Listopad 2014

Chvíle...

30. listopadu 2014 v 20:30 | Ailiyah |  Básně
Jsou chvíle, kdy prostě
"nemůžu" z tvých úsměvů
kdy vteřiny praskají
jak prášek v malém lízátku dětství
přináší sladkou nakažlivou radost
schovám se k tobě

Chvíle, kdy jednoduše
"nestíhám" vnímat prostor
zase opilá, omámená
i teď mi srdce buší
prudce v něm běháš tam a sem

Neřeknu ti víc,
jen se občas dívám dovnitř
kde jsem si schovala tvé bytí
procházíš se mi ve snech
kde jsi vyhnal noční můry

Usínám s pocitem
tvé hlavy na polštáři
v myšlenkách tě pohladím
nechám si líbit tu představu
je možné cokoli, vždyť se ráno vzbudím!

Ze všech hloupých písní o lásce
ti zazpívám svou!
Bude krásnější
a živá jako koncert vesnické kapely
zakřičím
budu se smát až se zhmotním
do dalšího setkání

Blouzním v horečce
plameny nepálí ale nevnímám
nezajímá mě nic
jen ten malý svět uvnitř
ani nevím, o čem pořád mluvím
ponořená do polibků ve vzpomínce


Nesměj se mi, z téhle lásky mě oni nevyléčí...

Trosečník v moři Milosti

29. listopadu 2014 v 19:05 | Ailiyah
Každodenní shon
v ulicích zní ty samé písně
tancujeme na ně
uprostřed přeplněného Tesca
i v mém tanci se někde snažím najít
Boží tvář
a milost, co nezmírá poslední vteřinou

Počítám s teplem uvnitř
jakkoli se celá třesu,
nejen zimou,
spoléhám
spoléhám na pomoc shora
přece jsem v jeho náruči
kam nesvítí světla nočního města
ukrytá

"Ať už to, co mi řekneš, příteli
zadá mi sotva důvod k veselí
ať už osud kamkoli nás vyhostí
jsme trosečníci
v moři milosti"

Slávek Klecandr, píseň Oborohu

Tak co?

28. listopadu 2014 v 18:31 | Ailiyah |  Básně
Smutné písně o lásce
a pohled do dálky zítřků
nezískám málo
přelomím se do spánku
kde nesmíš chybět ve snech!
v okně zasvítí paprsky
nad ránem povím svá přání
pravda patří k lásce
a má láska patří k tobě
tak co?

Tak napořád?

Padesát odstínů podzimních nálad

27. listopadu 2014 v 20:00 | Ailiyah
Šedé nebe... Šedé domy... Šedá nálada kdesi hluboko uvnitř. Nechám se ovlivnit? Nebo radši začnu vyrábět z korálků dárek pro ségru? Nebo půjdu kecat s kámošem? Samozřejmě můžu pitvat svoje vnitřní stavy, vždycky zůstává možnost tento den zaspat a lehnout do postele, což půjdu brzo udělat.

Co s listopadovými náladami a nedostatkem slunce, potažmo serotoninu?

Na ty "depky" si můžete přečíst Stříbrného rytíře - Velké věci se dějí v malých komůrkách... Což je pravda!

Nepřítelem času

27. listopadu 2014 v 19:58 | Ailiyah |  Básně
Jsem nepřítelem času.
Tak, jako drahé injekce proti vráskám.
Tak, jako žena neurčitého věku před zrcadlem.
Tak, jako nemocný, trpící bolestí.
Jdeme v tom spolu, přátelé
a bojovníci.

Zakážeme zvonům odbíjet
každou celou hodinu.

Rozbijeme hodinám ciferník.
Vteřinovku uhoníme k smrti.

Dámy a pánové,
stále zůstávám nepřítelem času.

Přes všechnu svou odvahu mám strach
podívat se na hodinky - kolik?

Napínáš mě jak tenkou nitku
- ještě jsem nepraskla -
ale nenávidím čekání na tebe...

A s nepříchodem
stejně mé srdce křičí pro tebe
lásky zmírají
ale Láska neumře
bohužel
pohřbili by ji
ale nedokážu ji vyhnat ven do mrazu
pořád hoří a bez ní bych umrzla
ve svých představách
přijdeš, ano
ale dnes zůstávám navěky sama
se svým já
s hněvem, přerůstajícím do tiché touhy
každé další "přijdu" bolí


Zavraždím zítřky

Bylo parné léto

24. listopadu 2014 v 21:39 | Ailiyah |  Básně
věnováno Vladimíru Mertovi

Bylo parné léto
a řeka ve mně...
Brali mi teplo
ale já chtěla mít krev v žilách

A voněla země...
Uplakaná Země paní Pampelišky
zpívala mi mezi vzlyky
píseň o tom, co neumírá
pláč mě přešel

Taková je daň, která se platí
zlé ženě
nakolik mám masky úsměvů
temné hlubiny tobě nezakryji
Hrál jsem sám se sebou na schovávanou
tolikrát
slunce vykradlo poslední zbytky času
jsem tu čistá vydrhnutá mýdlem

Bylo parné léto
ztěžka se nadechuji
pro Příchod
buď a staň se u mne

Už nezpívám ochraptěl mi hlas
ale poslední fistulkou
se pokusím říci pár slov

než oněmím úžasem

---------------------------

začátky veršů (kromě posledního) jsou kurzívou - text Vladimíra Merty, kterému je tato báseń věnována

Nezranitelná

22. listopadu 2014 v 21:01 | Ailiyah |  Básně
Tvá slova
hojí rány skryté v hlubinách
vyzbrojená tebou
jsem se stala nezranitelnou hrdinkou
v časech temna a zlodějství

