Listopad 2013

Písař Letossien vynalezl termosku!!! čtěte

30. listopadu 2013 v 21:22 | Ailiyah |  Próza
Chvíli jsem seděla v knihovně, bylo to tak trochu čekání na to, až Danuelovi skončí jeho povinnosti. Dívala jsem se ven z okna, neklidně a s nepříjemným tušením, že se zas něco stane. Všimla jsem si, že se začalo stmívat. Že by už byl večer? Chodbou dusaly čísi kroky. Byl to zahradník. "Paní Naimo! Stmívá se. Víte o tom?" Probrala jsem se z letargie. Vyšla jsem za zahradníkem ven a konečně mi došlo, že se pomalu šeří, podívala jsem se na velké sluneční hodiny u východu z paláce - nefungovaly. "Jsou asi tři hodiny odpoledne, a v tomhle ročním období se stmívá okolo šesté. Ano, ty hodiny jsou teď k ničemu." Pak jsem konečně našla odvahu podívat se na nebe. Slunce... Lekla jsem se. Něco ve mně prasklo. Slunce bylo... Ne, to nemůže být pravda! Slunce bylo šedé.

Danuel dal okamžitě povely rychlým jezdcům. "Šlechtě, čili všem mužům, jejichž jméno končí na -en, vzkažte, ať se dostaví do Aghaton. V plné zbroji. Marlien bude potřebovat pomoc. Přijde sem s Oarem." Když jsem k němu přišla, řekl mi, co právě všem vzkázal. "Není to... Víš..." "Naimo, mluv se mnou na rovinu." "Není to hloupost?" vykřikla jsem. "Prostě, dáváš jim povely, ale Marlien je někde u Dobra! To je duchovní boj, Danueli." Podíval se na mě s rozhodností krále. "Mám dopis od Marliena." Trochu jsem se zachvěla. Sedli jsme spolu, zatímco podkoní sedlali koně a úředníci psali vzkazy ve všech nářečích naší země. Danuel s ustaranou vráskou na čele rozbalil elanzapinový list se zvláštním písmem. No jasně, šifra. Stará známá, tu zvládneme i bez Letossienovy pomoci.


Milý králi Danueli,
špatné zprávy. Měsíční bůh na sebe vzal podobu plamene a jeho služebníci hodlají bojovat. Pod štíty s motivem stříbrného plamene vyrazí armáda mrtvých bojovníků. Mrtví - čili nemůžeme počítat s tím, že bychom je zabili. Zničí je možná sníh, ale ten už přestal padat. Modlete se k Dobru a vyzbrojte se. Zkuste vymyslet nějakou možnost, jak zachovat sníh. Je to dar Dobra. Přiznávám se, že si poprvé ve svém životě nevím rady. Bratrovi vzkažte, ať se podívá do police za dveřmi. Mám tam knihu bez názvu, je o konci a posledních časech. Třeba tam budou pokyny. Nevím. Mám strach, ale vy ho nemějte. Přijde k vám brzy Oarus. Já zatím prodlévám u samotného Dobra. Věřte mi, že jeho říše přijde, ale bude vykoupena mnohou krví a mnohým utrpením. Kéž bys ty i tvoje milovaná do ní vešel v pořádku. Láska, Danueli. Někdy pomůže jen láska. Promiň mi mé nevrlé chování.

přítel Marlien

Tyto zprávy nás opravdu nepotěšily. Letossien studoval knihu bez názvu, šlechtici se srocovali v Aghaton, Danuel se ponořil do modliteb a utvrzoval své srdce, sluhové leštili zbraně a nakonec přišel ten, kterého jsme s nadějí čekali. Posel Oarus. "Dobro s tebou, Danueli. Děláš dobře, že pečuješ více o věci věčné, než o broušení svého velikého meče." Danuel se usmál. Oarus mi pokynul, abych vešla do trůnního sálu. Byl jeden z mála, který uznával ženy jako rádce. "Co s tím sněhem?" "Je to doopravdy naše největší zbraň," prohlásil tiše Oarus. Najednou přiběhl se šťastnými výkřiky Letossien. "Něco mám! Podívejte!" Držel v ruce zvláštní krabičky. "Co s tím, písaři?" "V tom se může uchovávat sníh! Můj nejlepší vynález! A vyrábím ho i s pomocí lisu. Potřebuji co nejvíce mědi a také dřevo, kvalitní hřebíky..." "Počkej, všechno nám to v klidu řekni," snažili jsme se ho usměrnit. Ale to už tahali dva sloužící do tiskárny klády, pytle s hřebíky a rezavé kousky železa a mědi. To bude cirkus.

