Září 2014

Prolog pro Lanaimu

30. září 2014 v 21:51 | Ailiyah |  Poslední časy - romantická fantasy
Vzdušné proudy víří, ale Isi Tiluvina drží správný směr. Ví, kam letět. Ví, že to zvládne, nebo tomu aspoň věří. Ale žádnému z draků se to zatím nepodařilo. Překonat oblohu celé Maiche a dostat se do prostorů za Sluncem. Je nějaká cesta, přece musí existovat způsob, jak se dostat ven ze světa a dozvědět se pravdu. Jenže tmavá křídla Isi Tiluviny začínají slábnout. Ještě kousek. Tam někde to musí být! Copak stačí jen víra? Další záběr, vítr o něco zpomaluje. Ano, jako by slyšela hlas, jsi blízko. Každý sval v těle hlásá, že pokud co nejdříve nedoletí, spadne do hlubin dolů a už nikdy neuvidí jeskyně, neproletí se nad horami, nesmočí se v jezeru. Vítr ustává. Vylétá ven z mračen, je tak vysoko, nikdo ještě neletěl tak vysoko. Isi Tiluvina je tak blízko, jak jen to jde, a přesto jí v srdci hoří místo nadšení obrovský strach. Co když přijde konec? Kdo ví, jak je to s prostory za Sluncem. Oslepí ji žár? Sežehne ji plamen?
Téměř bez síly proletí velkou bránou... Místo větru najednou cítí šumění. Jako voda. Připomíná jí to pramen kousek od domova, zurčení potůčku, tak příjemné... A aniž to tušila, upadla Isi do klidného spánku. Nespadla, žádné plameny, jen tiché usínání, sny o domově... Vzbudila se až za pár hodin.
"Vítáme tě... Jsi tu první."
"Kdo jste? Nic nevidím... Prosím, povězte mi své jméno... Kam jsem se vlastně dostala?"
"Tam, kam jsi chtěla... Své jméno nemůžeme říci žádné bytosti s živým srdcem," odpověděl stříbrný hlas. V tu chvíli si Isi uvědomila, že všude okolo ní šumí mávající křídla. Ne dračí, ale natolik bílé a průhledné, že téměř nebyla vidět. Je u cíle. Teď jde o všechno.
"Je možné zachránit Maiche před Posledními časy?"
"Samozřejmě, že ne. Ty přijdou v každém světě."
"Copak musí všechny ty hrozné události - "
"Už nemluv. Nedávno jsi ještě byla mládě draka, nepřísluší ti vědět všechno, jakkoli jsi vyspělá a inteligentní. A krásná, Isi Tiluvino." Tak tedy nezbylo nic jiného, než mlčet. Isi se dívá dál, nevnímá nic jiného než kouzelné šumění křídel. Jsou tak měkká, hladí ji po těle, jde z nich chlad. Tady přebývá opravdový pokoj. Je to nevyhnutelné, jednou se budu muset vrátit domů, Posledním časům se nikdo nevyhneme.
"Jak je to se světlem? Slunce..."
"Neptej se, prosím. Je čas letět domů."
"Můžu... se sem vrátit? Řeknete mi všechno včas?"

"Zajisté," směje se hlas. Křídla Isi naposledy hladí po zádech. Nadechne se, spustí se dolů. Tady je brána. Ještě, že má teď tolik síly. Letí a letí, vítr má dobrý směr, je to téměř bez námahy. Jen se dívá na zelené skvrny pod sebou. Po hodině už vidí hory, potom i řeky, jezera, stromy... ´Budu doma! Všem o tom povím, o křídlech, bráně... A musím jim říci, že tomu všemu se nedá vyhnout...´ Přemýšlela a pomalu, ladně skočila kousek od jeskyně.