Křečovitě sevřu dlaně
ale pak zazářím úsměvem
zavřu oči v opojení
krásně nezlomená procházím krajinou
zasněženou i v létě

Tělo je smrtelné,
nesmrtelné však pouto mezi námi
co zemře, vrátí se do nebes
nezabijí naši lásku
povstane v zlých časech

Navrátí mi dny bez tebe
noc tiše počala další rozednění
mezi frázemi svítí tvá slova
dobrou noc
nashledanou

nikdy naposled

Tisíc

20. listopadu 2014 v 13:32 | Ailiyah |  Básně
Z tisíce kousíčků
z úlomků a prachu
dávám dohromady své city
vlžím je do básní
barevné a hlasité touhy
všechny ti patří

Pokaždé znovu
píšu naše dny
a do nich čísla
pokolikáté tě vidím
kolik to bylo úsměvů
kolik modrého
nezavírej oči

Zabořím se do tvé vůně
do vlasů ti napíšu svá slova
stavím z nich hrad
do kterého můžeš jen ty

Všichni moji budoucí
už dávno zemřeli

Já totiž...

nemám tisíc srdcí

Znovu, prosím!

18. listopadu 2014 v 21:20 | Ailiyah
A stejně to zkouším znova a znova! Například jít si na kožní pro další blbinku na akné, i když mi zatím vůbec nic nezabralo. Nebo napsat kamarádce, kdy že se sejdeme, i když tuším, že to nevyjde. A ještě jednou zkusit napsat Stříbrného rytíře, i když jsem si kolikrát dávala přestávky s pocitem, že bude hodně těžké na tom začít pracovat. A kolik sil mě bude stát - to jednou dokončit!

Ale má to cenu, zkoušet to "Ještě jednou". Stokrát spadneš, ale stejně si opraš kolena, postav se na slabé a vratké nohy... Třeba to právě teď vyjde! Nebo nevyjde, ale pokaždé je důvod začít znovu. O tom vlastně život je. Každé ráno je novou šancí...

Tak si tady přečtěte básně, rytíře a těším se zas někdy!

Stříbrný rytíř - šestá část

18. listopadu 2014 v 21:16 | Ailiyah |  Stříbrný rytíř
Alex zažíval těžké chvíle. Namísto vyučování seděl na posteli, četl si knížku, opakoval si všechny lekce... Jenže stejně pořád myslel jen na ten podvod. Kdo to mohl udělat? Rinius tam někdy musel nepozorovaně vniknout, v noci? Nechápal to a měl chuť si prostě lehnout do postele a zaspat tuhle hrůzu. Všichni si myslí, že je zloděj. Je to vůbec možné? Jak se obhájí? Tentokrát jde do tuhého.
Vychovatel věděl, že si musí posvítit na starého historika. Přišel k němu do kabinetu, v klidu vstoupil a usmál se.
"Co Vás sem vede?" zabručel bez pozdravu historik.
"Něco potřebuju..."
"Dobrá. K věci, za chvíli mám hodinu."
"Máte tu hezké věci, rád bych si něco půjčil, pro chlapce." Vychovatel se procházel okolo polic. Najít důkaz, cokoli... Stejně si už dlouho myslím, že krade! Přemýšlel, pozoroval bezvýznamné i cenné věcičky, a jednu vzal do ruky.
"Proč mi to berete?" ozval se neklidně historik.
"Protože to není vaše," zašklebil se vychovatel a s doličným předmětem odkráčel pryč. Starý zlodějíček na něj něco volal, hrozil pěstí, ale marně. Brzy se to dozvěděl Fausetin. Okamžitě celou věc nechal prošetřit. Historik stále tvrdil, že tento šperk s erbem mu žák věnoval, stále se motal do lží a nakonec musel platit vysokou pokutu se slibem, že to už nikdy neudělá. Fausetin byl znechucený, ale nechtěl ztratit takového učence.
Alex byl ospravedlněn. Ale starý učitel měl obrovský vztek a napadla ho jediná a perfektní pomsta. Se svými šikovnými prsty ledacos dokáže... Rinius stále hledal nějakou cestu, jak svého nepřítele dostat pryč. Protože tenhle vesnický pořízek je pořádně silný, leccos mu jde a vypadá to, že na sobě tvrdě pracuje, hloupý není... Nepříjemná věc. Rinius musí vyniknout, jeho otec počítá s tím, že se stane nejlepším z celé školy. Tohle očekávání přece nemůže zklamat!
Aféra s kradením neskončila. Další den se ztratily dvěma chlapcům peníze. U těch bylo daleko složitější dokázat, kdo je ukradl. Potom se v pokoji Alexandra našly další věci.
"Co to má znamenat?" rozčiloval se Fausetin.

Vychovatel se Alexandra zastal, a potom ještě donutil učitele historie k přiznání. Pod pohrůžkou, že prozradí spoustu dalších věcí z kabinetu... Fausetin učitele musel vyhodit, nakonec nelitoval. Zvlášť, když si znovu přečetl listinu, kterou před měsícem zahodil. Psal mu mladý učitel historie a nabízel své služby. Tenkrát nebyl potřeba, teď ano. Nový pedagog byl rozhodně milejší, Alexandra doučoval s respektem a elánem. Ale věci mizely dále. Vychovatel vzal věci do svých rukou, mezi chlapci byl jeden velmi nepříjemný, jak by řekl Misty - hajzlík, který měl snad nějakou nemoc ohledně krádeží. Schytal podmínečné vyloučení, ale všechno vrátil, choval se nadmíru slušně, trest si odpracoval a dopadlo to pro něj dobře. Rinius už bral tohle mizení věcí za krásnou zábavu a napadlo ho ještě pozlobit Alexandra. Ale nakonec to vzdal. O učiteli historie už nic neslyšeli, bydlel někde na okraji Kobelu a nikomu moc nechyběl.

