Říjen 2014

Příliš pozdě?

30. října 2014 v 15:41 | Ailiyah
"... it´s not too late,
it´s never too late."
Three Days Grace

Potkávám stále jiné tváře
a vím, že někde mezi nimi
svítíš ty

Chtěla bych všem vzkázat
zakřičet jim dovnitř
není pozdě,
nikdy není pozdě na lásku

Každý den se vkrádá chlad
do duší
každou chvíli ti zní v uších
miliony písní
chraň si tu mou
zpívám do ochraptění
stále dokola refrén...

Není pozdě,

nikdy není pozdě

Mlha nad ránem

29. října 2014 v 20:32 | Ailiyah |  téma týdne
Není té mlhy mezi námi příliš? V podzimním ránu nadáváme na ten šedý, nepříjemný a vlhký opar. Všimli jsme si vůbec, že i mezi námi lidmi a v našich emocích se vznáší studená, lezavá mlha? Plíží se okolo. Ničí nám vztahy. Mám pocit, že tomu hodně lidí říká sobectví...

Den až příliš šedý

29. října 2014 v 20:30 | Ailiyah |  Básně
Nemůžu vstát
hlava v zajetí představ
a šedý den se plíží do dveří
chladno a za oknem listopad

Nemůžu žít
rozplynout se v melancholii
hlídat si chatrné napodobeniny deprese
ve vakuu nalomená třtina, nedolomíš

Nemůžu, nemůžeš
trávit čas s tebou snad jen ve snu
vyrábím si tě v myšlenkách po ránu
koneckonců...

Už dávno jsem si tě napsala
z řádků starých deset let
jsi povstal z tahů pera
živější, než jindy

Znám tě odjakživa
počkám si na tvá léta
až oba dozrajeme
jen nevím...

