Květen 2018

I´m an Albatros

26. května 2018 v 13:12 | Ailiyah
Včera jsem psala do Albatrosu, opověděli mi a tak jsem jim poslala dvě povídky :-) Hurá, držte mi palce... Hlavně teď to všechno dokončit, píšu už čtvrtou povídku...

Tak snad to dopadne!

Fanfiction, Dan a Imagine Dragons

21. května 2018 v 9:50 | Ailiyah |  Próza

První část:

"Zase tě vyhodili z práce?" Danova matka zuřila.
"Mami, já prostě nedokážu říkat ´Ano, pane´ a poslouchat rozkazy. Ten šéf byl hroznej."
"A co chceš jako dělat?"
"Chci zpívat."
"Cože?" matka se rozesmála.
"Vždyť víš, že..." vysvětloval Dan ale matka ho přerušila.
"Tím se nikdy neuživíš. Nikdy. To bys musel mít taky nějakej talent."
To bolelo.
"Talent mám. Už jsem přece složil spoustu písniček a naší kapele se daří. Zítra budeme mít další koncert."
"Na to zapomeň, Danieli."
"Jenže já nedokážu žít tak, jako ty a táta. Každý ráno do práce, sedět v kanceláři. Poslouchat, zařadit se, nevyčnívat. Chci bejt slavnej zpěvák, chci mlátit do bubnů, chci, aby holky po naší kapele šílely. Hudba je pro mě všechno."
"Úžasný. Ty jsi tak naivní… Fakt si myslíš, že jednou budeš hvězda?" smála se matka.
"Uvidíš, že budu. Všichni ještě uvidíte. Tak já už musím, ahoj a pozdravuj tátu."
"Najdi si radši práci, ty lenochu. Tak čau."
Dan byl rád, že návštěva matky je u konce. Nikdy si s ní nerozuměl. Táta je jinej. Podporoval ho, platil mu hudební školu a povzbuzoval ho ve všem. Pro Dana znamenali rodiče hodně, měl je rád, ale už od sedmnácti bydlel se svou dívkou Ajou.
"Ta písnička je fakt dobrá," usmál se Ben. Andrewovi se taky líbila.
"Mám v hlavě ještě jednu," řekl Dan a ukázal Benovi text.
"Chtěl bych jednou vidět na velkým plakátu u dálnice IMAGINE DRAGONS. Jet na celosvětový turné. Složit nějakou pecku, kterou budou dokola hrát v rádiích."
"To by bylo skvělý," zasnil se Andrew.
"Musíme makat. Máme nový písničky, natočíme album a ty koncerty budou plný energie. Prostě tohle je můj sen," řekl Dan.
Kluci začali hrát. Znělo to dobře. Najednou Dana něco napadlo. Nová písnička.
"Not a Yes, Sir, not a follower," zpíval si cestou domů. Tohle je skvělej song. Máme potenciál, říkal si a odemkl byt. Aja už čekala.
"Jak šla zkouška?" ptala se.
"Super," odpověděl Dan.
"A co ta práce?"
"Já chci hlavně zpívat. Nemám čas na nějaký zaměstnání. Musím se věnovat kapele."
"Ale z čeho budeme žít? Nemáme teď moc peněz. A ty sis koupil novou kytaru."
"Prostě jsem ji potřeboval. Lásko, musíš mi věřit. Jednou budeme slavní a pak ti dám peněz, kolik budeš chtít. Až pojedeme na celosvětový turné..."
"Jsi snílek. Mám tě ráda, ale opravdu by sis měl najít práci. Aspoň na půl úvazku."
"Nejde to."
"Dane… Podívej se, jestli si nenajdeš práci, tak nemůžeme jet na dovolenou. Chtěli jsme letět do Egypta."
"Kašlu na Egypt."
"Těšil ses..."
"Nevím, co nechápeš. Někdy mi přijde, že jsi jak moje matka. Teď jsem složil úžasnou písničku a brzo budou koncerty. Uvidíš, prosadíme se."
"Dobře, no," broukla Aja a sedla si k televizi.

Píšu haiku!