Stříbrný rytíř - pátá část

16. listopadu 2014 v 21:03 | Ailiyah |  Stříbrný rytíř
"Doučovatel" přišel hned večer. S tím Alex nepočítal, ale protože měl pokoj jen sám pro sebe, nebyl problém přinést ještě jednu židli a učit se. Takhle večer to šlo ztuha, chlapec byl vyčerpaný a učitel mírně nabručený, na tuhle hodinu už si plánoval lenošení v houpacím křesle... Pořád Alexandra okřikoval, když něco nevěděl, neměl s ním trpělivost a v půl deváté se zvedl.
"Moc ti to nejde," pravil kousavě.
"Proto mě taky doučujete, ne? Chcete mi přece pomoci..." nadechl se Alexandr s touhou obhájit, co se dá.
"To chce spíš mistr Fausetin, já mám jiné představy o večerech, než se mořit s... No, jestli ti to půjde jako dnes, tak s tebou nebudu ztrácet čas."
"Já chci šanci!"
"Ovšem, uč se zítra pozorně a uvidíme." Učitel se odebral pryč, pečlivě zavřel dveře a chlapec byl sám. Jako nikdy předtím. Kdyby tu byl aspoň vychovatel. Ale ten je v jiné budově a přijde těsně před večerkou. Alex si šel umýt obličej, pečlivě si pročetl poznámky, pak padl unaveně na postel. Mají tu měkké postele a velké peřiny, na nic takového nebyl z domova zvyklý. Příjemná změna. Ještě si snažil v leže zopakovat něco z toho, co se naučil, ale za chvíli usnul.
Ráno se probudil ze zlých snů až těsně před šestou. Posadil se na posteli, trochu nešťastný, trochu s úlevou, že to byly jen sny. Rychle si připravil papíry, urovnal si stolek a ustlal. Tak, všechno je hotové. Může začít další den. Vyšel na chodbu, aby opět zjistil, že je první vzhůru. Vychovatel na něj mrknul, jako by se očima ptal, jestli je vše v pořádku. Chlapec kývl na pozdrav a pokrčil rameny. Kdo ví, co ho čeká.
Rinius vylétl na chodbu s křikem těsně poté, co zazněl gong.
"Ukradl mi to! Podívejte se, nic tu není! Měl jsem tady schované peníze od tatínka. To určitě udělal ten vesnickej buran!" vyrazil ze sebe naštvaně.
"Proč obviňuješ zrovna Alexandra?" zarazil ho vychovatel. Ano, když se řekne vesnickej buran, není to nikdo jiný než Alex. Tahle věta zabolela, i když měla být obranou a útěchou.
"Nikdo z nás by nekradl. Jsme slušně vychovaní, narozdíl od něj. Vždyť víte, že tenhle Alex nic neumí a jen tady překáží. Brzo ho vyhodí, hlavně, až se ukáže, že ukradl moje peníze."
Všichni šli do Alexandrova pokoje. Žádné peníze se tam samozřejmě nenašly. Riniusovo obvinění ale nezůstalo bez následků. První hodinu se Fausetin mračil, Rinius dostal přísné napomenutí za urážku a křivé nařčení. Tím hůř pro Alexandra. Teď mě budou všichni nesnášet, protože všemi oblíbený miláček dostal trest. Zaslouženě, ale určitě z toho vyplyne spousta nepříjemností. Co jim na mně tak vadí? Přemýšlel o tom celou přestávku na oběd. U stolku seděl zase sám. Ostatní se vesele bavili, on čerpal potěšení jen z plného talíře. Jak dlouho tohle bude trvat? Ubrání se takovému opovržení?
Další hodinu bylo i prastaré bojové umění, které Alexandrovi šlo velmi dobře, mečů se už taky nebál a práce u koní - hotové vysvobození z náročného dne, kdy neměl žádnou útěchu. Těšil se, až si večer (snad) popovídá s vychovatelem. Ale čeká ho samozřejmě doučování s nevrlým starcem. Učitel historie se zdál o něco vstřícnější, než předtím. Slíbil, že doučovat ho nadále bude, což znělo samo o sobě slibně. Než učitel odešel, podíval se na police a bezděky přerovnal malou vyšívanou dečku. To je asi dárek od jeho maminky.
Nové ráno, nový řev vzteklého Riniuse. Tentokrát si nedal říct a znovu vtrhl do Alexova pokoje. Po chvilce zuřivého přehrabování, kterému nemohl nikdo zabránit, vítězně zvedl z poličky stříbrný přívěšek, schovaný pod dečkou. Alex vykulil oči a dal si ruku před ústa. To není možné!
"Teď to máme! Ty hajzlíku malej, myslel sis, že na to nepřijdu? A řeknu to hned mistrovi. Poletíš hned, bude od tebe pokoj." Alexandrovi prudce bušilo srdce. Co s tím? Mistr Fausetin se mračil. Obhajoba byla slabá, chlapec stále opakoval, že by nikdy v životě nic neukradl, Rinius blýskal očima a ostatní se pošklebovali. Ale do místnosti přišel vychovatel.
"Mistře, jsem si jistý, že to není Alexandrova práce. Je to omyl, nebo možná i podvod. Podívejte se, všichni ho nesnáší a brojí proti němu. Vypadá to, podle mého názoru, na nějakou ošklivou schválnost," promluvil rozvážně vychovatel.
"Nejsou žádné důkazy."
"Možná někdo byl v jeho pokoji..."

