Říjen 2013

Mořee... Konec je romantickej, přiznávám...

31. října 2013 v 20:19 | Ailiyah
Strejda předal peníze kolegům, ještě se rozhodne, co s nimi. Necítila jsem se o moc klidnější. Seděli jsme večer u stolu a všichni si nádherně nenuceně povídali. Jenom mě to trápilo. Nemohla jsem vůbec spát, tak jsem měla zase puštěnou hudbu do sluchátek a rozhodla jsem se, že zítra zavolám strejdovi. Jestli je v pořádku. Zdály se mi strašné sny a čekala jsem ráno. Konečně se rozednilo a tentokrát bez Dianina budíčku jsem vstala a připravila snídani. Když se dovařil čaj, přišel shora Tonda. "Lucko, netrap se tím," objal mě a já jsem se mu vykroutila. "Tebe se to tolik netýká... Není to tvůj strejda!" "Taky tomu věřím," zamyslel se. Položila jsem na stůl cukřenku. "Musím prostě vědět, co se děje. Zavolám strejdovi." Tonda zamumlal něco o mobilních telefonech a zahraničí. V tu chvíli, kdy jsem pátrala po svém mobilním telefonu, někdo zaklepal na dveře.
"Ten kluk je v pořádku." Teta vypadala uplakaně a vyděšeně. "Pavel?" "Jo, udělalo se mu líp chvíli poté, co jsme našli ty peníze." Diana, rozespalá a v pyžamu, sešla pomalu dolů ze schodů s otázkou, co se děje, ale nikdo ji neposlouchal. "Ale, Lucinko, tvůj strejda..." Teta mi položila ruce na ramena a rozplakala se jak malé dítě. Úplně jsem ztuhla. Ta zatracená pověst, já to věděla. Ještě dřív, než teta cokoli dalšího řekla, mi všechno bylo jasné. "Je v nemocnici, žejo?" zeptala jsem se hrobovým hlasem. Teta stále plakala a Tonda ke mně přistoupil: "Tak myslím, že je to jasný. Musíme se zbavit těch guinejí. Než se stane něco horšího..." "Ale ty guineje už jsou na cestě do muzea!" "KDE?" vykřikl Tonda. "Jeďte do nemocnice a dejte mi, prosím, číslo na kolegy tady pana... No..." "Pilz. Simon Pilz," dořekla jsem. "My už to zařídíme, žejo?" mrknul Tonda na právě probuzenou Dianu. "Vzbuď Slávka!"
Jela jsem do nemocnice a neměla jsem ani páru, jak tohle dopadne. Ty guineje jsou příšerně nebezpečný! Jak to máme pochopit - kdo si nechá poslední? Myšlenky mi poletovaly hlavou a bylo mi špatně, mizerný spaní a všechny tyhle události. Pořád jsem v sobě měla naději, že Slávka něco moc chytrýho napadne a strejdovi se nic nestane. Teta zaparkovala. S potlačovaným pláčem a pořádnou porcí strachu požádala sestru, aby jí dovedla až... Najednou jsem něco uviděla. Obraz na zdi. Namalovaní piráti. Tohle už přesahuje všechny meze! Pořádně jsem se na obraz zadívala. Piráti a truhlička. A jedna obrovská, zlatá mince. To je jasný! Tohle je ta poslední! Slávkovi to dojde, určitě!
Strejda ležel ve veliké posteli a měl stejné problémy, jako Pavel. "Doris, bitte..." Něco tetě řekl německy a nerozuměla jsem ani slovo. Pak se na mě podíval. "Lucko!" Zasípal a zavřel bolestí oči. "Doma mám tu minci... Asi vím, o co jde, to bude ta poslední. Nikdy bych takové pověsti nevěřil, ale... Prosímtě, zakopejte ji někde do lesa, co nejrychleji. Doufám, že se pak..." Rozkašlal se. "Honem! Lucko, honem!" Teta políbila svého muže na čelo, přikázala ostře sestřičce, aby mu přinesla čaj, a rychle odkráčela. Domů jsme jeli dost rychle. Teta okamžitě prohrabala šuplík a vítězně sevřela v ruce zlatou minci. Vypadala spíš jak medaile. Bylo na ní něco vyryté. "I am your misfortune," přečetla jsem zaraženě a se špatnou výslovností. "Tak pojď, Lucinko, rychle," vzlykla teta a běžely jsme do malého lesíka, kousek od domu.
Dvě malé motyčky vykonaly svou práci dobře. "Jsem tvé neštěstí" bylo zakopané v jemné hlíně u pařezu. Tak co? "Musíme se najíst, teto, od rána jsi nejedla, to dobře vím. A pak pojedeme za strejdou, jo?" "Myslíš, že je mu líp?" "Určitě!" Šly jsme pomalu k tetině domku. Vzaly jsme si obě pořádný krajíc chleba, když zazvonil telefon. Hovor v němčině, podle výrazu obličeje byla teta spokojená a ve chvíli, kdy odložila mobil na stolek, si pořádně oddychla. "Sestřička se strašně divila, co se stalo, a doktoři ještě víc. Strejdovi je úplně dobře, prostě asi v tu chvíly, kdy jsme to zakopaly... Já tomu fakt nemůžu uvěřit!"
Teta mě s úsměvem doprovodila k chatičce. Chvíli jsem tam zamyšleně seděla, když přiběhl Slávek. "Lucie, velmi se omlouváme... Ty mince již odvezli do muzea. Nenabízelo se žádné možné řešení!" "To je dobrý... Strejda už je v pořádku." Další běžec, Tonda, se zářivě usmál. "Takže ta pověst neměla pravdu, žejo?" vykvikla udýchaně Diana. Všichni odfukovali, museli běžet celou cestu od autobusové zastávky. "Právě že měla," řekla jsem mrazivě. "Strejda si jednu minci nechal doma, tajně."

