Únor 2014

Co (ne)dává smysl

19. února 2014 v 19:41 | Ailiyah |  téma týdne
Jíst rukolu, když mi chutná v mekáči.

Jíst v mekáči, když mám 110 kilo.

Mít 110 kilo, když chci být baletkou.

Být baletkou, když mě baví hokej.

Být hokejista z Pardubic a hrát za Mountfield Hradec Králové.

Hrát za Hradec Králové a přitom fandit v Soči USA...

pokračujte sami, co všechno nedává smysl...

První republika za prvé

19. února 2014 v 19:35 | Ailiyah
Chladné prsty zimy se mu zarývaly do kůže. Mladý muž v uniformě, asi třicetiletý, štíhlý - kráčí po zmrzlé stezce. Ještě pár kroků. Hlavou mu létají vzpomínky. Jsem Vladimír Valenta. Vracím se domů po osmi letech. Stále miluju Kláru, jsem si jistý, že mě matka považuje za vraha Klářiných rodičů. Chci ji přesvědčit o své nevině, chci najít toho mizeru, kvůli kterému jsem musel utéct do Ameriky. Tenkrát jsem ale utekl i kvůli Kláře. Vzala si mého bratra Jaroslava. Měl vždycky štěstí. Ale vzít si moji holku - dost silný kafe, bráško. Ale dost vzpomínek. Klára je nejspíš s Jaroslavem šťastná, nejspíš mají děti... Píchne mě u srdce. Jsem beznadějný romantik, já vím. Uvnitř v srdci tepou myšlenky: myslí na mě někdy? Když mě milovala, proč si vzala bratra? Proč vlastně chci jitřit staré rány? Uvnitř zemřu, až uvidím její štěstí, její krásné děti... Ale mám důvod, proč se vrátit. Chci vidět tátu. A chci to všechno vysvětlit mámě, jestli mi uvěří.
Tak do toho. Ještě pár kroků... Ne, prosím ne. Je pořád stejná, jako před lety. Světlé, vlnící se vlasy s přísnou pěšinkou. Nádherně modré oči. Ladné pohyby, její oblíbené šaty - pořád je nosí! Usmívá se. Ale pak se podívá směrem, kde stojím napůl schovaný za posledním domem v ulici. V ruce drží konvičku, asi chce zalít skleník, konvička s rachotem spadne na chodník, Klára se prudce nadechne a ze rtů jí splyne jenom: "Vladimíre..." "Ano, jsem tady." Snažím se vypadat vyrovnaně a mužně, ale nezmůžu se na nic. Stojíme proti sobě. "Je to už tak dlouho," zašeptá. "Kde jsi celou tu dobu byl?" Přijdu k ní a obřadně jí podám ruku (ten dotek!): "Vracím se domů." Pak zase mlčení, zaražený pohled. Minulost. Nakonec se Klára zmohla na úsměv a řekla jen: "Tak pojď. Tvůj otec bude mít obrovskou radost." A máš ji i ty? Uvědomil jsem si, že stále držím její dlaň ve svojí.
Otcova náruč. "Vítej, Vladimíre, vítej!" "Návrat marnotratného syna," pronesl bratr, ale pevně mi stisknul ruku. Maminka jen stála, lapala po dechu a zírala na mě. "Doufám, že už tu zůstaneš," pravil vážně táta. "Dokud se neožení," rýpl si Jaroslav. Tohle říkat neměl. Ale přemohl jsem zlost. Jsem doma. Osm let. Osm dlouhých let, plných nejistoty a války. Chtěl jsem začít nový život, ale místo toho jsem měl pocit, že se vracím do starého života, do zažitých kolejí. Najednou přišla do haly kuchařka a pozvala nás všechny do kuchyně. Táta zahalasil: "Bude to moc dobrý oběd! Máš přece rád vepřové, ne? Jsi hubený, ale to se spraví. Pořádně se najíme a všechno nám povíš!" "Asi nebude co povídat..." sklopil jsem oči na podlahu. "Hlavně, že jsi zpátky doma. To se musí oslavit." Zachytil jsem Klářin pohled. A měl jsem pocit, že se na mě dívá tak, jako před lety. Probouzí se to, staré rány. Kláro.
Celý oběd jsem vyprávěl, i když se mi to říkalo těžko, maminka se tvářila upjatě, což mě ničilo. Jaroslav si občas rýpl, ale atmosféra byla celkem přívětivá. Toužil jsem nedívat se na Kláru. Po jídle mi bylo špatně, skončilo to zvracením. Mohlo mi dojít, že se nemám cpát, když jsem byl dlouho zvyklý na špatnou (a hlavně nedostatečnou) stravu. Přišly ke mně dvě zvídavé dívenky. "Pane, nemá se hltat," pravila přísně Eliška. Klářina dcerka. Má opravdu krásný život. Ale cítil jsem tíhu prvního setkání. Přišel jsem do svého pokoje - všechno jako dřív. Musel jsem schovat svůj deník s kresbami Kláry, tolikrát jsem se pokoušel dát to všechno na papír, hlavně ten obraz z myšlenek, její tvář. Netušil jsem, že Klára deník najde. A už vůbec jsem netušil, jak se u tohoto nálezu bude cítit.
Později po večeři jsem celý unavený z dlouhé cesty unaveně otevřel dveře svého pokoje a překvapil tam Kláru. S deníkem v ruce. "Přišla jsem... Přišla jsem ti dát pár vypraných košil - do skříně," zakoktala. Přišel jsem k ní. "Krásné kresby..." Prohlížela si obrázky vojáků, obyčejné tahy tužkou, ale stejně ji nejvíc zaujaly její vlastní portréty. "Neměl jsi ani fotografii... Nebo ano?" "Ne, to je podle paměti. Moc dobře znám tvoji tvář," usmál jsem se. Trhla sebou. "Promiň. To jsou jen vzpomínky, Vladimíre. Každý teď máme svůj život," řekla rozhodně a odešla. Má pravdu. Mám svůj vlastní život, do kterého Klára už dávno nepatří. Měl bych být rozumný. Je to žena mého bratra! Přesto, probouzí se to ve mně. Je pořád tak krásná. Jen na čele drobné vrásky. Je šťastná? A jsem já vůbec šťastný, když ji tu vidím? Dcery, které má s jiným mužem - šťastná rodinka? Lehl jsem si na postel. Teď musím především očistit svoji pověst. Nikoho jsem nezabil. A hlavně musím zapomenout na svou lásku ke Kláře. Má muže, má manžela, opakoval jsem si pořád dokola.