"Pouze učitel historie. Běžte, prosím vás, pryč, a nepleťte se do těchto záležitostí," odbyl ho Fausetin a zamyšleně se podíval na chlapce. Potom mu řekl, ať jde na svůj pokoj a že se včas všechno projedná. Vychovatel se ale nenechal zmást. Toho chudého, odstrkovaného chlapce musí někdo ubránit takovému ponížení.

Stříbrný rytíř - čtvrtá část

15. listopadu 2014 v 16:38 | Ailiyah
Alex přestal vnímat, kolik jich dohromady je. Nikoho si nevšímal. Jsou stejní, umí se jen vychloubat, hádat a prát. Už se pevně rozhodl, že se nebude snažit získat jejich pozornost, spíš se soustředí na vlastní zlepšování. Ráno začalo snídaní, po které muselo pět chlapců uklízet a mýt nádobí. Byla to pro ně obrovská potupa. Ale i s touhle věcí škola počítala. Někdo se už narodí v dobré rodině a je Sir. Ale i ten nejobyčejnější chlapec si může zaplatit školu, řádně do ní chodit a stát se rytířem. Není to nijak jednoduché a mytí nádobí je dobré na to, aby mladým trochu spadl hřebínek.
První hodina byla velmi těžká. Alexandr by zoufale potřeboval pomoci s psaním. Fausetin se na jeho škrabopis zadíval a zašeptal mu, ať se k němu večer staví. Tak to vypadá na rychlý pád dolů. Jediný, kdo při něm stojí, je pan vychovatel. Ten snad taky umí dobře psát... Všichni chlapci se tvářili, že nemají problém a jak je to v pořádku. Přesto se báli toho, co psal Fausetin na černou tabuli, očekávali něco lehčího. Rinius se občas na Alexe ušklíbnul, ostatní si ho naštěstí nevšímali. Dnes měla být první lekce šermu.
Meče byly těžší, než si chlapci mysleli. Ty "jejich" se s opravdovými nedaly srovnat. Každý moudrý táta svému synovi pravý meč do ruky nedal, protože tušil, že by se s ním mohl i zabít, při nešikovném hraní a mávání vzduchem... Alex pevně sevřel svůj první kovový meč. Fausetin se musel smát, když je viděl.
"V ruce držíte starý meč, vyrobený na našem ostrově, doufám, že všichni znáte plné jméno této země. De Nieu Altros, dótsky nový Altros. Původní obyvatelé byli Dóti, hrdý a bojovný národ, toto je jejich nejlepší meč. Dodnes se vyrábí, bohužel nejlepší exempláře pochází z Aghorie." Mezi chlapci to zašumělo. Takový dobrý meč a vyrábí ho cizinci? Fausetin po chvíli pokračoval.
"Pro výrobu mečů je důležitý nejen kvalitní kov a zručný řemeslník, ale i řádně udržovaný oheň, nástroje, a v tom jsou dobří Aghorijci. Prosím vás, drží se oběma rukama, to jste nepochopili? Dobrá... Zkusíme pár cvičení. Vím, že nejvíc se těšíte právě na boj. Ale upozorňuji, že pravé klukovské bitvy budu trestat, pokud se navzájem zraníte do krve. Být rytířem neznamená prát se jako hlupáci. Víte, o čem mluvím. Rinius a Alexandr."
Oba chlapci zrudli. Fausetin o tom ví! Kdo asi žaloval? Ale nebyl čas na podezřívavé úvahy. Lekce s altroskými meči byla náročná. Byly těžké a neovládaly se zrovna snadno. Alex s úsměvem vzpomínal na dřevěné zbraně doma a na souboje s Mistym, to mu šlo lépe než máchat touhle dvoukilovou příšerou. Když byla lekce u konce, už si jen otírali pot, trochu vzdychali a těšili se na oběd. Svačina byla velmi, velmi skromná. Zvlášť na synáčky nejrůznějších Sirů, kteří byli už ve svém věku zvyklí na červené víno, čerstvé ovoce z ciziny a maso na spoustu způsobů. Tady jim musel stačit bílý chléb, sýry a mléko.
Oběd proběhl v klidu. Odpoledne přijde tělesné cvičení, hodina historie s dosud neznámým učitelem, večer hry pro seznámení - toho se Alexandr bál. Pak už jen práce u koní a večerka v devět hodin. Copak jsou ještě tak malí, aby chodili spát v devět? Má být dokonce zhasnuto. Takže svíček nejspíš moc nespotřebují...
Fyzičku měl Alexandr o něco lepší, než včera. Cvičil poctivě, bolelo ho celé tělo, ale na to byl zvyklý. Celý den za pluhem - tohle už je snad lepší. Rinius ho celou dobu sledoval a proti své vůli ho všechno nutilo udělat opravdu dojem. Aspoň svou silou, když už ho tu nejspíš považují za hlupáka. Tenhle "hajzlík" ale na konci cvičení přišel, pár slovy okomentoval, že s mečem se Alex umí ohánět a nechal ho zase o samotě. S otázkou, jestli to byla pochvala nebo ironie.
O historii se Alex dozvěděl mnoho zajímavého, celou dobu se pokoušel dělat zápisky, i když učitel mluvil dost rychle. Ale pár kluků pořád přerušovalo výklad hloupými otázkami, jestli už učitel někdy viděl draka nebo proč Dóti neuměli vyrábět meče. Starý pedagog si uměl poradit. Nejvtipnějšího tazatele poslal do kuchyně, že tam ještě potřebují vyčistit obzvlášť špinavý hrnec, ostatní se smáli tentokrát jemu samotnému a nastal klid. O špinavé nádobí nebyl zájem. Alex si vzal svoje chatrné poznámky. Když viděl, že ostatní chlapci mají krásné olanzapinové svazky a on jen pár papírků, připadal si zase nedostatečný. Přesto nesl hlavu zpříma a rozhodl se, že pana vychovatele požádá o pomoc.
Hry přestál bez úhony, kysele se usmíval na všemožné vtípky a toužil už být u koní. To se mu naštěstí v šest večer splnilo a v klidu hřebelcoval hnědáka, když k němu přišel mistr Fausetin. Lekl se, ale pak si vzpomněl, že mu přece slíbil něco... Kdo ví, co mu řekne. Snad ho nechce takhle brzo vyhodit!
"Dobrý den, mistře!"
"Milý Alexandře! Je mi líto, že jsi přišel do naší školy s tak malými znalostmi, ale může se to samozřejmě zlepšit. Nemáš někoho, kdo by ti tady pomohl?"
"Chtěl jsem požádat pana vychovatele."
"Hm, ano... Ale ten má na práci jiné záležitosti. Malé doučování ti poskytne učitel historie. Požádal jsem ho o to."
"Proč vlastně?"