21. května 2018 v 7:26 | Ailiyah |  Básně
Dneska je krásný den, vstala jsem v půl sedmé plná energie a jdu psát :-)

Moje novinka je, že začínám psát haiku, napůl sama nevím, o co jde, ale hrozně se mi líbí...

Zkusím sem dát aspoň jedno.

Mějte se hezky, čtěte, komentujte, a nezapomeňte vyplnit můj testík na téma týdne!

Vaše Aili

Never ending story

21. května 2018 v 7:24 | Ailiyah |  téma týdne
Znáte ten příběh? Bastián Baltazar Bux...

Většina věcí prostě nekončí. Člověk zemře, ale jeho děti jsou naživu a rodí další děti, svým způsobem je to nesmrtelnost. Ale příběhy mají svůj konec, dobrý nebo špatný. Nebo dobro-špatný, Bídníci, Victor Hugo.

Mám tady pro svoje čtenáře malý kvíz:

1. Znáte jednu komedii a tři tragédie od Williama Shakespeara?

2. Kdo napsal Olivera Twista?

3. ANO/NE: Napsala Jane Austenová knihu Kříž u potoka?

4. ANO/NE: Napsala Božena Němcová V zámku a podzámčí?

5. Psal Hálek i povídky?

6. Kdo to je Tom Sawyer a Huckleberry Finn?

7. Byl Václav Havel filosof? (mimo jiné)

8. Victor Hugo napsal v mládí jednu knihu. Znáte ji? Pokud ne, která jiná velká díla napsal? Nápověda nahoře, Bídníci.

9. Co to je sonet?

10. Víte, o čem je hermeneutika? (Používá se mimo jiné k výkladu Bible.)

Můžete používat internet. Jsem moc zvědavá na vaše odpovědi! Všimněte si, že otázky jsou od nejjednodušší do nejtěžší :-)

A.

Jsem zlej až na půdu!!!

17. května 2018 v 11:45 | Ailiyah |  téma týdne
Napadá mě k tomu slib:

"Odříkáš se všeho zlého?"

Což jsem slibovala při svém křtu, když mi bylo šestnáct. Zlo prostě sídlí někde uvnitř a provází nás životem. Ale je dobré se ho odříct, zla i vší nádhery, kterou zlé chování poskytne. Zlí lidé můžou mít v životě úspěch, můžou vydělávat velký prachy, ale nakonec skončí špatně.

Co vy na to?

Něco o mně :-)

17. května 2018 v 11:42 | Ailiyah |  Stříbrný rytíř
Ahoj všichni mí milí čtenáři, zdravím hlavně ty věrné, co mi tady komentují mé příběhy...

V anketě jste mi psali, že uvítáte víc info o autorce.

Ehm ehm... :-)

Je mi dvacet osm let, píšu od pěti... Má prvotina se jmenuje "Pejsek Punťa a jeho kamarádi" a dá se vesele srovnat s leckterými současnými knihami pro malé děti. "Jak šel pejsek na zahradu" a k tomu obrázek... :-D

Jinak kromě psaní a čtení mě baví zpěv, klavír, lalala. Ráda plavu v rybníku, už jsem letos pokořila Opaťák (bydlím v Opatovicích nad Labem), v zimě chodím bruslit na stadion a pořídila jsem si konečně i inliny. Občas kreslím, vybarvuju, prostě miluju tvoření. V mládí jsme se ségrama vymýšlely různé legrační scénky. Taky je můj koníček vyprávět vtipy a snažím se si zapamatovat co nejvíc hlodů a vtípků. Umím pár básní a textů z Bible. Nazpaměť.

Moc mě nebaví o všem říkat "miluju" nebo "i love pizza", nemám duševní vztah k pizze, i když ji mám ráda. Ale můžu říct, že miluju kočky.

Jinak teda pište komentáře, čtěte a hlavně reakce, reakce... Když mi napíšete do komentáře "hezké", tak mě to sice potěší a povzbudí, ale je mi to cca k ničemu... :-(

Mějte se hezky, zas sem něco napíšu.