Seděli jsme s Tondou v trávě, kousek od malé chaloupky a cpali jsme se Haribem. Dala jsem mu hlavu na rameno. "Tobě na tom hodně záleželo, žejo?" "To si piš, Lucko." "Asi si zasloužíš další pusu," pronesla jsem důležitě. Podíval se mi do očí. "Pšššt..." Najednou jsem musela upravit svůj dávný úsudek, že "neni hezkej". Z toho zírání do jeho očí se mi zamotala hlava. Pomalu mi položil ruce na spánky a naprosto jsem podlehla té chvíli... Můj první opravdový, velkolepý polibek. Nechtěla jsem oči otvírat. Radši jsem jen cítila jeho dech a poslouchala šumění moře. Nakonec jsem se stejně musela zase podívat na svět. Měl zářivé barvy, slunce se odráželo od vody a pomalu jsem vklouzla do podivných pocitů, o kterých se tak často píše a vypráví... A víte co? Stejně... Láska je největší hybnou silou vesmíru a nikdo, nikdy, ji nemůže popsat.

Další, další, další

31. října 2013 v 20:18 | Ailiyah
"Nemůžem tam jít, to je jasný. Ale můžem jim napsat dopis. O tý pověsti." "Neuvěří nám," pousmál se smutně Tonda. "Kdyby se aspoň té jedné mince zbavili, tak by to bylo v pohodě. Ale jak jim po naší návštěvě došlo, že něco cestou poztráceli, všechny mince sebrali a teď je asi prodají. Všechny, kdyžtak zbytek doma. A víš, co to znamená. Bojím se o ně. A o jejich rodiny," vydechla jsem. Seděli jsme zaraženě na pláži, trochu foukal vítr a musela jsem si vzít tričko. "Tak já nevim." "Napíšu jim dopis," rozhodla jsem se. Bylo mi sice jasný, že tomu neuvěří, ale... Musela jsem něco udělat.
Přišla jsem tajně k boudě. Najednou se mi sevřel žaludek. Nikdo tu není, uklidňovala jsem se. Omyl. Slyšela jsem zevnitř tlumený rozhovor a skoro se mi podařilo utéct. Ale zakopla jsem o kořen stromu a s pořádnou ranou jsem žuchla na zem. Okamžitě vyběhl ven protivně vypadající mladík. Oddechla jsem si, protože ten tady včera nebyl. Neznal mě a je šance, že mě nezmlátí. Ale pak vyšel z boudy hubeňour. "Hele, to je ta holka," brouknul. "Chci vám jenom něco říct," vstala jsem ze země. Nedůvěřivě se na mě dívali. "Taková... Taková pověst. Kdo si nechá poslední minci z toho pokladu, umře, a s ním celá jeho rodina." Když jsem viděla jejich obličeje, došla mi trapnost celé situace. Ne, nikdo by tomu nevěřil. "Je to pravda!" zajíkla jsem se. "No jasně, a my teď teda máme všechno dát tobě a tvýmu miláčkovi, co mi dal tak pěkně do držky! Zmiz, než tě zmaluju tak, že tě vlastní máma nepozná," usmál je jízlivě mladík. Dobrej nápad. Zmizet.
Jenže když jsem klopýtala zpátky k pláži, objevila se na obzoru mužská postava v uniformě. Strejda. "Ahooj... Prosím tě, nemohl bys je před tím nějak varovat?" Usmál se. "Já sám tomu moc nevěřím, ti cestovatelé byli nemocní už na lodi, víš? Lucko, nemůžeš brát vážně staré pověsti... Podívej se, já jim pěkně domluvím a oni mi ten poklad sami dají."
"A když ne, budeš je mučit?" "To nemůžu, i když je to škoda," zasmál se strejda. "Tak ahoj, jdu si s nimi v klidu popovídat." Jeho uniforma vypadala dost významně na to, aby mu parta feťáků pověděla své tajemství. Ale kdo ví, co se stane. Měla jsem z toho špatný pocit.