Ale zjistili jsme, že Letossienův zvláštní vynález má opravdu moc sníh uschovat. "Na tři dny, pane," oznámil písař udýchaně výsledky své práce. "Jste skvělý, Letossiene. Zítra naberte sníh. Armáda mrtvých je na pochodu," podíval se na nás vážně Oarus. Najednou mu v ruce zasvítil temně stříbrný meč. "Pamatujte, stříbro je původem od Dobra. Měsíční bůh ho zneužil. Ale má svou moc, a sama ho zničí. Tento sníh uhasil plameny. A uhasí i zkřivené duše mrtvých, kteří jsou povoláni do války. Ale připravte se na velké utrpení."

Druhý den přišla do Aghaton armáda Lesních lidí s velkými lucernami, které neuhasly. Byl to zázrak Dobra. "Ano, je tu velké šero. Děkujeme!" usmál se na ně Danuel. "Tento den bude dnem Luceren. Budete si ho připomínat," pronesl vážně Oarus. Všechno s ním bylo tak osudové, že jsem se bála čím dál víc, co přijde. Třetí den se to stalo. Marlien s ohnivým mečem přiklusal na rudém koni. "Chtějí válku. Mají ji mít. Dar Dobra je všechny zničí. Tak věrní! Do boje!" zakřičel Oarus hlasem, který otřásl zemí.

Slunce zrudlo. Těžké tmavé nebe. Pak jsme uviděli mrtvé. Ženám bylo špatně a s úpěním se schovaly do domků. Děti plakaly. Já jsem ale zůstala po boku manžela. S dlouhou dýkou. Všichni jsme v rukou pevně svírali ukrytý sníh. Mrtví neměli žádného vůdce. Bezhlavě se na nás řítili. Se smluveným výkřikem jsme se dali do bitvy. Sníh a krev létaly vzduchem. Sotva jsem se vypořádala s jedním mrtvým, letěl na mne další. Sníh ale fungoval. Stále více bojovníků padalo zpět do říše stínů. Každý z nás živých byl zraněný. Muži padali. Bála jsem se o všechny, ale nejvíc o Letossiena, nezkušeného v boji. Nesnesl by pomyšlení, že nevyrazil do poslední bitvy. S mečem to nezvládal, stála jsem po jeho boku a odrážela údery. Pořád jsme se divili, že nenacházíme vůdce. Ale to už se před Oarem zjevil... stříbrný plamen.

Stříbro je dílem Dobra, to jsme všichni věděli. Ale cokoli lze zneužít. Oarus vzal do ruky sníh. Dýchl na něj a všichni jsme užasli. Stala se z něj ohnivá masa jedovatých plynů. "Měsíční plameni! Toto je tvá smrt, jsi jí hoden. Tvůj strach je zničen, veškeří tví služebníci jsou mrtví, včetně Eerawena. Zhyň!" Nadechla jsem se, připravená na poslední nádech. Nestalo se tak. Nadechla jsem se ještě třikrát, když jsem slyšela příšerný zvuk. Křičí země! Při samu Dobru, země křičí! Myslela jsem, že zešílím. Hořící plyny dopadly na stříbrný plamen, ten hrozivě zasyčel. A země naposledy zakřičela: "KONEEC!"


Vidět ústa země je hrozivé...