"Záleží mi na každém, kdo se do mé školy dostane. Jsi z vesnice, neohrabaný a nezkušený - ale tví rodiče zaplatili stejné peníze, jako ostatní, a určitě to pro ně byla daleko větší oběť, než pro všechny Siry. Dávám ti šanci. Jestli ji promarníš, půjdeš pryč s velkou ostudou. Ale zkusím ti důvěřovat." Fausetin chlapci podal ruku a s tajemným úsměvem odešel zpět do budovy. Alex tiše stál a přemýšlel nad starým učitelem historie, který mu byl nesympatický, ale i nad velkou šancí, kterou mu mistr dal. Nesmím prohrát.

Romance pro křídlovku II.

15. listopadu 2014 v 15:31 | Ailiyah |  Básně
Slabá k zalknutí
polibek jeden z desetitisíce
chlad ale ty hřeješ
Splněné touhy
otevřené okno
dva kožíšky, čtvery oči
pohladím si je
možná mě poraní malé drápky
možná i ty´s mě zranil, někdy
Ale dnes
jsem nejčistším křemílkem ve velké vlně
něco se zrodilo
jsi můj sen, ze kterého
se nikdy

neprobudím

Deníček...?

14. listopadu 2014 v 15:05 | Ailiyah
No klidně se sami podívejte na rok 2007, kdy jsem byla naivní a hloupoučká sedmnáctka, zamilovaná do Michálka, po krk se topící v mániích a občasných depresivních vlnkách...

A na rok 2014, kdy jsem snad o něco moudřejší, stále velmi naivní dvacetipětiletá slečna, ano, samozřejmě, také zamilovaná, objektem touhy tedy už někdo jiný, což prostě vypovídají novější básně...

Celkově takhle dlouho psaný blog vlastně naprosto mapuje moje pozdní dospívání a někdy je to sranda, někdy doufám i dobré básně...

Inu, počtěte si, lákám na Stříbrného rytíře, protože, jak víte, "Velké věci se dějí v malých komůrkách"

Aili

Stopy

14. listopadu 2014 v 15:01 | Ailiyah |  Básně
Půjdeme
někdy pískem,
blátem,
sněhem
i černou hlínou
ruku v ruce každý čas
Čekat sto let,
přesto ani vteřinu
Vnímat chlad zimní noci okolo
v teple tvého objetí
Dívat se do nebes
spočítat si své hvězdy
Usměju se
oči plné slz
záclony a závoje smutku
vrásky ze smíchu
Nedáš nic zpátky
ukradl jsi mne
Dala jsem sama sebe
za poklad v poli
nic mi nezbylo

ale ten poklad je milion pohledů tvých očí

Okamžik prozření

6. listopadu 2014 v 14:10 | Ailiyah |  Básně
Těžké ranní probouzení
z mlžných oparů
natahuju všechny své prsty
chci jen jeden dotek
ale nejsi tu
prázdno šedého dne
před chvílí jsme se políbili na rozloučenou
odešel jsi, je to několik vteřin
je to sto let
ve kterých jsem tisíckrát zemřela
Loučení
párkrát jsem se podívala
do dna sklenice, kam svítilo slunce
paprsky mi napověděly
svítalo uprostřed temné noci
v mé věži slov
se jedno prolomilo dolů
vyčerpaně se složilo na chladnou zem
tolikrát jsem ho zneužila, pláče
Několik okamžiků
malé slovíčko
a slýchala jsem "nalomenou třtinu nedolomíš"
zvednu ho opatrně
dodám mu síly že přetrvá věky
ano, lásko
toto je prozření
v tvých očích vidím světla vlaku,
který nikdy neodjel
stojí na nádraží a denně mávám
Střádám si tvé pohledy
budu se jimi mámit celý večer
a pak zmateně usnu, přivolám tě
jako Múzu a budu s tebou
víc ve snu, než ve dne
víc v myšlenkách, než ve skutečnosti
věřím v naši lásku
věřím v ni víc než ve svou existenci
já možná nejsem, možná jsem jen písek

věřím v neopouštění

Moje staré zvyky

4. listopadu 2014 v 10:54 | Ailiyah
Tak třeba po sobě vždycky zamknout, i když jsem doma, a to na dva západy - proč? Protože jsem naučená od tatínka...

Nebo si popostrčit brýle na nose, i když jsou dávno spravené...

Nebo schovávat všechny literární podklady, kterých mám plné dva šuplíky. Co když se mi celý počítač rozbije, co když fleška přestane fungovat... Všechno je to na papíře. A v hlavě.

Hlídejte si staré zvyky, ale pokud možno překonávejte zlozvyky...

A přečtěte si Stříbrného rytíře! To jsou tři články nazpět.