Když jsem se vrátila na pláž, musela jsem všem přiznat, že teda už za nima strejda šel. "Takže to všechno půjde přes policii a na nás žádná záhada nezbyde?" ozvala se Diana zklamaně. "Já myslím, že záhada to ještě bude," povzdechla jsem si. "Lucie, pokus se té pověsti nevěřit, jestli je to u tebe možné." "No tak jo, no, jsem blbá!" rozhodila jsem ruce a skoro mi vytryskly slzy. "Nechte mě bejt! Já prostě z toho mám jen strach!" "A proč? Jestli se něco stane těm huličům..." "Vy to nechápete! Jestli se to dostane do rukou strejdovi, tak může umřít on!" Tonda se na mě vážně podíval. "Ale je pravda, že strejda k tý pověsti říkal, že ti námořníci už byli nemocní z lodi. Takže jsem asi fakt blbá. Ale bojím se." I Diana pochopila, že není radno si teď ze mě dělat srandu. Neměla jsem klid. Večer jsem si s Dianou nechtěla povídat a místo toho jsem poslouchala empétrojku. Po desáté začalo pršet a za zvuku dešťových kapek jsem při poklidném odpočinku upadla do neklidných snů.
Ráno mě bolela hlava. U snídaně se bavila Diana s Tondou o ponorkách a chystali se jet i se Slávkem do Peenemünde. Najednou mi zazvonil mobil. "Lucinko? Prosímtě, přijď co nejdřív k nám. Strejda tě potřebuje." Já to věděla! Já věděla, že se něco děje! Ostatní se na mě udiveně dívali. Byla jsem bílá jak stěna. "Ten jeden feťák, jo, Pavel se jmenuje... Je v nemocnici. Jestli nám to všechno neřekne, tak může..." "Umřít? Neděláš si z nás srandu?" "Diano," podívala jsem se na ni vyčerpaně. Pomalu zavřela pusu. "Půjdu s tebou," vstal Tonda ze židle. "Budeš potřebovat nějakou podporu." To byla pravda.
Strejda se na nás díval smutně a po pár slovech nás rovnou naložil do auta. "Myslím, že nám řekne, kde je to schované." "Když mu jde o život?" kvíkla jsem. "Strejdo, ty tomu pořád nevěříš?" "Nevím, nevím... Hlavně, aby nám ty mince dali." Tonda vytáhl ze strejdy pár informací o městečku a já jsem se dívala na ubíhající stromy. Vůbec mi nebylo dobře. Vystoupili jsme u nemocnice a drobná, baculatá sestřička nás doprovodila až do pokoje Pavla. "Tak co, povíš nám to?" uhodil strejda na správnou strunu. "Jak to bylo s tou pověstí?" zašeptal bledý Pavel, ztracený v bílých peřinách. Všechno jsem mu řekla. "Podívej se, nemůžeme ti zaručit, že ti bude líp, když přiznáš, kde jste to schovali. Ale určitě to pomůže v jiných záležitostech. A nálezy se mají oznamovat." "Už mi to je jedno. Stejně možná chcípnu." Mrazilo mě v zádech. "V naší chatce, pod mojí matrací, mám tam celou tu truhličku, Šimon vám to přesně řekne. Nelžu, fakt." "To si brzy ověříme," pousmál se pan policista. Všechno mi to přišlo jak z nějakého nepovedeného larpu.

Venku se ochladilo po včerejším dešti. Šli jsme se strejdou k chatce, Šimon už tam čekal. "Peněz už máme stejně dost," ušklíbl se dost nemoudře na policistu. Přesně, jak to Pavel řekl, sedělo to. Pod matrací, skrytá uvnitř postele. Malá truhlička, ze které vypadlo pár mincí. "Jiné nemáte?" "Ne," prohlásil neklidně Šimon. "Já si myslím, že jestli ten tvůj povedenej kamarád zemře, tak je to dostatečný trest. Ne?" "Co by umíral?" lekl se Šimon. "Zajdi si za ním do nemocnice," poradila jsem mu, když jsme odcházeli s truhličkou. Trochu jsem se oklepala. "Počkejte! Co je s Pavlem?" křiknul Šimon. "Odjížděl jenom na pohotovost..." "Selhávají mu plíce," otočil se na něj policista. "Měl bys ho navštívit."