Kdo otrhá plody

Lanaima - pokračování 3

25. října 2014 v 17:58 | Ailiyah |  Poslední časy - romantická fantasy
Danuel mě přivítal chladně, zase měl spoustu povinností a na mě mu zbylo málo času. Odešla jsem do knihovny smutně probírat oblíbené knihy, přemýšlet nad tím, co se stane, jestli otěhotním - copak lze porodit dítě, malé miminko, do téhle doby? Kdyby... Ne, na to nesmím myslet. Letossien na mě narazil v jedné chodbě knihovny, doslova narazil. Málem jsem ležela na zemi. Nemotorně se omlouval, ale přesto měl na rtech úsměv.
"Co draci? Isi Tiluvina souhlasí?"
"Až budeme potřebovat pomoc, bude stát při nás."
"Skvělé."
"Jsem si jistý, že ona je ta pravá pro veliký úkol."
"Kde je Posel?" zeptala jsem se ze zdvořilosti, ve skutečnosti mě to vůbec nezajímalo.
"Nevím," rozhlédl se Letossien po místnosti. "Ale, po pravdě, krále jsem už od včerejšího večera neviděl. Vždycky mě ráno chodí pozdravit..." Lekla jsem se. Rostla ve mně zlá předtucha.
Rychle jsem vpadla do Danuelovy pracovny. Nikde nikdo. Ale na stole trůnil malý lísteček. Když jsem si ho četla, něco mi bylo divné... Temně rudý inkoust Danuel přece nikdy nepoužívá... A tohle - tohle není jeho písmo! Stálo tam:
"Naimo, odjíždím na dalekou cestu s Poslem Dobra. Je to velmi důležité v době, která přichází. Omlouvám se, že jsem se s tebou vůbec nerozloučil. Ale události pokročily. Pozdravuj Letossiena i kuchařku. Nemůžu říci, že se brzy vrátím. Ale vrátím se včas. Tvůj milující Danuel, král z Aghaton."
Najednou jsem si všimla, že ten inkoust je ještě vlhký. Muselo to být napsáno před chvílí! Sáhla jsem na velká rudá písmena - a musela jsem vykřiknout. To je krev!
"Prosím vás, královno Naimo, to je veliká hloupost! Tak prostě odjel s Poslem! A neměli jiný inkoust, než červený! Buďte v klidu," mávl Letossien rukou nad mým zděšením.
"Ale to není inkoust, to je krev, krev mého manžela!"
"Copak jste se zbláznila? Nepoznáte, čím píše váš manžel?"
"To ani není jeho písmo! Podívejte na jeho listiny. A to vám není divné, že by se s nikým z nás nerozloučil? Ten člověk není Posel. Je zrádce a Danuele unesl. Pokud něco nezačneme dělat, už se s ním nikdy nesetkáme." V tu chvíli se na mě Letossien podíval tak chladně, jak ještě nikdy a poslal mě do postele se slovy, že pozbývám na rozumu. Přicházel na mě vztek, strach a spoustu dalších pocitů, když jsem rozčileně spěchala zpět do pracovny podívat se, jestli někde nejsou nějaké další stopy. Když mi nikdo nepomůže, doopravdy už svého manžela neuvidím. Kdo ví, co je zač ten protivný muž. A proč mu všichni tolik věří! Copak jsou slepí?
U okna byla malá krvavá skvrna, když jsem ji uviděla, přepadl mě záchvat pláče. Za chvíli stál Někdo za mnou. Bylo mi jasné, že ten Někdo mi pomůže.
"Královno Lanaimo," oslovil mě a zbývalo jen jediné - otočit se a podívat se mu tváří v tvář - má tak uklidňující hlas! "Vy jediná jste nebyla slepá a zatvrzelá..."
"A vy jste Posel," vydechla jsem nadšeně. Přede mnou stál muž v dlouhém lněném oděvu, usmíval se. Nedalo se odhadnout, kolik mu je let, ale Posel nejspíš žádný věk nemá a nepotřebuje...
"Jmenuji se Oarus. Myslím, že jsem přišel včas a ještě se dá leccos dělat. Pojďte za mnou. Dobro stojí při nás."
"Jenže... Kam půjdeme? A jak, tímhle... sněhem?" Oarus mi neodpověděl, jen pevně sevřel moji ruku. Najednou jsme se ocitli přímo v tajné chodbě. "Vy chcete jít ke svítícím kamenům? Mluvila jsem o tom s Isi Tiluvinou..."
"Už je na cestě," odpověděl. "Musíme kameny skrýt na dobrém místě. Tam, kam se nikdo z lidí, ani ten váš falešný posel, neodváží."
"Takže do dračí jeskyně."
"Přesně tak."
"A jak to bude se Sluncem?"
"Přichází jeho konec. Však se podívej ven. Sníh přinesl chlad a chlad zabíjí Slunce." Rychle jsme kameny zabalili do velkého pruhu látky, koberce a vytvořili jsme obrovské zavazadlo. Oarus mi opět sevřel dlaň a za chvíli jsme stáli před palácem. Tam už vířila tmavá křídla.
"Cože? Mám to nést na zádech? Je to strašně těžké! Nejsem nákladní vůz!" rozzlobila se Isi, když zjistila, proč přesně měla přiletět. Ano, čekala veliký vznešený úkol a místo toho má s těžkým rancem na zádech letět zpět do jeskyně.

"Přijde tvůj čas, neboj," konejšil její rozčilení Oarus. Zklidnila se okamžitě. Tento muž má schopnost uklidnit, tak rychle, jak nikdo. Jde z něj zvláštní síla, pořád to nemohu pochopit... Trochu mě hřeje u srdce, že já jediná jsem vnímala, že Posel není ten pravý. Jenže mé myšlenky přišly příliš pozdě a nevím, co se bude dít s mým mužem. Isi odletěla a chvíli jsem stála na prahu dveří. Opravdu. Slunce má menší sílu, než včera.

Lanaima - pokračování 2

25. října 2014 v 17:57 | Ailiyah |  Poslední časy - romantická fantasy
"Isi, jede nějaká žena, nejspíš za tebou, za kým jiným," pousmál se Teriel. Odletěl pryč. Žijí tu sami pro sebe, žádný kontakt se světem, žádné hračičky a tak. Draci drakům. Je to hloupost. Královna Naima seskočila z koně. V tu chvíli ji poznala. To je ta žena ze snu! Jestli ty sny jsou pravda... pak nezbývá než doufat, že alespoň neví, co všechno bude muset vytrpět. Sesedla pružně z koně, usmála se na dračici.
"Isi Tiluvino.. Jsem tak ráda, že tě zase vidím!"
"Nemám dobré zprávy."
"Cože?"
"Byla jsem velmi daleko, letěla jsem na prostory za Sluncem. Zvláštní místo. A ty okřídlené hlasy, nevím, jak to jinak říct... Mi řekly, že konci se nelze vyhnout. Tento svět spěje do zkázy. Věřím na říši Dobra. Ale čeká nás spoustu těžkostí. Poslední časy nejsou nic jednoduchého, ani pro mocného krále a královnu." Dračice domluvila a podívala se na Naimu s bolestí v očích. Měly se rády a věděly o sobě leccos, jenže Naima netušila, co se stane. Posel neřekl téměř nic. Prozradí něco Isi?
"Mnohému nerozumím," začala se královna svěřovat. "Strašně se bojím o manžela a vůbec, o Aghaton, Osthell, vlastně o nás všechny."
"První důležitá věc je... Že vyhasne Slunce."