další část - Lanaima

29. září 2014 v 21:58 | Ailiyah |  Poslední časy - romantická fantasy
"Nemůžeme být přece takhle bezradní, Danueli!"
"My všichni se utíkáme k Dobru. Teď už nikdo jiný nepomůže."
"Dobro by přece mělo být první naší záchranou, ne poslední," zašeptala jsem. Chvíli jsme se na sebe dívali. Za chvíli mi Danuel vtiskl tento den poslední polibek a s krátkým pozdravem běžel ven, před palác. Asi se budu jen dívat z okna. Na severním nádvoří se sbíhalo čím dál víc lidí, zmateně pokřikovali. V dálce byl vidět kouř. Promluv k nim, lásko, řekni jim, jak moc je důležité v Posledních časech důvěřovat, mít pevnou naději v to, že přece nakonec Dobro zvítězí. Možná nás to bude stát hodně. Ale musíme vědět, na čí jsme straně. Měsíční bůh přece není silnější.
Ale lidé před palácem křičeli jeden přes druhého, dohadovali se, plakali a Danuel neměl šanci. Nakonec nařídil správcům paláce, ať donutí aghatonské občany se trochu uklidnit a šel rovnou za mnou.
"Naimo, já... Nevím, co budeme dělat. Víš, zrovna byl v království relativně klid, chtěl jsem zůstat s tebou, trávit čas společně, vždyť víš - včerejší noc, a ty chvíle u jezírka... Jet s tebou do Osthellu... Ne, to nejde. Nejmilejší královno Pampeliško... Začal konec, zní to tak nesmyslně. Ale opravdu přišlo to, čeho se nikdo zas tolik neobával. Kdo ví, jak se vůbec dá uhasit ten strašlivý oheň. Jsem tak bezradný!"
"Víš, co mi říkala babička? ´Svěř všechno do rukou Dobra. Do Posledních časů přijde posel, věř tomu, přijde, a oznámí nám, co se děje.´"
"Znám pár lidí, kteří už nedoufají v pomoc Dobra."
"Já také. Ale nepatřím mezi ně." Seděli jsme chvíli mlčky.
"My nemůžeme spoléhat na nic jiného. Nemáme moc šancí. Četl jsem spoustu pověstí o apokalypse, bude nelítostná, mnozí neobstojí. Ale Letossien má ještě jednu knihu. Obrovskou, starou, psanou ručně. Fascinuje mně. Ale nikdo zatím neotevřel pečeti. Nejspíš je ta pravá chvíle. Co se má stát, stane se - říká Letossien. Bránit se obtížným úkolům je zbabělost. Bránit se budoucnosti je pošetilost. Vyjděme jí vstříc! Půjdeš po mém boku?"
"O tom přece nemůžeš pochybovat." Objal mě, za chvíli jsem se chystala jít do postele. Ale můj svůdný úsměv nezabral. Danuel měl listinu od hejtmana Aghaton. Další den měl vyslechnout stížnosti asi deseti zástupců, šel si sepsat řeč pro útěchu lidí a na mou radu se rozhodl psát a mluvit zejména o šanci u Dobra a naději v příchod posla. Popravdě... si ho neumím představit. Bude vypadat jako ty okřídlené bytosti z knih? Nebo to bude důstojný starý muž? Silný mladík s pohledem lva? Usínala jsem s touhou po manželovi a obavami i nadějí. Mísilo se mi v hlavě mnoho pocitů a to vše vyústilo ve zmatené a trochu děsivé sny.
Ráno mě čekaly podivné zprávy. Oheň se šíří velmi pomalu, ale jeden po druhém stravuje domy. Na rozdíl od normálního požáru je tenhle pozvolný. Přesto dokonale ničivý. Hejtman nám nahlásil, že se plameny pohybují směrem od centra na východ. Což znamená, že touto rychlostí za tři dny shoří i nás palác. A naše krásná knihovna! Univerzita! Ne, to se nesmí stát. Jestli je někdy čas pro Posla, tak právě v tuto chvíli.
Posel nepřišel. Místo toho Danuel celý den pracoval, pokoušel se uklidňovat občany a vyřizoval stížnosti. Večer pročítal návrhy na řešení, okolo půlnoci se ještě radil s Letossienem. Až do rána sám ve své komnatě přemýšlel, dočkala jsem se ho až okolo sedmé. Celý bledý a nevyspalý přišel ke mně, chvíli jsme leželi v objetí, vládlo mezi námi nepříjemné a zoufalé mlčení. Ani slovo. Nakonec se mi podíval do očí a zašeptal: "Když se dějí takové věci, není čas na spánek." S pohlazením odešel a zbylo mi jen stýskání a palčivá touha.
Neměl na mě čas. Občas jsem mluvila s písařem, ale byl také bezradný. Takový vzdělaný vědec, umělec, kterému se nikdo nevyrovná. Jindy hovorný - teď seděl, zhroucený do sebe, zamlklý, starý. Teď se mi prostě nebude nikdo věnovat. Ještě jeden pokus, kuchyně a Elenka, ale ta jen klela, když zapalovala v peci oheň a dívala se na mě s tak smutnou tváří, že se mi chtělo plakat.
"Jen se vyplač," pohladila mě drsnou, tvrdou dlaní po vlasech. "Není to jednoduché. Dlouho to nebude trvat, a zbyde z našeho domova jen prach a popel."
"To přece ne!" vzlykla jsem. "Přece... Má přijít..."
"Nemluv mi o Poslovi. Hloupost. Kdo ještě věří na Dobro a jeho služebníky v takové době? Běž se podívat na náměstí, kde už je jen holá spálená zem. Poslechni si nářek popálených dětí. To tě vyléčí z nějaké touhy po "něčem nad námi". Nezlob se na mě. Už dávno nejsem naivní slečna jako ty. Víra je pro slabochy, teď je čas na odvahu."
"Ty taky nevěříš?"
"Ne. Vem si koláč, jsi bledá a hubená." Tak skončila naše promluva. Ani tady nenajdu útočiště. Nezbylo mi nic jiného než putování po chodbách paláce s přáním potkat Danuele. Ale přání se stalo marnou snahou. Nevím, jak vlastně přišel večer. Jediné, co zítra přijde, je začátek našeho úniku z paláce. Nabídla jsem všem, že se mohou přestěhovat do Osthellu. Kdo ví, kam až se bude oheň šířit, ale přece: musí přijít záchrana. Jen doufám, že přijde včas. Nebo... už taky začínám pochybovat o moci a dobrotě nejvyššího?
Mnoho koní už vozilo nejvzácnější svitky a knihy. Musela jsem pomáhat, každá ruka navíc přišla vhod. Lidé z města se hroutili, lékaři měli spoustu práce a stěhování z paláce zaměstnalo dokonce i Letossiena a mého drahého muže. Právě jsem s klením zvedala velký balík našich pokladů. Proč je to tak těžké?
"Tohle nenos, Naimo, zničíš si záda," křiknul na mě Danuel. Kde je ta jeho něha a pozornost? Kde je ten muž, který si mě hleděl ze všech nejvíc, kde jsou ty nádherné okamžiky, kde? Taková bolest!
"Ani mě nepolíbíš? Dobré ráno?" zkřivila se mi tvář a slzy mi vhrkly do očí.
"Promiň, já vím, že jsem teď takový... Nestíhám vůbec nic, pořád se na mě valí ty problémy. Mám problém aspoň trochu udržet naše město, jestli shoří. Je to pro mě tak těžké!"
"Nemluv pořád o sobě, prosím. Nejde tady jen o tebe." Na tohle už jen mlčel. Co se vlastně dá jiného říci? Je v něčem sobecký, ale přesto ho mám ráda. Mračil se, ale potom na chvíli odešel, zpět se vrátil se smutným úsměvem, políbil mě na čelo, na tvář a na nos. "Zvládneme to spolu, že ano?"

"To víš, že ano." Ale řekl to takovým tónem, že mi bylo jasné, o co mu jde. Chtěl mě jen utěšit. Laciná útěcha, pane králi.

