Červenec 2014

Šance

30. července 2014 v 22:50 | Ailiyah |  Básně
Projednou vím, co chci
celý život mít nablízku Tebe
tuhle šanci nenechám utéct

V temné noci
se vzbudit ze zlého snu
a moci sevřít Tvou dlaň
pevně stisknout,
znovu vpadnout do spánku

Po těžkém dni
přivítat večer polibkem
spočinout v objetí
položit tašky na stůl, jen se usmát
pohladit
přitisknout se
zůstat


Nenechám Tě jít!

Na cestu

28. července 2014 v 18:35 | Ailiyah |  Básně
Odplouvám na dalekou cestu
se vším smířená
bez bolesti
si vytoužím Tvoje břehy
a připluju tak blízko,
že ucítíš můj dech
dávno se nebojím
proplout skaliska
přemoci bouři
natolikrát ztracená teď mám kompas

Nejsem jako dřív
pár let už tady žiju
každým dnem s Tebou
přesto tolikrát mladší
tentokrát neprohraju

Někdy se prostě nedá
jen tak říct
nashledanou
na to jsem příliš blízko

Nenechám všechno zkazit
na to jsem příliš chytrá, pane Frajere

Držte si klobouky, jedeme!

Odplouvám na dalekou cestu...


Cestu k Tobě.

Zlý a Dobrý

28. července 2014 v 18:12 | Ailiyah |  téma týdne
Ehm, jak se k tomu vyjádřit? Každý člověk má svůj vlastní pohled na to, co a kdo je zlý...

Dobrá může být pizza,nová přítelkyně mého kamaráda Jaruška, králík může být dobrý nadvakrát, na talíři i na pohlazení, dobrá je muzika, dobré je počasí. Dobrý je Bůh...

A to zlo? Každý z nás má v sobě kousek toho zla, a je to jen naše věc, nakolik ho necháme ve své osobnosti a ve svých činech zvítězit...

Přečtěte si "Proč v ráji pršelo" a další moje básně!

Aili :-)

Proč v ráji pršelo

28. července 2014 v 18:08 | Ailiyah |  Básně
Možná to byly slzy
možná ranní rosa
nebo večerní déšť a bouře
mám pocit, že
v mém líbivém ráji
začne brzy sněžit, jestli
nepřijdeš

Ptám se, kde jsi
nechci znát odpověď
teplo uteklo
pozor, v mrazu snadno
zkřehnou pacičky
morčátek mladých

Řekni jediné slovo
zdi se zbortí
úzkost neslyšně zemře
Láska si drží
dlaň před ústy
- asi se nám směje -

Přijď
přijď jako déšť

do mého ráje

V zrcadle

18. července 2014 v 13:52 | Ailiyah |  Básně
Sundej naše dvoje malá sklíčka
vidím se v Tvých očích
jsi moje čarokrásné zrcadlo,
kde se dívka stává kráskou
kde pocity ustupují lásce
možná jsem všechno pochopila
----------------------------------------
Nemá cenu utíkat
hrabat se ve špíně uvnitř
chci se znovu a znovu poddat
pustit otěže
a podlehnout polibkům
jak krásné je zahodit rozum
------------------------------------
A tenhle nepříjemný reálný Rozum
mi káže cokoliv
ale já si kvůli němu nenechám
doživotně rozbít srdce
není lepší se podívat do zrcadla?
Místo rozumu vyhledat moudrost?
-------------------------------------------
Obejmout Tvoje živoucí tělo
je stokrát lepší, než držet v rukou
ledově chladnou racionalitu
všichni by říkali "rozejít"
já říkám "miluji"
najděte si své, já mám člověka

jménem Daniel

Ošklivá kačenka

17. července 2014 v 13:04 | Ailiyah |  téma týdne
Když vidím všechny ty kačenky a kachničky na řekách, tak mě to vždycky uklidňuje, nevím proč... A nebo potkat tu jejich drobotinu na rybníku... Ségra se jich bojí, a plavaly jsme, mířily přímo na nás jak nějací predátoři, no sranda... Jsou všechny nádherné a poklidné, sem tam kačer hupsne na kachnu, pak zas plavají k ostatním... Prostě kačenka nemůže být ošklivá!

