Stříbrný rytíř - druhá část

3. listopadu 2014 v 13:12 | Ailiyah |  Stříbrný rytíř
"Vítám vás všechny," pronesl statný muž, kterému mohlo být asi čtyřicet. Tohle je mistr Fausetin? Ne, to bude nějaký poskok a služebník, je příliš mladý... Ale za chvíli se představil. Sir Fausetin Estamo. To je opravdu zvláštní jméno... Je vůbec z ostrova? Nebo má nějaké tajemné, cizí příbuzné? Kdo ví. Všichni chlapci ztichli a se zájmem se dívali dovnitř. A pak se tam nahrnuli, když je mistr pozval, pomalu kráčeli chodbami, jen Alexandr skoro běžel. Ale vysoký černovlasý kluk mu podrazil nohy, Alex zakopl a upadl na široký koberec. Všichni se začali smát. Fausetin si toho zatím nevšímal. Ale dobře si zapamatoval oba chlapce. Kdo ví, co je tenhle venkovan zač. Ale zaslouží si, stejně jako ostatní, dostat skvělé vzdělání. Jeho rodiče zaplatili, takže pokud si bude vést dobře...
Hodina začala přesně v devět hodin. Chlapci dostali tabulky a měli napsat, odkud jsou, kolik jim je let a něco o sobě. Alexandr se zamračil. Ano, maminka ho učila psát, ale není si moc jistý těmi písmeny. Trochu zoufale začal křídou škrábat na velikou tabulku. Fausetin přišel až k němu.
"Ty neumíš psát?" Třídou se rozezněl pohrdavý smích. "Přece jsem všem říkal, že sem nesmí žádný žák, co neumí ani těch našich třicet písmen. Víš, co je písmen v dótské abecedě?"
"Já psát umím. Jen možná ne tak dobře, jako ostatní." Fausetin pokýval.
"Tak se snaž, hochu. Jinak půjdeš brzo pryč." Alexandr nešťastně přikývl.
Hodina byla u konce, až když všichni chlapci přečetli své dílo. Alexandr toho nenapsal rozhodně tolik, co ostatní. Ale když šel dopředu, něco vymyslel spatra a dokonce zatleskali. Sice málo, ale i těch pár chlapců, kteří se smilovali se svým potleskem, mu stačilo. Rozhodně to nevzdám, říkal si. Nejsem hloupý, umím míň, než oni. Ale to neznamená, že mě brzo vyhodí. A jen, co přijde na boj, tak uvidí, co dokážu. Všechny je přeperu.
Co se týkalo praní, tak to si mohl vyzkoušet už po obědě. Přišel k němu znova černovlasý pořízek a začal ho urážet. No a co jiného mohli budoucí (a hlavně malí) rytíři udělat, než pořádný souboj? Alexandr brzo zjistil, že soupeř je silnější. Ale přece existují takové staré, osvědčené triky. Sir Lawaine jich znal spoustu. Za chvíli se černovlasý válel na zemi s tlumenými výkřiky. Pak ale vstal, zamračil se a podal Alexandrovi ruku.
"Tak jo, chlape. Já jsem Rinius, syn Sira de Witteau. A ty?"

"Alexandr, syn... Thomase. Ze Santoria." Kluci vybuchli smíchy. Ale přes ten výsměch, Alex věděl, že pokud bude dobrý, tak ho všichni vezmou mezi sebe. I když jeho prostý původ, chabé vzdělání... Tahle škola je prostě výzva, dokázat všem, že na to má. Doma mu všichni věří. Rodiče, Sir Lawaine i Misty... Kdyby tu byl on, určitě by se svého kamaráda zastal. Tak zatím tady zná jen syna nějakého šlechtice, a ten rozhodně jeho přítelem nebude.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.