Zanechat

22. září 2014 v 21:48 | Ailiyah |  Básně
Tak jako jsi ve mně něco zanechal
tak jsi mne zanechal
napospas ve dni bez tebe
i když, pravda,
přišel jsi ve snu
za to díky

Umlácená realitou
sladké zítřky vábí
já vím, že nezavoláš
já vím, že zavolám

S každou další větou
přicházím o kousek představ
blednou, blednou
snažím se je zachránit
Bože, tak blednou
beru do ruky štětec, ale
chvějí se mi ruce

Snad si namalujeme další obrázky
jenže spojeni víc už to nejde
mezi námi pavučinka z bílého zlata
leccos se přetrhne
pavučinka?
Nikdy!

Tolikrát znásilňovat slova
znovu doufám, že tentokrát mám pravdu
dá se vůbec pravda držet v rukou?
Ne, jen v srdci

Věřit je nebe i peklo zároveň

Lanaima :-) Další část

21. září 2014 v 20:53 | Ailiyah |  Próza
Jezírko se stalo naším tajným místem. V tu chvíli už pro mě neexistovaly problémy v Osthellu a moje krásnější sestra. Najednou jsem byla ve společnosti opravdového muže, hodným slova muž. Cítila jsem jeho náklonnost a stále jsem doufala, že jsem ho doopravdy zaujala natolik, aby mne měl rád natolik, nakolik jsem jím poblázněná já. A měla jsem čím dál víc pocit, že ano... A tak jsme se i třetí týden po příjezdu sešli, kde jinde...
U jezera bylo doopravdy krásně. Sedli jsme si vedle sebe a jen vstřebávali sluneční paprsky, které na nás dopadaly; a vnímali čerstvý vzduch. Sedl si velmi blízko ke mně a já téměř cítila jeho vůni a dech. Neměla jsem odvahu se mu znovu podívat do očí. Pak ale vztáhl dlaň, já ztuhla očekáváním a opatrně, něžně mě pohladil po tváři. Ucukl a zachvěl se. "Promiň," zašeptal. "Ve tvé blízkosti, Naimo..." Nenechala jsem ho domluvit. "Nemluv o tom, teď ne."
"Bojíš se mne?" otázal se překvapeně.
"Bojím se toho, co mezi námi vzniká." Trochu pootevřel ústa a pokývl hlavou.
"Je mi 52 let, a již dlouho toužím po ženě, po přítomnosti té, která mi rozumí. Nemám čas na nějakou stydlivost nebo vytáčky. Cítím se s tebou dobře, a říkám to nejméně posté," usmál se, ale stále měl vážnou tvář.
"Je mi 20 let!"
"Přece víš, jak je to s naším rodem..."
"Pane králi. Já... nechci nic uspěchat..."
"Ale máš mě ráda," vypadlo z něj.
"Za těch pár dní?" Vyskočila jsem z trávy na nohy.
"Asi všechno jen kazím. Ale Naimo, dám ti času, kolik budeš chtít."
"V tom případě chci dva týdny."
"Máš je mít." Podíval se na mě s něhou, znovu mě pohladil po tváři a pak se zvedl a šel pro koně. "Nejsem vrtkavý v citech, to bys měla vědět. Neměním svá stanoviska, a nejen proto, že jsem král. Stojím o tebe, protože takovou ženu, jako jsi ty, jsem si vždycky přál." Usmála jsem se a pohladila šedáka po hřívě.
A tak ubíhal poklidný týden, který jsem prožívala v blízkosti člověka, který mně miluje a ze kterého se mi podlamují kolena. I když měl vyřizovat účty nebo přijímat návštěvu, několikrát jsme se s Danuelem v paláci naprosto náhodně setkali, až mne napadlo, že to nemůžou být náhody. Čtvrtý týden od našeho příjezdu jsme spolu strávili západ slunce ve vysoké trávě, na které se pásli naši věrní přátelé. Jak jsme vždycky byli hovorní, po chvíli nastalo dlouhé mlčení a jen jsme tiše zírali na tu nádheru kolem.
"Jsi mi blízká, Lanaimo," zašeptal, když obloha celá zrudla. Za pár minut slunce zmizelo za jednou jediným pohořím v Jižní zemi a začali vyhrávat cvrčci a cikády. To krásné tiché léto okolo nás oba okouzlilo a jeho slova, která vyzněla do usínající přírody, mě provázelo celou noc v prachových peřinách mé komnaty v aghatonském paláci.
Věděla jsem, co mám dělat. Objevila jsem v sobě silnou lásku, přestaly mně zajímat řeči mých rodičů o důležitosti "znalosti povahy, temperamentu a životního tempa partnera", skončila jsem přemýšlení o našem věku a nehodlala jsem svou příležitost propásnout. Nakonec se vše událo velmi rychle. Pátý týden jsme opět strávili spolu a král už naprosto zapomněl na Estalinu, stejně jako ona na mne. Schůzka v knihovně ráno, jako vždy. A tajně jsem doufala, že někdo - kdokoli přijde. Moc mne nepřekvapil, když vzal do dlaní moji ruku a díval se na ni, dlouho a s obdivem. Jedním velkým objetím mě k sobě přitiskl a věnovali jsme si nádherný polibek. Nebyl ani trochu plachý, spíše byl vyústěním našich celoživotních tužeb. Bylo nám jedno, kolik nám je let a jak krátkou dobu se známe. Král si nemůže dlouho vybírat a já si vybírat nechtěla, věděla jsem své. Když se naše rty i duše setkaly, přišla jako na zavolání kuchařka, nestačila ani krále oslovit a se smíchem spráskla ruce. A to byl jen začátek, všechno se provalilo.
Bylo nutné ohlásit zasnoubení se mnou. Tentokrát by se dalo říct, že jsem vyhrála nad svojí mladší, hezčí a úspěšnější sestrou, ale šlo o něco úplně jiného. Našla jsem člověka, kterého můžu milovat a který je mi velmi blízký. A dále bude.
Už jen pár dní se chystalo a připravovalo. Služky měly koláče napečené a šaty byly připraveny, ale stejně to stálo dalších 6 dní zařizování. A jeho ruka v té mojí, jeho objetí bylo to nejbezpečnější místo na světě. Jak moc mi byl i je drahý, to jsem věděla a vím jen já sama.
Moje svatba s Danuelem byla na spadnutí. Estalina přijela a několikrát se mě ještě ptala, jestli na mě není ten král moc starý. Tím navždy skončil náš dobrý sesterský vztah. Danuele si nevážila a pochopila jsem, že mne už také ne. Ale nehodlala jsem kvůli tomu plakat nebo dělat scény. Rodiče mi přáli štěstí - matce se líbila výzdoba paláce a otec se netajil radostí nad bohatstvím, které král skýtá. Ale mě stejně lákaly nejvíc knihy a ten černý kostýmek jsem nakonec dala Estalině. Jako drobnou vzpomínku na krále, kterého nemá ráda ani jako mého manžela.
