Srpen 2013

romaneto - Enid Blyton - další část

28. srpna 2013 v 17:36 | Ailiyah |  Próza
"Diano? ... Doopravdy? Víš to jistě? Aha! ... Ve zprávách? To snad ne? ... Takže v Lounech? ... Hned jedeme zpátky. Přijedeš za námi? Diano! Jsi chytřejší, než jsem si myslel! ... Dobře. Děkuji. To je skvělé, že nám pomáháš! ... Také jsi fajn. Ahoj!" Slávkův prapodivný telefonní rozhovor mi sebral poslední střípky klidu. "Tak, vážení. V lounském depu našli vlak plný semtexu. Jedeme domů, Diana nám pomůže. Ještě, že máme někoho, kdo nám pohlídá večerní Události," pousmál se Slávek. Bingo! Fakt na ní něco je! A řekl jí, že je fajn...

"Takže stejně jedem zpátky," povzdechla jsem si u řeky. "Co tady hledáme?" "No..." Slávek zas mlžil. "Jasně, zas nám to neřekneš, žejo?" "True." "Nemluv furt anglicky." "Tomu snad nerozumíš?" Radši jsem zavřela pusu a pořád jsem kráčela blátem. Pořád na nohou ty hnusný holínky. Pořád vztek na tohle dobrodružství a pořád... Jsem cítila to objetí... Nikdy jsem si nepustila nějakýho kluka takhle k tělu. Když se na mě podíval, uhnula jsem pohledem. Asi to tušil. A já jsem taky začínala něco tušit.

Jeli jsme zas z Čachnova. Babička vypadala hodně ustrašeně, i když jí Tygr náš noční výlet zatajil a namluvil všem, že jsme přespali u něj doma po dlouhém výletě. Dědeček to Tygrovi moc nevěřil a když jsme nasedli do auta, neřekl ani slovo. Pak u vlaku nám zamával se smutným úsměvem. Všichni tuší, do čeho se Slávek namočil. A babi určitě sledovala zprávy... Diana nastoupila v Praze, hrozně moc jí to slušelo a usmívala se na Slávka, profesionálně a s velkým efektem. Mluvila stručně a věcně, všem nám to pomohlo. Byla jsem pořád vyděšená z nočního vězení a měla jsem slušnou rýmu. Tonda mi půjčoval kapesníčky
a pokoušel se o mně starat, ale já potřebovala jen postel a trochu klidu. A ten se tady moc nevyskytoval. Ve vlaku se dohadovaly dvě stařenky a pořád jsem měla pocit, že mě odněkud sleduje Javier nebo ti dva mladíci. No slušná schíza.

Tondova maminka nás nečekaně čekala na nádraží. "Slávku?" pravila přísně. "Do čeho jste ho zase zatáhl?" Diana se na ni povýšeně podívala: "To je věc Vašeho syna, a ten je, myslím, již dospělý." Pěknej setěr. "No dobře," kapitulovala. "Mám tady dva kolegy. Jdeme prozkoumat depo." Doširoka jsem rozevřela oči. Maminka se na mě starostlivě podívala: "Ty bys potřebovala doktora, ne?" Nechtěla jsem vypadat zbaběle a tak jsem hrdinsky řekla: "Já jsem úplně v poho, žejo, Tondo?" Obrátila jsem se na něj se zoufalým výrazem, a on se pousmál: "Potřebuju domů, mami, něco jsem zapomněl. A Lucka potřebuje kvalitní spánek, to je všechno. Vemu jí k nám domů na pár hodin, vy to zatím vyřídíte." Dě-ku-ju! Hepčí. Začalo zase pršet, proklínala jsem déšť. "Lehni si tady, zatím. Potřebuješ se vyspat..." "Šla bych radši domů..." "V tomhle stavu?" Povzdychla jsem si. Malý, ale útulný byt Pitínských. "Dobře," kapitulovala jsem a klesla jsem na gauč. Přikryl mě dekou a chvíli se na mě díval, cítila jsem to. Otevřela jsem na chvíli oči. "Copak?" "Ne, nic," uhnul pohledem a odešel do kuchyně. Jen co jsem oči zase zavřela, začaly se mi zdát živé a neklidné sny, a pomalu jsem přešla do tvrdého spánku.

