Prosinec 2013

2013 draků

24. prosince 2013 v 14:37 | Ailiyah |  Próza
Končí rok 2013, a tak píšu spešl vánoční pohádku o:

2013ti dracích!

Bude to tak trochu sranda, takže berte všechno s rezervou! :-D A samozřejmě využívám svět ze Stříbrného rytíře, jak jinak...

*******************Dračí Vánoce*******************************

Ve veliké sluji blízko města kouzelníků Ell Nio žilo dva tisíce třináct draků. Jeden lepší než druhý. Největší z nich byl samec Vendret, nejzasloužilejší matka Isi Tiluvina. Ta už za svůj život porodila tisíc malých dráčků, kteří samozřejmě rostli rok od roku, pokaždé větší oheň z tlamy. Jednoho dne se malé dračí mládě s roztomilým jménem "Curášek" rozhodlo, že už nechce být roztomilé. Jsem přece drak, říkalo si. A ze mě musí mít lidé strach. Ale bohužel, z Curáška opravdu žádná hrůza nešla, malý zelený uzlíček, podobný spíš žabce než drakovi. Ale Curášek se vydal na svou cestu.

Isi Tiluvina podpálila hubou troubu a pekla cukroví - kousek pečené princezny, nadívaní princové, no prostě víte, co žerou v pohádkách draci. Jenže když zavolala Curáška, aby ochutnal marokánky, nikdo se neozval. To je divné, on má tohle cukroví nejradši, však ho taky peču z kvalitního materiálu (kouzelníci dodávají své nepřátele drakům k jídlu)... Co se s ním stalo? A tak celá dračí sluj, všech dva tisíce dvanáct draků, všichni začali hledat nejmenší mládě. Měli ho rádi, byla s ním legrace. Malé děti občas mají chuť utéct z domova. Ale zrovna dnes?

Curášek se toulal okolo města kouzelníků. Dovnitř za hradby radši nepůjdu, kouzelníci by se mě stejně nebáli a ještě by mě začarovali. Chce to nějaké malé zvíře, které by se mě doopravky pořádně VYDĚSILO, přemýšlel. Vybafl na malého králíčka u lesa, ale ten, když ho spatřil, tak se začal smát a ani ho nenapadlo utéct. Ach jo. Zkusil ještě chrlit oheň na liščí mládě, ale z tlamičky vyšel jen smradlavý dým a lištička jen kroutila hlavou, popřála mu hezké Vánoce, a řekla mu: "Ty jsi ale roztomilá žabička!" Což tedy Curáška příliš nepotěšilo.

Isi Tiluvina mezitím vyslala Vendreta a nejsilnější draky na pátrací akci. O tohle mrně by nerada přišla. Co kdyby ho ulovil orel? Co kdyby se utopil? Ale draci byli unavení po včerejším lovu a odmítli kamkoli jít, cpali se princeznami, Isi Tiluvina se pěkně naštvala. "Jdu ho hledat sama! Hlídejte pořádně troubu, lenoši, mám tam nejlepší kousek." A vyrazila s těžkým srdcem na cestu.

Kousek u lesa potkala králíčka, pak i lištičku a oba jí ochotně ukázali cestu. Jen se jim nechtělo věřit, že je to drak, oba by spíš věřili, že je to žabka, však víte. Najednou dračí máma spatřila svého nezbedného synka u malého rybníčku, jak smutně sedí a pokouší se vyděsit ryby. Rozpřáhla křídla, vzala ho drápama do náruče a vykřikla: "Curášku, kde jsi celou dobu byl! Tys mě ale vyděsil!"

A tak se přece jen Curáškovi povedlo někoho vyděsit. Svou mámu, útěkem z domova.

Milé děti! Nikdy neutíkejte z domova :-)

K-o-n-e-c

Story for my friend Jake :-) procvičujeme angličtinu s Aili

14. prosince 2013 v 16:07 | Ailiyah |  Próza
A little shaddow of your wings...

I can still remember how it happened. One day I was standing in the park and leering at girls. It was pretty cold Sunday, nice evening in winter. I could smell the snow in the air. I went to the city, smoked a cigarette and then I walked home. It took nearly one hour, oh, I love walking... A path with cold snowflakes, hands in pockets. A wiew of the woods. Suddenly I smellt something in the air. Something I knew very, very well. Yes. The fire.