Obřad byl sice zdlouhavý, ale stálo to za to. Po pár hodinách, kdy si mě vzaly do parády kadeřnice, lazebnice a různé služky, které mi stále někde přišpendlovaly mašle, vypadala jsem opravdu krásně. Když jsem se podívala do velkého zrcadla, najednou mi to všechno vzalo dech. Já jsem krásná! uvědomila jsem si, když jsem si prohlížela svoji siluetu, svoje dlouhé vlasy, navlněné do stovky malinkých lokýnek, svoje tváře - růžové, svěží... A nalíčené oči. Zhluboka jsem se nadechla.
Když mě Danuel vedl k oltáři, dojetím jsem plakala. Bylo to všechno strašně emotivní. Oddával nás písař Letossien, který v knihovně svým novým vynálezem tvořil další kopie mých oblíbených děl, které chtěl Danuel poslat do jiných knihoven, kde je ještě neměli. Měla jsem ho ráda. Přečetl pár vět z Amito Leto, knihy Láska dvou. Potom pronesl krátkou, ale velmi působivou modlitbu k Dobru, jak jsme si s Danuelem přáli. Aby bylo Dobro s námi a upevňovalo náš vztah. Po polibku přišel čas se vydat na nádvoří paláce, kde se stoly prohýbaly pod koláčky a cukrovím. Některé dovezla maminka, jiné upekla naše zlatá kuchařka, a spoustu lidí přinášelo nejrůznější pochoutky nebo uzené sýry a maso. Lidé byli přátelští. Z Lesního národa přišlo také pár zvědavců.
Chtěla jsem být už jen s Danuelem, ale byly to samé gratulace, proslovy a další cinkání slavnostními sklenicemi. Byla jsem unavená, ale šťastná. Přemýšlela jsem nad tím, kolikrát jsem již o svatbě snila, a jestli je doopravdy taková, jak jsem si přála. Asi ve všem ne, nebyla dokonalá. Ale vybrala jsem si skvěle, to je to nejdůležitější.
Po náročném svatebním dni jsme byli konečně sami. Krásné chvíle v jeho náručí vystřídal spánek. Měla jsem krásné sny, ale ráno přišlo příliš brzo, byla jsem ještě unavená, když mě Danuel vzbudil. Sice ohleduplně, ale když jsem se podívala na velké hodiny na stěně (nový vynález Lesního národa), bylo mi jasné, proč se mi stáále chce spáát... Bylo půl páté ráno. Ale můj manžel byl neodbytný.
"Naimo! Vstávej, lásko... Než se rozední, musím ti něco ukázat." Pomalu jsem vstala z postele a vklouzla do hřejivých bačkor. Šli jsme dlouhou chodbou, podzemím, až do malé místnosti, zavalené kamenem. Danuel je s námahou otevřel. Něco v ní zářilo. Když jsem vstoupila dovnitř, oslnil mne jas. "Tohle jsou kameny Velkého světla. Schováváme je tady pro kvůli znamení Posledních časů." Když jsem nechápavě zírala na zázračné kameny plné podivuhodného světla, začal Danuel vysvětlovat. "Až bude navěky poražen služebník Měsíčního boha, nastanou Poslední časy. Mám to zapsáno v jedné velmi moudré prorocké knize. Mám ji v knihovně, tu si určitě přečti. Přestane svítit slunce a místo něj nastoupí tyto kameny. Nikdo přesně neví, jak. Ale bude na tom mít podíl jeden drak." Vydechl.
"Jsou krásné...," zírala jsem dál a vnímala jsem zvláštní chlad, který z kamenů vycházel.
"Tak to je tajemství krále z Aghaton." Podívala jsem se na něj s obdivem.
"To je moc zajímavé. O Posledních časech nic nevím, jak je to možné? Měla jsem dobrého učitele."
"Je to tajemství, i knihy o tom se skrývají." Stáli jsme mlčky. "Na co se tě tenkrát ptala tvá sestra? Viděl jsem, jak se mračila. Je to drzé děvče." Sklopila jsem zrak.
"Jestli na mě nejsi moc starý." Rozesmál se. "Ještě jednu knihu si ještě musí přečíst. Královská rodina z Aghaton není tak obyčejný rod, mého dědečka požehnal posel Dobra. Dožíváme se běžně 200 let, vždyť víš. Takže pár hezkých let si spolu prožijeme." Oba jsme se zasmáli a pak jsem se na něj podívala vážně:
"To vše, tvůj rod, zvláštní kameny, obrovská knihovna... Musím ti říct, že... obdivuji tvoji moudrost."
"A já obdivuji tvůj úsměv, tvoji dobrotu. Dokážeš každý den prozářit. Jsi výjimečná a neznám žádnou ženu, která by se ti vyrovnala." Chvíli jsme stáli u zářících kamenů, mlčky, v objetí.
"Asi jsi unavená," řekl starostlivě Danuel a odvedl mě zpět do ložnice. "Jdu zase pracovat," oznámil vesele a já bych ráda znovu upadla do klidného spánku. Jenže jsme netušili, co všechno naše svatba způsobila. A způsobí.
Už jsem skoro usínala, když někdo zabouchal na dveře. Do pokoje vrazila plačící malá holčička.
"Mami? Jé, promiň, ty jsi královna, viď? Ahoj. Já se jmenuju... Ty chceš spát?" Zavíraly se mi oči. "Já jenom hledám maminku. Potřebuju jiný šaty. Nevím, kde má pokoj, teď jí dali jinej. Ale královny by to měly vědět, ne?" Stačil mi jediný pohled z okna.
"Ne, já opravdu nevím... Zeptej se správce, ten je teď v trůnním sále, ano?"
"Tak jo, tak jo. A jak se máte?" Tahle upovídaná holčička se mi začínala čím dál víc líbit. Neříkala mi Elenka něco o své dcerce? No jistě. Tohle je ona. Má ale naše kuchařka pěkné potomstvo.
"Dobře... Trůnní sál znáš? Teď půjdeš dolů po schodech a hned naproti."
"Tak dík, a jsi teď moje kamarádka?" Na to jsem jí kývla a konečně mi byl dopřán spánek. Tak i děti služebnictva vstávají brzo.
Když jsem se konečně vyspala do sytosti, otevřela jsem oči a došlo mi, jak je v pokoji chladno. Za chvíli přišel Danuel. Chvíli jsme spolu leželi v objetí, pár polibků, ale pak už přišly na řadu ty praktičtější věci.
"Něco se děje. V Aghaton řádí požáry, teď už hoří asi půlka města. Už se to v minulosti samozřejmě stalo. Ale tenkrát ten oheň šel uhasit." Díval se na mě s nejistotou v tváři. Co to znamená? "Naimo, prostě voda nepomáhá! Nejlepší požárníci z celé země s tím nedokážou nic udělat. Ani s jediným z těch malých plamínků voda nic nezmůže. Ten oheň není možné zdolat. A rozmáhá se. Postupuje, mohl by zasáhnout i zahrady. Náš palác. Knihovnu. Univerzitu. Nevím, co mám dělat." Otřásla jsem se hrůzou. "Jediné vím: že Poslední časy přichází a nejsme připraveni. Znáš pověst o zničení Eerawena?"
"Ano, to už je přece dávno, jsou o tom knihy..."