Stříbrný rytíř - třetí část

4. listopadu 2014 v 10:51 | Ailiyah |  Stříbrný rytíř
Odpoledne čekaly chlapce první tělesná cvičení. Alex byl rozhodně zvyklý na těžkou fyzickou práci, ale tyhle cviky? Celé tělo ho bolelo. Ostatní kluci na tom byli stejně. Snažili se zamaskovat zrychlený dech, dívali se radši do země a mistr Fausetin byl nelítostný. Někteří už dokonce lehli na dřevěnou podlahu a vzdali to. K těm mistr přišel, pořádně je plácl přes zadek jak malé děti a rychle vstali. Po dvou hodinách měli dost. Pro dnešek to ale neskončilo. Kluci se šli podívat na svoje pokoje, kde měli po dobu studia bydlet. Vychovatel jim řekl, že musí být vždycky uklizeno, dostanou dokonce speciální oblečení, ve kterém budou cvičit. Večer budou pracovat ve stájích a starat se o koně. Každý z nich bude mít služby, a také musí pomáhat při vaření. Na to se spoustu kluků ušklíblo. Ale vychovatel přísně křikl:
"Není to zadarmo! Dostanete tu najíst, teplou postel a zázemí. Takže se bude pracovat. Nejste přece žádné padavky, ne?" Na to se nedalo odpovědět jinak než sborovým NE. Rinius začal potichu nadávat.
"Já jsem narozdíl od vás na práci zvyklý, takže umím oloupat brambory, donést dříví a postarat se o koně," pousmál se Alex, protože aspoň na chvíli chtěl mít navrch. Rinius ho praštil do zad a ostatní šli zkroušeně do svých pokojů. Rozdělili se sami, nakonec to vyšlo tak, že Alexovi zbyl malý pokoj s třemi postelemi, ve kterém zůstal sám. To mu celkem nevadilo, aspoň bude mít pokoj od těch nepříjemných řečí a posměšků. Přemýšlel, jestli jeho trochu hloupá slova ještě nezhoršila celou situaci. Bude to těžké se tady prosadit. Příště si dá víc pozor na to, co říct a co neříct. A taky pozor na Riniuse, protože to je fakt "malej hajzlík", jak by řekl Misty.
Alexandr nemohl usnout, ale po těžké námaze nakonec upadl do tvrdého spánku beze snů. Ráno se probudil v pět, jako vždycky. Už svítalo. Potichu si oblékl šaty a rozhlížel se po pokoji. Pečlivě napnul uši, jestli už někdo vstává. Ale všude bylo absolutní ticho. Vyšel na chodbu a pak i ven, nebylo zamčeno. Díval se na východ slunce a najednou ho uviděl vychovatel.
"Jak to, že jsi už venku?"
"Pane, já mám ve zvyku vstávat okolo páté... Jsem z malého městečka a musel jsem pomáhat na poli."
"No, dobře. Potřebuješ něco?"
"Ani... Ani ne."
"Počkej, víš už o knihovně?"
"Co to je knihovna?" divil se Alexandr.
"No tam jsou knihy, co si můžeš půjčit," smál se vychovatel. Šli spolu do velké místnosti, všude byly police a na nich knihy. "Zkus něco jednoduššího. Nebo chceš knihu o historii ostrova? Jsou tady taky pověsti a proroctví." Alexandr se nadšeně díval okolo. Ano, tady se konečně naučí číst tak rychle, jako Sir Lawaine. A bez chyb. Vybral si malou knížku, vázanou v telecí kůži. Všechny byly psané ručně. "Pár lidí už pracovalo na tom, jak ty knihy nějakým způsobem kopírovat, aby se nemusely všechny opisovat. Trvá to dlouho, je to neskutečně drahé... Ale nikdo zatím nepřišel s ničím pořádným. No, vem si tuhle knížku, a jestli ji ztratíš, zaplatí tvoje rodiče její plnou cenu. A dostaneš výprask."
"Ne, neztratím," lekl se Alexandr. "Nic se s ní nestane, slibuju." Vychovatel se usmál.

"Víš, je tu spousta kluků, co vstává běžně v devět, chodí celé dny na výuku šermu, krasopisu, historie... Jenže ty vypadáš jako pracovitý a silný kluk. Nedej se tím odradit. Budou se ti smát. Ale ne dlouho, pokud ukážeš, že stojíš za to." Přikývl a Alexandrovi nezbývalo nic jiného, než jít zpátky na pokoj s drahocennou knížkou. Bylo mu jasné, že jeho rodiče by ji nedokázali zaplatit. Bude ji opatrovat jako oko v hlavě. Sedl si na postel a začal číst. Musím se s těmi písmeny nějak poprat, říkal si rozčileně. Ale myšlení fungovalo, písmena se spojovala dohromady a staré proroctví vyplňovalo všechny Alexandrovy myšlenky. V šest zaduněl gong. Teď už musí vstávat všichni.