Usnul jsem až k ránu. Celou noc se mi hlavou honily myšlenky, několikrát jsem vstal a četl kousek ze staré otcovy knihy, která ležela na stolku... A pak jsem upadl do neklidného spánku, plného zlých snů. Probudila mě až služebná. "Pane Vladimíre! Otec Vás očekává." S námahou jsem rozlepil oči. "Promiňte, ano... Určitě, hned jsem dole," zamumlal jsem ospale. Rychle, navléknout si šaty, které mi tahle milá dívka vyžehlila, a pak honem vstříc novému životu. Tatínek na mě čekal se snídaní. "No dobré ráno! Takhle vyspávat," pokáral mě s pousmáním. "Dobré ráno, promiň, měl jsem příšernou noc." "To vidím. Vladimíre, podívej se, chci tě vzít k nám." "Do fabriky?" "Ano, ano. Přesně tak. Potřebuješ přece dobrou práci." Zhluboka jsem se nadechl. "Já vím, není to zrovna tvůj sen, ale prosím - přijď se aspoň podívat. Poslední dobou nemáme zrovna úspěchy. Potřebuju tě," přiznal táta. "Dobře, půjdu s tebou." Ještě nikdy jsem ho takhle neviděl. Netahal jsem z něj informace, co se s "Valenta Vehicles" děje. Ale když jsme vystoupili z vozu, bylo mi vše jasné.
"Peníze! Kde jsou naše peníze?" "Chceme výplatu." Pár výkřiků, ale pak se z davu vynořil jakýsi zástupce dělníků. Výřečný muž ve středním věku. "Pane Valenta, nedostali jsme výplatu, už třetí měsíc. Máme velkou nejistotu, a pokud to bude takhle pokračovat, chlapi chtějí stávku. Takhle to dál nejde. Co naše rodiny?" "Já vím," odpověděl otec. "Svoje dostanete." "Ale kdy?" vykřikl pihovatý mladík. "Na mě se můžete spolehnout. Peníze seženu, slibuji. Musíme je dostat, máme na ně právo, určitě nám všechno proplatí. Je to opravdu jen otázka času." "Nevěřím Vám," odfrkl si mladík. "Znáte mě dobře. Byl jsem k vám přece vždycky spravedlivý. Cítím s vámi, není mi jedno, co se děje. Peníze budou." "Já Valentovi věřím," pronesl zástupce. "Je to čestný člověk - to přece všichni víme!" Dav zahučel. "Do června vyplatím všechno. Slibuji!" "Dobře," pravil zástupce. Dělníci se nespokojeně rozešli. Tak proto. Táta potřebuje doopravdy pomoct. Došlo mi, jak. Aspoň jednou mi ta uniforma k něčemu bude.
Nastoupili jsme s otcem do vozu. "Moji chlapi musí taky z něčeho žít, a máme na to přece nárok! Nejlepší možnost - jít k vyšším, než jsme my." Tátova slova byla stručná. Za půl hodiny už jsme otevřeli velké dubové dveře a vešli dovnitř. Ministerstvo. Sekretářka otci pořád opakovala, že pan ministr nemá čas. Pak jsem ale zaklepal na dveře kabinetu já sám. Uniforma doopravdy zapůsobila. Sekretářka trochu zbledla a pak mě pustila. A za mnou i tátu. Pana ministra ale naše problémy viditelně nezajímaly. Seděl nad stolem plným lejster. "Mám tu daleko důležitější záležitosti, pánové. Jsme po válce. Musíme řešit spoustu problémů, závažných a neodkladných." "Ale my na to přece máme nárok!" "Vyřiďte si to s Vídní," mávl ministr rukou. "To už jsme zkoušeli, poslali nás k vám." "Prosím, vyřešte to sami, nejlépe, jak budete umět. Můj čas je drahý. Mám práci. Promiňte." Sekretářka se na nás výmluvně podívala. Hotovo.
Bylo mi líto, že jsem otci nijak nepomohl. Ale důležité bylo, že jsem to zkusil. Jeli jsme zpátky, ale já nic nevnímal. Moc věcí najednou. V polední přestávce jsem chtěl zajet k domu Léblových, Klářiných rodičů. Netušil jsem, že tam zůstanu o dost déle a že mě bude otec hledat. Vyskočil jsem rychle do sedla. Vila stála kousek od fabriky, vkročil jsem tiše do mírně zchátralého domu. Všude ticho. Procházel jsem místnosti, na svém místě trůnil černý klavír - koncertní křídlo - kolikrát na něj Klára hrála? Už jsem chtěl jít zpátky, stejně jsem svou zvědavost utišil, pořád je to ten starý dům, a tady chci přijít na stopu tomu zločinu. Neodolal jsem a zahrál jsem jen pár tónů. Chyba. Uslyšel jsem rázovité kroky.
"Co tu děláte?" "Zkouším, jestli ten klavír není rozladěný," usmál jsem se s převahou. "Tak ale pryč!" "Kdo jste, že mě chcete vyhodit jak malé děcko?" "A kdo jste vy?" odsekl podsaditý chlap. "Já jsem Vladimír Valenta," vztyčil jsem se od klavíru. Chytil se za ústa a pak mě popadl do pevného sevření. "Jo! Vrah! Vrah Léblových!" Tak on to ví - ví, že Léblovi neodjeli do Ameriky. Možná ale ví, kdo je zabil doopravdy. A teď má krásnou šanci obvinit mě. Je pravda, že tu noc jsem tady byl - ale v životě bych na ně ani nevztáhl ruku. Byl jsem jen opilý a zraněný. Ta strašná noc...