Další část - mořee - další

31. října 2013 v 20:17 | Ailiyah
Pomalu jsem se smiřovala s tím, že půjdeme zase na "nebezpečné místo". Jenže: kde našli ty peníze? Že nejsou jejich, to jsem jim koneckonců řekla, co s tím udělají? Asi si to po svých prázdninách v Německu vezmou domů a tam to budou prodávat dalším lidem... "Je to průkazné. Prodávají staré mince, za utržený obnos kupují další marihuanu. Museli je kdesi najít." "A my nevíme, kde," povzdechla jsem si. "Ale oni nám to nikdy neřeknou," doplnil Tonda. "Nač používat slovo nikdy? Ovšem, nemyslím si, že by měli v úmyslu nám své tajemství odkrýt..." "Strejda je policajt!" přerušila jsem Slávka. "Policie? Takže ty bys, Lucko, nechala všechno tohle nádherný pátrání policajtům?" díval se na mě Tonda zklamaně. "Né, počkejte. Strejda tam půjde, trošku je postraší, a my se pak budeme tvářit, že jim chceme pomoct!" "Pálí ti to," uznala Diana. "Dobrej nápad, ale aby z toho byl skutečnej plán, tak to musíme trochu domyslet." Slávek přitakal a chvíli jsme spolu seděli a přemýšleli. Nakonec mi dal Génius jasný povel, říct všechno strejdovi.
"Asi to nebudou překupníci drog, že ne?" Strejda se usmál mému úsudku. "To by měli lepší hnízdečko." "Jojo. Dobře. Teda, moc dobrý to není, ale - počkej, něco mě napadlo!" Zmizel z obýváku. Chvíli jsem se dívala po krásném pokoji a přemýšlela, do čeho jsme se to namočili. Kdyby se s nima aspoň Tonda nepral! Strejda přinesl velkou knihu. "To jsou nějaký starý pověsti. Kdysi dávno, v sedmnáctém století, se v Anglii razily mince..." "Guineje, já vím!" skočila jsem strejdovi do řeči. "Počkej," zarazil mě jemně. "Víš to správně. A jednou vezla obchodní loď s sebou velký poklad, byl to majetek nějakého kupce, který přijížděl z Nového světa. O tomhle pokladu vypráví pověst, hele, tady to je," nalistoval stránku 202. "Piráti tu loď napadli a truhlici s guinejemi zakopali kousek od Usedomu. Pověst praví, že poctivý nálezce si smí vzít všechny mince, kromě té poslední. Jinak zemře, s ním celá jeho rodina... Málokdo tomu věří, ale asi před rokem našli cestovatelé malou truhlici, plnou guinejí. Vzali si všechny, ten, který si je vzal domů, zemřel. I jeho rodina. Všechno se to stalo v několika dnech. Druhý cestovatel na tu kletbu nevěřil. Mince si přenechal. Taky zemřel..." "Všechno to sedí," kulila jsem oči. "A co bylo s truhlicí?" "Nakonec si ji nikdo nechtěl nechat, pochopitelně. Vrátili ji na to místo, nikdo neví, kde je." "A tihle kluci to místo objevili," vydechla jsem. "Přesně tak."
"Takže, Lucko... Tihle kluci asi vůbec neví, o co jde, nejspíš za ty mince získali směšný obnos, podle mě by takovéhle "huliče" oblafnul každý chytrý numismatik. Podívej se, musíme jim je sebrat, je to dost cenný poklad. Předal bych to nějakému britskému muzeu." Došlo mi, že zas tak hloupí nejsou, aby poklad nechali v té skrýši. Ale proč ty mince jen tak ledabyle trousili po pláži? "To, co jsi našla, mi doufám dáš...?" "Jo," probrala jsem se z přemýšlení a předala jsem strejdovi tři mince. "Jsou to pěkné kousky," usmíval se strejda. "Jenže celý ten poklad mají někde dobře schovaný, ne?" "Trochu si je zmáčknu," usmál se strejda. Když mi povídal dalších pár věcí, byla jsem smutná, protože mi bylo jasné, že to celé vezme do ruky policie. To mi kluci dají...

Všechno jsem jim vysypala. Přemýšleli jsme nad tím a neměla jsem chuť se další den podívat do ponorky. Tohle se musí vyřešit. Ploužili jsme se směrem k pláži. "Diano... Měla bys jim to říct. Že po nich jde policie a ať jim ty mince radši vydají. A o tý pověsti. Chápej, všichni umřeli!" Diana se ušklíbla. "Jo, aby mě tam zmlátili, to tak." "Ale jde o jejich život," vykřikla jsem pateticky. "Proto, že jsou hloupí feťáci, je přece nemůžem nechat umřít!" "Ty tomu věříš?" pronesl Slávek. "Je to velmi nepravděpodobné." "Nepravděpodobné, ale je to pravda!" "Jsou to kecy," uzemnila mě Diana. "Co když ne," zamyslel se Tonda. V tu chvíli jsme se rozdělili na dva tábory. A bylo mi jasné, že začnou problémy. Ale něco mě napadlo.