Ale ten pocit ošklivosti má leckterá holka při pohledu na dokonalé photoshopové krásky v časopisech, na plakátech, videoklipy "hvězd"...

Stejně chce každá žena být krásná!

Přečtěte si básně :-)

Zmírání

15. července 2014 v 19:34 | Ailiyah |  Básně
Vyšeptalé a chladné slovo Láska
umírá, leží zbité
mlčení okolo hlučí a dělá rámus
nikdo neslyší tichounký pláč
-------------------------------------
Proč jsme tě udupali,
ty krásné velko - malé slovíčko
upřeli jsme ti právo
na naše vnitřní prostory
-------------------------------
Copak má nám, lidem,
zbýt jenom tělo?
Nechci ti jednou na hrob
hodit svoje květiny
-----------------------
Možná ale opravdu zemřeš
a pak vstaneš z mrtvých
o mnoho silnější
zářící
--------
Vlij se do mne
paní Lásko
neztratím tvou tenkou nitku
------------------------------------
(Neztratím ani Tebe
pane Frajere

vlastníš mé srdce)

Coming out - coming soon

13. července 2014 v 17:59 | Ailiyah |  téma týdne
S čím vším musí člověk vyjít na světlo? Se svou orientací? Se svým názorem na politiku - popřípadě se přiznat, že na politiku žádný názor nemám, protože mě nezajímá? Musí vyjít najevo i to, co si myslím o své nejlepší kamarádce? Stejně bych to nikdy neřekla, ne?

Ale co teda vychází najevo a přichází brzo:

povídka "Záhada pro Rozárku"! Kdo o ni stojí, pošlu mu ji na mail :-)