"Není to zas tak dávno. Tvoje sestra přece miluje Stříbrného rytíře, ne? Ten ho usmrtil. Ale zbyl z něho ještě stín. Před chvílí se Letossienovi podařilo přeložit jeho jméno. Eer - a - wen. Duch z ohně. Takže poslední služebník Měsíčního boha ještě nebyl poražen. Ještě tenhle oheň. Proti čemukoli bych bojoval, máme armádu, máme čaroděje, s Letossienem jsme shromáždili v knihovně všechnu moudrost světa... Ale plameny?"

Poslední časy - coming soon!

20. září 2014 v 14:42 | Ailiyah |  Próza
Už jsem si vlastně zvykla. Aghaton v plamenech. Padající bílý prášek, na zemi tvoří nádhernou měkkou pokrývku, už ani nevím, kdo jí začal říkat sníh. Tenhle "sníh" oheň uhasil tak rychle, že jsme se nestačili divit. A najednou ty zvěsti o Posledních časech. Samozřejmě, že mi o tom babička vyprávěla. Měla o tom i knihu, ještě psanou ručně, v kožené vazbě. Tenkrát to pro mě byly pohádky. Ale všem nám začíná docházet, že konec přijde. Tohle krásné ráno jsem vyšla z paláce. Totiž... Jsem manželkou krále Danuele. Všichni mu říkají prostě "král z Aghaton", protože naše město je nejdůležitější široko daleko. Máme tady knihovnu, to vymyslel Danuel. Aby všichni lidé si mohli přečíst ty krásné knihy. Velký hřebčín, kde se chovají nádherní koně. Ve středu města je velká nemocnice a útulek pro chudé. Není jich tolik. V zemi vládne už rok velmi příznivé počasí, manžel vydává dobré zákony, spoustu věcí se dařilo, až přišlo... tohle.
Pan král mi chyběl, až to bolelo. Přijímal posly ze všech krajů Aghorie, vyjednával, radil se s moudrými, ale ten pravý nepřišel. Potřebovali jsme někoho, kdo bude vědět o Posledních časech. Jediný, kdo nám mohl pomoci, byl písař Letossien. Ano, ten Letossien, který vynalezl lis na tisknutí knih, správce knihovny, milý starý muž se zkušenostmi. Už jsem to nemohla vydržet. Hned po snídani, kdy si Danuel celou dobu pročítal listiny, honem do knihovny. Letossien seděl zahrabaný v lístečcích a něco hledal.
"Dobré ráno, Letossiene."
"Královno Naimo, vítám Vás ve svém království," usmál se. "Přicházíte s dobrou zprávou, nebo se zase něco děje?"
"Očekávám něco právě od Vás."
"Já vím, co myslíte. Nemůžu ji najít." Dívala jsem se na něj překvapeně. O čem mluví? "Devět pečetí. Dnes bychom měli otevřít první. A ty ostatní v pravý čas, až se poselství splní," pokračoval zamyšleně.
"Nevím, o čem mluvíte..."
"Kniha. Kniha s pečetěmi. Obrovská. Jenže moje oči jsou tak slabé... Pomůžete mi?" mžoural rozpačitě. Musím ji najít.
Asi hodinu jsem se hrabala v prapodivně roztříděných svazcích knih. Letossien zatím probíral lístečky se vzkazy. Najednou jsem ji našla. To musí být ono. "Edelso ad Adel." Veliký zlatý nápis a... Devět pečetí. Málem jsem ji neuzvedla. Po mém tlumeném radostném výkřiku písař přišel. Vypadal dost nadšeně. Začal číst. Zapadalo to do sebe...
"Oheň, sníh. To všechno už se stalo. Paní Naimo, měli bychom rozlomit pečeť."
"A kdo to má udělat?"¨
"Nejhodnější žena království," mrknul na mě. Můj velký úsměv. Ale ten mi brzo ztuhnul na rtech. Opatrně jsem sáhla na knihu, ta pečeť je dost stará... Nakonec praskla. Další písmo. Letossien se zadíval na temně modré písmo. Teď už budeme vědět, co se stane, i když stále jen v náznacích. Nezbývalo mi než odejít, písař potřeboval být sám s tím tajemstvím. Jak je vlastně venku, ten mráz je hrozný - kolik je hodin? Před knihovnou jsou přece sluneční hodiny... Co se děje? Jaktože nefungují? Najednou mi to došlo. Stmívá se. Teď? V devět ráno? Ne, ne, to není možné. Stačil ale jediný pohled na nebe. Slunce sláblo, jako látka, ze které se vytrácí barva, vybledlé a skomírající... Kde je teď Dobro? Zničí nás temnota?
Slunce chladlo a chladlo. Kdo nám pomůže? Co se bude dít? Otázek mi v hlavě běhalo tolik, že se to nedalo snést. Musím najít Danuele. Byl ve své pracovně, unavený a vyčerpaný, pozdravil mě tiše. Až jsem se polekala. Jak dlouho vlastně nespal?
"Naimo... Proč je tady taková tma?"
"Nevím, vůbec nevím, zdá se, že slunce je stále slabší... Nikdo neví, co se děje."
"Počkej, počkej! Víš co mi říkal dědeček? Pojď se mnou. Musím ti něco ukázat." Tenhle den už bylo překvapení dost, ale přesto mě čekalo jedno z největších. Dlouhá, temná chodba a jen jedna louče. Pořád jsem škemrala, ať mi rovnou řekne, o co jde, ale pořád se tvářil tajemně a záhadně, nic určitého neřekl, jen mě v půlce chodby políbil tak, jako dřív... A pak bylo chladněji, zachumlala jsem se do kožešinového pláště, kdo ví, jak hluboko jsme. Tři velké schody. Začaly se mi klepat ruce. Dveře. Dva paprsky.
"Tam něco je," zašeptala jsem trochu zbytečnou pravdu.
"Kameny velkého světla," řekl prostě a jednoduše Danuel a dokořán otevřel dveře. Vrznutí. Světlo. Oslnilo mě to natolik, že jsem si musela zakrýt oči, bolely mě. Po tom šeru venku a pochodu tmavou chodbou... "Tak už se podívej," prosil. Opatrně jsem otevřela oči. To je...To je nádhera! Na hustém, měkkém koberci ležely tři velké kameny, které vydávaly silné, ale přesto příjemné světlo. Modré, žluté, červené. Barevné stíny se míhaly všude dokola, působilo to jak z dětské pohádky, ale není koneckonců všechno, co se teď děje, jako z pohádky? V tomto barevném, hravém světle je nám Dobro nablízku. A od té doby, co začalo neuhasitelným ohněm hořet skoro celé Aghaton, věřím i na jeho říši. Má přijít po Posledních časech, a je pravda, že leckdo přestal věřit na říši Dobra. Dokud nepřišel oheň, zdálo se nesmyslné věřit na nadpřirozené síly, a teď jich máme víc než dost...