Vaše Aili Anna

Anketa

17. května 2018 v 11:36 | Ailiyah |  Stříbrný rytíř
Mám pro vás novou anketu, týká se mých staronových povídek a příběhů o Stříbrném rytíři Alexandrovi... Čtěte, reagujte, chci vaši konstruktivní kritiku! A klidně si přečtu i hejty :-)

Druhá část povídky - Alex

17. května 2018 v 11:17 | Ailiyah |  Stříbrný rytíř
Alex měl oběd snědený rychle. Hltal, až se dvakrát zakuckal. Jaká asi princezna je? Má dlouhé zlaté vlasy, to viděl na obraze. Určitě bude šťastná, že ho vidí. A já jí řeknu, ať se nebojí žádného prokletí. Asi to ví, že Henry už má dávno ženu a pět dětí… Musí to být těžké, když ho stále miluje. Alexovi to bylo tolik líto, jeho maminka má chudák tak těžký život, je nemocná, přišla o muže i dítě. Ale já ji potěším, říkal si Alex.
Laini se procházela klášterní zahradou. Nedočkavě se dívala k bráně, kéž by už přijel její syn! Na obloze se objevila velká záře a z ní vyšel muž. To je přece - to je Oarus!
"Moje milá Laini! Nezapomněla jsi na mě?" usmíval se vysoký muž a sestoupil na zem.
"Oare! Jak bych na tebe mohla zapomenout? Slíbil jsi, že ještě přijdeš a už deset let na tebe čekám."
"Vím, že se těšíš na syna. Ale dobře mě poslouchej, smíš ho vidět jen jednou. Jinak na něm spočine tvá kletba."
"Jednou? To je tak málo! Ta kletba přece musí odeznít, musíme ji zlomit!"
"Zlomit ji může pouze tvůj syn, ale nevím, jestli to dokáže."
"A jak?"
"Musel by sestoupit do říše zapomnění a porazit jejího vládce, čaroděje Miina. Pak budeš svobodná."
"Alexandr to určitě dokáže!" vykřikla Laini.
"Až k tobě přijde, dej mu tenhle klíč a mapu. Jestli najde říši zapomnění a otevře ji klíčem, jestli Miina porazí - budeš ho moci vídat denně. Ale je to příliš těžký úkol pro desetileté dítě."
"Já mu věřím," řekla Laini a v srdci jí rostla naděje. Oarus jí předal mapu a klíč, požehnal ji a rozloučil se. Laini zůstala sama.
"Dobrý den, hledám princeznu Laini. Jdeme za ní, jsme ohlášeni," řekla Marianna sestře Cristině, která stála v bráně.
"Ano, už vás čeká," usmála se Cristina a pustila ji dovnitř. Alex si prohlížel dlouhé chodby s obrazy na stěnách. A pak ji uviděl. Laini měla krásné bílé šaty, květiny ve vlasech a zářivé modré oči. Usmívala se a rozběhla se k nim. Chytila Alexe do náruče.
"Tak konečně tě vidím. Mám krásného syna. Jsi už velký," smála se Laini.
"Už je mi deset. A mám sílu," vytahoval se Alex.
"Jaké byly zkoušky?" ptala se Laini a vzala Alexe za ruku. Povídali si a Marianna tam stála jako kůl v plotě.
"Marianno! Pojď si sednout na zahradu, máme tam lavičky, dáme si bylinkový čaj. A máme tu čerstvé mléko a sýry, chováme spoustu zvířat. Chceš je vidět, Alexandře?" mluvila Laini o překot.
"Říkej mi Alexi, prosím," ozval se klučina.
"Dobře. Pojď se mnou, máme tam krávy, kozy. Povíš mi o těch přijímačkách." Alex a Laini šli směrem k ohrádce pro kozy a ovce. Marianna seděla na bílé lavičce, popíjela čaj a najednou cítila, že Alexe ztrácí. Jak moc miluje toho tvrdohlavého kluka, který má věčně odřená kolena a špinavou košili. Jak moc jí přirostl k srdci, i když nebyl jejíí syn. Teď už ale ví o své pravé matce, bude studovat v Aghaton, uvidí ho jen o prázdninách…