Klára ve světle růžových šatech, bratr Jaroslav v kvárdu. Rodiče - moje i její. Mísa se sladkostmi. Zásnuby. Strašně jsem se opil, poprvé a doufám naposled ve svém životě. Trochu jsem ještě vnímal, ale ke konci, když hosté odcházeli, jsem zmučeným hlasem prosil: "Kláro, prosím, Kláro - řekni jim pravdu! Miluješ přece mě! Miluješ mě!" Klára měla slzy v očích a ztěžka dýchala. "Vladimíre," odstrčil mě otec. "Ovládej se," sekla po mě pohledem matka. "Ne, to nesmíte! Jestli mu ji dáte, tak vás zabiju!" vykřikl jsem ještě v opilecké agónii. Ale to už mě otec popadl za paži a pevným stiskem mě odvedl pryč. "Co blázníš? Tvůj bratr ji miluje! Copak si to neuvědomuješ?" Tlumeně jsem zasténal. V náprsní kapse dopis od ní. Na konci jen: "Loučím se, můj milovaný Vladimíre. Odpusť mi. Klára." Pak už si pamatuju jen to, že jsem potají zůstal v domě Léblových. ale svou opilou výhružku bych nikdy v životě neuskutečnil. Nejsem mizera. Jen jsem se tam potichu vztekal a ráno jsem se vzbudil v napůl otevřené skříni. V hale leželi mrtví Léblovi. Musel jsem. Musel jsem zmizet.
Vzpomínky přerušil ostrý hlas hlídače. "Já to tady hlídám. A teď už tě konečně mám, vrahoune. Přece se zločinci vrací na místo činu, nebo ne?" Ten blázen byl silnější než já. Připoutal mě k potrubí a sliboval mi četníky. Ale dřív než oni dorazil táta. "Co se tu děje?" zahromoval. Pokoušel jsem se nějak vykroutit z pevného sevření provazu, nešlo to. "Okamžitě rozvažte mého syna! Jak si můžete dovolit..." "Zabil Léblovy!" Otec otevřel naprázdno ústa, a pak se podíval chlápkovi přímo do očí. "Tak dost!" Malým kapesním nožíkem rozřezal provaz. "Vy to nevíte? Nejeli do Ameriky, jsou mrtví!" "Přestaňte, nebo zavolám četníky!" "Už jsem je volal," zkřivil chlápek obličej. "Ty mizero," ohnal jsem se. "Opovaž se, opovaž se na mě sáhnout, vrahoune," opakoval. "O co ti jde, ty hlupáku? Můj syn by nikdy nikoho nezabil. Je to čestný muž." "Ano? Opravdu? A proč se teda skrejval tak dlouho v tý Emerice?" Otec začal přemýšlet. "Vaše žena to taky ví, pane Valento," přisadil si Mizera. Najednou sebou táta trhnul. "Žejo! Něco Vám řikala! Tak je to tady. Podívejte se na něj, na vrahouna!" "To není pravda!" vykřikl jsem rozčileně.