"Ty kameny... Budou svítit místo slunce?" Dívala jsem se na ně rozpačitě a s úsměvem.
"Prý ano, i když si nedokážu představit, jak... Asi musí přijít ta správná chvíle. Ale jsem rád, že tady pořád jsou, naposledy jsem tu byl s dědečkem. Když mi byly asi čtyři roky. Po těch letech jsem si namlouval, že se mi to jen zdálo... Bylo jednodušší uvěřit na noční hloupý sen. Někde v hloubi duše je stejně víra a pravda," mumlal zamyšleně.
"Dobře, ale my dva tyhle kameny těžko nějak pověsíme na nebe... Danueli, vyhasíná slunce. Co budeme dělat?"
"Jsem snad všemocný?" rozhodil rukama. Musím ho obejmout, pevně obejmout. V jeho náruči byl vždycky klid, i když dnešní den... Je nutné všechno probrat s Letossienem. Hlavou mi létaly plány, ale světlo barevných kamenů dávalo zapomenout na starosti. Je to krásné. Za chvíli mě k sobě pevně přitiskl, až mi málem vyrazil dech. Je čas jít zpátky.
Jen co jsme se vrátili chodbou zpět do mé komnaty, bylo jasné, že je skoro tma. Služebné zmateně chodily po paláci, některé vzlykaly... Pláč. Nejistota. Blížící se tma. Není toho na mého muže příliš? Všechna ta vyjednávání s nespokojenými lidmi a zástupci jiných zemí, stížnosti, nové zákony, opatření pro doby nouze... Jak moc ho teď potřebuju, a přitom má čas snad na všechny kromě mne... Naštěstí mi daroval aspoň ty chvíle u zářících kamenů... Pohled z okna mě uzemnil.
Za půl hodiny stáli lidé z města před palácem, ve dveřích my, královna s králem, Letossien a služebníci z paláce za námi. Nešlo už nic dělat, nic říkat, jen sledovat šednoucí sluneční záři. Nebe jak před zimní bouří... V tom hrozném tichu, kdy všichni zírali na tmavnoucí nebe, slunce jakoby zmizelo. Nezapadalo za obzor, stálo pořád nad námi, ale vytrácelo se v šedi, která pohlcovala celé město i jeho okolí. Šeredná, ošklivá obloha, matná, kalná, jak nejhorší podzimní večer. Z měkkého sněhu se stala zledovatělá plošina, kterou ostře řezal vítr. Jestli existuje nějaký konec, právě nás navštívil a nedívá se na nás příliš vlídně.
A pak to přišlo. Úplná tma. Zapálili jsme louče, schoulili se do kabátů, nikdo nevěděl, co dělat. Většina lidí dál zírala do nekonečné tmy, jako by se každý z nás snažil přivolat zpět světlo, jedinou naději v takové době, která nastala. Kalná šeď ustoupila inkoustové černé, která pohlcovala veškeré naděje, už nejspíš přestane existovat náš svět a všechny jeho barvy, jen tahle hmatatelná černá hmota, která se valí do všech koutů Aghatonu. Pohled do tmy nás unavil. Stejně nastal čas jít domů. Každý vzal svou louči a cesta domů se zdála namáhavější, než jindy. Nastává noc, a nikdo neví, jak bude dlouhá.
Musela jsem venku zůstat až do té doby, než poslední lidé odešli. Jako by to byla moje povinnost, něco, co jsem svému lidu dlužná. Dvě mladé dívky se křečovitě objímaly a plakaly, děti si vyděšeně sedly na tvrdou ledovou pokrývku, nikdo je nenapomínal, ať vstanou. Ještě by snad šlo zapálit veliký oheň, hranici, pro zahřátí, pro kousek světla. Ale po tom obrovském požáru? Směšný nápad. Zástup obyvatel Aghatonu se rozešel. Sepnula jsem ruce, copak si nepamatuju z dětství žádnou modlitbu k Dobru? Snad stačí tahle krátká.
Ležela jsem v posteli, tiše plakala do polštáře a doufala v návrat toho, kterého potřebovali všichni - jenže já nejvíc! Danuel přišel až k večeru. Zapálil snad všechny svíce v ložnici, plamínky zářily, chtěly snad ještě víc zdůraznit tu temnotu, která už tak dlouho trvá. Ochladilo se snad ještě víc, a to už předtím mrzlo...
Nebylo jasné, kdy je ráno, ale Danuel vstal z postele hned, jak zaplašil nejtěžší únavu. Vzhůru do práce. Motala se mu hlava, tohle dlouho nevydrží...
"Mám o tebe strach," řekla jsem mu a hlas se mi zlomil.
"Strach máme všichni," podíval se na mě, oči se mu zavíraly, trochu vrávoral, když si bral těžký plášť. "Jdu za Letossienem a tou jeho knihou. Zdá se, že je potřeba otevřít druhou pečeť..." Odešel s letmým polibkem a zbyla mi jen prázdnota. Dívala jsem se z okna, dlouho, až jsem málem zase usnula, ale z polospánku mě probralo světlo. Světlo! Směrem k náměstí kráčel průvod s lucernami. Kdo nám přináší tuhle nádhernou zvěst, krásné veliké lucerny, ty jsem viděla snad jen u...
"Danueli, můj nejmilejší králi, přišel Lesní lid!" vykřikla jsem v trůnním sále a pak jsem se málem zhroutila na zem.
"Vítej v novém světě, královno Naimo," usmál se Letossien a podal mi do ruky lucernu. Co tím chce říct? Další pečeť praskla sama, to, co bylo napsáno, mi nechtěl písař sdělit. Proč si všechno nechává pro sebe? Kdyby nám aspoň napověděl, co s těmi svítícími kameny. "Kdo jediný by zažehnul Kameny velkého světla, než drak?" zadíval se na mě pozorně. On snad umí číst myšlenky! A pak už jen povídal a povídal, nemohl se zastavit, poslouchala jsem dychtivě a po chvíli mi všechno došlo.