Světla aut, sirény, hořící dům... Blesky, oheň zachvátil les! Ještě, že jsem se včas vzbudila. Stejně už mě chtěl Tonda burcovat. Volal mu Slávek. Akce dokončena. "A co ti říkal?" hrabala jsem se zpod teplé deky. "No... Vzkazy tam nebyly, asi si to líp hlídaj. A o tom vagonu nikdo nic neví. Každopádně pro něj někdo musí přijet, žádný z ČD se k němu nehlásí a strojvůdci by s tímhle vagonem údajně nejeli, je rozbitý. Policie má poblíž hlídky. Jestli to Javier ví, ty Události a náš útěk, tak tady vagon nechá a nic se nezjistí..." "Takže na prd," odfrkla jsem si, "tak jdem."

Slávek vypadal zklamaně. Výpravčí se mračil, okolo běhali novináři. Policisté pořád obcházeli vagon a Tondova maminka se na mě ustaraně dívala. "Lucko... Nemusíš..." "Ale já chci!" vykřikla jsem. Tonda sebou cuknul. "Jo, patří k nám. Žejo, Slávku!" Slávek neposlouchal. "Takže nic víc nám neřeknete?" obrátil se na něj černovlasý policista. "Ne," odpověděl rezignovaně. "Dobře, to, co víte, jsou dobré informace. Budete nám muset ukázat cestu do té jeskyně." Slávek se zamračil. "Tam nikdo z vás nepůjde, rozumíte? Nikdo!" "Tak moment, my jsme policie České republiky." "Ale nemáte právo tam lýzt!" vykřikl Tonda. "Je to..." Zacpala jsem mu pusu, aby neřekl nic o Tygrovi. Odstrčil mi ruku. Tondova maminka se na nás s vážnou tváří podívala. "A kdybyste to řekl jen mně, Slávku? Jenom mně! Nikomu to neprozradím." Slávek váhal a pak pomalu promluvil: "Dobře. Ano. Ale budete mlčet jak hrob."

"Další policajti do Sedunyi? Jak chceš tohle vysvětlit Tygrovi?" rozčilovala jsem se. "Lucie, podívej se: chceš, aby se to vyřešilo? Ano? Tak musíme spolupracovat s policií. Nechali by nás tam umřít hlady, pokud ti to není jasné." Sklaplo mi. Stáli jsme pořád v depu a pak nás výpravčí poslal pryč, rád by měl taky svůj klid, to mi bylo jasný. "Kde je Diana?" obrátila jsem se na Tondu. "V Lostru. Vyptává se na všechno možný. A ještě přišel mail od Slávkovýho učitele, píše tři strany o tom, kdo je namočenej do tý akce se Semtexem." "Čili, Lucie, Antoníne: každý den v 20:00 přijdete na nádraží a koupíte si jízdenku, každý zvlášť, není důležité kam, ale aby vlak odjížděl okolo 22:15. Ano?" Oba jsme kývli, a nikdo z nás nebyl nadšený, ani původce plánu, Génius Svatoslav. Uslyšeli jsme klapání podpatků. No jo. Diana je tady.

"Takže, Slávku," usmála se na něj, hravě a trochu koketně, vydechla a pak se podívala i na nás. "Milí účastníci záhady, přidávám se k vám jako externí člen. Budete potřebovat někoho s trošku publicistickými sklony. Našla jsem vám v jedné knihovně všechny záznamy o novinových článcích s tím hajzlem. Javier Nightingale. Je tam toho sice málo, ale tenhle článek se vám bude líbit." Ukázala nám ofocenou stránku z novin z roku 2012. "Týjo, to je von!" "Jo, je tady jeho fotka." "Von má masku! To je fakt Javier!" vykřikla jsem. "Žádná novinka, Lucie. Trochu se ovládej, vyskytují se tu i jiní poklidní cestující." Zase jsem měla chuť dát Slávkovi facku! "A to ho tenkrát nechytili?" "Ne, pokud tě v tý jeskyni nesvázal jeho duch," setřela mě Diana. Tak zase mají se Slávkem něco společného - ta příšerná ironie!
"A kdy se dostanu domů?" "Takhle tě tam vidět nemůžou, Lucko. Zavolej prostě mámě, že jsi zůstala někde u kámošky, nebo tak..." "Budou o mě mít strach!" hádala jsem se s Tondou. "Už tak ho o mně mají..." "Ty ses nedívala do zrcadla, žejo?" usmála se na mě Diana. Podala mi malé zrcátko. Zděsila jsem se. Nevyspalé, zarudlé oči. Červený nos. Vyděšený výraz. Bledá tvář. To... To už ani nejsem já. To je můj stín.