"Děláš si legraci?" ušklíbla se Naima. Ale pak jí došlo, že draci si legraci nikdy nedělají. Zvlášť ne tahle slečna s křídly velkými jak plachty královských lodí. "Prosím tě, jak to je možné? I když... Teď je možné všechno." Obě si povídaly, tentokrát ne o příjemných věcech, koupání v jezírkách nebo návštěvách u elfů. Ale o děsivé budoucnosti. Draci nabídli královně pečené maso, ale vzala si jen trochu a dál se ptala Isi na všechno, co chtěla vědět od Posla. Zdálo se to jako chvíle, ale odpoledne se přeměnilo do klidného večera. Královna zajela za sestrou, celý rozhovor byl tak chladný... S pozdravem odjížděla královna o moc moudřejší. Ale o moc nešťastnější.

Lanaima - pokračování 1

25. října 2014 v 17:57 | Ailiyah |  Poslední časy - romantická fantasy
"Prosím vás, moji drazí, občané města Aghaton! Poslouchejte mě! Poslouchejte chvíli!" Danuelův hluboký, silný hlas na chvíli všechno přehlušil. Jeho poslední proslov nezněl tak zoufale, jako první. "Dobro má svou moc a ví, jak ten oheň přemoci. Máme naději." Lidé se na to netvářili moc nadšeně, pár úšklebků, nedůvěřivé výkřiky. "Kdo jiný tohle může přemoci? Co když právě teď je chvíle na naši opravdovou důvěru?" Danuel zvedl ruce k nebi. Nic neříkal, ale hluboko v nitru jsem tušila, že v jeho srdci je teď ta opravdová důvěra, o které mluvil. A z nebe začaly padat malé bílé střípky, které se hned rozplynuly. Chvíli to vypadalo legračně. Co se vlastně děje? Usmála jsem se... Potom se rychle ochladilo, najednou nastal velký vítr, střípky létaly všude okolo a rozpoutala se bouře. Všichni lidé se začali cpát do paláce. Kdy tohle skončí?
"Naimo, nejdřív oheň, pak tohle," povzdechl si Danuel. Ale počasí se zklidnilo. Vyšli jsme ven. Ale to už k nám běžel Letossien.
"Sníh! Budeme tomu říkat sníh. Uhasilo to všechen požár ve městě. Je po všem, králi." Musela jsem ho obejmout. Ale co ten chlad? "Sníh" ležel na zemi ve velké vrstvě, děti okolo běhaly v zimním oblečení... Před pár dny přece bylo léto! A tyhle bílé střípky nikdo z nás v životě neviděl. Ano, ten oheň uhasilo samo Dobro. Budeme teď doopravdy věřit?
Půjdu se asi projít ven... Sluneční paprsky se odrážely od bílých střípků, holčičky povykovali, kluci po nich házeli chladné koule, najednou zavládl takový klid, uvolnění, jaké jsem už dlouho nezažila. Ale něco bylo vidět na obzoru. Blížil se velký, nejspíš dřevěný vůz. Kdo tam sedí? Nikdo ho neznal. Přijížděl přímo k nám, vysoký a trochu zamračený muž ve středním věku, s velkou pochodní. Mířil k paláci a beze slova se na mě díval. Tak pronikavé, modrošedé oči. Projelo mnou chvění a strach. To může být jedině Posel.
"Lanaimo, královno z Aghaton," oslovil mne a bezděky jsem se před ním sklonila. "Stále mému lidu chybí důvěra? Po tomto znamení?" Co mám odpovědět? "Co vlastně potřebují tato zatvrzelá srdce? Přijde říše Dobra! Teď nás čeká hodně trápení, ale vše skončí dobře, jako všechny správné příběhy." Jeho vážnou tvář najednou prosvítil úsměv. Je v něm takové světlo! Vzal do ruky pochodeň a zapálil ji. Pár dětí se motalo kolem jeho vozu a tak jim řekl, ať si nasednou. Ano, naše srdce jsou na kámen. Ale to moje právě hoří.
Danuel mě vyhledal až večer. Po tak náročném dni nezbývalo nic jiného, než ležet unaveně v posteli a tisknout si vzájemně ruce.
"Jsem tak ráda, že tě mám," zašeptala jsem po chvíli. Nedošlo mi, že už spí. Ale když dlouho neodpovídal, přemohl mě taky spánek. Zdálo se mi o něm a byl to jeden z nejkrásnějších snů v mém životě. Ale ráno! Danuel rozhrnul závěsy a zakřičel: "To snad není možné!"
"Co se děje?" lekla jsem se.
"Dělám si legraci! Je nádherný slunečný den a zvu tě na projížďku na sáních."
"Co to zas je sáně? Ještě jsem si nezvykla na slovo sníh a teď tohle..."
"Ten veliký vůz. Posel mi slíbil, že nás proveze."
"Je chladno na nějaký výlet." Ale to už přešel smíchem. A byl to úžasný zážitek. Konečně trochu klidu, Danuelova přítomnost, v poledne popovídání s Letossienem. Ale večer nastala porada s Poslem. Nejdřív se usmíval, potom nastala dlouhá diskuze, nakonec se ale podíval na mne.
"Je čas otevřít pečeť."
