Finální začátek Stříbrného rytíře

2. listopadu 2014 v 21:42 | Ailiyah |  Stříbrný rytíř

"Pojďte všichni domů!" křičel Thomas. Podíval se se strachem na svou těhotnou ženu. Oblohu křižovaly blesky, skoro jako by se země třásla. Thomasova babička by řekla, že už přichází Poslední časy... Ale tyhle pověsti, hloupost. Marianna klopýtala o hroudy hlíny, které se měnily v kluzké bláto.
"Vem koně," hlesla na Thomase, ale ten neslyšel. Ukázala na bělouše. Kývl hlavou a dál běžel směrem k malému domku. Tady už bydlí pět let. A těch pět let toužili mít dítě. A teď, když je konečně manželka těhotná, samé problémy. Na poli se nedaří, počasí hrozné, nedá se vůbec sklízet - kdo ví, co z toho bude. Taková bouře! Ještě kroupy do toho. Vzal Mariannu za ruku a brzy se schovali pod střechu. Vběhli spolu do domu, popadali dech. Sir Lawaine už ustájil koně. Ano, byl to jeho kůň. Krásný, bílý, poslušný a hlavně silný. Občas pomáhal při pracech na poli. Ale většinou se na něm Sir Lawaine projížděl po okolí. Nebyl to nějaký podomek, už podle titulu - jen jim pomáhal. Našel u nich úkryt v dobách, o kterých radši pomlčím...
"Já už nemám sílu," dosedla ztěžka Marianna na dubovou židli a pak teprve ji napadlo převléknout se do suchých šatů. Zabalila se do plátna, vytáhla z truhly nové oblečení a za chvíli byla v pořádku. Kromě těch bolestí. Kromě problémů se sklizní. Kromě nejistoty, strachu z budoucnosti... Thomas ji trochu zoufale objal. Z čeho vlastně budou žít? Kde vezmou peníze na nové nářadí, na zvířata, která by jim pomáhala při namáhavé práci, rozhodně to není nic jednoduchého. Ale musí jít dál. Už jen kvůli dítěti!
Další blesk a obrovské dunění, až se všichni v domě lekli. V tu chvíli Marianna pochopila, že bude brzy rodit. Kdo dojde pro porodní bábu? V těchto podmínkách - žádná teplá voda, aspoň pár suchých bavlněných hadříků, kde je kolébka? Když se na ni Thomas podíval, všechno mu došlo. Něco jí zašeptal, poslušně si lehla do postele a ztěžka oddychovala. Někdo se dere na svět. Do světa práce, chudoby, ale i lásky a přijetí. Budeš mít skvělé rodiče.
Porod netrval tak dlouho, jak se obávali. Bába se usmála, poplácala miminko a pravila radostně, že je to chlapeček. Marianna ho pojmenovala Alexandr. Jméno s významem: "bojovník" vypadalo trochu legračně pro malého křičícího drobečka... Ale někdy to tak bývá. Velké věci se dějí v malých komůrkách.
Alexandr rostl jako z vody. Dětství trávil se starším kamarádem, synem Sira Lawaina. Jmenoval se Misty, rád se pral a bojoval s dřevěným mečem. Jednoho dne, když Thomas vyšel před dům a všiml si, jak obratně Alexandr se svým "mečem" zachází, napadla ho zajímavá věc. Má přece peníze po babičce, které před rokem odkázala vnukovi. Je skvělý, má na víc, než jen obdělávat pole mezi býky a kravami, hrabat se v hlíně a po večerech spravovat lidem hrnce. Zavolal si synka k sobě.
"Alexandře..."
"Tati, neříkej mi celým jménem, nemám to rád."
"Dobře, takže Alexi: nechtěl bys do školy?"
"Jo! Ale do školy na rytíře," odpověděl jedním dechem. Thomas se začal smát, ale po chvíli zvážněl.
"Taková existuje. Vede ji mistr Fausetin. Je ale až v Kobelu."
