Prosinec 2014

Krajina

11. prosince 2014 v 22:53 | Ailiyah |  Básně
Utečte odsud, je tu ticho
zláme vám kosti
jděte pryč, než vás chytí
do spárů
střeste prach z kabátu
nevrátíte se
a nebudete vzpomínat,
pouze v nočních můrách
se vám znovu zjeví
krajina potměšilá

s vyhaslým klavírem

Bez dechu

10. prosince 2014 v 21:57 | Ailiyah |  Básně
Hluboko
v něze svých vzpomínek
splétám pramínky krásných chvil
zlé sny smyji živou vodou
- ani stopa po smutku

Když v černých vodách
zableskne se zlatý kroužek
chytím ho pevně a sevřu
do zkřehlých dlaní

Teď jsi můj
a pro okamžik tvého dechu

bych dala všechen svůj

Co bych neřekla, ale můžu

9. prosince 2014 v 19:41 | Ailiyah
"Jé, puso, to je hezounký selfíčko! Jdem se taky vyfotit?"

"Dneska grilujem. Přijď taky, zakalíme, bude to fakt vymazlenej večer, možná taky přinesou trávu..."

"Ponožky v sandálech? Největší trapas!"

"Tak to je fakt krutopřísný!"

"Fakt cool!"

"Hustě..."

"Tyvole, jednou jsme se tak zhulili..."

"Wow!"

"Prokrastinace."

Všimli jste si, jak jsou některá slova / fenomény moderní? Grilování neboli barbecue už vede deset let! Záměrně používám i starší výrazy... :-)

Krev

9. prosince 2014 v 19:37 | Ailiyah |  Básně
Moje zmožená krev
s nánosem temných chvil
unavená prouděním
oslabená chorobami nitra
píšu jí každý řádek
uniká mi a neznám
neznám její trasu

Zničená do morku kostí
tepe mi žilami
horká a připravená vytrysknout
zevnitř
ztracená kouzlem

Spálená ledem
vroucí párou
bouří všemi tepnami
čím víc ty, tím žhavější
čím víc lásky,
tím víc se bortí stěny
je lávou v těle
je příslibem