"A co já s tím?" vyhrkla jsem zmateně. Jen pokynul. Všichni na mě kývli. Dobře... Kniha ležela na stole, obrovská a šel z ní strach. Do toho, Naimo. Ruce se mi chvěly. Rudá vosková pečeť... Praskla, velké leknutí a údiv v sále. Letossien se na mě podíval a mrknul. Pak ale rychle vzal knihu.
"Mám to přečíst?"
"Ale, pane písaři..." Letossien už mlčel. Přečetl si potichu první řádky a okamžitě spěchal do knihovny. Hejtman města odešel po chvíli a zůstali jsme sedět ve třech. Ticho plynulo mezi námi, vzduch v místnosti se ochlazoval. Danuel vstal, přiložil do krbu (na poradě samozřejmě nesměl být nikdo ze služebnictva) a prolomil konečně mlčení.
"Co bude dál?" Podíval se na Posla.
"Dávejte pozor na slunce," usmál se záhadně. Cože? Nejdřív oheň, teď zas slunce? Jednou jsem četla knihu od nějakého vědce, který psal, že slunce může časem nabývat na síle a za milion let spálit celou Maiche. Doufejme, že se to nestane... Posel už nic jiného neřekl. To snad není možné! Copak nepřišel právě proto, aby nám odhalil budoucnost? Kde je jeho pomoc? Při své vyrovnanosti, asi mu je úplně jedno, co tady prožíváme. Tváří se moudře, ale to mi nestačí. Nějaké ty vzletné věty, to zvládne téměř každý vzdělaný člověk. Potřebujeme informace, radu.
"Víte, já jsem zklamaná. Očekávala jsem, že nám řeknete, co se stane," vyhrkla jsem do ticha.
"Nemám zatím právo zjevit vám skryté věci. Musí přijít správný čas."
"A ten bude kdy?!"
"Paní královno... Neptejte se takhle." Posel mě trochu pokáral. Tak to je vrchol. Neřekl nám téměř nic, bude mne poučovat, skoro jsem přestávala věřit, že on je tím vytouženým Poslem. "Všechno se zdá být jinak, Lanaimo. Ale nebojte se. Letossien vám včas řekne, jak to je s první pečetí. Já vím, že jste očekávala úplně jiné. Ale nejsem věštec. Nepřišel jsem s lacinou, líbivou pomocí. Zlobíte se... Zkuste pochopit, co vám říkám a nebuďte netrpělivá."
Tahle slova mi stačila a odešla jsem z místnosti, rozčarovaná a uražená. Přála jsem si, aby Danuel přišel za mnou, ale nedočkala jsem se. Asi půjdu spát. Sama? Proč při mně nestojí? Tohle je můj vysněný manžel? Dveře klaply, Posel vyšel ven, podíval se na mě tím pronikavým pohledem, za ním Danuel. Ten se na mě nepodíval. Skoro by odešel bez povšimnutí. V tu chvíli mě přemohl pláč.
"Naimo," chytl mě kolem ramen. Co mu mám vlastně říct? Po tom všem mě Posel až příliš zklamal. Neumí nic jiného než jezdit na "saních" a rozdávat moudrá poučení... "Neboj se, on nám pomůže."
"On nám ale nechce pomoci! Je mu jedno, co se stalo, hlavní věci nám neřekne a..." nedořekla jsem. Letossien běžel ze schodiště a něco pokřikoval. Jak malé dítě!
"To snad není možné! Víte o nějakých kamenech, které svítí?"
"Ano, chceš je vidět?" Letossien jen horečnatě kýval hlavou a to už jsme všichni rychle kráčeli směrem k tajemné chodbě. Písař udýchaně vyprávěl, co vyčetl z knihy. Konečně nějaké informace. Ale kde seženeme draka? Draci od nás z Osthellu bydlí v jeskyních, s lidmi se moc nestýkají, jen... Ano. Isi Tiluvina by možná mohla, ale - nevím. Jestli ji ostatní pustí, jestli jí svěří úkol, to je těžká otázka. Draci jsou nepředvídatelní, chytří nikomu se nedají blíže poznat. Z těch báchorek, jak na nich kdysi lidé jezdili, to jsou směšné řeči a nikdy se tomu nedalo věřit. Možná ten čas přijde. Teď už člověk musí počítat se vším.
"Jenže, s jakým drakem můžeme vůbec počítat? Já jsem z žádným zatím nemluvil, i když občas zalétají k jezírku... Prý žijí v Osthellu - je to pravda, královno Naimo?"
"Samozřejmě. Víte, já jsem tak unavená... Půjdu spát."
"Teď?" vykřikli oba najednou. Při samu Dobru, co se diví? Je tak pozdě! Ale po pár slovech jsem jednoduše odešla. Strávit všechny věci, které písař řekl, promyslet si, jak říci Isi Tiluvině. Možná Poslovi křivdím. Je to nejspíš moudrý muž, ale stejně, nesedí mi to. Moje babička říkala úplně jiné věci. Všichni jsou z něj tak nadšení - jenže očekávala jsem pomoc! Ne vznešené řečičky. Otevřít pečeť - to jsme přece všichni tušili... Danuel přišel za svítání. Je mi jasné, že teď bude spát ještě méně, než obvykle. Což mě děsí. Vypadal dost rozčileně, chodil sem a tam po pokoji a až po deseti minutách mě pohladil po vlasech a řekl mi dobré ráno.