Další ochutnávka: Appocalypcia

23. listopadu 2013 v 18:52 | Ailiyah |  Próza
"Naimo, je ti už líp?" "No..." "Pojď ven, a vezmi si pořádný kožich, jak jsem ti ho dal k Vánocům. Ten sníh je úžasný! Děti tam něco staví... Hází po sobě úplné koule, je to takové bílé, zvláštní..." Seběhla jsem ze schodů a podívala se ven. Všude bílo. Černé rozvaliny pokryl bílý prášek, na omak studený a zdálo se, že se rozpouští ve vodu. Ale držel tvar. Děti vytvořily hradbu, z velkých koulí obrovskou housenku a taky čarodějnici, místo nosu mrkev... Legrace, opravdu. Tušila jsem, že se něco stane, vždycky v takových klidných chvílích přijde zlom. A také, že ano. Pihovatá holčička s velkou beranicí něco vyhrabala, bylo to mokré od sněhu, listina, písmo držela. "Co to je?" přiběhla ke mně. "Odnes to panu písařovi, ano?" Vážně se na mě podívala a beze slova běžela do knihovny. Písaře se děti nebály, jeho bratra kouzelníka ano, a jak. Letossien holčičku pohladil. Přišla jsem za ním, s tušením v očích. "Můžeš mi říct, co je tam napsáno?" "Je to zapečetěné, pro Marliena. A mám pocit, že to napsalo snad samo Dobro. Jakékoli jiné písmo ze známých barev a inkoustů by tento sníh nevydrželo. Zkoušel jsem to. Nebezpečná věc pro knihy, tenhle sníh." "Takže mám zavolat Marliena," lekla jsem se tónu jeho hlasu a jeho čím dál bledší tváře. "Ano, samozřejmě."

Marliena jsme s přemlouváním zdržovali u nás, jednak jsme ho měli moc rádi, zvlášť teď, po usmíření s Letossienem; ale zároveň jsme ho moc potřebovali při plánech, jak obnovit Osthell a Aghaton. Zatím jen plány, ta bílá potvůrka to za nás dočasně vyřešila. Pod její pokrývkou nebylo nic vidět. Přiběhla jsem do jeho pokoje. Byl nevrlý, jako vždycky, když ho někdo někde držel. "Co potřebuješ, Naimo Tiravinas? Nerad poslouchám nesmysly. Opravdu už chci jet domů..." "Listina," řekla jsem krátce. Zamračeně mi ji vytrhl z ruky. "Běž pryč," řekl nezvykle klidným tónem hlasu, když se podíval na pečeť. "Prosím," dodal jemně. Co se stalo? Opravdu dopis od Dobra?

Marlien si připravil jako vždy tlumok na cestu. "Domů nejedu, kolikrát ti to mám říkat, Danueli," hádal se ještě s mým manželem v trůnním sále. Stáli tu i jiní lidé, kteří jeho neustálé cestování nesnášeli tak, jako já. "Opravdu, domů ne. Ten dopis byl od Dobra, že ano?" promluvil ve chvilce ticha Letossien. "Jestli to teda chcete vědět, opravdu mi psalo Dobro, sám Oarus. Víc vám neřeknu, i kdybyste mě mučili," štěknul naposledy Marlien. Byl ještě rozčilenější, než obvykle. Nad námi se vznášelo prapodivné tušení. "Tohle je tvoje," předal poněkud potichu Letossienovi malou dopisní obálku a vydal se pro koně. Letossien si dopis rychle přečetl. Stálo tam (jak mi později řekl):

"Milý bratře a písaři,
nechci Tě zanechat v nevědomosti. Za dob Stříbrného rytíře ještě byli naživu uctívači Měsíčního boha, pamatuješ? Eerawen byl jejich posmrtný učedník, konečně je od něj a jeho stínu pokoj, ale... Měsíční bůh se znovu probudil. Psal mi Oarus, že se musím vydat na cestu do výšin a porazit tuto mocnost. Nejspíš je možné Měsíčního boha porazit. Stále je to nejvyšší síla Temnoty. Nevím, jak dlouhá bude moje cesta, ale Dobro nechce ztrácet čas, a já také ne. Sbohem, písaři Letossiene. Sám moc nevěřím tomu, že bych se vrátil. S přáním všeho opravdu dobrého
Marlien Wers
Pozdrav krále a královnu!


"Naimo, pojď sem rychle, už si chystá koně," vykřikl rychle písař, chytil mě za ruku a spolu jsme odříkali: "Dobro, pospěš pomoci dětem svým, které hlídáš před vším zlým, prosím!" Nikdy jsem tuto modlitbu nepronášela tak naléhavě. Vyšli jsme za Marlienem ven, alespoň... Najednou se na nebi objevil obrovský červený kůň. Zaržál a Marlienovi všechno došlo, kůň sestoupil k sněhové pláni, Marlien se zvláštním hrdým úsměvem nasedl a začal stoupat do výšin. K nebi. Kdo ví, co se stane.

