Srpen 2014

Co když... To jednou zapomenu?

25. srpna 2014 v 22:31 | Ailiyah |  téma týdne
Tisíckrát si říkám: Tuhle chvíli nikdy nezapomenu... Ale jak daleko je můj první polibek? Všechno časem bledne, i vzpomínky. A tak zůstávají jen ty nejsilnější... Malý pátek... Valentýn... Všechny první pusy...

Kdyby to šlo, vytáhnout hluboko z paměti všechny silné chvíle mého života... Pak bych je chtěla zpátky!

Přečtěte si básně :-)

Vítězství

25. srpna 2014 v 22:29 | Ailiyah |  Básně
Pohled upřený do dáli
zahlédnout jen malé světlo
pro chvíli útěchy
hrdosti, radosti, vítězství
chci rozumět každému slovu
vysmát se do očí paní Bolesti
ta má je bílá, že sníh závidí

Můžeš zvednout obě ruce
vzhůru ke šťastnému nebi
miluji po celý den
v noci tě někdy ztrácím,
jindy mě navštěvuješ
probuzení mi tě ukradne

Dnešní spánek jsi přerušil ty
dobré zprávy
jsme tak nějak...
Natěšení
na naše soukromé nebe
- nikdo tam nemůže
jen my dva
a musíš si zout opánky

to místo je svaté

Odvaha a doufání

19. srpna 2014 v 21:12 | Ailiyah |  Básně
Dej mi tohle léto
potichu vím, že
nezůstane jen slza na tváři
natolikrát zatracená
se stejně odvažuji doufat
srdce ztrácí hlavu
přece tu nejsi proto,
abych Tě ztratila
přece nemiluju jen z důvodu
vyplnění citové prázdnoty?

Vpiju se do dalšího večera
jsi jinde a přesto tady
pořád ve mně přebývá Tvá vůně

a na svých rtech cítím Tvoje

= HRA =

18. srpna 2014 v 18:11 | Ailiyah |  Básně
Někam jsem se schovala
sama před sebou
a doufám,

že mě najdeš!

Otázka v tichu

13. srpna 2014 v 16:48 | Ailiyah |  Básně
Proč?
Trhat lístky sedmikráskám?
Ptát se na štěstí a dát srdce na pokusy?
Lítat nízko nad zemí před deštěm?
Schovat se před bouří a počítat kapky?
Dávat polibky na rozloučenou a pak
plácnout po zadku z rozmaru?

Proč?
Dát další facku a zlobit se?
Usmát se neštěstí a zaškrtit pocity?
Fetovat lásku a zpít se opět tvou vůní?
Dát košem dalším adeptům na vztah?
Podržet v ruce sněhovou vločku,
třeba, hele, neroztaje?

Proč tě miluju?

Mám tisíc důvodů, ani jeden

Přiznání

11. srpna 2014 v 19:29 | Ailiyah
Nepřiznat pokaždé
trápit se nad vinou
zalévat stýskání
kapkami rudého vína
jen na chuť
přivolat Tvoji vůni
a cítit dotek horké kůže
téměř usínám
u slov, co padají do paměti

Uhasíná můj den
v tom zítřejším hraješ hlavní roli
doufám, že mě nezklameš
věřím na další rozednění
a další dny v přítomnosti
pana Frajera

Zítra si urvu, co se dá
co se má stát, nechť se stane
říkejte si svá slova
já mám básně z vášně a papíru
nepustím nic ven
až znovu políbíš, zapomenu na svět
jsi tu pro mne
a já pozbývám dechu,
abych se nadechla Tvých vůní,
které vzbouří tep

Ach, ty můj nejmilejší,
je to k smíchu

- jak bych se tě mohla vzdát?

Křik ve větru

10. srpna 2014 v 21:00 | Ailiyah |  Básně
Dny sny
propadám se do Tebe
žárlivá na noční stíny
zdeptaná chvílemi samoty
přesto jsi uvnitř, obrázky a fotky
chtěla bych říct, že nezapomenu
ale koneckonců,
když budeme spolu napořád
jak by se dalo...
Zapomenout?