Vypadalo to krásně, Letossienovy nápady a plány. Jenže vůbec nefungovaly. Ale už po vydatném obědě jsem s pár slovy osedlala svého koně. Pojedu do Osthellu za draky. Musím Isi přemluvit v jejím vlastním domově a zeptat se ostatních, o tomhle se prostě nedá mluvit u našeho jezírka. Je mi jasné, že jiný drak by o to nestál. Ona mi párkrát o něčem takovém povídala, že má velký úkol, vypadalo to dost nafoukaně. Teď vím své. Kůň netrpělivě zaržál, zamávala jsem ze zvyku, i když Danuel u okna nestál. Tak do toho. Dlouhá cesta domů, pokus o smíření se sestrou, důležitý rozhovor s dračicí.

Z toho si nechám dát kuli

25. října 2014 v 17:36 | Ailiyah
Asi každý student a žák zná takovou situaci. Beznadějně složité. Naprosto nenaučitelné. Z toho si nechám dát kuli, koneckonců jinak mám dobré známky, nějak už to vytáhnu, joo, všechno bude v pořádku. Nikdy bych to do hlavy nedostala... A tak se na to vůbec neučím, nechám všechno plavat. Většinou situace dopadne dle očekávání - student dostane pětku, ostatní známky průměr znatelně vylepší, celkově vysvědčení dopadne na hezkou dvojku, vlastně to vyšlo, z čeho se stresovat?
Jenže... Neděláme takové věci i potom? Když už nám není jedenáct, ale dvacet, třicet? Tohle ne, a ono vůbec nevadí, když se na to vykašlu. Třeba většina křesťanů chce přečíst Bibli, například. Jenže seknout se člověk může i u knih Královských nebo u předpisů židovského očišťování, oříškem jsou pro někoho proroci, Janova Apokalypsa... Jasně, tohle přeskočím, tohle vůbec není důležité. Jako tenkrát, v šesté třídě. Není každá s takových věcí něčím důležitá? Nedá se z nich vytáhnout význam, smysl, myšlenka, záměr... Cíl?
Proplouváme životem a občas s radostí vynecháváme. Tak se může stát, že třeba začneme přeskakovat to, na čem nám nezáleží, žít pouze budoucností a unikne nám přítomnost. Nebo z nás za pár let je pohodlný lenoch, vyhýbající se jakýmkoli nepříjemným situacím. Tohle? Ne, radši ne. Zvykáme se na ledacos, ale nesmí v nás vyhrát ten pocit: "Tohle prostě nejde." Všechno jde, i chcíplá koza jde, ale jen stáhnout z kůže - říká můj dědeček. V nejhorší situaci existuje řešení, i když ne možná úplně správné. Ale dá se. Je to možné.