brání mé smrti přesto ji ztrácím

Zrození Měsíčního boha - 3. část

6. prosince 2014 v 20:12 | Ailiyah |  Stříbrný rytíř
Nakonec všichni museli uznat, že je nutné povolat čaroděje. Probudila se nová mocnost, Měsíční bůh může být nebezpečný, zvlášť, když se mu podařilo ovládnout tak moudrého muže a ochromit mladého bojovníka. Alexandr pořád tiše odpočíval a lékařům se nepodařilo ho probudit. Posel se vrátil velmi brzo se štíhlým, trochu rozčileným mužem. Pořád si pro sebe něco mumlal, mával rukama, nevypadal zkrátka jako moudrý, starý čaroděj. Ale hned, jak seskočil z koně, smeknul malý klobouk, uklonil se jako postaru a představil se: "Marlien Wers, k vašim službám, mistře Fausetine."
"Vítám Vás. Ale žádné zdvořilosti. Náš chlapec, Alexandr, už dva dny nejedl a nemůžeme ho vzbudit. Umíte přece nějaká, ehm, kouzla?"
"Neříkejme tomu kouzla, pane, zní to jak staré pověsti. I když, některé jsou pravdivé. Mám raději proroctví. Četl jste Rimembra?" Kluci se udiveně dívali na čaroděje, proč mluví o nějakých pověstech, když je nutná pomoc?
"No, Alex to četl," ozval se Rinius.
"Ano?" Čaroděj pozvedl obočí. "Proč jste ho nevarovali? Tak právě na něm se toto proroctví splnilo. Možná tou četbou povolal temné síly. Písař Harrumino byl nejen prorok, ale také uctívač temnoty, to se o něm neví. Studoval jsem ho, ale potom jsem toho zanechal. Některé věci jsou jednoduše příliš nebezpečné." Budoucí rytíři valili oči navrch hlavy, šeptali si. To by byl učitel historie! Žádné nudné poučky... Vypadá opravdu zajímavě, s tím kloboukem a pláštěm, jako z knížek pro malé děti, ale přitom takový důstojný, při vší své roztržitosti.
Fausetin chtěl chlapce odehnat pryč, ale Marlien se jich zastal.
"Jen je nechte. Musí něco vědět i o kletbách a požehnáních, ne? Neříkejte tomu kouzla." Fausetin nemohl nikomu bránit. Tento muž měl obrovskou autoritu. A mistra napadlo to samé, stal by se skvělým učitelem, všichni jeho slova úplně hltají. Nemůže to samozřejmě po něm žádat, asi se chce vrátit do Ell Nia, ale: kdyby mu nabídl vysoký plat? Výhody učitele? Měl by dostatek času na své studium a ještě by mohl pomáhat mladým... K čemu tyhle myšlenky, teď musíme pomoci Alexandrovi.
Marlien se na bledou tvář desetiletého chlapce díval dlouho a pozorně.
"Říkáte Měsíční bůh? Kde je ta kniha, kterou četl? Aha, tady na polici. Snad tam není znamení." Lekl se a vzal ji opatrně rukavicí, vypadalo to, že se jí nechce dotknout. "Okamžitě ji spalte!" vykřikl.
"Nikdy jsem nepálil knihy," pravil s opovržením Fausetin.
"Tak je pravý čas začít. Kde jste ji, prosím Vás, sebral?"
"Jeden starý muž vyprodával svůj majetek, tohle je přece zajímavé proroctví," bránil se Fausetin a díval se do pronikavých očí, ze kterých sršely blesky.
"Jste hloupější, než jsem si myslel," odtušil Marlien a kluci se rozesmáli. Než mohl mistr cokoli udělat, na nádvoří vzplál oheň, čaroděj přiběhl, knihu vhodil doprostřed plamenů a ty zčernaly. "Vidíte? Ani oheň z ní není příliš šťastný. Víte vůbec, jakou sílu Alexandr a ten pošetilý učitel, jestli se mu dá říkat učitel, probudili?"
Fausetin mlčel a kluci zírali. Nejdřív urazil mistra, teď říká takové věci, které znějí děsivě. Čaroděj začal mluvit, připozdívalo se, ale nikdo neměl ani pomyšlení na večeři. Chlapci byli vysláni na pole, které vedlo k malému lesu, nasbírat čerstvé byliny, a Marlien se dal do práce. Vyžádal si pracovnu, potom mluvil dlouho s Riniem. Když z pracovny vyšel, byla skoro jedna hodina v noci. Rinius zíval, ale čaroděj vypadal plný síly.
"Byliny jsou nasbírané?"
"Ano, pane Marliene, kluci je dali tady do ošatky."
"Správně," usmál se čaroděj na šlechtického synka. "Tobě na Alexovi záleží, že ano? Vidím to na tobě. Ale vidím také, že jsi mu hodně ubližoval."
"To Vám řekl mistr?" zamračil se Rinius.
"Ne, to jsem poznal z tvé minulosti. Máš ji napsanou ve svém chování. Můžeš teď všechno napravit. Velkou modlitbu umíš?"
"Samozřejmě, to umí každý šlechtic."
"Na to si nehraj. Kamaráde, já jsem z tak chudé rodiny, že si to neumíš představit. Vyrostl jsem na hrachové a ovesné kaši," sekl čaroděj pohledem. "A stal jsem se čarodějem, protože jsem se velmi dobře učil. Na univerzitě. Knih bylo málo a číst jsem se naučil až v tvém věku. Tvůj kamarád je na tom podobně. Ale pamatuj si, že ten, kdo vyvolá hněv, se často někým významným stane. Má to zapsáno v osudu."
"Hněvu vyvolal dost, to je pravda," zamumlal Rinius.
"Já myslím hlavně hněv mocností. Zrodil se Měsíční bůh, Alexandr ho probudil z knihy, váš učitel historie mu dal podobu a jméno. Nikdo neví, kdy jeho vláda skončí. Jestli vůbec někdo najde odvahu a způsob, jak ho přemoci. Kdo poslechne Dobro a zachrání ubožáky, kteří tomuto bohu slouží. Tedy, začnou sloužit. Brzy si povolá své služebníky. Víš něco o uctívačích Temnoty a jejich obětech?"
Chlapec se otřásl.
"Takže ano. Zabíjeli zvířata a někdy i lidi. Své nepřátele. Jeden z uctívačů došel tak daleko, že dal za oběť své tři vnuky." Rinius se tvářil nešťastně. Čaroděj radši přestal a podíval se zamyšleně na madého chlapce. "Opravdu toužíš pomoci?"
"Ano, opravdu. Chci být hrdina."
"Hrdina bude Alexandr. Ty mu můžeš pomoci, ale hrdinou se stane on. Vím o tvých ambicích. Ale nestaneš se tím, kým chceš být, právě kvůli své pýše. Pokud ji přemůžeš, přijde velká naděje. Pracuj na sobě. Neumíš hlídat své emoce, vyrůstal jsi v blahobytu a pochvalách. Spoustu svého štěstí si vůbec nezasloužíš. Máš šanci Alexovi být oporou, ale růst bude on. Smíříš se s tím? Řekl jsem ti to, abys nebyl později zklamaný mnohem víc."
Rinius těžce vydechl.
"Pane, já to někde uvnitř tuším. Ale je těžké si to přiznat."
"Pokud to tušíš, tím lépe pro tebe." Čaroděj celou dobu, co mluvili, mnul v ruce lístky bylin a teď je vhodil do vychlazené vody s trochou ledu. "Napij se!"
"Ne."