romaneto = Enid Blyton = gradace a jak to bylo v podzemním městě jménem Sedunya

27. srpna 2013 v 21:23 | Ailiyah |  Próza
"Jdem." "Tondó..." "Jdem!" "Po - po - počkáme na Slávka..." "Jdem!" zavelel naposledy Tonda. Odemknul dvířka a potichu otevřel. Trochu to zavrzalo... Vkročili jsme dovnitř. Ticho. Jeden krok. Zbloudilý netopýr tluče křídly. Ticho. Šramot. Chvějící se světlo baterky. Pomalý krok dopředu. Ticho. Další kroky... A každý krok duněl po kamenné podlaze. Vrznutí dvířek. "Tondo! Chtějí nás tu zamknout," vykřikla jsem. Ano, kdosi zamknul dveře.

"To jsem já, Lucie. Zdá se mi, že jsi dost vyděšená," pravil vážně Slávek. A při dalších slovech už to byl vzteklý šepot: "Uvědomujete si vůbec, že tady mohou být? Všichni? Máte rozum?!?" "Trochu," povzdechla jsem si. "Mám mapu. Sedunya má šest místností, pojmenoval to Tygr. Obývák, Place, Ložnice, Klidová zóna, Kuřárna a Komora. Tygr si myslí, že zločinci mohou nejlépe využít Komoru, jelikož tam je závora s klíčem. Ale ten nemáme." "Co budeme dělat?" "Teď? No, prohlédneme si to tady, a pak rychle pryč. Nesnáším nedočkavost." "Na co vlastně potřebujou ty výbušniny?" mudrovala jsem cestou k velké jeskyni. "Chtějí vyhodit do vzduchu Národní divadlo," řekl Slávek klidně. "A pak zapálit kus Prahy, vykrást tam banky, muzea... Nafingovat to jako dílo německých neonacistů, vyprovokovat Rusy... A pak tu třetí světovou," usmál se Tonda. "Ale to se jim nepovede," podotkl Slávek a Tonda jen dořekl: "Protože jsme tu my."

Došli jsme dlouhou chodbou až ke Komoře. Dveře byly samozřejmě zamčené... V Obýváku byl bordel, mezi papírky jsme našli pár šifrovaných vzkazů. Už pro mě byla hračka je rozluštit. Opsali jsme si je a pak Slávek zavelel, že se jde domů. Byla jsem dost zklamaná. "Já jsem si teda myslela," začala jsem, když Tonda zašeptal: "Potichu...", jenže to už jsme uslyšeli kroky. Těžké boty, hrubé hlasy. "No jasně, naši zvědavci. Tak ´sme vás nalákali až sem. Chtěli ´ste do Komory, to přání vám rádi splníme," pronesl tlustý muž. "Javiere? Mám je svázat?" Nemohla jsem si pomoci a posvítila jsem Javierovi do obličeje. Ale měl masku a široký klobouk. Tohle je on. Zavalitý muž ve středním věku a dva mladíci. "Cos myslel, vole? Svázat, zacpat držku a pak do Komory. Hajzlové!" kopnul Javier do balíku na zemi. Měl pronikavý, nepříjemný hlas, který bych poznala na sto honů. A anglický (nebo francouzský?) přízvuk.