Konečně!

23. listopadu 2013 v 16:34 | Ailiyah
Konečně jsem dala do kupy děj apokalypsy, takže to konečně dává smysl! :-)

Brzo se můžete těšit!

Appocalypcia

17. listopadu 2013 v 20:59 | Ailiyah
Venku se stmívalo. Neviděla jsem nic, než nebe. Rudé nebe, nebe zčernalé dýmem... Všude horko a plameny. Kéž by... Noc, nekonečná a tichá se vlekla, vteřina za vteřinou... Nemohla jsem usnout, spánek se mi vyhýbal. K ránu se vzduch ochladil. "Kdy už tohle skončí, lásko?" zeptala jsem se ráno Danuele. "Naimo, tohle je pouze začátek." Zachvěla jsem se, spíš strachem, než zimou. Podívala jsem se z okna na rozvaliny Osthellu. "A to bude pořád Wen takhle řádit?" "Ne, určitě ne, každému stínu dojde brzy dech." Kéž by. Stín Eerawena mi pořád dělal starosti. Jedině já jsem do detailu věděla, jak moc byl Eerawen nebezpečný. Cítila jsem se po téhle bezesné noci, strávené neklidným zíráním na plameny... strašně vyčerpaná. "Ať už je konec," padla jsem se vzlykáním do náruče svého manžela. Vždycky, když jsem začala plakat, mi říkal, že vše bude dobré. Teď neřekl nic. Pevně mě svíral v náručí. Pláč... Výčitky... Proč jsem Haimena včas nevarovala? Vzpomněla jsem si na příjemný letní den...

Javier stál bezmocně ve velké knihovně Danuele, krále z Aghaton. "Čekám na tebe už půl hodiny!" "Javiere, já vím... Ale víš - zpozdila jsem se kvůli téhle knize." "Co to je?" "To je Edelso ad Adel." "To znám, ale proč to taháš zrovna sem? Jsou tu dva výtisky. Teda, sedm." Ušklíbla jsem se. "Jenže, tohle, tohle je originál. Od Letossiena. Je to inkunábule." "Cože?" "Prvotisk." " Opravdu?" "Opravdu. Je to kniha mého strýce, odkázal mi ji. A je v ní věnování. Koukej." V údivu se sklonil nad drobným písmem. Červený inkoust. "Letossien už tiskne pěkně dlouho, co?" "No, však mu ten vynález taky trval. Ale sedm výtisků, dobrá práce. Ty stroje už mají i v Rineapolisu." "A - Eerawen je používá? Teda... Používal?" "Jo."

"Špatné zprávy," podíval se na nás král Danuel, když přišel dlouhou uličkou knihovny. "Máme tady taková šikovná sedátka. Musíme to probrat, pojďte..." Nechali jsme se s Javierem odvést do malého skleníku. Krásné proutěné sedačky. "Co se děje?" pravil stroze Javier. Celou dobu se díval na mě. Danuel si sednul ke mě, objal mě a pak potichu vyslovil: "Oheň." "Při samu Dobru, co se stalo?" vyhrkla jsem. "Naimo... Pevnost Osthell hoří." "Můj domov! Co...? Já tomu nerozumím! Přece..." "Ano. Zabili jsme Eerawena. Znáš přece severní dótštinu, ne? Oheň?" "Wen." "Duch?" "Eer." "Eer-a-wen. Duch z ohně." Seděli jsme v tiše. Král ohně. "Takže... co dál? Uhasili pevnost? Měli bysme tam jet, hned." "Neboj, už nám sedlají koně. A dal jsem vědět dalším lidem." Se smutným úsměvem jsem vydechla. "Myslíš na všechno, já vím."

Osthell v plamenech. Ta kniha, kterou jsem nedávno dočetla, mluvila o konci. Us Adel. A poslední časy... Mají někdy přijít, leckdo je očekává. Já ne, pomalu jsem ani nevěřila, ale teď mi to došlo. Je to realita. Jeli jsme v kočáře, který jsem si zamluvila - no... Jsem těhotná. Ale ten konec světa - otevřela jsem Us Adel. Tady to je. Vyhasínání slunce. Drak. Oheň. Nepíše se tu něco o Eerawenovi? Asi ne... Barevná tělesa, svítící na nebi? Kameny? Jaké kameny - svítící? To je strašně zamotaná věc, tenhle konec světa. Z Eerawena zbyl už jen wen, stín, ale je to dost silný požár. Nevím, co s tím, a nejhorší je, že Danuel, můj manžel, taky ne... Venku se ochlazovalo. Další známka posledních časů...