"Bojíš se?" optal se čaroděj a dal mu pohár ke rtům. Pak ho položil na stůl. "To je dobře. Tento nápoj by tě zabil po první kapce. Jsi chytrý, že neposloucháš rady cizích lidí. Nenechal bych tě to vypít, samozřejmě. Běž a otři tím Alexandrovi celý obličej. Pak se pomodli, nejlépe, jak umíš. Slova modlitby máš ve svém nitru. Budeš - li ve své prosbě upřímný, pak se probudí a budu ho moci léčit."

Zápas o duši

6. prosince 2014 v 19:15 | Ailiyah |  Básně
Vím, že tě nepřemůžu.
Hlídám si cesty
-potkat na nich tvář
samotného Boha
- slyšet jeho Slovo
ať mě objeme - dnes
zítra
každodenně

S tebou
zápasím na život a na smrt
nikdy nebo napořád

Ukrytá v bezpečí
přemýšlím,
jak ze svých vlasů ukovat řetězy,

co spoutají tvé ruce

Jsem asi šťastný...

2. prosince 2014 v 19:44 | Ailiyah
Z písničky kapely Archa N:

Jsem asi šťastný,
jsi asi šťastná...
A co dál.

Docela to vyjadřuje ty pocity, prostě se tomu poddat, okamžiku - okamžikům, kdy je nám dobře. Třeba jen proto, že venku sněží, nebo proto, že vám sestra koupila malý dáreček...

Jsou to vlastně maličkosti - nebo důkazy lásky?