Záhada pro Rozárku

13. července 2014 v 17:57 | Ailiyah
1. srpna, pátek
"Proč je takový vedro? Zhasněte slunce, prosím... Další dovolená s rodiči a rozjíveným bráchou. Zase ho budu hlídat. Ale taky babiččiny neskutečně dobré borůvkové koláče, knedlíky plněné jahodami (vycpané knedlíky), a navíc děda slíbil výlet na Svojanov. Beru s sebou svůj náčrtník, krabici mých nejlepších tužek a novou knížku o anime, takže koneckonců... Stejně tam asi zůstanu i po odjezdu rodinky a budu večer diskutovat s dědou o ilustracích Daisy Mrázkové... Jo, děda je taky na výtvarné umění..." Takhle jsem uvažovala na zadním sedadle naší Fabie, jeli jsme z Loun směrem na Vysočinu. Venku bylo strašný vedro, už jsem se stihla polít Mirindou, brácha totiž do mě strašně šťouchnul a navíc to bylo tak napěněný, ach jo... Mamce bylo z toho horka špatně, tak se otevřela všechna okýnka, v autě byl pořádnej průvan a já dál přemýšlela.
Ale než vám to povím, teda: něco o mně. Už v září mi bude sedmnáct, jmenuju se Lucka Dotlačilová, moc ráda kreslím (to už je snad jasný) a chodím v Lounech na gympl do sexty. Nejdřív jsme byli strašně nadšení z toho názvu, celá třída se tomu chechtala, pak už to nikoho moc nebralo. Když mluvím o svý třídě - nic moc. Vlastně... Příšerný! Jsem totální outsider. V podstatě se se mnou nikdo nebaví, jen Alča a občas Heduš, to jsou takové napůl kamarádky. Ale když se mi všechny holky smějou kvůli trapnýmu účesu nebo staromódním džínám, tak se Alča a Heduš smějou taky. Asi si za to můžu sama. Nejsem přitažlivá, zábavná a tak. Spíš všechno pozoruju ze stínu... Někdy mi ta samota vyhovuje - ale většinou je mi smutno, že jsem prostě na okraji. A navíc mám docela špeky a velký břicho. Jedna cizí dáma si dokonce myslela, že jsem těhotná! Tak, to jsem já.
Když jsme konečně dorazili k baráčku s velkou verandou, už na ní stála babička a spráskla ruce:
"Vy už jste tady? A buchty jsou ještě v troubě. - Buchty!!!" Musela jsem se usmát, když babička běžela do kuchyně na poslední chvíli zachránit makové buchty. Děda vyšel ven, všechny nás povinně opusinkoval a na mě se pozorně kouknul:
"Že ty jsi zhubla! Však my tě s babi vykrmíme." Grr!
"Jako vaše prasátko," zašklebila jsem se. No, začíná to dobře.
"Tak jedem na ten Svojanov?" pravil bráška s plnou pusou, mamka ho trochu pleskla přes ruku:
"Tohle se nedělá."
"Já vim," odsekl. Konečně se táta odhodlal:
"Můžem jet klidně teď, po obědě. Ale ještě si dám dvacet."
"No to né, to jsou vždycky nejmíň dvě hodiny..." zakňourala jsem nespokojeně.
"Já - chci - na - HRAD!" bouchal brácha do stolu vidličkou. Táta kapituloval:
"Dobře, dobře... Tak jo. A vem si kšiltovku, lupínku." Bylo vyhráno. Narychlo jsem do batůžku sbalila i svoje "náčiní", našla jsem bráchovi kšiltovku (zmačkaná v peřiňáku) a už startovalo auto. Děda jel taky, babi ještě kynulo těsto na další buchty a k tomu všemu ještě výmluva v podobě zašívání ponožek.
Během cesty začalo pršet, táta nadával na ostatní řidiče:
"Blbeček, jede jak s hnojem"
"Předjel mě, tady si to pere devadesátkou, vůl"
"Traktor! Vidíte to? Před náma je traktor! Zahni, hele, tady máš zatáčku" a tak dáál... Dohrabali jsme se na hrad, za chvíli se nebe vyjasnilo - vzduch byl svěží a hlavně chladnější, než včera. Nikdo mě naštěstí nemohl nutit do červené pláštěnky. Do prohlídky byl ještě čas. Říkala jsem si, něco nakreslím, celej školní rok trpím obrovskou ztrátou inspirace...
Nechala jsem ostatní, ať si projdou areál a bavilo mě koukat se na lidi, kteří pokřikovali, jedli nanuky, smáli se vtipům, okukovali hrad a kdo ví, co ještě. Najednou mě zaujala holka s dlouhýma tenkýma copánkama. Měla na sobě černý šaty a hezký sandále, nalíčená jak nějaká gotička, ale jinak vypadala celkem normálně. V rukou držela velké klíče. Jo, to bude asi průvodkyně. Tyjo, to je přesně holka do mýho komiksu! Napadlo mě zeptat se jí, jestli si ji můžu nakreslit. Někomu to totiž vadí...
