 | Ailiyah
"Prosím vás, moji drazí, občané města Aghaton! Poslouchejte mě! Poslouchejte chvíli!" Danuelův hluboký, silný hlas na chvíli všechno přehlušil. Jeho poslední proslov nezněl tak zoufale, jako první. "Dobro má svou moc a ví, jak ten oheň přemoci. Máme naději." Lidé se na to netvářili moc nadšeně, pár úšklebků, nedůvěřivé výkřiky. "Kdo jiný tohle může přemoci? Co když právě teď je chvíle na naši opravdovou důvěru?" Danuel zvedl ruce k nebi. Nic neříkal, ale hluboko v nitru jsem tušila, že v jeho srdci je teď ta opravdová důvěra, o které mluvil. A z nebe začaly padat malé bílé střípky, které se hned rozplynuly. Chvíli to vypadalo legračně. Co se vlastně děje? Usmála jsem se... Potom se rychle ochladilo, najednou nastal velký vítr, střípky létaly všude okolo a rozpoutala se bouře. Všichni lidé se začali cpát do paláce. Kdy tohle skončí?
"Naimo, nejdřív oheň, pak tohle," povzdechl si Danuel. Ale počasí se zklidnilo. Vyšli jsme ven. Ale to už k nám běžel Letossien.
"Sníh! Budeme tomu říkat sníh. Uhasilo to všechen požár ve městě. Je po všem, králi." Musela jsem ho obejmout. Ale co ten chlad? "Sníh" ležel na zemi ve velké vrstvě, děti okolo běhaly v zimním oblečení... Před pár dny přece bylo léto! A tyhle bílé střípky nikdo z nás v životě neviděl. Ano, ten oheň uhasilo samo Dobro. Budeme teď doopravdy věřit?
Půjdu se asi projít ven... Sluneční paprsky se odrážely od bílých střípků, holčičky povykovali, kluci po nich házeli chladné koule, najednou zavládl takový klid, uvolnění, jaké jsem už dlouho nezažila. Ale něco bylo vidět na obzoru. Blížil se velký, nejspíš dřevěný vůz. Kdo tam sedí? Nikdo ho neznal. Přijížděl přímo k nám, vysoký a trochu zamračený muž ve středním věku, s velkou pochodní. Mířil k paláci a beze slova se na mě díval. Tak pronikavé, modrošedé oči. Projelo mnou chvění a strach. To může být jedině Posel.
"Lanaimo, královno z Aghaton," oslovil mne a bezděky jsem se před ním sklonila. "Stále mému lidu chybí důvěra? Po tomto znamení?" Co mám odpovědět? "Co vlastně potřebují tato zatvrzelá srdce? Přijde říše Dobra! Teď nás čeká hodně trápení, ale vše skončí dobře, jako všechny správné příběhy." Jeho vážnou tvář najednou prosvítil úsměv. Je v něm takové světlo! Vzal do ruky pochodeň a zapálil ji. Pár dětí se motalo kolem jeho vozu a tak jim řekl, ať si nasednou. Ano, naše srdce jsou na kámen. Ale to moje právě hoří.
Danuel mě vyhledal až večer. Po tak náročném dni nezbývalo nic jiného, než ležet unaveně v posteli a tisknout si vzájemně ruce.
"Jsem tak ráda, že tě mám," zašeptala jsem po chvíli. Nedošlo mi, že už spí. Ale když dlouho neodpovídal, přemohl mě taky spánek. Zdálo se mi o něm a byl to jeden z nejkrásnějších snů v mém životě. Ale ráno! Danuel rozhrnul závěsy a zakřičel: "To snad není možné!"
"Co se děje?" lekla jsem se.
"Dělám si legraci! Je nádherný slunečný den a zvu tě na projížďku na sáních."
"Co to zas je sáně? Ještě jsem si nezvykla na slovo sníh a teď tohle..."
"Ten veliký vůz. Posel mi slíbil, že nás proveze."
"Je chladno na nějaký výlet." Ale to už přešel smíchem. A byl to úžasný zážitek. Konečně trochu klidu, Danuelova přítomnost, v poledne popovídání s Letossienem. Ale večer nastala porada s Poslem. Nejdřív se usmíval, potom nastala dlouhá diskuze, nakonec se ale podíval na mne.
"Je čas otevřít pečeť."
"A co já s tím?" vyhrkla jsem zmateně. Jen pokynul. Všichni na mě kývli. Dobře... Kniha ležela na stole, obrovská a šel z ní strach. Do toho, Naimo. Ruce se mi chvěly. Rudá vosková pečeť... Praskla, velké leknutí a údiv v sále. Letossien se na mě podíval a mrknul. Pak ale rychle vzal knihu.
"Mám to přečíst?"