Zrození Měsíčního boha - 2. část

2. prosince 2014 v 19:42 | Ailiyah |  Stříbrný rytíř
Alexandr se rozhodl rychle. Za dva dny se vyzbrojil malou dýkou (s tou se mu vždycky zacházelo nejlépe) a štítem. Prošel celým Kobelem podle mapy, kterou dostal. Ale pak se ztratil v úzkých uličkách. Procházel sem a tam, nadával si, jak je neschopný... Až padla tma, tentokrát velmi brzo, přicházel konec listopadu a temná noc se tvářila strašidelně. V jedné ulici ještě skomírala louče, ale brzy zhasla. Naštěstí se chlapec dostal po zmateném bloudění na okraj města. Tady to je. Vzal si křesadlo, potřeboval jakékoli světlo. Ale z křesadla vyšlehl ostrý plamen. Tráva se rozhořela a plamen po ní poskakoval. Ozvalo se vytí vlků. Oheň vedl dál, Alexandr postupoval za ním. Z nebe vyšlehl paprsek a zasáhl ho do paže. Pak mladý hrdina padl na zem. Pomsta starého, bláznivého učitele.
Ve škole se rozkřiklo, že Alex jde na neznámé a nebezpečné místo. O půlnoci někdo zaklepal na Fausetinův pokoj. Mistr potichu nadával, co se děje, oblékl se do velkého kabátu a nevrle otevřel. Stál tam Rinius.
"Pane... Dovolte mi, abych šel Alexe hledat. Určitě se mu něco stalo, jak ho znám, byl by hned zpátky."
"Zrovna ty? No, to je moudrý nápad. Myslel jsem až ráno..."
"Ráno? Může být v zajetí, možná i mrtvý... Vím, že to vypadalo, jako bych ho nesnášel. Ale já ho spíš obdivuju. Jak všechno zvládá, popral se s tím, i když byl zezačátku hodně hloupý - tak vlastně musíme všichni uznat, že... není."
"Půjdu s tebou. Protože jestli je v nebezpečí, můžu za to já a moje nemístná zvědavost." Mistr přikázal Riniusovi, aby se oblékl do teplých šatů, sám si připnul na pás malý meč a na koních potichu vyrazili. Cestu znal Fausetin dobře... Jako malý chlapec sem jezdil trénovat svou odvahu, ale nikdy nedokázal jít dál. To místo opravdu děsilo. Jestli Alexandr šel příliš daleko - kdo ví...
Na louce ale nebyla tma. Tři silné paprsky měsíce působily hrůzostrašně. Okolo vypálená tráva, zapáchající a zdálo se, že ještě doutná. Alexandr ležel u Měsíčního kůlu, vypadal mrtvý. Rinius vykřikl, rychle se k němu sklonil a zjistil, že dýchá. Ať je Dobro pochváleno! Fausetin chlapce polil trochou vody, byla tak studená! Nezabralo to. Ale něco slyšeli. Slabý šepot, Alexandrovi se hýbaly rty. Mluví to opravdu on? Tak hlubokým a nepříjemným hlasem?
"Toto je pomsta Měsíčního boha. Vítejte. Teď jsi na řadě ty, povedený Fausetine, který si říkáš mistr!" Ale než se cokoli stalo, Rinius okamžitě pronesl modlitbu k Dobru. Nenapadlo ho nic jiného, než prosba o ochranu, pár slov. Vyslovil je s takovou vírou, jaké jen byl schopen jedenáctiletý chlapec. Stříbrné paprsky zhasly.

Fausetin zapálil dvě louče, dal je Riniusovi, potom mistr odnesl Alexandra na svých silných zádech a opustili to místo. Měsíční bůh vládne hlavně strachem, uvědomoval si mistr a mlčky kráčel s těžkým břemenem. Spolubojovníkovi tekly slzy, snažil se neplakat nahlas. Alexandr je pod nějakým těžkým kouzlem. A žádný čaroděj v Kobelu není, v době míru přebývají všichni v Ell Niu, to je jejich útočiště. Bude třeba je povolat. Brzy dojeli domů, položili nemocného na postel a radili se s novým učitelem, co dál.