When I was a little child our home burnt down. I´ve been having really disgusting nightmares for two years. But that time, standing near the woods, with the worst thoughts and expecting the wildfire, I felt some strange fire in me. Fire burning my soul. It seemed to be snowing again. I ran and ran. Near to the woods I stopped running and started to cough. Damn!

But this nice snowing became an great snowstorm. The fire had no chance. Only few needles was burnt - this was the bad smell. "OK. Maybe I can go home," I said to myself. But - how can I go home in this terrible snowstorm? And then, listen: then I saw an angel. She - this angel was nice blue-eyed girl - came to me and told - heavenly, sweet voice - to me: "Come on. Surely you will go home. With me, of course. No fear, darling. Come, take my hand." I was staring at her two long minutes, and she started to sing. Something like "Joy to the world..." - do you know this carol? I was enchanted. But I took her hand. It was cold like autumn rain.

"Christmas are coming, love," she said and gave me a big hug. "Are you an angel?" "Of course I am." "So... Why are you so cold? You seem like some kind of snow angel, I don´t know how to say it..." "Of course I am." I felt like I was frozen inside. "Nothing will happen to me?" I asked. I was a bit frightened. She looked in my eyes. "Hey, angel, I am afraid of..." She said nothing. I started to shiver. "I need a cup of hot tea, a big blanket and..." "A fire? You had a fire." "But it started to snow." "Yes." She smiled again. "Huh, do you understand? It is very cold tonight, and this snowstorm... I could die here!" "OK. And are you afraid of death, honey?" I looked at her hair, they seemed to be as white as a snow. Snow everywhere. I was thinking about it, slowly and too long. She laughed. Then I said: "No. I´m not. No, not really. Maybe... A little bit..." My heart was colder and colder. "Yes. I am."

"And... Do you know who I am?" "Give me a chance! Please!" I whispered, I was so scared! "I wanna go home, look, I have a nice cat. Amanda´s her name. She needs me." "Don´t be afraid. You won´t die. If I wanted you to be dead, it would be much different. Come!" Suddenly we started to fly. Snowflakes whipped my face. I closed my eyes. "Here. Here´s your home. Remember, you are alive. This is my present. Merry Christmas!"

I have never seen her already. I drank my tea, sat on my couch under the blanket, the fireplace was burning, making nice hot atmosphere and my cat Amanda came to me. "What kind of angel has rescued me?" I thought she was snow angel. She gave me life.

This happened three years ago. But today... I had a nice dream about heaven. I saw my angel, my kind and amazing snow angel. I want to live again and again, like that cold evening. But her wings were so awesome...

nová povídka :-) opět Lucka, Tonda a Slávek

13. prosince 2013 v 0:24 | Ailiyah |  Próza
"Tak jedeš, nebo ne?" "Mn se nikam nechce, Tondo. Musím se ještě naučit..." "To jsou výmluvy jak pro mámu. Pojeď s náma. Budeme tam všichni, celej klub outsiderů," usmál se můj novopečený partner. Podívala jsem se na něj, jak tam stál u stolu, s prosebným úsměvem a rukama v kapsách odrbaných džín. "Jo. Pojedu. Ale půjdeš si se mnou a s Di koupit nový kalhoty. Tohle je hrůza." "Jaká hrůza? Moje nejoblíbenější..." "No právě! Vypadáš v nich příšerně. Teda... no prostě chci říct, že v nějakejch... jinejch bys vypadal dobře." Zamotala jsem se do toho, ale Tonda není urážlivej a nedůtklivej, takže nad mojí kritikou mávnul rukou. "Di to zaplatí, znáš ji."

Šli jsme směrem do centra města. U kostela jsme potkali Tondovu ségru a ta nám nápad "koupit nové kalhoty" schválila. Tonda se šklebil, vyzvedli jsme na nádru Dianu se Slávkem a šlo se směrem k Lidovce. Nakonec ale Di zavelela, že nové kalhoty koupíme v Hradci, že se tam chce stavit do Atria a že v Gatu mají skvělý džíny. Mluvila tak dlouho, že jsme všichni kapitulovali. Nojo. Ten náš slavnej výlet do Hradce Králové.