Laini má přece právo vidět svého syna. Ano, takhle to mělo být. Je to nešťastná žena, aspoň má teď radost. Marianně se svíralo srdce bolestí, když viděla krásnou princeznu. Nemůžu se s ní rovnat. Jsem jen obyčejná selka, Alex na mě časem zapomene… Ne, to ne, zaplašila černé myšlenky. Nikdy by na mě nezapomněl. Na co to jen myslím? Zavrtěla hlavou.
"Alexi, smíme se vidět jen jednou. Kvůli kletbě, kterou na mě uvalil loupežník Vagan. Ale ty ji můžeš zlomit," řekla Laini, když se se synem dívali na malá jehňátka.
"Mami, já na žádné kletby nevěřím," řekl Alex.
"Poslouchej mě. Ta kletba je reálná a opravdu existuje, ať tomu věříš, nebo ne. Přísahám při Dobru."
"Fakt? Ty jsi ji někdy pocítila?"
"Každý den."
"Aha," řekl Alex a začal přemýšlet.
"Je to na tobě. Pokud sestoupíš do říše zapomnění a přemůžeš čaroděje Miina, kletba bude zrušena. A můžeme se vídat. Chceš přece být rytíř a prožívat dobrodružství. Tohle by mohla být tvoje první zkušenost."
"To myslíš vážně?" vykulil Alex oči.
"Naprosto vážně. Jsi přece můj syn a máš odvahu."
"Jsem odvážný dost," řekl Alex.
"Uděláš to pro mě?"
"Ano."
"Tady máš mapu a klíč. Myslím, že podle mapy se snadno zorientuješ. O té říši vlastně nic nevím, ale pevně věřím tomu, že to dokážeš."
"Musím to udělat, kvůli nám oběma."
"Až budu svobodná, chtěla bych tě vídat denně. A vidět Henryho. Jak se mu daří?"
"Dobře… Ale víš o tom, že už má rodinu. Jeho žena mu dala tři dcery."
"Víš, já ho nikdy nepřestanu milovat... Chci ho jen vidět. Doufám, že je šťastný."
"Ty nejsi šťastná, viď?"
"Teď ano. Když jsi tady," řekla Laini a pohladila synka po vlasech.
"Večer tam půjdu. Naštěstí zeměpis jsem se učil, i když mi moc nejde. Ta mapa je ale jednoduchá. Stozelený les. Na rozcestí doprava a za Rezavou skalou by měla být brána. Klíč mám. Mami, já tě osvobodím," řekl Alex a připadal si teď doopravdy jako rytíř, který vyráží za dobrodružstvím.
"Jsi statečný a to se mi líbí. Tak pojď za Mariannou, ať tam není sama," usmála se Laini.
"Můžeme tady zůstat přes noc?" zeptala se Marianna.
"Já jdu večer na výlet, sám," řekl Alex.
"Nesmysl, nikam nepůjdeš," rozhodla Marianna.
"Ale já musím! Zlomit to prokletí." A začal vysvětlovat.
"Laini? A Vy byste mu to dovolila? Jít do toho nebezpečného lesa? K čaroději?" divila se Marianna.
"Je to naše jediná šance," řekla Laini.
"Alex je malý kluk. Co víte o výchově dětí?"
"Marianno, ty ale nejsi moje máma! Laini mi to povolila," řekl Alex a Mariannu bodlo u srdce. Alex se rozběhl k bráně.
"Ve jménu Dobra, otevřete mi bránu," zavolal Alex a vrátná ho pustila ven. Alex uměl velice rychle běhat. Marianna hned vyrazila za ním, ale neměla šanci ho dohonit. Zklamaně přišla zpět k princezně, podívala se na ni a řekla:
"Jste za něj zodpovědná. Jestli ho čaroděj Miino zabije, je to Vaše vina. Já už si s Vámi nemám co říct. Sbohem." Laini zamrazilo, ale nedokázala jí nic odpovědět. Vyprovodila Mariannu k bráně, uklidila hrnečky od čaje a šla se pomodlit. Kéž Dobro ochraňuje mého syna. Pořád ho viděla před očima. Hnědé kudrnaté vlasy po otci, modré oči po mně. Je tak odvážný. Určitě to dokáže.