Zrození Měsíčního boha - pokračování Stříbrného rytíře

1. prosince 2014 v 22:28 | Ailiyah |  Stříbrný rytíř

Učitel historie se ocitl v hrozné situaci. Po pěti týdnech už neměl žádné peníze, protože je všechny utratil za dobré jídlo a "dobrou" společnost. Jeho staří přátelé ho brzy ponechali osudu. Osamělý, zklamaný a znuděný se ploužil svým zchátralým domem. Šel ven, procházel se klidnými ulicemi a najednou cítil, jak se mu hlava bouří. Pomsta! Pomstít se těm holobrádkům, těm nevychovancům, i nafoukanému Fausetinovi! Všechno v něm hořelo. Ani si neuvědomoval, kam jde. Ocitl se na velké louce, okolo něj jen vítr, šelest polních myší a nad ním měsíc. Stříbrný měsíc.
"Jestli mi nepomůžeš ty, pak už nikdo!" Nešťastně křičel do soumraku. "Přece jim to nemůže jen tak projít! Kdo se mne zastane! Jsi na nebi. Budu tě uctívat, jestli mi pomůžeš." Na pomateného starce se snesl stříbrný paprsek. Naplnila ho síla. Taková, jakou nikdy neměl. A v myšlenkách mu rezonovalo poznání, že to není náhoda. "Ty jsi Měsíční bůh! Věřím v tebe a nezapomenu na tvou pomoc!"
Na té louce nakonec usnul, ráno se probudil do chladu a sebral se, aby šel domů. Kolem něho ale byl vypálený stříbrný kruh. To není možné... Tady bude něco stát. Pomalu se rozhýbal, a během dalších dnů sbíral v okolních ulicích kameny. Pěkně šedé. Donesl je ke kruhu. Krásné, pochvaloval si svou stavbu. Měl by si počkat na setmění. Opět na tom místě usnul. Probudily ho až půlnoční zvony a stříbrný paprsek. Můj bůh na mě nezapomněl, potěšil se a podíval se na kupu šedých kamenů. Za chvíli se tam tyčil nádherný, lesklý sloup. Vypadal ale... Téměř jako dřevěný kůl. Podobný měli uctívači temnoty. Ne, to je jen náhoda. Měsíční bůh nebude chtít oběti.
"Jediná oběť je tvůj rozum, můj milý služebníku," ozval se mu v duchu příjemný, uspávající hlas. Ne, teď musím domů. Není přece pravda, že bych přišel o své zdravé uvažování... Pomalu ztrácel vědomí.
Probudil se ve své posteli, ani netušil, kdo ho do ní donesl. Přišla k němu jen služebná, že dává výpověď, osaměl. Ale v srdci už dávno nebyl sám. Mám přece víc, než ostatní, říkal si pyšně. V kapse měl stříbrný prsten. Ani nechápal, jestli je od otce, nebo mu dal Měsíční bůh dárek? Měl tušení, že se mu budou zase klížit víčka. Vstal a zasedl ke svým knihám. Ale písmena se mu míhala před očima. Upadl do apatie, oči mu potemněly. Pokojem zavíval chlad, po pár hodinách přišel milosrdný soumrak, ale i nemilosrdný bůh.

Toto je konec učence, kterému jsem raději nedala jméno. Po dvou měsících se pár lidí, včetně rytířů, které vyučoval, sešlo u skromné rakve. Přišel i Fausetin, skrýval své slzy. Kdysi ho měl velmi rád. Je možné, že se po tom neslavném odchodu úplně pomátl? Knihy prý spálil, pořád chodil za město na nějaké nevlídné místo, kam se nikdo jiný neodvážil. Prý se tam skrývá velké tajemství... Mohl by ho někdo rozluštit? A mistra napadlo... Poslat tam Alexandra. Ten se přece ničeho nebojí. Už tak dlouho se snaží, není sice nejlepší, ale rozhodně je nejstatečnější ze všech studentů. Bude z něj dobrý rytíř.