"Musím domů, do Osthellu. Tam za hradbami je velké doupě draků, a myslím, že jeden z nich by to dokázal," vydechla jsem. Kdo ale pojede se mnou? Cesta je dlouhá, nevím, jestli to zvládneme v lese, tahle zatracená tma!
"Pojedu s tebou," pravil Danuel rozhodně.
"Ne, to není nutné," lhala jsem neuměle. Opravdu mi chce být nablízku?
"Je to nutné! Nemůžeš být pořád sama, dost jsem tě zanedbával. Teď už není co řešit, musíme čekat na světlo, na znamení. Potřebuješ bezpečí a ochranu. A taky průvodce s lucernami. Pořádně se nasnídáme a vyrazíme na cestu. Jeden den se snad beze mne země obejde." Danuel domluvil a vydali jsme se k jídelně, kde nám služebné oznámily, že v té tmě se nedá pořádně vařit a tak nám nabídly jen pečivo a sýr. Jedla bych cokoli, jen přivézt draka mého otce.
V Osthellu mě přivítali chladně. Jen rodiče mě objali, políbili a vyptávali se, v městě zářily lucerny, také dar od Lesního lidu. Kolik měst asi zachránili? Tihle "divoši", kterými mnozí z měst opovrhovali, teď dali naději celé zemi. Sedla jsem si na chvíli v rodném domečku u teplé polévky. Otec mi ale řekl, že jeho drak včera zemřel. Zachvěla jsem se. Koho vybrat? Šli jsme do doupěte.
"Jsou tady krásní mladí draci, podívej. V plné síle," svítil otec do jeskyně. Byli dobře stavění, ale zaujal mě malý, zvědavý Curaach.
"To si děláš legraci, Naimo! Tomuhle říkáme Curášek, prcek, to není drak pro důležité úkoly, podívej se..."
"Já chci jeho," přerušila jsem otce.
"Hloupost," ušklíbl se pohrdavě.
"Vezmu s sebou Curaacha. Protože, ve starém proroctví se píše o smaragdovém draku. Jiný tady není." Musela jsem otci vysvětlit všechno, co jsem četla v Letossienově knize. Nakonec prohodil průpovídku, ať si dělám, co chci - teď, jako dospělá žena a královna země. Rozhodla jsem, že drak poletí za námi, zatím je slabý na to, aby na něm někdo letěl. Jeli jsme na koních s Danuelem vedle sebe a on, jindy upovídaný a zaujatý každým stromem nebo loukou, jen dával pozor na světlo lucerny a mlčel. Sesedli jsme z koně až ve městě a před paláce se na mě zadíval tak, jako poprvé, kdy mě spatřil. Trochu zoufale. S láskou.
"Královno Naimo, jsi statečná a pevná, miluji tě a budu při tobě stát. Jsem tvoje opora v každém čase. Ale kdybych na tebe měl málo času," hlas se mu zlomil. Nedokončil větu, stiskla jsem mu ruku a pohled z očí dopověděl všechno. Vždyť já to vím... I když jsem včera měla trochu vztek. Nic jednoduchého, vzít si krále. Ano, všechny ty krásné šaty, dobré jídlo, poddaní si mě váží, jenže snad každý jiný muž by měl na svou ženu více času... Už to není, jako dřív. Když jsme se seznámili, pořád jsme sedávali u jezera, jezdili na koni, jenže to vládu země na chvíli předal svému otci. Teď se mi věnuje jen chvíli večer, stejně je unavený z celého dne a nedokáže mi naslouchat, za pár chvil usne. Ať to dál bude jakkoli, za tuhle společnou cestu do Osthellu mu budu vždycky vděčná, moc to pro mě znamenalo. Tak do toho.
Když lidé u paláce slyšeli hluk a ještě nevěděli, že přilétá drak, pořádně se vylekali. Ale to už jsem co nejvíc nahlas zakřičela, co se děje. Curaach vypustil trochu ohně z nozder a já si oddechla. Připadal mi také dost malý na to, aby vůbec... No co, byl jediný smaragdový. Danuel s Letossienem se vydali do chodby, aby přinesli kameny. Snad taky trochu hřejí, myslím, že zrovna nestojím o další léta v chladu, jenže možná už rovnou přijde říše Dobra, naše stará komorná se na ni tak těší! Já se na ni zapomněla těšit, posledních pár let už skomírala moje víra na všechny tyhle povídání starých dědečků a babiček... Když se dějou takovéhle věci, každému je jasné, že něco musí přijít. Záchrana. Něco shůry, když už ani slunce při nás nestojí...
Zdálo se to jako věčnost, ale konečně z dveří vystoupil můj manžel Danuel, král země, dobrodinec, sjednotitel země a písař Letossien, vynálezce, mudrc, tihle dva snad budou vědět, co s kameny. Opatrně je vybalili z látky, hned jak je uviděl k nim přilétl drak. Zvědavost přilákala další obyvatele, kuchařka si překvapeně utřela zamoučené ruce do zástěry, Letossien se pousmál. Drak zíral na Kameny velkého světla tak dlouho, že mě přestal bavit jeho upřený pohled, toužila jsem znovu po nějakém novém slunci... Už jsem skoro odvrátila hlavu, když najednou začaly kameny zářit víc a víc. Drak na ně dýchl, oheň z jeho tlamy je podpálil a pak už jen hukot, praskání, oslepující výbuchy... Prásk! Poslední rána. Když jsem se odvážila otevřít oči, na nebe se vznášely barevné koule a vrhaly stíny. Čím dál silnější světlo. Kuchařka se začala bezděky smát, protože ty legrační stíny kroužily kolem... Danuel poplácal Letossiena po rameni a přišel i ke mně.
"O jednu starost méně, moje milá." sevřel mě v náručí. Ulevilo se mi. Za chvíli se mi zdálo, že je o něco tepleji, bílý poprašek začal tát. Všichni jsme se lekli, protože samozřejmě nikdo nevěděl, jak se sníh chová, když přijdou vyšší teploty. Čím byly Kameny dál na obloze, tím víc jsem měla chuť odhodit těžký kabát a rozběhnout se vstříc dalším dnům... A nakonec to pár dětí udělalo. Zahodily kožichy, nohy vysvobodily z obrovských bot a rozběhly se po louce, kde se začaly objevovat trsy trávy.