"Ale, pane písaři..." Letossien už mlčel. Přečetl si potichu první řádky a okamžitě spěchal do knihovny. Hejtman města odešel po chvíli a zůstali jsme sedět ve třech. Ticho plynulo mezi námi, vzduch v místnosti se ochlazoval. Danuel vstal, přiložil do krbu (na poradě samozřejmě nesměl být nikdo ze služebnictva) a prolomil konečně mlčení.
"Co bude dál?" Podíval se na Posla.
"Dávejte pozor na slunce," usmál se záhadně. Cože? Nejdřív oheň, teď zas slunce? Jednou jsem četla knihu od nějakého vědce, který psal, že slunce může časem nabývat na síle a za milion let spálit celou Maiche. Doufejme, že se to nestane... Posel už nic jiného neřekl. To snad není možné! Copak nepřišel právě proto, aby nám odhalil budoucnost? Kde je jeho pomoc? Při své vyrovnanosti, asi mu je úplně jedno, co tady prožíváme. Tváří se moudře, ale to mi nestačí. Nějaké ty vzletné věty, to zvládne téměř každý vzdělaný člověk. Potřebujeme informace, radu.
"Víte, já jsem zklamaná. Očekávala jsem, že nám řeknete, co se stane," vyhrkla jsem do ticha.
"Nemám zatím právo zjevit vám skryté věci. Musí přijít správný čas."
"A ten bude kdy?!"
"Paní královno... Neptejte se takhle." Posel mě trochu pokáral. Tak to je vrchol. Neřekl nám téměř nic, bude mne poučovat, skoro jsem přestávala věřit, že on je tím vytouženým Poslem. "Všechno se zdá být jinak, Lanaimo. Ale nebojte se. Letossien vám včas řekne, jak to je s první pečetí. Já vím, že jste očekávala úplně jiné. Ale nejsem věštec. Nepřišel jsem s lacinou, líbivou pomocí. Zlobíte se... Zkuste pochopit, co vám říkám a nebuďte netrpělivá."
Tahle slova mi stačila a odešla jsem z místnosti, rozčarovaná a uražená. Přála jsem si, aby Danuel přišel za mnou, ale nedočkala jsem se. Asi půjdu spát. Sama? Proč při mně nestojí? Tohle je můj vysněný manžel? Dveře klaply, Posel vyšel ven, podíval se na mě tím pronikavým pohledem, za ním Danuel. Ten se na mě nepodíval. Skoro by odešel bez povšimnutí. V tu chvíli mě přemohl pláč.
"Naimo," chytl mě kolem ramen. Co mu mám vlastně říct? Po tom všem mě Posel až příliš zklamal. Neumí nic jiného než jezdit na "saních" a rozdávat moudrá poučení... "Neboj se, on nám pomůže."
"On nám ale nechce pomoci! Je mu jedno, co se stalo, hlavní věci nám neřekne a..." nedořekla jsem. Letossien běžel ze schodiště a něco pokřikoval. Jak malé dítě!
"To snad není možné! Víte o nějakých kamenech, které svítí?"
"Ano, chceš je vidět?" Letossien jen horečnatě kýval hlavou a to už jsme všichni rychle kráčeli směrem k tajemné chodbě. Písař udýchaně vyprávěl, co vyčetl z knihy. Konečně nějaké informace. Ale kde seženeme draka? Draci od nás z Osthellu bydlí v jeskyních, s lidmi se moc nestýkají, jen... Ano. Isi Tiluvina by možná mohla, ale - nevím. Jestli ji ostatní pustí, jestli jí svěří úkol, to je těžká otázka. Draci jsou nepředvídatelní, chytří nikomu se nedají blíže poznat. Z těch báchorek, jak na nich kdysi lidé jezdili, to jsou směšné řeči a nikdy se tomu nedalo věřit. Možná ten čas přijde. Teď už člověk musí počítat se vším.
"Jenže, s jakým drakem můžeme vůbec počítat? Já jsem z žádným zatím nemluvil, i když občas zalétají k jezírku... Prý žijí v Osthellu - je to pravda, královno Naimo?"
"Samozřejmě. Víte, já jsem tak unavená... Půjdu spát."
"Teď?" vykřikli oba najednou. Při samu Dobru, co se diví? Je tak pozdě! Ale po pár slovech jsem jednoduše odešla. Strávit všechny věci, které písař řekl, promyslet si, jak říci Isi Tiluvině. Možná Poslovi křivdím. Je to nejspíš moudrý muž, ale stejně, nesedí mi to. Moje babička říkala úplně jiné věci. Všichni jsou z něj tak nadšení - jenže očekávala jsem pomoc! Ne vznešené řečičky. Otevřít pečeť - to jsme přece všichni tušili... Danuel přišel za svítání. Je mi jasné, že teď bude spát ještě méně, než obvykle. Což mě děsí. Vypadal dost rozčileně, chodil sem a tam po pokoji a až po deseti minutách mě pohladil po vlasech a řekl mi dobré ráno.