Mám poslední otázku. Kolik věcí v životě vzdáme bez boje s pocitem: "Z toho si nechám dát kuli?"

Růže usnuly

24. října 2014 v 20:16 | Ailiyah |  Básně
Propadám se
v roztříštěném tichu volám
hlas zaniká
jak pisklavé tóny flétny
kde jsem?
Nevím
nechci vědět

Uzamčená vevnitř
sama se sebou své sny dávám
pod polštář
stačí malé "děkuji"
kousek něhy
nehledám ji
ale stejně mi chybí

Všechno v sázku
pro modrý pohled očí
všechno do plénu
jen mi zavolej
všechno! Stejně mizíš
vidět tě na chvíli
a pak si stýskat do malé kapsy
vím, že přijdeš

Přesto odchody bolí
rozkrájená a převálcovaná
mlýnkem touhy
zkouším probudit úsměv
zaspal u tebe
až se vzbudí,
potěší každé tvé ráno

Otrava krve
až příliš známými jedy
hlava třeští do temného bušení
láska skrytá ve slovech
láme zdi
překoná každou vzdálenost
snažím se polknout
ale dusím se
chyť mě za krk
zatřes se mnou


Jsem naživu, ale spící

Těžký den

22. října 2014 v 11:14 | Ailiyah
Mé unavené cévy
bolestivé oči
i zkřehlé prsty
touží po odpočinku
usnout
- sen o tobě -
- další ráno tvé objetí -
- teplo uvnitř až sevřeš mé dlaně -

Prostě to byl těžký den
hledala jsem se v slzách
vstoupil jsi do nich pár slovy
a musela jsem se usmát
blázínku, potvůrko, broučku

miluju a nechci nic nazpět

Kalendář

19. října 2014 v 18:52 | Ailiyah |  Básně
Stírám ze své duše zbytky minulosti
s pohledem na kalendář
ty zelené čtverečky
první rande druhé rande třetí čtvrté...

Jediných lásek je hodně
každá voní a každá z nich zabolela
není lásky bez slz
čistě tvá se potloukám životem

Duše oblomená nalomená
zpívá svou tichou píseň do ticha
smích z radosti i ze zoufalství
něco ve mně roste, už zrají plody

Zatnout zuby
zatnout pěsti
semknout pevně rty
podržím si každý okamžik s tebou

Zahodit, co se stalo
vteřiny plynou někdy necitelně
a do mého kalendáře se plíží

další - zelenou tužkou orámované - dny

Důvod... Jeden

17. října 2014 v 20:28 | Ailiyah |  Básně
Dej mi důvod
vstát z postele do rána,
krutého jak noční můra
co tlačí
a oči se zavírají

Dej mi důvod
milovat tě takového,
jaký jsi
dřevo buran potvůrka
poklad radost nádhera

Dej mi důvod
plakat smutkem a stírat slzy
být šťastná a smát se vteřinám
žiju každým kouskem uvnitř

Dej mi důvod
líbat tě znova i až mi bude
sedmdesát

Dej mi stovky důvodů
proč s tebou zůstat
jsi dokonale nedokonalý
řekly mi to kapky ranní rosy
- nechci vstát
okno napovídá chlad a zatím
mne stále chrání peřina

Dej mi jeden jediný důvod
cítit do morku kostí

každý okamžik v tvé náruči

Jediná starost

12. října 2014 v 18:21 | Ailiyah |  Básně
Mám o tebe starost
abys nikdy
nezbloudil z cesty
jdeš při mně
bok po boku
se hašteříme
smějeme
nadáváme si
držíme své dlaně