Za chvíli jsme byli svázaní, dobrá práce. "Prosím, Lucku ne," povzdechl ještě Tonda. Zacpali mu pusu. Po tváři mi stékaly první slzy. Roubík byl dost nepříjemný a lano na rukách tlačilo. Mladík mě dostrkal až do Komory. Vecpal ke mně ještě Tondu. "A tenhle týpek?" "Neříkej, že se tam nevejde! Tak ho tam narvu osobně, vole," zařval naštvaně Javier. Mluvil špatnou češtinou a ten jeho zajímavý přízvuk... Hrubým pohybem Slávka doslova hodil k nám a zamknul Komoru. Tak.

V Komoře byla tma, ale přesto se Slávkovi podařilo nám přeřezat nožem pouta. "Ještě, že jsou ti mladíci tak nezkušení," zašeptal. Pak už jsme beze slova seděli na chladné zemi, bez myšlenky a potmě... Tonda mě najednou objal, jindy bych si to nenechala líbit, od nikoho... Ale teď se mi ulevilo. Slávek se pokoušel otevřít dveře kouskem drátu a já plakala Tondovi v náručí. Chtěl mi setřít slzy, ale ucukla jsem. Napadlo mě, jestli od našeho vztahu neočekává víc, než přátelství. Ráda bych se mu podívala do očí, ale všude panovala neproniknutelná tma. (Sebrali nám baterky...) Byla jsem tak vyděšená, že jsem se nechala obejmout a pohladit - co se to se mnou děje? Načež Slávek vytáhnul z tajné skrýše mobil a zjistil, že není signál. Snad tu čekal i wifinu, nebo?

Seděli jsme pořád na té kluzké, studené podlaze Komory. Slávek se stále pokoušel odemknout dveře, až nás přemluvil na velký ÚTOK. Ale i když jsme vší silou vrazili proti těžkým dveřím, nemělo to cenu. Najednou jsme zjistili, že nemůžeme nic udělat. Slávek nám řekl: "Jediná naděje je děda. Zavolá Tygrovi a ten má klíče. Musíme doufat, že ho děda zalarmuje, že mu to dojde. Ale jinak nemůžeme nic dělat." Najednou se hrdinovi Slávkovi zlomil hlas: "Ti hajzlíci by byli schopný nás tady nechat chcípnout, dopr..." Najednou nemluvil spisovně, najednou ztrácel naději. "Tohle je pěkně pitomá záhada," zabručel Tonda. "Můžeme si za to sami," zašeptala jsem odevzdaně. "Měli jsme dát vědět policajtům. Třeba mámě. Ale tvůj děda přece ví, kam jdem, ne,..." "Ale je zamknuto, debile! Děda sem půjde sám. Pomoct nám může jenom Tygr," vyhrknul Slávek. Nepoznávala jsem ho.

Asi jsem usnula. Ruce jsem měla studené a od země šla zima. Nastydnu tady. "Za chvíli už bude sedm ráno," zamumlal Slávek, když si rozsvítil svoje supermoderní hodinky. Celá Sedunya mlčela, nebylo slyšet nic, a právě to mě děsilo. "Slávku?" zakňourala jsem nalomeným hlasem a slabě jsem zakašlala. "Co je?" "No... Ví vůbec tvůj děda o Tygrovi?" "Trochu se znají," povzdechl si Génius. "A ví Tygr o tvým dědovi?" "To ano. Nemáme žádnou šanci, dokud se o nás Tygr nezačne zajímat. Ale řekl mi, že se někdy přijde na Sedunyu podívat." "Někdy???" Opřela jsem se o Tondu, dal mi ruce kolem ramen. "Do čeho jste mě to zatáhli?" zašeptala jsem vyčerpaně. "Tak za prvé, šli jste sem sami. A za druhé, vymklo se nám to z ruky, to sledování vzkazů." "To jo," ozval se Tonda. "Promiň, Lucko. Měl jsem to říct mámě. Policie by nám dost pomohla." Zavřela jsem oči, i když byla okolo tma, a zase jsem upadla v letargii v náručí "kluka, kterej vůbec není hezkej".