"Dobrý den, mohla... Mohla bych si Vás nakreslit?" odvážila jsem se.
"A proč?" vykulila s úsměvem oči. Nádherný modrý oči!
"No... Prostě... Vypadáte tak jako..." koktala jsem stydlivě. Vyschlo mi v hrdle. Jak jí to mám vysvětlit?
"Hele, já se jmenuju Rozárka. Přece si nebudeme vykat," podala mi hned ruku, pořádně ji stiskla a vymámila ze mně všechno o mým komiksu. Pak povídala spousta dalších věcí o kreslení, čas ubíhal a já dál a dál zaplňovala papír jemnými linkami. Před třetí zacinkala klíči. Za chvíli se k nám všichni dohrabali a prohlídka začala. Nemohla jsem ale myslet na nic jiného, než na tuhle princeznu, pořád jsem sledovala její obličej a každý detail do sebe zapadal. Je strašně hezká. Chytrá. Milá. A tak nějak pěkně upovídaná. Bezprostřední a příjemná. Ty jo... Takovouhle holku mít za kamarádku. Konečně bych se mohla vyprdnout na ty pipiny ze třídy. Rozárka. Venku u vchodu se ke mně hned přihnala s dotazem, jak ten obrázek vypadá a tak dlouho jsme ještě breptaly, až mě taťka musel doslova odtáhnout pryč. Jenže u východu ještě Rozárka zavolala: "Zítra je tu výstava historickejch aut!" Táta celej ožil, hned se začal ptát v kolik hodin, tutovka - zítra sem pojedeme znova. Super!
2. srpna, sobota
Tátu jsem samozřejmě nemusela vůbec přemlouvat, abysme na výstavu aut jeli. Ale všichni ostatní zůstali doma, mamka s bráchou se šli vykoupat a babi s dědou společně usnuli na lavičce před domem. Až v tu chvíli, kdy si mysleli, že jsme dávno pryč a že je nikdo nebude vidět... Já se ještě vrátila pro foťák, tak jsem s úsměvem a hlavně potichu obešla lavičku - jen, ať si odpočinou. Tentokrát vůbec nepršelo, správný srpnový vedro. Cestou jsem pořád přemýšlela nad tou zajímavou Rozárkou. Slíbila mi jednu svoji fotku, kde je na Fénixconu v úžasnejch šatech. Je strašně zvědavá, jak se bude ta její postava jmenovat.
Taťka okamžitě zaplatil výstavu a opustil mě hned u pokladny. Hned běžel "na auťáky", a taky mu bylo jasný, že mě tady někdo čeká - nechtěl zaclánět. Byla jsem mu za to ohromně vděčná, i za absenci otázek, které by mamka určitě měla:
"Proč je ta holka tak příšerně zmalovaná? Proč nosí v létě takový divný černý holínky?" No všeobecná spokojenost. Rozárka čekala u velkýho mercedesu, měla na sobě dlouhý gotický šaty a parádní boty s cvočkama.
"Ahoj!"
"Čau Luci! Tak co, už jsi mě namalovala? Mám taky ráda manga a anime. Vždycky jsem chtěla prostě bejt v nějakým tom komiksu..." usmívala se.
"Koukej, tady to máš černý na bílým. První verze."
"Tyjo to je luxus! Máš obrovskej talent. Určitě je spousta lidí, který tě obdivujou. A já teda taky." vyhrkla. Oči jí zářily. Za chvíli už mi dala Rozárka kontakt na jednoho známýho výtvarníka - ani jsem ještě neslyšela jeho jméno - hanba! Procházely jsme se, pak musela na prohlídku, tak jsem si sedla na trávník. Ale někdo mě hned vyrušil.
"Prosím, nevíte, kde bych tady sehnal zmrzlinu?" Takovej hubenej kluk s obličejem posetým pupínky...
"Tam je přece restaurace. Kupte si nanuk."
"Dík," usmál se. Má docela hezkej úsměv, ale jinak...
"Vy znáte tu... Tu průvodkyni? Teda - já jsem Tonda," představil se najednou.
"Lucka, ahoj! Ta průvodkyně - známe se od včerejška. Jmenuje se Rozárka. Potřebuješ od ní něco?"
"Ona by přece znala nějaký materiály o tomhle hradě, ne? Strašně mě to zajímá. Já jsem přijel hlavně kvůli těm pověstem..." breptal něco dál a já se bezděky podívala na jeho tričko...
"Ty jsi z Loun?" vyjekla jsem. Tričko s nápisem: ´Gymnázium Václava Hlavatého Louny´. Náhoda je blbec!