Stříbrný rytíř - druhá část

3. listopadu 2014 v 13:12 | Ailiyah |  Stříbrný rytíř
"Vítám vás všechny," pronesl statný muž, kterému mohlo být asi čtyřicet. Tohle je mistr Fausetin? Ne, to bude nějaký poskok a služebník, je příliš mladý... Ale za chvíli se představil. Sir Fausetin Estamo. To je opravdu zvláštní jméno... Je vůbec z ostrova? Nebo má nějaké tajemné, cizí příbuzné? Kdo ví. Všichni chlapci ztichli a se zájmem se dívali dovnitř. A pak se tam nahrnuli, když je mistr pozval, pomalu kráčeli chodbami, jen Alexandr skoro běžel. Ale vysoký černovlasý kluk mu podrazil nohy, Alex zakopl a upadl na široký koberec. Všichni se začali smát. Fausetin si toho zatím nevšímal. Ale dobře si zapamatoval oba chlapce. Kdo ví, co je tenhle venkovan zač. Ale zaslouží si, stejně jako ostatní, dostat skvělé vzdělání. Jeho rodiče zaplatili, takže pokud si bude vést dobře...
Hodina začala přesně v devět hodin. Chlapci dostali tabulky a měli napsat, odkud jsou, kolik jim je let a něco o sobě. Alexandr se zamračil. Ano, maminka ho učila psát, ale není si moc jistý těmi písmeny. Trochu zoufale začal křídou škrábat na velikou tabulku. Fausetin přišel až k němu.
"Ty neumíš psát?" Třídou se rozezněl pohrdavý smích. "Přece jsem všem říkal, že sem nesmí žádný žák, co neumí ani těch našich třicet písmen. Víš, co je písmen v dótské abecedě?"
"Já psát umím. Jen možná ne tak dobře, jako ostatní." Fausetin pokýval.
"Tak se snaž, hochu. Jinak půjdeš brzo pryč." Alexandr nešťastně přikývl.
Hodina byla u konce, až když všichni chlapci přečetli své dílo. Alexandr toho nenapsal rozhodně tolik, co ostatní. Ale když šel dopředu, něco vymyslel spatra a dokonce zatleskali. Sice málo, ale i těch pár chlapců, kteří se smilovali se svým potleskem, mu stačilo. Rozhodně to nevzdám, říkal si. Nejsem hloupý, umím míň, než oni. Ale to neznamená, že mě brzo vyhodí. A jen, co přijde na boj, tak uvidí, co dokážu. Všechny je přeperu.
Co se týkalo praní, tak to si mohl vyzkoušet už po obědě. Přišel k němu znova černovlasý pořízek a začal ho urážet. No a co jiného mohli budoucí (a hlavně malí) rytíři udělat, než pořádný souboj? Alexandr brzo zjistil, že soupeř je silnější. Ale přece existují takové staré, osvědčené triky. Sir Lawaine jich znal spoustu. Za chvíli se černovlasý válel na zemi s tlumenými výkřiky. Pak ale vstal, zamračil se a podal Alexandrovi ruku.
"Tak jo, chlape. Já jsem Rinius, syn Sira de Witteau. A ty?"

"Alexandr, syn... Thomase. Ze Santoria." Kluci vybuchli smíchy. Ale přes ten výsměch, Alex věděl, že pokud bude dobrý, tak ho všichni vezmou mezi sebe. I když jeho prostý původ, chabé vzdělání... Tahle škola je prostě výzva, dokázat všem, že na to má. Doma mu všichni věří. Rodiče, Sir Lawaine i Misty... Kdyby tu byl on, určitě by se svého kamaráda zastal. Tak zatím tady zná jen syna nějakého šlechtice, a ten rozhodně jeho přítelem nebude.