Nekonečné vteřiny, minuty, hodiny. Navzdory Slávkovým hláškám, kolik je, jsem vůbec nevnímala čas. nad vodou mě držela přítomnost Tondy a naděje v podobě chlapa v montérkách s přezdívkou Tygr. Čekala jsem, že nás bude Javier vyslýchat, co všechno víme, ale nikdo se o nás nezajímal. Všichni jsme měli hlad. Moje půllitrovka kofoly už dávno vzala zasvé. A strašně se mi chtělo čůrat!

Někdy okolo půl desáté ráno jsme uslyšeli kroky. Chvěla jsem se po celém těle. Čísi volání. "To je Tygr!" vykřikl afektovaně Slávek. "Tady jsme, v Komoře," křikla jsem. Pak už jsme uslyšeli odemykání. Tygr měl velikou baterku a my měli velikou radost. "Zašel jsem k tvý bábičce a říkala, že jste se ještě nevrátili. Tož, mám někoho s sebou." Za Tygrem se vynořili dva policisté. "Kde jsou?" zavelel jeden z nich. "Je tu ticho, už dosti dlouhou dobu. Domnívám se, že tu nikdo není," konstatoval Slávek. "Prohledáme to tady." Policisté běhali s velkými baterkami tam a zpět, vypadalo to bezmocně, a my tři jsme vyběhli ven. Na čerstvém vzduchu jsem si oddechla.

Bylo mi jasné, že jsou pryč. Vydali jsme se k starému mlýnu, kde prý straší. Nikdo se tam v noci neodváží, čili ideální skrýš pro zločince. Venku se oteplovalo. "Snad půjdem za babi, ne?" Tondova otázka Slávka překvapila: "Proč? Tygr jí vše řekne. Máme práci, než se pokusí utéci." U starého mlýna jsme doopravdy našli další vzkaz, tentokrát úplně jiná šifra. Rozluštila jsem ji za chvíli, i Slávek musel uznat, že jsem dobrá. (Kdyby věděl, jak dlouho jsem se doma mordovala s knihou o šifrách...)

Cestou domů jsem pokašlávala. Čekal nás velkolepý oběd a Slávek nás přemluvil na výlet k řece Svratce. Po půlhodince klopýtání v blátě jsem konečně s tajemnou tváří prozradila, co zas Javier píše. Vzkaz zněl jasně: "Ti pitomci vypadají nebezpečně. Vysokej hnědovlasej už loni odhalil jeden můj plán. Zneškodnit, nebo ještě líp zabít. V SYA žádný blbosti, máme je tam chycený, ale radši už se tam nevracejte. Jedu do L-N a vy se kliďte. JN."

"No jo! Oni si asi pořád myslí, že jsme tam zavření, co?" Slávek kývl. "Tygr to zamknul, vypadá to tam úplně stejně. Musíme si dávat bacha, co říkáme a hlavně kde jsme." "Jasně," kývla jsem. "Kdo ti volal, Slávku?" pousmál se Tonda. "Ale... Diana. Chce vědět, jak to dopadlo." "No tak jí zavolej, ne?" "Mohl bych..." Sledovala jsem jeho výraz. Pořád mám pocit, že mezi nima dvěma něco je! Moc se k sobě nehodí, ale každopádně ji přitahuje jeho inteligence a Di je fakt hezká holka!

Bezdomovci

26. srpna 2013 v 20:36 | Ailiyah
Dva otrhaní malí chlapečci, schoulení v koutě u popelnice.

Tři ukřičené ženy, hádající se o kousek pizzy, spadlé na zem.

Muž s plnovousem, nabízí Nový prostor.

Divnej chlápek, co somruje na nádraží deset korun. Nebo kolik teď stojí pivo?

I tohle můžou být naši bezdomovci... :-(

Mrkněte na romaneto a na článek Gradace - tam je anketa - chci znát Váš názor!

a.

Gradacee!!! - pokus o učebnicový příklad gradace (klimax)

26. srpna 2013 v 20:15 | Ailiyah
"Jdem." "Tondó..." "Jdem!" "Po - po - počkáme na Slávka..." "Jdem!" zavelel naposledy Tonda. Odemknul dvířka a potichu otevřel. Trochu to zavrzalo... Vkročili jsme dovnitř. Ticho. Jeden krok. Zbloudilý netopýr tluče křídly. Ticho. Šramot. Chvějící se světlo baterky. Pomalý krok dopředu. Ticho. Další kroky... A každý krok duněl po kamenné podlaze. Vrznutí dvířek. "Tondo! Chtějí nás tu zamknout," vykřikla jsem. Ano, kdosi zamknul dveře.