Sníh tedy do druhého dne zmizel, rozplynul se v chladnou vodu. Vypadalo to, že se může zase začít se zemědělstvím. Problém byl, že Kameny vydávaly natolik úplně světlo než slunce. Stromy a květiny rozkvetly, ale pole zůstávala mrtvá. Zbyla mi jen tichá úzkost - žádné obilí, žádný chléb ani pečivo, pouze ovoce a pár druhů zeleniny... Lidé se nechali nadchnout krásou barevné krajiny, ten nádherný soulad červené a žluté, modré a červené, žluté a modré, nádhera... Jenže já se pořád ptala sama sebe, co přijde dál. Letossien se chystal za dva dny otevřít další pečeť. Drak spal a jedl ve velké stáji vedle hřebčína a vypadal dost neklidně. Danuel si trochu oddechl, občas snaha věnovat se paní královně, poté vyřizování dalších věcí a problémy dělníků, zemědělců... Ano, většina krav nechtěla žrát tmavě zelenou trávu, která se čím dál víc zbarvovala.

= SPOJENÍ =

20. září 2014 v 14:40 | Ailiyah |  Básně
Jednou
víš, jednou
nás ta láska pozře
ponoříme se do oceánu
skrytí ve velrybě
budem se plavit
dlouhá cesta

Mám ráda tvou náruč
vůni tvého polštáře
úsměvy
pohledy očí jak vlny
hozená přes palubu

Vnímám dýchám
vstoupil jsi se vzduchem
až do mých plic
až do morku kostí
do poslední cévy
poslední buňky v těle

Jen smrt mi tě může vzít
o sto let mladší

se jí vysměju do tváře

Bez tebe?

16. září 2014 v 20:05 | Ailiyah |  Básně
Po nocích spřádám své plány
patříš do nich jak ještě nikdy

Ráno vstávám jen těžko
musím myslet na tebe
jinak bych nedokázala jít dál

K snídani jím své zbylé sny
zapíjím to pohárem zapomnění

Celý den procházím s myšlenkou
že tě zas někdy uvidím
ucítím tvé vůně
sevřu do dlaní přítomnost
obejmu okamžik, tady
TEĎ

Copak jsem někdy bez tebe?

Směšné