Moje osobnost

14. listopadu 2012 v 19:27 | Ailiyah
K mé osobnosti snad jen tolik, že se snažím zlepšit si své sebevědomí psaním povídky do literární soutěže. A makám na tom, abych to tentokrát dokončila. S tou osobností je to složité... Složité to má i osobnost mojí povídky. Ale jelikož nesmí být nikde publikovaná, tak je pro všechny zatím utajená. Takže tady nebudee... Ale kdo ví, nejspíš budu mít k Vánocům předplatné časopisu Pevnost, budu číst fantasy literaturu, psát ji a... Inu, takovým bestsellerem by se sebevědomí zvyšovalo nádherně! Ale z těch publikovatelných věcí: Naima. Ta to má těžké. Má krásnou sestru a malé sebevědomí, jak jinak. A víte, jak to bylo dál? Čtěte:

Naima se svou sestrou přijíždějí ke králi, který si má sestřičku vzít:


Už když nás se sestrou přivítal. Dívala jsem se s nezájmem z kočáru, když jsem ho spatřila. Zaujala mne velká kniha, kterou držel v ruce, podle obálky vypadala jako kniha pověstí o Osthellu, kterou mám doma. Jmenuje se "Osthell unembrait - en", naší řečí: "Historie Osthellu". Ta je jednak moje nejoblíbenější a jednak se určitě musel zajímat o Osthell, kde se sestrou bydlíme, a musel se naučit severní dótšinu! Můj nezájem se změnil na zaujetí, a pak jsem zachytila jeho upřený a zkoumavý pohled. Musí si asi myslet, že jeho nevěsta jsem já! Koneckonců, vždycky jsem vypadala mladší než Estalina! Ale, copak mladší... Estalina je krásná. Krásná tak, že se za ní muži i elfové otáčejí. Krásná tím způsobem, že jí mnozí z nich lichotili. Někteří jí dokonce vyznávali lásku a nejmíň tři ji požádali o ruku. Mne zatím nikdo. Možná je to moje vina, nikdy jsem nebyla příliš společenská a ani krásná nebo přitažlivá. Veškerý čas jsem strávila zahrabaná (doslova!) do svých knih, příběhů, snů a pocitů. A o muže jsem stála, pořád jsem byla romantická a kolikrát i zamilovaná. Ale nikdo do mne... Ani jsem nevěřila, že najdu někoho, kdo mi bude rozumět. "Ta Estalina! To je krásná elfka, jako z růže květ," slyšívala jsem babičku. Podívaly se na mně a babička trochu zesmutněla. "Naimo, zato ty jsi zase nějaká smutná..." Mohla bych snad někoho zaujmout? Jediné, co se mi na mém vzhledu zamlouvá, jsou dlouhé vlasy. Ty by se mohly stát mojí pýchou. Ale nic jsem si nedovolila.







Pak jsem trochu nešikovně vystoupila z kočáru. Za mnou moje sestra, ve svých svátečních šatech udělala na většinu lidí na nádvoří dojem, že ženy ztuhly úžasem a v hloučku mladíků to zahučelo. Povzdechla jsem si. Pak jsme přišli až ke králi, a znovu jsme se na sebe podívali. On jediný věnoval svou pozornost mně, ne Estalině. Zarazilo mně to. Trochu obřadně jsme si podali ruce. Měl pevný stisk ruky a milý úsměv. Neušlo mi, kolik úsměvů věnoval mně a kolik Estalině. Přesto okamžitě věděl, která z nás je jeho budoucí ženou. Trochu jsem se zastyděla nad tou hloupostí, že by si mně s ní spletl, přece dostal její obraz, na to jsem zapomněla... Estalina se mračila tak, až jsem se za ni styděla. Došlo mi, jak moc nás tento muž oddělí od sebe. Měly jsme spolu relativně hezký vztah, když nepočítám moji malou závist, ale poslední hádka v kočáře... Tu bych si za rámeček nedala. A Estalina na mě ještě zle poznamenala svou oblíbenou průpovídku: "Při samu Dobru, ty jsi ale hloupoučká." A já na to, přiznávám: "A ty zas mrcha." Že jí nepřeju Stříbrného rytíře? Četla o něm sama dost a také to ví, že jemu patřit nebude. Ale pořád chce pokoušet osud.







Tak co, je Naima krásná? Král je přesvědčen, že ano; já taky, jelikož ji mám v hlavě; třeba mi napište, jak Naima vypadá podle vás, jediné vodítko jsou dlouhé tmavé vlasy :-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.