Vypadalo to krásně, Letossienovy nápady a plány. Jenže vůbec nefungovaly. Ale už po vydatném obědě jsem s pár slovy osedlala svého koně. Pojedu do Osthellu za draky. Musím Isi přemluvit v jejím vlastním domově a zeptat se ostatních, o tomhle se prostě nedá mluvit u našeho jezírka. Je mi jasné, že jiný drak by o to nestál. Ona mi párkrát o něčem takovém povídala, že má velký úkol, vypadalo to dost nafoukaně. Teď vím své. Kůň netrpělivě zaržál, zamávala jsem ze zvyku, i když Danuel u okna nestál. Tak do toho. Dlouhá cesta domů, pokus o smíření se sestrou, důležitý rozhovor s dračicí.

Druhá část prologu - Lanaima

1. října 2014 v 21:49 | Ailiyah
Vše se zahalilo do minulosti, ten podivný let, křídla a emoce, každá myšlenka vyprchala. Ale na dně duše už nezbyla jen prázdnota a pachuť touhy. Spíše naplnění, chuť jít dál a poprat se s osudem, poprat se Posledními časy a zaujmout v nich to správné místo. Které draci mají.
"Podívejme, Isi přiletěla!" zasmál se Teriel. "Tak co, jaké jsou prostory za Sluncem?" Tu jízlivost v hlase si mohl odpustit!
"Byla jsem tam," mrkla Isi Tiluvina.
"Povídáš hlouposti, jako vždycky!"
"Ty mi nevěříš?"
"Počkej, co to máš tady... Je to možné?" Teriel vykřikl. Z křídel jeho družky najednou vypadlo velké peříčko, průhledné, žádná bytost z Maiche taková křídla nemá. Teď jí budou věřit. Když jim řekne, o co jde, co slyšela, jak to tam vypadalo... Kolem se slétali mladí draci. Všichni dobře znali Isi, věčně zahrabanou ve snech a plánech, pořád dokola si přeříkávala vyprávění své babičky (ostatní opovrhovali takovým řečem a navíc, ta stará dáma byla nejspíš úplně vyšinutá)... Jenže najednou viděli důkaz, slyšeli všechno a došlo jim, že takové věci by si ani ona nedokázala vymyslet. Přesně popsala směr letu i bránu. A pochopitelně, spousta draků chtělo "TAKY!" a dlouho jim musela vysvětlovat, jak je ta cesta náročná, že ona sama dva roky trénovala let v náročném větru... Bála se přiznat, že si cestu zas tak přesně nepamatuje, zpátky to bylo prostě jen dolů a dolů... Stmívalo se a Teriel přikryl Isi křídlem, oba si přáli klidnou noc, jenže... K ránu hlasitě vykřikla, půlka draků v jeskyni se vzbudila.
"Co se zas děje?" Teriel už byl vyčerpaný z jejích děsivých snů. Už několikrát vyhrožoval, že ji nechá spát venku, protože ta ranní probuzení...
"Zdál se mi strašlivý sen o Slunci," mumlala vystrašená Isi.
"Ty už doopravdy potřebuješ mládě. Pak tě přejdou tyhle starosti o Poslední časy a takové hlouposti. Není to reálné. Dobrá, možná jsi byla někde za Sluncem, ale teď jsi zpátky doma! Čeho se pořád bojíš? Uklidni svoje srdce," peskovala starší dračice. Ale Isi nic neodpověděla. Bylo jí jasné, že tento sen nesmí nikomu vyprávět.
´Jaké to je, být vyvolená?´ přemýšlela v klidu u jezírka. Sedávala tam často, občas tam chodil vysokého muže, ale nikdy ho neviděla zblízka. Postával na druhém břehu, potom napojil koně, v létě si občas zaplaval... Dnes se na ni díval, jako by nikdy neviděl draka. Pak nasedl na koně a rychle odjel pryč.