Poklady skryté
a záhadná zahrada v nitru
zůstanu Zůstanu ZŮSTANU!
Křičím do větru
a šeptám do vánku
zpívám do bouře
a ječím pro sebe
kdy budu vlastnit Tebe celého?
Všechny Tvé vášně?
Tělo, city, sdílet vše
Potřebuju Tě

Jsi velmi silná droga
a návykový člověk
mohla bych Tě opustit
ale...
Proč vlastně?
Náš rozchod je jedna z věcí
které nikdy neudělám
jakkoli oni chtějí,
lásko, proč?

Nad námi svítá

jakkoli se bojím rána... Chci dál být a to u Tebe

Aghorie!!!

9. srpna 2014 v 20:15 | Ailiyah
Kouzelnou zemí je podle mého názoru určitě moje vlastní Aghorie, do které se můžete podívat v příběhu "Apokalypsa podle Naimy"...

Ale každý z nás máme své vlastní kouzelné země, v myšlenkách, v srdci, ve denním i nočním snění...

Napište mi do komentářů o vaší kouzelné zemi! Těším se!

*Přicházení*

9. srpna 2014 v 20:13 | Ailiyah |  Básně
Přijď
přijď jak voda
jako déšť do vyprahlosti
buď přítomný ve mně
buď skálou na spolehnutí
buď navěky

Láska neumírá
po slzách přijde úsměv
nehraju už "z kola ven"
chci Tě
buď navěky

Touha, zní tóny
zvonky, zvonce...
Na pustém nádraží
znovu říkám a nepřestanu říkat


Buď navěky...!