"V hlavním městě?" Alexandr se divil čím dál víc a rostla v něm naděje, tatínek spřádal plány a oba hořeli nadšením. Misty nezáviděl. Plácal kamaráda po zádech, fandil mu a nakonec šli oba balit věci. Ano, "škola na rytíře" začínala na konci srpna. Alexandr tam půjde. Strýc Lawaine mu půjčí své staré brnění, i když zatím bude trochu velké, ale časem do něj doroste. Už takhle byl chlapec urostlý a k práci se uměl postavit. Přesto mu pořád bylo deset let a stále si rád hrál s dřevěnými meči. Strýc jich vyřezal už několik a všechny měly stejný tvar, jako ty opravdové. Sir Lawaine byl samozřejmě... rytíř.
Takže za pár dní jel do Kobelu kůň s malým vozíkem, na něm Misty a Alexandr. Vydobyli si samozřejmě, že pojedou sami, pouze se staříkem z vesnice, který je doveze do hlavního města, a že to oba zvládnou. Maminka plakala a objímala, tatínek se trochu křečovitě usmíval a tiskl mu ruku. Ale všichni dohromady v sobě měli velké sny a touhy. Z chudého chlapce se doufejme stane bojovník. Přesně podle jména. Alexandr naposledy zamával a jeli dál po zablácené cestě. Poprvé v životě pocítil stesk po domově, když ujeli zatím pár metrů... Nikdy nebyl dál než na loukách okolo vesnice a v sousedních městečkách. Zhluboka se nadechl. Teď začíná jeho opravdový život.
"A teď už jsem velkej," řekl vážně Mistymu a ten jen přikývl. Cesta ale byla zdlouhavá, kluci se neměli čím zabavit, a tak se trochu prali, občas plánovali svůj budoucí život, jako já rytíř a ty král, nebo opačně... Nakonec byli rádi, když večer docestovali do malého hostince na okraji cesty. Nebyl čas na zbytečné řeči, únava udělala své a oba budoucí rytíři usnuli v nepohodlných, malých postelích. A můžete hádat, o čem se jim zdálo...
Ráno je jejich průvodce probudil brzo, ještě před svítáním. Byli zvyklí vstávat, ale v tuhle dobu? Nakonec se s tím smířili a v pološeru se oblékli. Cítili napětí. Někdy v sedm hodin už budou stát před mistrem Fausetinem. Alexandr tam zůstane, Misty pojede domů. Je to dobrý kamarád, že ho doprovází. Ale kdo ví, jací budou ostatní adepti na rytířství. Nejspíš nafoukaní synkové bohatých rodičů. Urození páprdové. Co mezi nima bude venkovan Alex dělat? Na přemýšlení bylo času dost. Vládlo ticho. Misty cestou usnul, ale Alexandr byl bdělý, jak ještě nikdy. Ne, teď musí být vzhůru. Musí se připravit na to, co přijde.
Oba chlapci vyskočili z chatrného dopravního prostředku. Stařík řekl Mistymu, ať se rozloučí, že tam už nikoho nepustí. Jen příbuzné. Ne kamarády. Misty byl zklamaný, objal svého dobrého přítele a pak se ještě "chlapsky" poplácali po ramenou. Alexandr byl vždycky spíš mlčenlivý a teď doopravdy neměl žádná slova. Hrdlo se mu sevřelo.
"Tak ať se ti to povede! Hlavně na mě nezapomeň. A jak to jen půjde, přijeď domů. Ahoj," usmál se Misty. Netušil, co v tuto chvíli ztrácí a jak moc mu bude Alex chybět. Otočil se, že pojede domů. Ještě naposledy zamával. Ale už za chvíli se mu stýskalo. Alexovi končí jedna životní etapa. Možná se vrátí pyšný a nafoukaný - ale ne, on se nezmění. Je to věrný a spolehlivý člověk... Oba mezitím dospějí, a určitě se občas uvidí...
Alexandr pomalu kráčel směrem k velké budově. Na dvoře už šermovali čtyři mladíci, další se hádali a jeden stál v nádherném brnění. Za chvíli se přede dveřmi tlačil zástup chlapců, stejně starých jako náš malý hrdina. Opovržlivě se na něj dívali, dělali si vtípky z jeho chatrného oblečení. Přitom to jsou jeho nejlepší kalhoty a tahle košile je skoro nová. Nebude to jednoduché. Ale stál zpříma a za chvíli otevřeli dva služebníci dveře.

"Vítám vás všechny," pronesl statný muž, kterému mohlo být asi čtyřicet. Tohle je mistr Fausetin?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.