Prolog pro Lanaimu

30. září 2014 v 21:51 | Ailiyah
Vzdušné proudy víří, ale Isi Tiluvina drží správný směr. Ví, kam letět. Ví, že to zvládne, nebo tomu aspoň věří. Ale žádnému z draků se to zatím nepodařilo. Překonat oblohu celé Maiche a dostat se do prostorů za Sluncem. Je nějaká cesta, přece musí existovat způsob, jak se dostat ven ze světa a dozvědět se pravdu. Jenže tmavá křídla Isi Tiluviny začínají slábnout. Ještě kousek. Tam někde to musí být! Copak stačí jen víra? Další záběr, vítr o něco zpomaluje. Ano, jako by slyšela hlas, jsi blízko. Každý sval v těle hlásá, že pokud co nejdříve nedoletí, spadne do hlubin dolů a už nikdy neuvidí jeskyně, neproletí se nad horami, nesmočí se v jezeru. Vítr ustává. Vylétá ven z mračen, je tak vysoko, nikdo ještě neletěl tak vysoko. Isi Tiluvina je tak blízko, jak jen to jde, a přesto jí v srdci hoří místo nadšení obrovský strach. Co když přijde konec? Kdo ví, jak je to s prostory za Sluncem. Oslepí ji žár? Sežehne ji plamen?
Téměř bez síly proletí velkou bránou... Místo větru najednou cítí šumění. Jako voda. Připomíná jí to pramen kousek od domova, zurčení potůčku, tak příjemné... A aniž to tušila, upadla Isi do klidného spánku. Nespadla, žádné plameny, jen tiché usínání, sny o domově... Vzbudila se až za pár hodin.
"Vítáme tě... Jsi tu první."
"Kdo jste? Nic nevidím... Prosím, povězte mi své jméno... Kam jsem se vlastně dostala?"
"Tam, kam jsi chtěla... Své jméno nemůžeme říci žádné bytosti s živým srdcem," odpověděl stříbrný hlas. V tu chvíli si Isi uvědomila, že všude okolo ní šumí mávající křídla. Ne dračí, ale natolik bílé a průhledné, že téměř nebyla vidět. Je u cíle. Teď jde o všechno.
"Je možné zachránit Maiche před Posledními časy?"
"Samozřejmě, že ne. Ty přijdou v každém světě."
"Copak musí všechny ty hrozné události - "
"Už nemluv. Nedávno jsi ještě byla mládě draka, nepřísluší ti vědět všechno, jakkoli jsi vyspělá a inteligentní. A krásná, Isi Tiluvino." Tak tedy nezbylo nic jiného, než mlčet. Isi se dívá dál, nevnímá nic jiného než kouzelné šumění křídel. Jsou tak měkká, hladí ji po těle, jde z nich chlad. Tady přebývá opravdový pokoj. Je to nevyhnutelné, jednou se budu muset vrátit domů, Posledním časům se nikdo nevyhneme.
"Jak je to se světlem? Slunce..."
"Neptej se, prosím. Je čas letět domů."
"Můžu... se sem vrátit? Řeknete mi všechno včas?"