Apokalypsa podle Naimy

4. srpna 2014 v 19:40 | Ailiyah
Už jsem si vlastně zvykla. Aghaton v plamenech. Padající bílý prášek, na zemi tvoří nádhernou měkkou pokrývku, už ani nevím, kdo jí začal říkat sníh. Tenhle "sníh" oheň uhasil tak rychle, že jsme se nestačili divit. A najednou ty zvěsti o Posledních časech. Samozřejmě, že mi o tom babička vyprávěla. Měla o tom i knihu, ještě psanou ručně, v kožené vazbě. Tenkrát to pro mě byly pohádky. Ale všem nám začíná docházet, že konec přijde. Tohle krásné ráno jsem vyšla z paláce. Totiž... Jsem manželkou krále Danuele. Všichni mu říkají prostě "král z Aghaton", protože naše město je nejdůležitější široko daleko. Máme tady knihovnu, to vymyslel Danuel. Aby všichni lidé si mohli přečíst ty krásné knihy. Velký hřebčín, kde se chovají nádherní koně. Ve středu města je velká nemocnice a útulek pro chudé. Není jich tolik. V zemi vládne už rok velmi příznivé počasí, manžel vydává dobré zákony, spoustu věcí se dařilo, až přišlo... tohle.
Pan král mi chyběl, až to bolelo. Přijímal posly ze všech krajů Aghorie, vyjednával, radil se s moudrými, ale ten pravý nepřišel. Potřebovali jsme někoho, kdo bude vědět o Posledních časech. Jediný, kdo nám mohl pomoci, byl písař Letossien. Ano, ten Letossien, který vynalezl lis na tisknutí knih, správce knihovny, milý starý muž se zkušenostmi. Už jsem to nemohla vydržet. Hned po snídani, kdy si Danuel celou dobu pročítal listiny, honem do knihovny. Letossien seděl zahrabaný v lístečcích a něco hledal.
"Dobré ráno, Letossiene."
"Královno Naimo, vítám Vás ve svém království," usmál se. "Přicházíte s dobrou zprávou, nebo se zase něco děje?"
"Očekávám něco právě od Vás."
"Já vím, co myslíte. Nemůžu ji najít." Dívala jsem se na něj překvapeně. O čem mluví? "Devět pečetí. Dnes bychom měli otevřít první. A ty ostatní v pravý čas, až se poselství splní," pokračoval zamyšleně.
"Nevím, o čem mluvíte..."
"Kniha. Kniha s pečetěmi. Obrovská. Jenže moje oči jsou tak slabé... Pomůžete mi?" mžoural rozpačitě. Musím ji najít.
Asi hodinu jsem se hrabala v prapodivně roztříděných svazcích knih. Letossien zatím probíral lístečky se vzkazy. Najednou jsem ji našla. To musí být ono. "Edelso ad Adel." Veliký zlatý nápis a... Devět pečetí. Málem jsem ji neuzvedla. Po mém tlumeném radostném výkřiku písař přišel. Vypadal dost nadšeně. Začal číst. Zapadalo to do sebe...
"Oheň, sníh. To všechno už se stalo. Paní Naimo, měli bychom rozlomit pečeť."
"A kdo to má udělat?"¨
"Nejhodnější žena království," mrknul na mě. Můj velký úsměv. Ale ten mi brzo ztuhnul na rtech. Opatrně jsem sáhla na knihu, ta pečeť je dost stará... Nakonec praskla. Další písmo. Letossien se zadíval na temně modré písmo. Teď už budeme vědět, co se stane, i když stále jen v náznacích. Nezbývalo mi než odejít, písař potřeboval být sám s tím tajemstvím. Jak je vlastně venku? Kolik je hodin? Před knihovnou jsou přece sluneční hodiny... Co se děje? Jaktože nefungují? Najednou mi to došlo. Stmívá se. Teď? V devět ráno? Ne, ne, to není možné. Stačil ale jediný pohled na nebe. Slunce bylo tak nějak daleko... Zničí nás temnota?
Slunce chladlo a chladlo. Kdo nám pomůže? Co se bude dít? Otázek mi v hlavě běhalo tolik, že se to nedalo snést. Musím najít Danuele. Byl ve své pracovně, unavený a vyčerpaný, pozdravil mě tiše. Až jsem se polekala. Jak dlouho vlastně nespal?
"Naimo... Proč je tady taková tma?"
"Nevím, vůbec nevím, zdá se, že slunce je stále slabší... Při samu Dobru, co se děje?"
"Počkej, počkej! Víš co mi říkal dědeček, víš co, pojď se mnou. Musím ti něco ukázat." Tenhle den už bylo překvapení dost, ale přesto mě čekalo jedno z největších. Dlouhá, temná chodba a jen jedna louče. Pořád jsem škemrala, ať mi rovnou řekne, o co jde, ale pořád se tvářil tajemně a záhadně, nic určitého neřekl, jen mě v půlce chodby políbil tak, jako dřív... A pak bylo chladněji, kdo ví, jak hluboko jsme. Tři velké schody. Začaly se mi klepat ruce. Dveře. Dva paprsky.
"Tam něco je," zašeptala jsem trochu zbytečnou pravdu.