"Jdeme zpátky. Hledal jsem tě dlouho, v práci mě potřebují," uzavřel situaci táta a dal mi ruku na rameno. "Co ti maminka říkala?" zeptal jsem se opatrně. Šli jsme ke dveřím, kde nám cestu zkřížili četníci. "Zabil Léblovy!" přispěchal Mizera, mával holí. "Vy mu věříte? Jen se na něj podívejte, je to blázen," mávnul rukou otec. Ale četník vytáhl zápisník. "Pane Vladimíre Valento, Vy jste byl na místě činu, že ano?" Málem se mi podlomila kolena. "Byl jsem tady." "Vidíte? Je to pravda!" vykřikl znovu Mizera a zabušil holí do země. "Proč jste zůstal tak pozdě v noci v cizím domě?" "To je složité, nemám čas to celé vysvětlovat." "Ale je Vám doufám jasné, že jste hlavní podezřelý? Váš útěk... Tady - ehm - hlídač Vás našel. Připravte se, že budete mít problémy," pronesl klidně četník. "To je hloupost!" vykřikli jsme s tátou zároveň. Četník si povzdechl: "Možná. Ale smrt Léblových vyšla najevo až nedávno, dosud si všichni mysleli, že se nachází v Americe." "Kdo Vám to řekl?" zaujala mě ledabylá poznámka. "To není Vaše starost." Četníci si zapsali moji adresu, upozornili mě, že ve vlastním zájmu bych měl spolupracovat a pak důstojně odkráčeli. Mizera plivnul na zem, těsně vedle mých bot. Měl jsem co dělat, abych ho nezačal bít, ale byl silnější, než já.