Další část - mořee

31. října 2013 v 20:17 | Ailiyah
"Jdem hledat mušličky!" vykřikla Diana a tím mě okamžitě nešetrně probudila. Ta holka má ale fakt pisklavej a nepříjemnej hlas! Nechtěla bych slyšet její árie - i když Slávek říká, že zpívá báječně. "Tak jo," vstala jsem z písku. Mušličky nebyly. Kamínky taky ne. Ale něco jsme přece jen našly. Byla to zvláštní, zrezivělá mince. "Co to je?" Diana ji obracela v ruce. "Coby, mince. A pěkně stará." podívala jsem se Dianě do dlaně. "Je zlatá!" vydechla Diana. "Blbost." "Tak se podívej." "Tyjo, ale jak se tady objevila? Jen tak?" Zavolaly jsme Tondu. "Nojo..." Ale nic víc neřekl, vůbec ho to nezajímalo. Jenže... já jsem něco tušila...
"Prolezem trochu okolí?" navrhla jsem Tondovi. "No, můžem," podíval se na mě. Chtěla jsem najít ještě jednu minci, tu "Dianinu" jsem skrývala v ruce. Proplétali jsme se stromy, courali jsme po pláži. A taky že jo. Další mince. Úplně stejná. Týjo! "Hele, tamhle něco je!" křiknul na mě Tonda. "Já nic nevidim," rozhlížela jsem se. "Nějakej - něco jako bunkr..." Přišla jsem k Tondovi blíž a najednou se z křoví vynořila špatně schovaná budka. "Co tam je?" "Mrknem se." Vlezli jsme oba dva dovnitř. Divnej smrad. Po zemi nedopalky cigaret a cítila jsem trávu. "Radši tady na nic nesahej," varoval mě Tonda, ale to už jsem ze země sbírala... další minci. Omylem jsem zavadila o malou poličku. Vysypaly se další. "Další peníze. Pěkně starý." "Co s nima dělaj?" mudroval Tonda. Tady něco nehraje. A bude to pěkně čerstvá záležitost a pěkně hloupí nálezci: kdo by jen tak nechal na pláži válet takový... Na malém (a značně špinavém!) stolku ležely české noviny. To je jasný.
"Mohli bysme ty Čechy vypátrat, ne?" "Prosimtě, jsou to nějaký feťáci," zavrtěla jsem hlavou. Pomalu jsme odcházeli, ale někdo stál ve "dveřích". "Proč sem lezete?" ozval se hubený, až podvyživený kluk. "No... Jen jsme byli zvědaví," měřil si ho Tonda. "To je fuk, ale neukradli jste tu nic?" "Nee..." Začínala jsem být nervózní a mince mi vypadla z ruky. "A hele! Ty svině!" "Určitě to není tvoje," bránila jsem se. "Vypadněte," zařval a dal mi pořádnou facku. Překvapeně jsem na něj zírala, ale to už ho Tonda svalil na zem. Začali se prát. "Nechte toho, dopr..., nechte toho! Pojď pryč, nech je bejt," kňourala jsem vystrašeně. Tonda praštil feťáka do břicha a odcházel. "Neměl jsi to dělat," zašeptala jsem a on mi jen odpověděl: "Tobě nebude nikdo ubližovat! Chodil jsem tři roky na karate, holčičko. Ale tohle hospodský mlácení jsem se naučil sám. Takže neměj strach."
Diana se Slávkem se na nás dívali s podezřením. "Tondo, ty vypadáš jak po boji. A tobě snad dal někdo facku, ne?" Jak to Diana mohla tak rychle poznat? "Pojďte domů. Ale určitě nám řeknete, co se stalo." "Ale..." "Zajisté, že nám to řeknete," pravil s převahou Slávek. Zatracená feťácká bouda!
Dali jsme si oběd a Tonda to všechno neochotně převyprávěl. Ukázala jsem Slávkovi minci. "To je tamta, jak jsem ji našla na pláži?" ozvala se Diana. "Toto je vskutku moje parketa! Býval jsem numismatik, ano. Opravdu, hodně cenná mince." "Fakt?" Dívala jsem se na něj a doufala jsem, že už nikdy nepůjdem do toho doupěte. "Musíme se tam vydat." "Proč?" "To je zřejmé! Ti hoši tyto mince s jistotou prodávají numismatikům. Zejména těm, kteří nepátrají po jejich původu." "No a odkud teda pochází?" zeptala jsem se naivně. "To je anglická guinea, tato pochází ze sedmnáctého století, Lucie. A kde je ti chlapci vzali? Tak to my právě zjistíme." "Néé," zaúpěla jsem. "Nemám chuť na další prolejzání bunkrů..." "Není nikterak důležité, na co máš, či nemáš chuť. Zítra tam jdeme." Dívala jsem se na kostkovaný ubrus a přepadaly mě myšlenky na ty feťáky, nebo co jsou zač.
Phänomenta byla úžasná, ale vůbec jsem si to neužila. Co se zas bude dít? Jsou asi nebezpeční, i když Tonda dělal karate. Na těch mincích jim hodně záleží, beztak je určitě schovali, když jsme jim na ně přišli. Slávek byl ve svém živlu u těch fyzikálních a chemických pokusů, mně se líbily optické klamy, Diana pištěla svým hláskem a Tonda všechno prohlížel a zkoumal. Nojo. Další dobrodružství, právě, když si chci užít klidné prázdniny a trochu volna. Místo toho budu tady někde lítat... Náladu mi spravilo muzeum hraček.
Diana si večer prohlížela pod lupou minci, zatímco jsme si s Tondou vyprávěli vtipy a smáli se i těm nejtrapnějším. Slávek seděl na kompu a bavil se s nějakým docentem ohledně výzkumu. Vypadalo to, že dostane dobrou práci a vydělá si konečně na nový svetr... Pak ale obživnul a po setmění nám ukazoval různé hvězdy. Takový "vlahý večer" - bála jsem se, že na mě bude Tonda něco zkoušet, ale bylo to v pohodě, šly jsme spát spolu s Di a kecaly jsme o Slávkovi a o jejich milostném životě, byla to fakt sranda a zaráželo mě, že se o tom Diana baví - když je Slávek ve vedlejším pokoji...
"Tak dobrou noc," nakouknul Slávek a obě jsme se rozesmály. "Ovšem, jsem opět směšný," bručel, ale Diana vstala a dala mu usmiřovací pusu. "Ty nejseš nikdy směšnej!" odpověděla mu vážně. "Doufejme," dodal a zavřel dveře. "No a jak to bylo s tou romantikou ve vaně?" zašeptala jsem. "No super, i když..." bavily jsme se už nerušeně a nakonec Diana usnula v půli věty. "Dobrou," řekla jsem potichu a chvíli zírání do zdi vystřídal klidný spánek.