Alex - první část povídky

17. května 2018 v 11:16 | Ailiyah |  Stříbrný rytíř
"Alexi! Pojď už domů. Bude večeře," volala Marianna.
"Budeme mít nového koně, mami?" ptal se desetiletý Alexandr.
"Ano, táta přiveze zítra mladého bělouše. Tak se pojď najíst."
Marianna, Thomas a Alexandr zasedli k večeři.
"Mami, jednou jsi mi slíbila, že mi něco řekneš, až budu velký. Myslím, že už jsem velký dost, ne? Pověz mi to," řekl zvědavě Alex.
"Ále, na tom nezáleží..." odpověděla Marianna.
"Ale já to chci vědět, opravdu," začal Alex vyvádět, tahal Mariannu za ruku a málem strhl ubrus. "Musíš mi to říct."
"Pojď sem ke mně," objala ho Marianna. "Víš, když jsi byl malý… vlastně… Alexi, já nejsem tvoje maminka. A Thomas není tvůj táta. Tvoji praví rodiče jsou princezna Laini z Aghaton a Sir Henry Lawaine." Tak, a bylo to venku.
"Cože? Strejda Henry? On je můj táta?"
"Princezna Laini je prokletá, stejně jako Henry a proto tě nesmí vychovávat. Narodil ses, když jí bylo šestnáct a dala tě na vychování nám. Já nemůžu mít děti, Alexi, jsem moc ráda, že tě máme. Jestli chceš vidět maminku, můžeme se vydat do kláštera Rimineux. Ale bojím se té kletby."
"Ale proč mi to strejda Henry nikdy neřekl!" vykřikl naštvaně Alex a vyběhl ven. Tam zrovna stál strejda Henry a hřebelcoval koně.
"Takže ty jsi můj táta?" vyjel na něj Alex a v očích měl slzy.
"Kdo ti to řekl?"
"A princezna Laini je moje máma? To jste mi to nemohli říct dřív?"
"Jsi ještě dítě..."
"Já nejsem žádné dítě!" vztekal se Alex a vběhl do stáje za klisničkou Ally. Tam se rozplakal.
Marianna věděla, kde Alexe hledat. Přišla za ním do stáje a dala mu ruku na rameno.
"Lexi, já vím, že to není jednoduché," řekla tiše.
"Jak to můžeš vědět! Ty máš mámu i tátu. O princezně se říká, že zešílela. A navíc, Aghaton je až v Lesní zemi, za mořem, a klášter Rimineux ani neznám."
"Můžeme tam spolu jet. Laini bude mít radost, že jsi ji navštívil. Ale pamatuj si, smíš ji vidět jen jednou, to prokletí je strašná věc."
"Nemůžu víckrát vidět svou vlastní mámu?"
"Je to krutá kletba."
"A komu mám teď říkat mami?" podíval se Alex Marianně do očí.
"Můžeš tak říkat mně, jestli chceš. Vím, že už to nebude jako dřív."
"To teda ne! Takže já jsem vlastně napůl princ," usmál se najednou Alexandr.
"Jestli chceš, může z tebe být rytíř. V Aghaton je perfektní škola pro rytíře a žije tam tvůj dědeček a babička, královská rodina."
"Takže budu rytíř? A můj děda je fakt král Lesní země?" Alexovi svítily oči.
"Nevím, jestli tě král a královna budou chtít vidět," váhala Marianna.
"Kdy začíná školní rok?" ptal se Alex nedočkavě.
"Za týden jsou zkoušky. Když je zvládneš, můžeš do školy nastoupit. Ale je to hodně náročná škola. Aby ses stal rytířem, to není jen tak."
"Já vím, mami… Ale zvládnu to. Je to vlastně super, že moji prarodiče jsou král a královna. Určitě mě rádi přivítají. A chci navštívit mámu. Třeba je nešťastná proto, že nemůže být se mnou. Prokletí, nevím," mudroval Alex. Otřel si poslední slzičky a oznámil Henrymu i Thomasovi, že jde na školu Scardieu Palanti, aby se stal rytířem. Jak si vždycky přál. A že chce navštívit svou pravou matku.