"Ty taky? To snad není možný! No, chodím na gympl. Budu za rok maturovat. Já tady kousek stanuju," řekl Tonda. A tak jsme si začali povídat. Furt se ptal na "pani průvodkyni". Rozárka má tady přes léto odpoledne brigádu, jinak pracuje v Poličce v archivu a bydlí kousek pod hradem, přímo ve Svojanově. Tonda stanuje u Kněževsi, chce studovat literaturu a je blázen do pověstí o hradech... Oba moc fajn, skoro bych si takové lidi přála za kamarády.
Rozárku ještě okupoval pán s obrovským foťákem, ale jinak bylo po prohlídce. Přišla hned ke mně. Tonda se jí hned ptal na ty knihy, řekla mu spatra asi tři různý publikace o Svojanově, docela jsem koukala. Vyzná se.
"Mě to strašně zajímá," plácal pořád Tonda, přitom mi bylo jasné, že o moc víc ho zajímá krásná Rozárka. Přemluvila mě, ať přijedu ještě zítra. A Tondovi slíbila strašně starou brožurku. Je tam prý všechno. Bylo jasné, že v Lounech mám od dnešního dne někoho na pokec.
3. srpna, neděle
Autobusem se dalo na hrad docela v pohodě dostat... Sice jeden přestup, ale vidina milé Rozárky a ukecaného Tondy všechno přehlušila. Viděla jsem ho, jak běží k bráně a musela jsem se smát.
"Máš ty pověsti?" spustil hned na Rozárku.
"Jo." Sedli jsme na chvíli u malé knížečky. já jsem komentovala obrázky a Tonda zkoumal kvalitu tisku.
"To je hodně starý, viď?"
"Jo, je to z roku 1939. Děcka, já už musím jít, sejdem se tady za půl hoďky, jo? Nebo o něco pozdějc," zacinkala Rozárka klíčema, odešla a zůstala jsem sama s Tondou.
"Já ti to přečtu, chceš?" usmál se na mě. A nečekal na odpověď, rovnou začal. Pověst o Rašínovi? To mě zaujalo, Chlap, kterej o půlnoci jede na ohnivém býku...
"Vidiš, tady píšou, že už Rašín nestraší. Ale na netu jsem čet´, že každou půlnoc..."
"Tondo! Nechtěl bys tady někdy o půlnoci zůstat?"
"Ty seš ale zvědavá holka," zíral pořád do knížky.
"Já chci vědět, jak to je. Co když tady fakt..."
"Blbost. To si přečti od Světlý Nemodlence. Starý pověsti... Je to hezký na čtení, ale jinak nesmysl."
"Máš strach?" rýpla jsem si.
"To teda ne! Nemám strach!" vyjel dotčeně.
"Takže dneska o půlnoci? Překecáme i Rozárku?"
"Takovýhle nápady..."
"Když říkáš, že se nebojíš, tak to dokaž."
"Dóbroš. Jo." zašklebil se. Plácla jsem ho po rameni, až jsem si teprv uvědomila, co dělám. Odkdy já, stydlivá Lucka, plácám kluky po ramenou?
Tonda dočetl celou tu knížečku, bavili jsme se o nočním výletě a přemýšlela jsem, jak tady do noci zůstat. Jak se dostanu domů? Ale Rozárku napadla dobrá věc, ukázala nám plakát o místní diskotéce.
"Jasně, řeknu tátovi, že chci na tu diskotéku!"
"A přespíš pak u mně," dodala nadšeně Rozárka.
"A myslíš, že tě tu táta jen tak nechá?" podíval se na nás Tonda nedůvěřivě.
"Jsem tady průvodkyně, tak mi snad bude věřit," mávla rukou Rozárka. Stačil jeden telefonát.
"Lucí, copak? Kdy přijedeš?" Nervózně jsem si žmoulala okraj trička.
"Mohla bych... Mohla bych tady zůstat přes noc? Je tady diskotéka."
"S novejma kamarádama?" podíval se na ně.
"Jsem už přece velká holka," pravila jsem rozhodně.
"To jsi."
"Prosím..."
"Tak budeš spát u Rozárky? Já pro tebe zajedu někdy dopoledne, jo? Ať se nemusíš tahat busem..."
"Tak jo, dobře. V pondělí v jedenáct u pokladny. Kdyžtak mamča ti zavolá, znáš ji. A nezlob."
Chtěla jsem přímo na hradě zůstat do půlnoci, na netu psali, že tady ten Rašín pořád straší, jinde zas píšou, že ne, ale Tonda furt brblal, že je to blbost. Chvíli jsem ho zase přemlouvala, Rozárka přemýšlela, jestli má doma nějakej nepoužitej kartáček na zuby. Dopadlo to dobře. Večer jsme se šli najíst do Rozárčinýho bytečku. Naštěstí měla svůj vlastní. Dobrá pizza, vypitá Kofola i dvoulitrovka Mirindy, kterou jsem měla s sebou, samozřejmě.
"Je super, že pro tebe táta přijede," promluvila první Rozárka, když jsme se po jedenácté hodině vydali směrem k hradu.
"Jo, mám dobrý rodiče." Pak zas ticho. Houkal sýček, vypadalo to i na bouřku. Při vší své zvídavé a frajerské statečnosti jsem se začala bát - silueta hradu, možná tady lítají netopýři. Sevřel se mi žaludek. Co jsem si to vymyslela? Třeba tady opravdu... fuj. Jednou jsme na táboře vyvolávali duchy, funguje to. A jsem moc ráda, že se nám tenkrát nic nestalo. Byli jsme k smrti vyděšení, ale jinak v pořádku. Až na ty zlé sny.