"Snídaněee!" Zase mě probudil ten její jalový hlásek! Příště si dám budík, abych to nemusela poslouchat! Slávek působil dojmem "nespal jsem celou noc, protože jsem celou noc dělal tajný výzkum". Tonda už seděl dole v kuchyňce a podle vůně to vypadalo na dobrý bylinkový čajíček. "To sbírá babička," pochlubil se. "Máta, meduňka, lipový květ, řebříček, nebo jak se to jmenuje..." "Na co je to dobrý?" zeptala jsem se, docela mě to zajímá. "No, prakticky... Jsem po tom hodně unavenej a chce se mi furt na záchod," přiznal naprosto vážně, rozesmála jsem se. "Dobrý účinky." "Tak dnešní den bude záhodno strávit pátráním po tom objektu..." "Feťácká bouda," napověděla jsem Slávkovi. "Ano, přesně tak." "Ještě si musím vyčistit zuby," zapískala Diana. "Jo, a vyčistit pleť tonikem, pleťovou vodou, pak peeling, denní krém, krém na oční okolí..." "Stačí," zarazil mě Slávek. "Ostatně, tobě by čištění pleti prospělo, očividně." Jak ji brání!

Mořee... Tak to sem dám celý, no... :-)

31. října 2013 v 20:16 | Ailiyah
Setmělo se rychle. Nakráčely jsme obě do chatky. Slávek už vařil na malém sporáčku večeři. "Tyjo, ty umíš vařit?" Slávek mě dorazil nepříjemným pohledem, a tak jsem radši nasála vůni bramborových placek. "Kde jsi vzal brambory?" "Od tety, ty bramboro," zakroutil hlavou Tonda. "Jsou tu dva pokoje, ale rozhodli jsme se, že budem spát spolu, kluci - holky," rozkazoval Slávek. "Miláčku?" ozvala se varovně Diana. "Žádný řeči, připrav příbory a jdem jíst." Najednou jsem si uvědomila, že mám strašný hlad. Teta se objevila u okýnka. "Thank you," pravila jsem krkolomně. "Nechte si chutnat," usmála se teta a já si překvapením sedla. "Ty... Teto, ty umíš česky?" "Jak vidíš," zasmála se. Ta nás ale převezla...
"Co tady budem dělat - celou tu dobu?" ozval se u jídla Tonda. "No přece moře, koupání, výlety, a tak... Bude to skvělý," zářila Diana. "V Peenemünde je vojenský muzeum. A muzeum hraček. A Phänomenta. A ponorka," převezla jsem pochybujícího Tondu. "Ponorka? To jako..." "Můžeš do ní vlýzt," poradila jsem s plnou pusou a zakuckala jsem se. "Radši se věnuj jídlu, Lucie." Vrhla jsem na Slávka zlý pohled, prsk, prsk, Diana mě mlátila do zad. A Tonda se smál, jak jinak. Praštila jsem ho. Přicházela na mě ta "správná" nálada, měla jsem chuť Tondu i Slávka přetáhnout holí. Ale - to je přece ono!
"Jdeme na romantickou procházku," ozvala se Di po umytí nádobí. Myslela jsem si, že Slávek na tyhle věci moc není, ale to jsem se přepočítala. Zajímají ho hvězdy. "Ukážeš mi ještě tu hezkou hvězdičku?" žvatlala Diana, až jsem si začala myslet, že je infantilní... Klaply za nimi dveře. Tonda na mě mrknul: "Můžem jít na noční koupání!" "No..." "Póóď!" "Já nevim..." Hodil po mě velký ručník a zasmál se: "Noční koupání je super! Nakonec jsem zase vplula do ještě mokrých (!) plavek, zamknuli jsme chatičku a šup ven! Ochladilo se. Zimomřivě jsem se choulila do ručníku. "Můžu... Můžu tě obejmout? Je ti pěkná zima, ne?" Mlčky jsem se přitulila. "Víš, že i moje mamka se ptá, jestli už spolu chodíme?" Taky neodpověděl. Zastavili jsme se, pevně mě sevřel v náručí. Zavřela jsem oči.
Cítila jsem, jak mu bije srdce. "Lucko?" "Ano?" "Co ke mně vlastně cítíš?" "Já - nevím. Prostě, mi je šestnáct a nevyznám se v sobě." "Co máš teď uvnitř?" Měli jsme obličeje tak blízko u sebe! Jemně mě pohladil po vlasech. "Ale dobře víš, co já cítím k tobě." Usmála jsem se. "Nic po tobě nechci. Až si to srovnáš v hlavě, tak mi řekni!" Zasmála jsem se, pustil mě z náruče a došli jsme na písčitou pláž. "A stejně tě mám rád!" vykřikl rozverně a obrovským cáknutím jsem byla celá mokrá...