Marianna nevěděla, co vlastně princezně napsat. Má jejího syna a ten ji chce vidět. "Milá Laini!" ne, to je příliš familierní. "Vážená princezno" ne, to zní moc škrobeně. Kousala tužku a nedokázala nic napsat. Thomas přišel domů a viděl svou ženu bezradně sedět u stolu.
"Píšeš Laini?" zeptal se.
"Zkouším to," usmála se Marianna. "Darovala nám dítě a teď ho stejně ztrácíme. Nevím, jak král s královnou Alexe přivítají. Když Laini porodila, nechtěli dítě ani vidět. Kdo ví, jestli Alexe vůbec pustí do paláce."
"Zakázat mu to nemůžeme, vždyť ho znáš, je zvědavý a tvrdohlavý. Stejně tam půjde. A Laini je labilní, až Alexe uvidí, určitě se rozpláče a kdo ví, jak to dopadne."
"Těžko říct."
"Přenecháme to Dobru," usmál se Thomas a pohladil Mariannu po vlasech. "Ukaž. Já ten dopis napíšu."
"Vážená princezno Laini,
Vašemu synovi se daří skvěle. Dnes jsme mu řekli, že není náš syn, moc rád by Vás navštívil. Věřím, že pro Vás bude velkou radostí se s ním setkat a uvidíte, že se o něj dobře staráme. Rád by navštívil i Vaše rodiče. Napište nám, který den by mohl přijít.
Chystá se na přijímací zkoušky na Scardieu Palanti, chce být rytířem. Sir Henry nám ve všem pomáhá, stará se o Alexandra a vřele Vás pozdravuje. Alex je pro nás vzácným darem a děkujeme za něj.
Thomas a Marianna
Laini měla špatný den. Už měsíc opisovala staré pověsti a pomáhala ilustrovat knihy, ale dnes se jí nic nedařilo. Seděla za stolem a přemýšlela. Kéž bych byla zdravá. Kéž bych u sebe mohla mít svého syna. Kdybych mohla alespoň vidět Henryho, kterého stále miluji. I když on mě má v paměti nejspíš jen jako dětskou první lásku.
"Princezno! Máte dopis, až z ostrova, z Altrosu," přišla do pokoje jeptiška.
"Děkuji, sestro Cristino," usmála se Laini a hořela nedočkavostí. Snad se Alexovi něco nestalo! Četla dopis a v očích měla slzy. Hned vzala do ruky pero a začala psát odpověď.
"Milá Marianno, milý Thomasi,
děkuji za milý dopis. Moc ráda Alexe uvidím, je dobře, že jste mu to řekli. Nevím, kdy můj dopis přijde, ale Alex by mohl přijet hned po přijímacích zkouškách. Může si prohlédnout klášter.
Dám vědět rodičům, ale bojím se, že vnuka vidět nechtějí. Nikdy se o něj nezajímali a pořád doufají, že na něj jednou zapomenu a vdám se. Ale já na svého jediného syna nemůžu zapomenout a na Henryho také ne. Matka mi pořád říká, ať si najdu nějakého šlechtice a začnu nový život.
Ale já pořád miluju Henryho, je to má jediná láska. Jsem ráda, že alespoň on je Alexovi nablízku. Ale jestli Alexe přijmou na Scardieu Palanti, budu ho navštěvovat. Věřím, že ta kletba není navěky. Měli jste mého syna a teď se navrací ke mně, asi to tak má být. Těším se, až ho uvidím. Určitě jste ho dobře vychovali a za to děkuji mnohokrát. Pozdravujte Henryho.
Laini z Aghaton