Darovala jsem ti
na splátku své srdce

Jediná starost
abychom spolu
s-p-o-l-u
zůstali
vím, co to je navěky
slovo vyprázdněné
plné k prasknutí


Jsi můj úsvit o páté ráno

Pokladnice

8. října 2014 v 22:12 | Ailiyah |  Básně
Jsi šperkem pro mé srdce


každodenně se zdobím

Romance s Křídly

5. října 2014 v 20:22 | Ailiyah |  Básně
Ach, krásné jedy!
Slunce svítilo a pršelo
do duše zmatené
kde jsem našla Tebe
schovaná za slovy

Ach, krásné jedy!
Vyléčená ze tmy.
Ticho po básních
a oči k smrti znavené
dívají se dovnitř do mne

Ach, krásné jedy!
Napsala jsem si ho
svého pana Frajera
zjevil ses mi v opilých mrákotách
zabydlel ses tam
a cesty vedou směrem dál, dál

Ach, krásné jedy!
Nikdy se z vás nevzpamatuji
budete mámit a mámit
do všedních dnů dávat olej
jako do lampy - nevyhasne

Ach, mé nejsladší jedy!
Napůl ve štěstí
napůl v rozmaru
kvetou květiny
nespočítám vteřiny s Tebou
nikdy jsem nebyla tak

naživu

Druhá část prologu - Lanaima

1. října 2014 v 21:49 | Ailiyah |  Poslední časy - romantická fantasy
Vše se zahalilo do minulosti, ten podivný let, křídla a emoce, každá myšlenka vyprchala. Ale na dně duše už nezbyla jen prázdnota a pachuť touhy. Spíše naplnění, chuť jít dál a poprat se s osudem, poprat se Posledními časy a zaujmout v nich to správné místo. Které draci mají.
"Podívejme, Isi přiletěla!" zasmál se Teriel. "Tak co, jaké jsou prostory za Sluncem?" Tu jízlivost v hlase si mohl odpustit!
"Byla jsem tam," mrkla Isi Tiluvina.
"Povídáš hlouposti, jako vždycky!"
"Ty mi nevěříš?"
"Počkej, co to máš tady... Je to možné?" Teriel vykřikl. Z křídel jeho družky najednou vypadlo velké peříčko, průhledné, žádná bytost z Maiche taková křídla nemá. Teď jí budou věřit. Když jim řekne, o co jde, co slyšela, jak to tam vypadalo... Kolem se slétali mladí draci. Všichni dobře znali Isi, věčně zahrabanou ve snech a plánech, pořád dokola si přeříkávala vyprávění své babičky (ostatní opovrhovali takovým řečem a navíc, ta stará dáma byla nejspíš úplně vyšinutá)... Jenže najednou viděli důkaz, slyšeli všechno a došlo jim, že takové věci by si ani ona nedokázala vymyslet. Přesně popsala směr letu i bránu. A pochopitelně, spousta draků chtělo "TAKY!" a dlouho jim musela vysvětlovat, jak je ta cesta náročná, že ona sama dva roky trénovala let v náročném větru... Bála se přiznat, že si cestu zas tak přesně nepamatuje, zpátky to bylo prostě jen dolů a dolů... Stmívalo se a Teriel přikryl Isi křídlem, oba si přáli klidnou noc, jenže... K ránu hlasitě vykřikla, půlka draků v jeskyni se vzbudila.
"Co se zas děje?" Teriel už byl vyčerpaný z jejích děsivých snů. Už několikrát vyhrožoval, že ji nechá spát venku, protože ta ranní probuzení...
"Zdál se mi strašlivý sen o Slunci," mumlala vystrašená Isi.
"Ty už doopravdy potřebuješ mládě. Pak tě přejdou tyhle starosti o Poslední časy a takové hlouposti. Není to reálné. Dobrá, možná jsi byla někde za Sluncem, ale teď jsi zpátky doma! Čeho se pořád bojíš? Uklidni svoje srdce," peskovala starší dračice. Ale Isi nic neodpověděla. Bylo jí jasné, že tento sen nesmí nikomu vyprávět.
´Jaké to je, být vyvolená?´ přemýšlela v klidu u jezírka. Sedávala tam často, občas tam chodil vysokého muže, ale nikdy ho neviděla zblízka. Postával na druhém břehu, potom napojil koně, v létě si občas zaplaval... Dnes se na ni díval, jako by nikdy neviděl draka. Pak nasedl na koně a rychle odjel pryč.