Byla taková tma, že jsme marně hledali měsíc. Spustila se pořádná bouřka. Kam se schovat? Skončili jsme na autobusové zastávce, promoklí na kost.
"Luci, co jsi to vymyslela," bručel naštvaně Tonda.
"Nezlob se na ni, copak může za bouřku? Náhodou, tohle je správná atmoška. Skoro strašidelný," ztišila hlas Rozárka. Ochlazovalo se, já tady snad nastydnu!
"Tak pojďte, jestli to chcete vidět."
"Běž napřed, Rozárko," řekla jsem unaveně. A šla.
Tonda se za ní bezmyšlenkovitě díval.
"Viď, že se ti Rozárka líbí!"
"Ale," mávnul rukou a trochu znejistěl. No jasně. Jenže já, sepraný oblečení ze sekáče, bez těch černejch očních linek... Prostě džíny, triko... Jasně, že se mu bude líbit takhle dokonalá gotička. Fííha. Možná malinko zčervenal, ale v té tmě to nemohlo být vidět.
"Hele, už tolik neprší. Pojď," naléhala jsem na něho.
"Já bych šel domů... Fakt si myslíš, že tam uvidíš rytíře..."
"Co když jo! Vyvolával jsi někdy duchy?"
"Ne," odseknul. Ale nakonec se mnou šel. Koukla jsem na mobil. Půlnoc. Něco bylo ve vzduchu. Divnej vítr. Profičel okolo mě, chladný proudy. A slyšela jsem, jako když... jako když se řítí kola.
Ztuhla jsem, odněkud zdálky na nás volala Rozárka, ale... Pak jsem to viděla. Takové zvláštní přízraky. Děsivá záležitost. Pořád se to blížilo. Dunění kol, hluk, něco profičelo okolo mě. Další. Další. A další! Ne, to jsou jen přeludy, namlouvala jsem si celou dobu. Ale tu zimu jsem cítila až u srdce. Asi to je sen, možná právě teď ležím u Rozárky v posteli. Ale pak se zablesklo, ozval se hrom. Chvění po celém těle. Ohnivý býk letěl po cestě. Klepala jsem se celá, zimou a strachem, přijel blízko, skoro až ke mně a křičel na mě nějak nesrozumitelně, až jsem začala křičet taky. To je příšerný! Jenže za chvíli mi vyschlo v hrdle, cítila jsem takovou hrůzu, jako ještě nikdy. Ale po chvíli, dlouhé jak století přízraky odjely a jen jsem viděla, jak se na mě Tonda dívá.
"Co blázníš, Lucko? Proč jsi tak křičela?"
"Vy jste to neviděli?"
"Co bysme měli vidět. Rytíře?" divil se Tonda.
"Vy jste to neviděli?" zopakovala jsem vyděšeně.
"Tak to budou nějaký halucinace, není ti špatně?"
"Sakra, je mi špatně, právě jsem viděla rytíře na ohnivém býku," vyjela jsem. Ve světle měsíce byl vidět jen hrad. Ještě, že to skončilo. Ale oni mi nebudou věřit! Nebo mě pošlou někde k psychiatrovi, že mám halucinace. Co mám dělat? Rozhodně už nikdy nepůjdu o půlnoci k hradu.
"To není normální. Cítíš se dobře? Jsi v pořádku?"
"Já jsem prostě viděla jen nějaký přízrak, nebo co. Ale tak strašně na mě ječel..."
"Zapomeň na to. Možná se ti to jen zdálo, bála ses..." Tonda se na mě díval zkoumavě a Rozárka mě spontánně objala.
"Dobrý, Lucko. Půjdeme domů. Udělám ti meduňkovej čaj a lehneš si."
"Jo, usnu, ale bude se mi to tom zdát," fňukla jsem a přišel záchvat pláče. Nechtěla jsem před nima vypadat jako srab a blázen, ten pláč jsem každopádně nepřemohla, Rozárka mě pevně chytila okolo pasu a šli jsme k jejímu bytu.
"To jsem zvědavej, co mi tahle bouřka udělala se stanem," ozval se Tonda.
Nakonec musel Tonda spát taky u Rozárky, pořád se bál o svůj stan, Rozárka se na mě usmívala, ale nechtělo se mi povídat, vyčerpaně jsem zalezla do postele. To ale budou sny. Vypila jsem si meduňku, byla jsem po ní příjemně ospalá, pomalu se mi otupily smysly a konečně jsem upadla do spánku. Ale zdálo se mi něco hodně zvláštního. Nebylo to ani moc děsivé. Prostě mi rytíř něco říkal, ale ráno jsem si pamatovala jen kousek věty: "Služba má, konce hledajíc..." Co se to se mnou děje? Měla bych to říct Rozárce? Buď jsem měla halucinace. Nebo je to záhada. Opravdová záhada.