Slávek studuje v Pardubicích, teď už na doktorským, a jeden jeho kolega bydlí v Hradci. A ten ho zve na víkend, teda: zve nás všechny. Je to nějakej slavnej biolog, a chce nám ukázat místní přírodu, slíbil nám i Jiráskovy sady s odborným výkladem. Prostě víkend u šílenýho biologa, to se mám na co těšit. Ale aspoň už se nebudu muset stydět za ty Tondovy džíny a Diana mi zas koupí triko a vyslechnu si další vtipy. Proč ne.

"Mám práci, mám práci, mám práci!" vykřikla Diana - právě, když jsem vycházela ze dveří gymplu. Strašně jsem se lekla. "Tys mě vyděsila!" zamračila jsem se na ni, a pak jsem si uvědomila, co vlastně řekla. "Jo? A kde?" "No představ si, tady v Lounech! Budu konečně napořád bydlet se Slávkem! A budeme spolu chodit nakupovat! To bude super, co?" pištěla svým vysokým hláskem. A jéje. Nákupy, to nesnáším. "A pomůžeš mi vybrat svatební šaty." "???" "No, Slávek říkal, že jestli ho budu štvát, tak si mě vezme." Obě jsme se rozesmály. Ze dveří vyběhly moje spolužačky, závistivě se podívaly na moji kamarádku a s šeptáním odhopsaly pryč. Diana je prostě reprezentativní. Jasně červené lodičky a k tomu sladěná kabelka, decentní zlaté náušnice, béžový obleček, dlouhé, upravené nehty a perfektně opálená pleť - solárium plus moře. Milý, profesionální úsměv. "Asi mi závidí, že jsi moje kamarádka," podívala jsem se na ni. "To asi jo. Slávek mi včera řekl, že jsem bohyně," prohlásila Diana vážně a pak smutně dodala: "Jenže vzhled není všechno." Bohužel.

Tašku jsem hodila do kouta a sedla jsem si na malou barovou židli. Slávkův byteček byl útulný a my čtyři jsme se do něj vcelku vešli. "Čili, vážení... Takto vypadá náš plán. Odjezd jsem stanovil přesně dle jízdního řádu a spánkového deficitu mé přítelkyně, čili čtrnáct dvacet pět," pravil důležitě Génius. "Bude to pro mne čistě pracovní cesta, takže ty ´parties´ oželím. Zábavu si zorganizujte sami. Diano?" "Takže zítra, lidičky, beru s sebou svoji kreditku, takže se o nic nestarejte. V Hradci se dobře vyznám, Dan je fajn, miláčku, viď, že má domácí kino?" "Ano, zajisté. Jsou to zámožní lidé." "Aha, tak proto se do pokoje pro hosty vejde osm lidí, co?" vykřikla jsem vesele. "Přesně tak. Ještě tři lidi tam budou s náma. A v sobotu se jde na disko," dodala Diana. Slávek ztuhl. "Cože? Tři plus čtyři plus jeden?"


Následujících deset minut se Slávek rozčileně dohadoval s Dianou, a neměli jsme odvahu nebo sílu zasáhnout. Nakonec Diana vypískla: "Tak dost!" Slávek ji probodl pohledem. "Uklidni se, miláčku. Podívej - je tam ještě jeden pokoj, pracovna. Jeho táta nebude doma, tak jsem dohodla, že můžeš bejt v jeho pracovně a dělat si tam, co chceš, je to odhlučněný. A na tu diskotéku s náma nemusíš." "Já jen vskutku nechápu, z jakého důvodu mi to Daniel nesdělil celé?" "Proč? To je jasný, rozčílil by ses. Ode mě to líp přijmeš," usadila ho Diana. Slávek měl pozoruhodnou schopnost se rychle uklidnit, a teď ji využil. "Dobrá tedy. Čili: zítra!"

Češi

10. prosince 2013 v 19:35 | Ailiyah
Dovolím si jen pár typických vět, ve kterých je použito slovo: "Češi"

Češi, do toho!!! (hokej)

Češi, to jsou pěkný prasata! (cizinec či uvědomělý rodák, stydící se za ostatní občany své země)

Češi mají další trapas. (v novinách o dalším zajímavém činu prezidenta - ať už jde o V.K. nebo nově M.Z.)

a ještě věta s trochu jiným tvarem slova "Češi":

ČEŠKY JSOU NEJHEZČÍ NA SVĚTĚ!

:-)

P.S.: mrkněte se na moji novou povídku pod hlavičkou "Mořee" anebo na "Appocalypciu"