Marianna s Thomasem byli zrovna venku u koní a Alex se hrabal v jejich nočním stolku. Za chvíli našel, co hledal: svazek dopisů od Laini. Už vím, od toho byly ty dárky k narozeninám, prý tetička z Aghaton. To byla moje máma, říkal si Alex. Dopisy si vzal do svého pokojíku a začal číst. Drobné, úhledné písmo se mu líbilo. Ty první dopisy byly zkrabacené, nejspíš Laini při psaní plakala. Psala, ať se o něj dobře starají, věří, že kletba bude jednou zlomena a svého synka jednou uvidí. Bylo to dojemné. Alexe mrazilo v zádech, když to četl.
"Už jsi nachystaný?" volala ho Marianna. Za pár hodin měli odjíždět do Lesní země na přijímací zkoušky.
"Jo, už všechno mám," řekl Alex a přinesl všechny svoje věci. Sbalil je do velkého kufru a to nejnutnější do modrého tlumoku.
"Po zkouškách pojedeme do kláštera. Máš něco pro maminku?"
"Podívej," usmál se Alex a ukázal Marianně lodičku, vyrobenou ze dřeva a papíru.
"Ta je krásná," pochválila ho.
"Chtěl bych princeznu - maminku navštěvovat."
"Víím… Ale zeptej se jí, jak přesně je to s kletbou. Hlavně, aby se ti nic nestalo."
"Já na kletby nevěřím. Učili jste mě, že Dobro je milosrdné, jak by mohlo dopustit takové neštěstí? Někdo byl proti nám a tak zakázal princezně to, co chtěla nejvíc. Ale já teď za maminkou pojedu a řeknu jí, jak to je. Žádné kletby neexistují, jen ji chtěli zastrašit."
"Možná máš pravdu, Alexi," zamyslela se Marianna. "Pojď se ještě najíst. Cesta bude dlouhá."
Plavba po moři se Alexovi líbila. Marianna měla mořskou nemoc a pořád zvracela, ale budoucí rytíř byl ve svém živlu. Povídal si s námořníky, sledoval kormidelníka a občas zkoušel s někým šermovat. Měl sice jen dřevěný meč, který mu vyrobil Thomas, ale šlo mu to skvěle. Jednou za chlapcem přišel i kapitán.
"Tak ty jsi ten malý rytíř, co mi o něm celá posádka vypráví?" řekl vlídně kapitán.
"Ano, budu rytíř, jsem vnuk krále Danuele."
"Opravdu?" divil se kapitán.
"Nelžu," stál si na svém Alex.
"Jsi šikovný kluk. Kdybys chtěl, můžeš být u nás v učení, můžeš se jednou stát námořníkem."
"Děkuji, ale já budu radši rytíř. Chci bojovat s draky..."
"A zachránit princeznu?"
"Jestli nějaká bude, proč ne?" pokrčil Alex rameny.
"Dobrá, rytíři," smál se kapitán a vrátil se do své kabiny.
Přijímací zkoušky byly těžké. Jeden zkoušející mluvil jenom severní dótštinou, takové zeměpisné mapy ještě nikdy neviděl a fyzicky se úplně vyčerpal. Dozvěděl se, že výsledky budou za dva dny. Běžel hned za Mariannou.
"Tak co? Jak jsi to zvládl?" objala ho.
"Ani nevím, byli tam daleko lepší a chytřejší kluci," musel přiznat Alexandr.
"Půjdeme do hostince na oběd."
"Já chci jít za mámou."
"Klášter je daleko, měli bychom se nejdřív najíst," řekla Marianna, ale tenhle argument na rytíře neplatí.
"Chci jet hned, dáme si v kočáře chleba," odpověděl Alex.
"Nejdřív oběd a pak vyrazíme," rozhodla Marianna. Alex chtěl nejdřív něco drzého odseknout, ale včas se zarazil. Kdyby byl drzý, třeba by nikam nejeli. Je to hrozné, když je člověku deset, musí poslouchat dospělé a uznávat jejich ztřeštěné názory.

Svět knihy Praha

17. května 2018 v 11:15 | Ailiyah |  PST - četba na pokračování :-)
Jsem tady po delší době...

Hodně jsem si užila Svět knihy na výstavišti v Praze. Mám kontakty na nakladatelství, tak mi držte palce :-)