Finální začátek Stříbrného rytíře

2. listopadu 2014 v 21:42 | Ailiyah |  Stříbrný rytíř

"Pojďte všichni domů!" křičel Thomas. Podíval se se strachem na svou těhotnou ženu. Oblohu křižovaly blesky, skoro jako by se země třásla. Thomasova babička by řekla, že už přichází Poslední časy... Ale tyhle pověsti, hloupost. Marianna klopýtala o hroudy hlíny, které se měnily v kluzké bláto.
"Vem koně," hlesla na Thomase, ale ten neslyšel. Ukázala na bělouše. Kývl hlavou a dál běžel směrem k malému domku. Tady už bydlí pět let. A těch pět let toužili mít dítě. A teď, když je konečně manželka těhotná, samé problémy. Na poli se nedaří, počasí hrozné, nedá se vůbec sklízet - kdo ví, co z toho bude. Taková bouře! Ještě kroupy do toho. Vzal Mariannu za ruku a brzy se schovali pod střechu. Vběhli spolu do domu, popadali dech. Sir Lawaine už ustájil koně. Ano, byl to jeho kůň. Krásný, bílý, poslušný a hlavně silný. Občas pomáhal při pracech na poli. Ale většinou se na něm Sir Lawaine projížděl po okolí. Nebyl to nějaký podomek, už podle titulu - jen jim pomáhal. Našel u nich úkryt v dobách, o kterých radši pomlčím...
"Já už nemám sílu," dosedla ztěžka Marianna na dubovou židli a pak teprve ji napadlo převléknout se do suchých šatů. Zabalila se do plátna, vytáhla z truhly nové oblečení a za chvíli byla v pořádku. Kromě těch bolestí. Kromě problémů se sklizní. Kromě nejistoty, strachu z budoucnosti... Thomas ji trochu zoufale objal. Z čeho vlastně budou žít? Kde vezmou peníze na nové nářadí, na zvířata, která by jim pomáhala při namáhavé práci, rozhodně to není nic jednoduchého. Ale musí jít dál. Už jen kvůli dítěti!
Další blesk a obrovské dunění, až se všichni v domě lekli. V tu chvíli Marianna pochopila, že bude brzy rodit. Kdo dojde pro porodní bábu? V těchto podmínkách - žádná teplá voda, aspoň pár suchých bavlněných hadříků, kde je kolébka? Když se na ni Thomas podíval, všechno mu došlo. Něco jí zašeptal, poslušně si lehla do postele a ztěžka oddychovala. Někdo se dere na svět. Do světa práce, chudoby, ale i lásky a přijetí. Budeš mít skvělé rodiče.
Porod netrval tak dlouho, jak se obávali. Bába se usmála, poplácala miminko a pravila radostně, že je to chlapeček. Marianna ho pojmenovala Alexandr. Jméno s významem: "bojovník" vypadalo trochu legračně pro malého křičícího drobečka... Ale někdy to tak bývá. Velké věci se dějí v malých komůrkách.
Alexandr rostl jako z vody. Dětství trávil se starším kamarádem, synem Sira Lawaina. Jmenoval se Misty, rád se pral a bojoval s dřevěným mečem. Jednoho dne, když Thomas vyšel před dům a všiml si, jak obratně Alexandr se svým "mečem" zachází, napadla ho zajímavá věc. Má přece peníze po babičce, které před rokem odkázala vnukovi. Je skvělý, má na víc, než jen obdělávat pole mezi býky a kravami, hrabat se v hlíně a po večerech spravovat lidem hrnce. Zavolal si synka k sobě.
"Alexandře..."
"Tati, neříkej mi celým jménem, nemám to rád."
"Dobře, takže Alexi: nechtěl bys do školy?"
"Jo! Ale do školy na rytíře," odpověděl jedním dechem. Thomas se začal smát, ale po chvíli zvážněl.
"Taková existuje. Vede ji mistr Fausetin. Je ale až v Kobelu."
"V hlavním městě?" Alexandr se divil čím dál víc a rostla v něm naděje, tatínek spřádal plány a oba hořeli nadšením. Misty nezáviděl. Plácal kamaráda po zádech, fandil mu a nakonec šli oba balit věci. Ano, "škola na rytíře" začínala na konci srpna. Alexandr tam půjde. Strýc Lawaine mu půjčí své staré brnění, i když zatím bude trochu velké, ale časem do něj doroste. Už takhle byl chlapec urostlý a k práci se uměl postavit. Přesto mu pořád bylo deset let a stále si rád hrál s dřevěnými meči. Strýc jich vyřezal už několik a všechny měly stejný tvar, jako ty opravdové. Sir Lawaine byl samozřejmě... rytíř.
Takže za pár dní jel do Kobelu kůň s malým vozíkem, na něm Misty a Alexandr. Vydobyli si samozřejmě, že pojedou sami, pouze se staříkem z vesnice, který je doveze do hlavního města, a že to oba zvládnou. Maminka plakala a objímala, tatínek se trochu křečovitě usmíval a tiskl mu ruku. Ale všichni dohromady v sobě měli velké sny a touhy. Z chudého chlapce se doufejme stane bojovník. Přesně podle jména. Alexandr naposledy zamával a jeli dál po zablácené cestě. Poprvé v životě pocítil stesk po domově, když ujeli zatím pár metrů... Nikdy nebyl dál než na loukách okolo vesnice a v sousedních městečkách. Zhluboka se nadechl. Teď začíná jeho opravdový život.
"A teď už jsem velkej," řekl vážně Mistymu a ten jen přikývl. Cesta ale byla zdlouhavá, kluci se neměli čím zabavit, a tak se trochu prali, občas plánovali svůj budoucí život, jako já rytíř a ty král, nebo opačně... Nakonec byli rádi, když večer docestovali do malého hostince na okraji cesty. Nebyl čas na zbytečné řeči, únava udělala své a oba budoucí rytíři usnuli v nepohodlných, malých postelích. A můžete hádat, o čem se jim zdálo...
Ráno je jejich průvodce probudil brzo, ještě před svítáním. Byli zvyklí vstávat, ale v tuhle dobu? Nakonec se s tím smířili a v pološeru se oblékli. Cítili napětí. Někdy v sedm hodin už budou stát před mistrem Fausetinem. Alexandr tam zůstane, Misty pojede domů. Je to dobrý kamarád, že ho doprovází. Ale kdo ví, jací budou ostatní adepti na rytířství. Nejspíš nafoukaní synkové bohatých rodičů. Urození páprdové. Co mezi nima bude venkovan Alex dělat? Na přemýšlení bylo času dost. Vládlo ticho. Misty cestou usnul, ale Alexandr byl bdělý, jak ještě nikdy. Ne, teď musí být vzhůru. Musí se připravit na to, co přijde.
Oba chlapci vyskočili z chatrného dopravního prostředku. Stařík řekl Mistymu, ať se rozloučí, že tam už nikoho nepustí. Jen příbuzné. Ne kamarády. Misty byl zklamaný, objal svého dobrého přítele a pak se ještě "chlapsky" poplácali po ramenou. Alexandr byl vždycky spíš mlčenlivý a teď doopravdy neměl žádná slova. Hrdlo se mu sevřelo.
"Tak ať se ti to povede! Hlavně na mě nezapomeň. A jak to jen půjde, přijeď domů. Ahoj," usmál se Misty. Netušil, co v tuto chvíli ztrácí a jak moc mu bude Alex chybět. Otočil se, že pojede domů. Ještě naposledy zamával. Ale už za chvíli se mu stýskalo. Alexovi končí jedna životní etapa. Možná se vrátí pyšný a nafoukaný - ale ne, on se nezmění. Je to věrný a spolehlivý člověk... Oba mezitím dospějí, a určitě se občas uvidí...
Alexandr pomalu kráčel směrem k velké budově. Na dvoře už šermovali čtyři mladíci, další se hádali a jeden stál v nádherném brnění. Za chvíli se přede dveřmi tlačil zástup chlapců, stejně starých jako náš malý hrdina. Opovržlivě se na něj dívali, dělali si vtípky z jeho chatrného oblečení. Přitom to jsou jeho nejlepší kalhoty a tahle košile je skoro nová. Nebude to jednoduché. Ale stál zpříma a za chvíli otevřeli dva služebníci dveře.

"Vítám vás všechny," pronesl statný muž, kterému mohlo být asi čtyřicet. Tohle je mistr Fausetin?