"Chtěl bych něco... zkusit." "To je jak ze Stmívání," odfrkla jsem si. Podíval se mi přímo do očí. "Na chvíli." "Ty mi chceš dát pusu!" pokračovala jsem dál protivným tónem hlasu. "Přesně tak." Nadechla jsem se. "Jenom jednu pusu." "Dobře, jenom jednu, Lucko." Leželi jsme na pláži, přikrytí ručníkama a oblečením, byla fakt kosa. Lehounce mě políbil. Pak jen můj těžký výdech a jeho úsměv, který v té tmě zářil. "Jenom jednu?" Jemně jsem ho rukou odstrčila. "Ach jo. Ty nejsi moc romantička." "Asi ne. Jdem domů, ne?" "Domů?" "Do chatičky." Zvedla jsem se a oba jsme zamířili zpátky k velkým stromům. Cestou jsme neříkali nic, nechala jsem doznívat ty zvláštní pocity. Jenže... Slávek s Dianou byli zpátky.
"Takže je rozhodnuto, ne?" Di se potutelně usmívala. "Nech toho," zarazila jsem ji naštvaně. "Nech toho," zopakoval Slávek. "Dal jsem jí pusu, to je všechno, to jsi chtěla slyšet?" vybuchnul Tonda. Ptala se nás na to pořád, a v autobuse nejmíň třikrát. "Fííha, pusu?" Nadechla jsem se, ale Slávek vzal svou přítelkyni pevným chvatem za ruku a téměř přikázal: "Jde se spát." Mračila jsem se. "I vy jdete spát!" ozval se přísně Slávek. "NEE!" "Dobře, Antoníne, ale přijdeš do mého pokoje velmi tiše, světlo bude rozsvíceno pouze na chodbě!" "Tak si lehněte s Dianou spolu, ne? Nemáte právo nás nutit do postele, nejsme sakra malý děti!" "Jo, a co ty noci v dubnu, co? To jste mě nenechali vyspat, a najednou?" ozvala jsem se. Slávek se tvářil vážně. "Zde se nebude nikdo hádat. Nemám to v oblibě." Nevěděla jsem, co si mám myslet. "Nechám rozsvíceno jen na chodbě," kapituloval Tonda. Seděli jsme spolu v kuchyni. "Někdy mám Diany plný zuby. Je to taková praštěná pipina!" ulevila jsem si. "No - pipina - je dost chytrá." Byli jsme pořád trochu zpražení prapodivnou scénou. "Dáme si sušenky!" vykřikla jsem bezděky a rychle jsem zaběhla do pokoje. Diana se opravdu chystala jít spát. Táhla do koupelny dvě velké toaletní taštičky - jo - pipina!
Nakonec jsme nad obrovským pytlíkem sušenek povídali až do nikoli blíže specifikovaných pozdních hodin, můj jediný zdroj časomíry je mobil, a ten zůstal u postele... Do pokojů jsme chtěli (původně) jít potichu, ale celou dobu chichotání, srandy, a bála jsem se, že Slávka probudíme. Ale fakt, proč vlastně najednou chodí brzo spát? Jenže v jeho pokoji svítilo malé světélko. Nenápadně, ale přece. Tonda vkročil dovnitř: "Slávku?" Génius seděl na posteli, notebook otevřený (= malé světélko) a naléhavě šeptal: "Nikomu to neříkejte! Na čemsi pracuji, Diana si myslí, že spím, a vy byste si to taky měli myslet..." Vypadal trochu zničeně. Tak proto! Nešlo mi do hlavy, že by Slávek chodil spát po večerníčku!
Ráno jsem se probudila pozdě. Tonda na mě zaujatě koukal. "Ty máš s sebou plyšáka?" Instinktivně jsem přitiskla Mikiho k sobě. "Jo." Usmál se. "To je roztomilý. Slyšel jsem od kámoše, že holky, který maj plyšáky, jsou něžný..." "To je možný." Styděla jsem se. Pomalu bylo načase se vyhrabat z peřin. Slyšela jsem Dianin hlas: "Snídaněee! Pro opozdilceee!" "Můžu tady snídat v pyžamu?" pravila jsem unaveným hlasem. Tonda chytnul výtlem, a tak jsem ho vystrnadila z pokoje, převlékla se a běžela dolů. Venku už pařilo sluníčko, dokonce jsem z okna uviděla hopsajícího králíčka. A palačinky byly super!