"Kameny velkého světla," řekl prostě a jednoduše Danuel a dokořán otevřel dveře. Vrznutí. Světlo. Oslnilo mě to natolik, že jsem si musela zakrýt oči, bolely mě. Po tom šeru venku a pochodu tmavou chodbou... "Tak už se podívej," zaškemral. Opatrně jsem otevřela oči. To je...To je nádhera! Na hustém, měkkém koberci ležely tři velké kameny, které vydávaly silné, ale přesto příjemné světlo. Modrý, žlutý a červený. Barevné stíny se míhaly všude dokola, působilo to jak z dětské pohádky, ale není koneckonců všechno, co se teď děje, jako z pohádky? Teď by nám mělo být Dobro nablízku. A od té doby, co začalo neuhasitelným ohněm hořet skoro celé Aghaton, věřím i na jeho říši. Má přijít po tom všem, a je pravda, že leckdo přestal věřit na říši Dobra. Dokud nepřišel oheň, zdálo se nesmyslné věřit na nadpřirozené síly, a teď jich máme víc než dost...
"Ty kameny... Budou svítit místo slunce?" Dívala jsem se na ně rozpačitě a s úsměvem.
"Prý ano, i když si nedokážu představit, jak... Asi musí přijít ta správná chvíle. Ale jsem rád, že tady pořád jsou, naposledy jsem tu byl s dědečkem. Když mi byly asi čtyři roky. Po těch letech jsem si namlouval, že se mi to jen zdálo... Je to pravda," mumlal zamyšleně.
"Dobře, ale my dva tyhle kameny těžko nějak pověsíme na nebe... Danueli, vyhasíná slunce. Co budeme dělat?"
"Jsem snad všemocný?" rozhodil rukama. Musím ho obejmout, pevně obejmout. V jeho náruči mě konečně zaplavil klid. Je nutné všechno probrat s Letossienem. Hlavou mi létaly plány, ale světlo barevných kamenů dávalo zapomenout na starosti. Je to krásné. Za chvíli mě k sobě pevně přitiskl, až mi málem vyrazil dech. Je čas jít zpátky.
Jen co jsme se vrátili chodbou zpět do paláce, bylo jasné, že je skoro tma. Služebné zmateně chodily po paláci, některé vzlykaly... Pláč. Nejistota. Blížící se tma. Není toho na mého muže příliš? Za půl hodiny stáli lidé z města před palácem, ve dveřích my, královna s králem, Letossien a služebníci z paláce za námi. Nešlo už nic dělat, nic říkat, jen sledovat šednoucí sluneční záři. Nebe jak před zimní bouří... V tom hrozném tichu, kdy všichni zírali na tmavnoucí nebe, slunce jakoby zmizelo. Nezapadalo za obzor, stálo pořád nad námi, ale vytrácelo se v šedi, která pohlcovala celé město i jeho okolí. Jestli existuje nějaký konec, právě nás navštívil a nedívá se na nás příliš vlídně.
A pak to přišlo. Úplná tma. Zapálili jsme louče, schoulili se do kabátů, nikdo nevěděl, co dělat. Většina lidí dál zírala do nekonečné tmy, jako by se každý z nás snažil přivolat zpět světlo, jedinou naději v takové době, která nastala. Stejně nastal čas jít domů. Každý vzal svou louči a cesta domů se zdála namáhavější, než jindy. Nastává noc, a nikdo neví, jak bude dlouhá.
Ležela jsem v posteli, tiše plakala do polštáře a doufala v návrat toho, kterého potřebovali všichni - jenže já nejvíc! Danuel přišel až k večeru. Zapálil snad všechny svíce v ložnici, plamínky zářily, chtěly snad ještě víc zdůraznit tu temnotu, která už tak dlouho trvá. Ochladilo se snad ještě víc, a to už předtím mrzlo...
Nebylo jasné, kdy je ráno, ale Danuel vstal z postele hned, jak zaplašil nejtěžší únavu. Vzhůru do práce. Motala se mu hlava, tohle dlouho nevydrží...
"Mám o tebe strach," řekla jsem mu a hlas se mi zlomil.
"Strach máme všichni," podíval se na mě, oči se mu zavíraly, trochu vrávoral, když si bral těžký plášť. "Jdu za Letossienem a tou jeho knihou. Zdá se, že je potřeba otevřít druhou pečeť..." Odešel s letmým polibkem a zbyla mi jen prázdnota. Dívala jsem se z okna, dlouho, až jsem málem zase usnula, ale z polospánku mě probralo světlo. Světlo! Směrem k náměstí kráčel průvod s lucernami. Kdo nám přináší tuhle nádhernou zvěst, krásné veliké lucerny, které umí vyrobit jen Lesní lid.
"Danueli, můj nejmilejší králi, přišel Lesní lid!" vykřikla jsem v trůnním sále a pak jsem se málem zhroutila na zem. Letossien mi podal do ruky lucernu a usmál se.

"Vítej v novém světě, královno Naimo."

Pohled

3. srpna 2014 v 20:05 | Ailiyah |  Básně
Za jediný laskavý pohled
očí překrásných
dávám vše, co mám
vléváš se mi do žil

Až se naše ruce znovu spojí
přivítám další setkání
co vše se setkává v nás dvou
neví snad ani Ten nad námi

V dalším polibku se mi znovu
rozplyne duše
roztaví jak horký kov
a znovu se slije dohromady

Jediný dotek
a celé tělo hoří i mrzne zároveň
plamen i sněhová vločka

dotkni se, nezůstaneš stejný

Zloděj spánku

3. srpna 2014 v 20:01 | Ailiyah |  Básně
Slunce včera nechtělo zapadnout
stále svítilo ve mně i v Tobě
a dalo mi poslední přání
jen, prosím, dnes usnout
pohledem přímým mluvím ke své noci
dej mi zítřek
zítřek po dalším snění

A tak jsem přivítala dnešní den
touhou po spánku
malé menší nejmenší nevyspání

Kradeš mi spánek
kradeš mi sny
můj krásný zloději
a oba víme,

co nejcennějšího sis ponechal