Javier se na mě pořád díval. "Copa?" "Já nevím. Ty jsi prostě skvělá žena, máš skvělého manžela, a já jsem dejme tomu Rytíř čistého srdce. Ale přesto musíme řešit věci, které se týkají celého světa! Tady už nejde jen o Arnolt, nebo o špinavé Eerawenovo město. Ani nejde o pevnost Osthell. Jde o všechno. Chápete? O všechno, o naše životy. V říši Dobra nebo v říši Tmy. Konec všeho, a přitom - nevíme, jak to skončí! Ano, něco je v knihách. Náš život ale neurčují jen moudré knihy! Chtěl bych být snad písařem Letossienem, abych mohl pročítat proroctví. Nebo čarodějem, předvídat budoucnost... Ale tohle je zápas lidí, nerovný boj sil Dobra a Tmy." Byl to trochu patetický proslov, pálil mé kosti a vyschlo mi v hrdle. Chtěla jsem něco říct, ale slova mi uvízla a ven vyšel jen sklíčený vzdech. Opřela jsem si hlavu o Danuelovo rameno a chtěla jsem spáát, spát. Ale místo toho neklidné bdělé sny a stále chladnější vzduch. Zdálo se mi, že vidím oslepující plameny. Sen.

Sešla jsem dolů ze své komnaty. "Dobré zprávy, Naimo!" Do trůnního sálu přiběhl Javier, plný energie - jako vždy. "Prostě ten oheň se uhasil." "Co se stalo?" Danuel omylem shodil ze stolu stoh papírů, Javier mu je okamžitě podal a usmál se: "Z nebe se snesl zvláštní bílý prášek, a pak prostě... Plameny zmizely. Vy jste si toho nevšimli?" Podívala jsem se z okna. Plameny. Javier už to přehání... "Naimo, co je? Danueli? Copak vy..." Javier byl zaražený. "Copak to nevidíte?" Sevřelo se mi srdce. "Nehraj zase tyhle hry, jinak už ti nebudu říkat Rytíř čistého srdce." "Naimo! Tak se podívej, koukej, hele... Už nic nehoří! Osthell je celý uhašený a tady už taky nic..." Javier se tvářil vyděšeně. Nechápala jsem to. Co se děje? Chce nás nějak utěšit? Přece pořád venku dohořívají zbytky Aghaton a Osthell nejde uhasit. "Danueli, podívej se z okna, co vidíš?" zeptal se nervózně Javier. "Co bych viděl? Plameny, jako včera, tak i dneska. "Já to věděl," zašeptal Javier. "Co je?" vyhrkli jsme s Danuelem zároveň. "Já to věděl. To je ta zvláštní nemoc. Vidíte jenom plameny." "Neblázni!" zakřičel můj manžel. "Mám toho dost! Běž pryč, jenom ubližuješ Naimě. Nenamlouvej nám tady hlouposti." "Marlien vás vyléčí, určitě! Přivedu Marliena!" odběhl Javier. Tak nevím, kdo se tady zbláznil.

Dabing, nebo titulky?

17. listopadu 2013 v 19:47 | Ailiyah
K tomuhle diskutovanému tématu řeknu snad jediné:

NEPŘESNÝ A ZKRESLUJÍCÍ DABING --- ŠPATNĚ PŘELOŽENÉ TITULKY?

P. S.: miluju "českého" četníka ze Saint-Tropez, to je z českého dabingu třešinka na dortu :-)

Kam na rande

6. listopadu 2013 v 21:24 | Ailiyah
do kina: NÉÉÉ - co bysme si tam asi povídali? tak leda dvacáté rande, nějaký ty pusinky atp.

do Prahy: NÉÉÉ - opravdu? Praha? Cizinci? Palladium?

do přírody: JÉÉÉ - jo, dá se kecat, dá si sednout, dá se ... vše, no comment

domů: JÓÓÓÓ
(Helou, mamka)