"Já se teda budu hlavně opalovat. Letos jsem byla jen dvakrát v solárku, jsem bílá jak stěna..." vykládala u palačinek Diana. "Me - me," huhlala jsem s plnou pusou. "Y - adáf obbe." "Vypadáš dobře," přeložil Tonda. "Půjdem na pláž. A jestli budeš zlobit, tak tě zahrabu do písku," vyhrožoval mi. "Já nikdy nezlobím, Tondo!" Už jsem se viděla po krk zahrabaná v jemném písku. "Odpoledne pojedeme do Phänomenty, dost mě to tam zajímá," pronesl zasněně Slávek. Museli jsme se Slávkem dlouho vysvětlovat, o co jde, a nakonec Diana nadšeně a Tonda zvědavě kývli na hezký výlet. Diana mě namazala opalovacím krémem a vyrazili jsme. Vzduch byl horký. Teta nás ještě dohonila s džusem a melounem, vzali jsme si to na pláž. Unaveně jsem si lehla do písku. Sluníčko mě lechtalo na tváři. Bude to krásnej den.

Další poezie... odkaz na Ginsberga a přeložte si "rather difficult"

23. října 2013 v 20:19 | Ailiyah |  Básně
SEN S TAJEMSTVÍM

Proplatím každé ráno, jenom
nezůstávej.
Nezůstávej uzavřený ve snech.
Nech proudit vteřiny
svým tělem.

Smutno.
Sen zabíjí a nemá slitování.
Krutý jak ranní sníh
- ZČERNALÝ.
Touhou po čistotě.

Sen.

-----

Pláč po úsvitu.
Ústa a spánek v úniku.
Výdech ze zlých snů.
Síla.

Probouzíš se potichu
a polykáš oheň.
Chladno uvnitř a vůně silné
kávy z nezaměstnanosti.

Sen.

-----

Po každém slunci ticho smíchu.
Teplý vzduch, rather difficult.
Na ranní spánek probuzení budíku.

Mrákoty prchají a zívá
a pokouší
světlo.

Oklepeš se a smeteš sníh.
Venku hoří.

Sen.

-----

Třes rukou, horké čelo, těžké sny
a divný pocit za zuby.
Tma byla milosrdná.
Pomalá touha po žití.
Slzy, pláč, vzlykot, trocha kvílení.
(Ginsberg...)

Tváře bez milosrdenství
a odsouzení bez milosti.
Nemilostné dopisy.
Polštář se špatným tajemstvím.
Chladné prostěradlo
a den bije do tváří.

Led.

Sen.

----

Plivanec dovnitř.
Vidím za mříží tvé oči
a jejich sílu.

Skrze lásku
vnímám tvé oči.

Ano, láska je tou mříží.
Dělí mě od tebe tak,
že se už nikdy neodtrhnu.
Přikovaná.


Sen!

Prokrastinace

15. října 2013 v 21:49 | Ailiyah
"Jo, jasně, mami, jdu se učit!"

Ještě musím na záchod, samozřejmě. Co to tady leží za časák? Týjo, Fashion Club, to musím přečíst, hele, mikina za čtyřicet tisíc, no, tu si budu přát k Vánocům, určitě ji dostanu, to je tutovka. Týjo, kabelka od Prady. Fííha. No jasně. Co že si to teda přeju k Vánocům od dědy?

Kolik je hodin?

Nechtěla jsem se náhodou... u-č-i-t...?

Apokalypsa

13. října 2013 v 19:57 | Ailiyah
Rytíře budu psát odzadu, pěkně povídku po povídce, abych to pak spojila na úúchvatné dílo :-)

Vypadá to na konec světa (respektive celé Maiche, stříbrný rytíř)

Prozatím jdu číst Zjevení (poslední kniha Bible) a tímto děkuji Janovi za jeho Apokalypsu. Jeruzalémská Bible, Slovo na cestu, ekumenka, stoletá Bible, sáhnu i po kraličtině...

A pak hups na to! Osthell bude hořet, Eerawen je mrtvý, slunce vyhasne, přijde drak, nějaké ty přírodní katastrofy, zabíjení... No prostě "poslední časy", jak se říká v městě Aghaton. A pak "říše Dobra"...

Těšte se!

Praha

7. října 2013 v 21:56 | Ailiyah
Tak coo, do Prahy? (debilní kecy pražáků - vzpomínáte?)

Bydlet tam?

A co metro - klaustrofobie, vlakofobie, schodofobie??? :-D

Národní knihovna: lidi, velký zklamání, vyhněte se jí obloukem: všechno prosím pěkně "ve studovně" "prezenčně" a nic domů nepůjčíme, rovná se: jsme sklad, nikoli knihovna, anglicky: "uh huh"

Bohnická léčebna? Pavilon dvacet osm? Sestřička Květuška? Farma? pro zasvěcené: "VÍŠ, JAK JE MOZEK POZPÁTKU? KEZOM, VOLE, KEZOM" (kecy zhuleného pacienta)

Wow... Prahaa