Duben 2013

Proč zrovna já?

28. dubna 2013 v 22:00 | Ailiyah
Vzlyk, vzlyk, proč zrovna já?

Taky jste si to někdy mezi slzami říkali? Proč zrovna já jsem nemocná, blbá, co jsem komu udělala... Hlavu vzhůru. Jsi to zrovna TY, a máš tady nějaké místo, poslání. Nežiješ jenom tak...

Kolikrát jsem ležela schoulená v posteli právě s touto otázkou. A většinou jsem vzala do ruky tužku / propisku, papír a už to jelo!!!

Zrovna ty máš tady úkol, máš příležitosti, máš svůj život, tak...

to všechno využij!


Čauky, a přečtěte si Stříbrnýho rytíře nebo nejnovější báseň!!!
----------------------------------------------------------
PS:
těm, kdo mi budou komentovat články za účelem reklamy svého blogu nebo své soutěže, vzkazuji, ať si...

Literární soutěž

28. dubna 2013 v 21:55 | Ailiyah
Ahojte,

až v pohodě dodělám zkouškové, tak se vrhnu na fantasy povídku do literární soutěže. plánuju tak 15 stran, možná, přemýšlím nad dějem, ale postavy využiju ze Stříbrnýho rytíře... :-)

Takže ji tady nebudu moct publikovat, ale až soutěž skončí, tak se dočkáte ukázky.

:-)

Stříbrný rytíř - jak do fantasy příběhu promotat romantiku hodnou Rosamunde Pilcher :-D

8. dubna 2013 v 20:27 | Ailiyah |  Próza
Hned druhý den jsem vyrazila po Cestě tří poutníků. Moje přespávání se vyvrbilo docela dobře. U třetí chudé chaloupky mne nechali přes noc za dva zlaťáky, dokonce mi dali čerstvé mléko. Takoví milí lidé... Maminka s dvěma dcerami na vdávání. Cesta nebyla zatím příliš dobrodružná, ale to se změnilo po týdnu. Po vyšlapané pěšince se přehnal spěchající člověk a zakopnul, až se přede mnou svalil do písku. Pomohla jsem mu se zvednout, a zjistila jsem, že pod režnou kapucí se skrývá tvář mladého muže, asi v mém věku. "Děkuju, slečno poutnice," usmál se na mě, když si oprášil prosté a volné šaty. "Za čím tak spěcháte?" "Za dobrodružstvím, za poznáním," usmál se ještě víc a uvědomila jsem si, že jsem tak nádherný a zářivý úsměv nikdy neviděla. Nikdy. "Já vlastně... taky. Jsem Elin," podala jsem mu ruku. Pevně ji stiskl. "Já jsem... No, říkejte mi třeba rytíř čistého srdce."

Vykulila jsem oči. "Ale to je přece... Tak si říkal jeden básník." "Dobrý básník. Já jím nejsem, to by mi bylo tak 120 let. Vy ho znáte? Čtu ho už dlouho, téměř každý den. Geniální poezie." Teď jsem se rozzářila i já. "Ano, ano." "Vidíte! - Vidíš, Elin, tak máme něco společného - cestu a básníka. Půjdeš se mnou? Dva poutníci jsou lepší, než jeden." Byla jsem trochu zaskočená, ale nabídku jsem s radostí přijala. Tak jsme šli spolu, celé odpoledne jsme si povídali a pak už se stmívalo. "Pořád mi nechceš říci své jméno?" "To se říká až potmě," pousmál se. Začala jsem být závislá na jeho úsměvech, a bylo mi líto, že jsem si dnes nevzala tu koženou čelenku. "Tak už se stmívá." "Až bude tma, doopravdy." Šli jsme beze slova, a když konečně slunce líně zalezlo pod obzor, naklonil se k mému uchu. "Javier. Javier Nightingale." To jméno jsem už někde slyšela.