"Zajisté," směje se hlas. Křídla Isi naposledy hladí po zádech. Nadechne se, spustí se dolů. Tady je brána. Ještě, že má teď tolik síly. Letí a letí, vítr má dobrý směr, je to téměř bez námahy. Jen se dívá na zelené skvrny pod sebou. Po hodině už vidí hory, potom i řeky, jezera, stromy... ´Budu doma! Všem o tom povím, o křídlech, bráně... A musím jim říci, že tomu všemu se nedá vyhnout...´ Přemýšlela a pomalu, ladně skočila kousek od jeskyně.

další část - Lanaima

29. září 2014 v 21:58 | Ailiyah
"Nemůžeme být přece takhle bezradní, Danueli!"
"My všichni se utíkáme k Dobru. Teď už nikdo jiný nepomůže."
"Dobro by přece mělo být první naší záchranou, ne poslední," zašeptala jsem. Chvíli jsme se na sebe dívali. Za chvíli mi Danuel vtiskl tento den poslední polibek a s krátkým pozdravem běžel ven, před palác. Asi se budu jen dívat z okna. Na severním nádvoří se sbíhalo čím dál víc lidí, zmateně pokřikovali. V dálce byl vidět kouř. Promluv k nim, lásko, řekni jim, jak moc je důležité v Posledních časech důvěřovat, mít pevnou naději v to, že přece nakonec Dobro zvítězí. Možná nás to bude stát hodně. Ale musíme vědět, na čí jsme straně. Měsíční bůh přece není silnější.
Ale lidé před palácem křičeli jeden přes druhého, dohadovali se, plakali a Danuel neměl šanci. Nakonec nařídil správcům paláce, ať donutí aghatonské občany se trochu uklidnit a šel rovnou za mnou.
"Naimo, já... Nevím, co budeme dělat. Víš, zrovna byl v království relativně klid, chtěl jsem zůstat s tebou, trávit čas společně, vždyť víš - včerejší noc, a ty chvíle u jezírka... Jet s tebou do Osthellu... Ne, to nejde. Nejmilejší královno Pampeliško... Začal konec, zní to tak nesmyslně. Ale opravdu přišlo to, čeho se nikdo zas tolik neobával. Kdo ví, jak se vůbec dá uhasit ten strašlivý oheň. Jsem tak bezradný!"
"Víš, co mi říkala babička? ´Svěř všechno do rukou Dobra. Do Posledních časů přijde posel, věř tomu, přijde, a oznámí nám, co se děje.´"
"Znám pár lidí, kteří už nedoufají v pomoc Dobra."
"Já také. Ale nepatřím mezi ně." Seděli jsme chvíli mlčky.
"My nemůžeme spoléhat na nic jiného. Nemáme moc šancí. Četl jsem spoustu pověstí o apokalypse, bude nelítostná, mnozí neobstojí. Ale Letossien má ještě jednu knihu. Obrovskou, starou, psanou ručně. Fascinuje mně. Ale nikdo zatím neotevřel pečeti. Nejspíš je ta pravá chvíle. Co se má stát, stane se - říká Letossien. Bránit se obtížným úkolům je zbabělost. Bránit se budoucnosti je pošetilost. Vyjděme jí vstříc! Půjdeš po mém boku?"
"O tom přece nemůžeš pochybovat." Objal mě, za chvíli jsem se chystala jít do postele. Ale můj svůdný úsměv nezabral. Danuel měl listinu od hejtmana Aghaton. Další den měl vyslechnout stížnosti asi deseti zástupců, šel si sepsat řeč pro útěchu lidí a na mou radu se rozhodl psát a mluvit zejména o šanci u Dobra a naději v příchod posla. Popravdě... si ho neumím představit. Bude vypadat jako ty okřídlené bytosti z knih? Nebo to bude důstojný starý muž? Silný mladík s pohledem lva? Usínala jsem s touhou po manželovi a obavami i nadějí. Mísilo se mi v hlavě mnoho pocitů a to vše vyústilo ve zmatené a trochu děsivé sny.
Ráno mě čekaly podivné zprávy. Oheň se šíří velmi pomalu, ale jeden po druhém stravuje domy. Na rozdíl od normálního požáru je tenhle pozvolný. Přesto dokonale ničivý. Hejtman nám nahlásil, že se plameny pohybují směrem od centra na východ. Což znamená, že touto rychlostí za tři dny shoří i nás palác. A naše krásná knihovna! Univerzita! Ne, to se nesmí stát. Jestli je někdy čas pro Posla, tak právě v tuto chvíli.