VYPLŇTE ANKETU!!!

Život

19. srpna 2013 v 18:31 | Ailiyah
Bum, prásk, švih. I takový je život.

Jéé, hurá, hop. I takový je život.

Můžete stokrát spadnout.

Můžete se stokrát zaradovat.

Ale je to pořád váš život, a žijete ho pro radost i pro ty pády, které vás posílí...

Přečtěte si romaneto! a.

romaneto - spíš něco na styl Enid Blyton pro dospívající holky

19. srpna 2013 v 18:29 | Ailiyah |  Próza
Vůbec jsem netušila, kolik bylo hodin v tu chvíli, kdy jsme dorazili na Křižánky. Ale setmělo se a nepřítomnost času mi vyhovovala. Cesta autem z Čachnova mě nudila, protože i výřečný Slávek mlčel - jeho děda zapnul rádio a cítila jsem se strašně unavená po tom cestování, nuda za nudou. Cedule "Křižánky" mě probrala z letargie. "Bábička upekla buchty," usmál se děda. V malé chaloupce bylo příjemné teplo, děda topil. Usměvavá babička nás přivítala: "Slávečku! A ty jsi Lucka, ty jsi Tonda? Pojďte dál." Donutila nás sníst guláš a aspoň pět buchet s mákem, no prostě idyla. Jenže nad vším se vznášel stín. U stolu jsme se na sebe s Tondou dívali a v očích jsme měli jedinou otázku: "Tak kdy půjdeme do Sedunyi?" Venku bylo chladno a když jsem lovila z batohu teplou bundu (ještě, že jsem si ji vzala), dostala jsem strach. Už už bych řekla, že tam nejdu, ale Slávek to vycítil. "Teď už nemůžeš nikam utéci, Lucie, ať se stane cokoli." "Kdyby tě Javier zabil, postavím ti pomník," zavtipkoval Tonda, vůbec to nebylo vtipné, haha, a měla jsem stále větší strach.

Babička nás sice přemlouvala, ať nikam nechodíme, ale vyrazili jsme. Ve dveřích nás ale dohonila. "Slávečku, ty robíš zasej něco nebezpečného!" "Babičko..." "Uč sa!" "Vše již dávno umím, vždyť víš. Musíme jít. Neboj se!" ve vrásčité tváři babičky jsem viděla velké obavy, v hnědých očích Slávka odhodlání úspěšného a sebevědomého člověka. Tak on asi v těch dobrodružstvích jede už dlouho, když to ví i jeho babička. Brzo jsem se chvěla po celém těle. Slávek si už mého strachu nevšímal. Tonda se mě ale pořád snažil utěšit. "Luci, prosímtě... Slávkův bratranec už tři hodiny hlídá u vchodu. Nikdo tam není. Nic se nám nestane!" "Já vim," odbyla jsem ho protivným hlasem, který jsem si schovávala pouze pro výjimečné situace. Zapnuli jsme baterky a pak nám nezbylo než klopýtat blátem okolo řeky Svratky. "Nedá se jít jinudy?" rozčilovala jsem se. "Zajisté. Vzduchem," ozval se Slávek ironicky. Došli jsme až k lesíku. Zrychlil se mi dech.

"Nedělejte žádné hlouposti!" varoval nás Slávek cestou. "Bratranec to hlídal, ale beztak mám nůž jen já a jediný z vás s ním také umím zacházet." Les vypadal nevlídně, řeka Svratka hučela a můj strach narůstal. Slávek našel to místo. Když jsme odstrčili pár větví a vyhrabali hlínu, objevila se malá dvířka. V tu chvíli zazvonil Slávkovi mobil. "Zůstaňte TADY!" křiknul. Něco cinklo. Génius odběhl pryč s delikátním hovorem (Diana?) a já sebrala ze země klíček.