Potmě potichu

12. července 2014 v 20:40 | Ailiyah |  Básně
Šeptat něco
do ranního ticha
vzklíčí dávné útěky
a mimo svět,
mimo sebe každodenně přicházíš
zvaný host do nezvaného ráje

Teplo uteklo
z prázdné náruče
patříš ke mně,
ať je to jakkoli
požírá nás láska
a nikdy jí neutečem

Nevím, co řekneš na dárek
radši nepočítám Tvé narozeniny
k čemu mé stáří, tvé mládí
víš, co řekl Balzac
stále je tu veliká, veliká šance
na Tvou první
a mou poslední

LOFE

Rozpomínání

9. července 2014 v 14:25 | Ailiyah
Hluboko v srdci,
pod vším za ta dlouhá léta
neznám jiné jméno,
než je Tvoje
- - - - - - - -
Teď už vím, že
zapomínat

je největší neřestí ducha

Malé odcházení

3. července 2014 v 20:45 | Ailiyah |  Básně
"I´d rather feel pain than nothing at all"
Three Days Grace, Pain
_____________________
Nevím, jestli se dnes rozešly
naše cesty
je v nás malé odcházení
zklamání po ránu
zklamání v prázdné posteli
zklamání za víčky
radši cítit bolest než nic
______________________
Jednou přijde ta chvíle
kdy budu poslední verše psát
zemře z nich papír
nastane čas ztratit a zabalit
minulost
_______
Poklady nejtemnější
dnes pod maličkým sklíčkem
nečekaně spatřeny
vydej ze sebe počet
__________________
Dobře, skousnout ret.
____________________
Jen doufám,
věřím,
vdechuji,

že tenhle boj nevzdáš

Vliv - pod vlivem?

2. července 2014 v 11:43 | Ailiyah |  téma týdne
O opilosti se občas říká: řídil pod vlivem. Jenže: my všichni jsme neustále pod vlivem! Svých hormonů, nálad, pod vlivem rodičů nebo jiných autorit, neustále na nás působí už jenom to, co jíme, dýcháme, čteme, vidíme v televizi...

Co je snad lepší? Oprostit se od vlivů a žít si, jak se mi chce, neposlouchat ty moudřejší a jejich rady, nakonec skončit jako troska... Nebo naopak se nechat sežrat úplně čímkoli, být jak větev ve větru, nakonec umřít pod všemi těmi vlivy?

Asi si snad aspoň dávat pozor, co do sebe pouštím, na to, co můžu zvolit. Jestli být pod vlivem alkoholu. Nebo pod vlivem dobré knížky.

Přečtěte si moje díla a přeju vám, aby vás to pozitivně ovlivnilo :-)