Posel nepřišel. Místo toho Danuel celý den pracoval, pokoušel se uklidňovat občany a vyřizoval stížnosti. Večer pročítal návrhy na řešení, okolo půlnoci se ještě radil s Letossienem. Až do rána sám ve své komnatě přemýšlel, dočkala jsem se ho až okolo sedmé. Celý bledý a nevyspalý přišel ke mně, chvíli jsme leželi v objetí, vládlo mezi námi nepříjemné a zoufalé mlčení. Ani slovo. Nakonec se mi podíval do očí a zašeptal: "Když se dějí takové věci, není čas na spánek." S pohlazením odešel a zbylo mi jen stýskání a palčivá touha.
Neměl na mě čas. Občas jsem mluvila s písařem, ale byl také bezradný. Takový vzdělaný vědec, umělec, kterému se nikdo nevyrovná. Jindy hovorný - teď seděl, zhroucený do sebe, zamlklý, starý. Teď se mi prostě nebude nikdo věnovat. Ještě jeden pokus, kuchyně a Elenka, ale ta jen klela, když zapalovala v peci oheň a dívala se na mě s tak smutnou tváří, že se mi chtělo plakat.
"Jen se vyplač," pohladila mě drsnou, tvrdou dlaní po vlasech. "Není to jednoduché. Dlouho to nebude trvat, a zbyde z našeho domova jen prach a popel."
"To přece ne!" vzlykla jsem. "Přece... Má přijít..."
"Nemluv mi o Poslovi. Hloupost. Kdo ještě věří na Dobro a jeho služebníky v takové době? Běž se podívat na náměstí, kde už je jen holá spálená zem. Poslechni si nářek popálených dětí. To tě vyléčí z nějaké touhy po "něčem nad námi". Nezlob se na mě. Už dávno nejsem naivní slečna jako ty. Víra je pro slabochy, teď je čas na odvahu."
"Ty taky nevěříš?"
"Ne. Vem si koláč, jsi bledá a hubená." Tak skončila naše promluva. Ani tady nenajdu útočiště. Nezbylo mi nic jiného než putování po chodbách paláce s přáním potkat Danuele. Ale přání se stalo marnou snahou. Nevím, jak vlastně přišel večer. Jediné, co zítra přijde, je začátek našeho úniku z paláce. Nabídla jsem všem, že se mohou přestěhovat do Osthellu. Kdo ví, kam až se bude oheň šířit, ale přece: musí přijít záchrana. Jen doufám, že přijde včas. Nebo... už taky začínám pochybovat o moci a dobrotě nejvyššího?
Mnoho koní už vozilo nejvzácnější svitky a knihy. Musela jsem pomáhat, každá ruka navíc přišla vhod. Lidé z města se hroutili, lékaři měli spoustu práce a stěhování z paláce zaměstnalo dokonce i Letossiena a mého drahého muže. Právě jsem s klením zvedala velký balík našich pokladů. Proč je to tak těžké?
"Tohle nenos, Naimo, zničíš si záda," křiknul na mě Danuel. Kde je ta jeho něha a pozornost? Kde je ten muž, který si mě hleděl ze všech nejvíc, kde jsou ty nádherné okamžiky, kde? Taková bolest!
"Ani mě nepolíbíš? Dobré ráno?" zkřivila se mi tvář a slzy mi vhrkly do očí.
"Promiň, já vím, že jsem teď takový... Nestíhám vůbec nic, pořád se na mě valí ty problémy. Mám problém aspoň trochu udržet naše město, jestli shoří. Je to pro mě tak těžké!"
"Nemluv pořád o sobě, prosím. Nejde tady jen o tebe." Na tohle už jen mlčel. Co se vlastně dá jiného říci? Je v něčem sobecký, ale přesto ho mám ráda. Mračil se, ale potom na chvíli odešel, zpět se vrátil se smutným úsměvem, políbil mě na čelo, na tvář a na nos. "Zvládneme to spolu, že ano?"

"To víš, že ano." Ale řekl to takovým tónem, že mi bylo jasné, o co mu jde. Chtěl mě jen utěšit. Laciná útěcha, pane králi.
 
 

Reklama