Hledala jsem nějaké přístřeší, ale okolo cesty najednou žádné domky ani vesničky nebyly. "Javiere... Nevíš, jestli je poblíž nějaké to obydlí?" "Ne, není. Znám to tu dobře, a nejbližší dům je tři míle odsud. Mám lucernu a mohl bych tě doprovodit, ale nestihla bys to, cesta vede do kopce." "To vidím." "No, takže... Znám tady přístřešek pro lesní zvěř. Mohla bys tam přespat. Neboj se... Nic se ti nestane, zvířata jsou dost plachá. A mně můžeš důvěřovat." "To snad ano, ale víš, co se někdy stává osamělým poutnicím, když potkají muže." Zprudka se nadechl: "Ne, to ne! Nesmíš si to o mně myslet. Jsem slušný člověk." "Doufám, že ano." "Můžeš to přece číst v mých očích. Tuším to, že jsi Vědoucí." Překvapeně jsem se zastavila. "To jsi na to přišel docela rychle!" "Všímám si lidí, leccos umím odhadnout." "Zajímavé." Zkusila jsem se zaměřit na jeho mysl, ale selhalo to. Čím víc toho o něm vím, tím víc toho vlastně nevím...

Došli jsme kousek k lesu a Javier mne zavedl k dřevěnému domečku se senem. "Vem si tuhle deku," vybalil z tlumoku měkkou hnědou deku. "Bude ti tepleji. A seno tě určitě taky trochu zahřeje. V noci se ochladí, znám to v těchto končinách." "Děkuju, moc děkuju, pomohl jsi mi." "Ale to ty mně také. Mám rád dobré společníky - teda... společnice." "Dobrou noc." "Sladké sny, Elin," řekl mé jméno a já se pokoušela za sebou zavřít dveře domečku, ale nějak se mi to nedařilo. Rozčesala jsem si vlasy, omyla si zbytky vody z lahve obličej a pak jsem si vzpomněla na čelenku. Položila jsem si ji na tlumok a uložila se ke spánku. Jenže nemohla jsem vůbec usnout, pořád jsem před sebou viděla Javierův úsměv. Byl tak milý, měla jsem z něj takový zvláštní pocit. Nejdu sama, a podle svých schopností se mu důvěřovat dalo. Ale jeho mysl jsem viděla velmi zřetelně, kromě některých věcí, které jsem právě vědět chtěla. Nejspíš proto, že se mi sám otevíral. Pořád jsem se převalovala v měkoučkém senu a nakonec jsem se smířila s tím, že vůbec neusnu, když jsem upadla do poklidného spánku plného snů o neznámém poutníkovi, který se stal mým blízkým společníkem. Po všech těch snech jsem ráno přemýšlela o tom, že o mně má Javier možná zájem... Ale byl to spíš jen vedlejší účinek zvláštní noci na voňavém seně.
Další den jsme opět v rozhovoru kráčeli po prašné stezce. "Javiere? Ale doopravdy, co tady hledáš? Říkáš, že to tu znáš dobře, a sama vidím, že tu v podstatě není co najít. Proč teda..." "Tobě to můžu říct. Někoho hledám. A psal jsem asi před dvěma týdny jedné Vědoucí. Řekla mi o ní jedna čarodějka u nás... doma." Usmála jsem se, ale znovu svou mysl uzavřel. "A kde bydlíš?" "Nedaleko Ell Nia, města čarodějů. Té dívce jsem psal Osthellu, tam má právě ta Vědoucí bydlet." Rozesmála jsem se a on taky, blýskalo mu v očích.

Nedočkavost

8. dubna 2013 v 20:23 | Ailiyah
Víte, čeho se nemůžu dočkat? Doopravdy?

No tak především knihy Stříbrný rytíř, trilogie. No a taky filmu Stříbrný rytíř.

A víte, v čem je problém? Že jsem ho ještě nenapsala!!! :-D

Nezoufejte. Včera jsem na tom 3 hodiny makala a do těch mých čtyřiceti-padesáti let to dokončím...

a.