Jedno slovo

1. listopadu 2012 v 11:20 | Ailiyah
Znám místo, kde stačí jedno slovo, a to slovo se jmenuje: "PROPUSTKA"

úryvek z knihy "Záhada pro Rozárku"

MARIE
"Ahoj," usmála se Marie ráno do zrcadla. "Tak to jsem já. Marie Homzová, 37 let, vdaná, nekuřačka... Pacientka psychiatrie. Přesněji řečeno jsem už tři měsíce v léčebně v Bohnicích. Pavilon jedna. Je to tu vcelku dobrý, s práškama teda nešetřej ale stejně...," říkala si tiše. "Vo čem přemejšlíš, že takhle čučíš?," ozvala se Janina. Marie se otřepala. "Ani nevím, jen tak, co tady vlastně dělám..." "To neví nikdo, každej si myslí, že sem nepatří. Kromě mě. Já jsem se vším smířená." "Bejt se vším smířená ve dvaceti, týjo," smála se Marie. "Je mi dvacet jedna, a netlem se tak pitomě," vyndala Janina z pusy kartáček a vyplivla všechno do umyvadla. "Až mě bude třicet sedm, ty už budeš mít umělý zuby, a nebudeš si je muset čistit," řekla ještě, tentokrát s prázdnou pusou, což bylo o něco vzhlednější než průpovídky huhlané skrz zubní pastu.
"Pátek! Na propustku jede Marie Homzová a Jana Mirovcová. Ostatní zůstanou tady." Místo Radky sloužila protivná sestra, kterou nikdo neměl rád. Ještě, že jedu domů, pomyslela si Marie. Po obědě už hlídkovala u okna. Pouští mě už častěji, stejnak ty depky jsou celkem v pohodě a pokusy o sebevraždu jsem nadobro vzdala, říkala si a snažila se nevnímat křik nejhorší pacientky. No jo, červený auto. Sestra přišla a nerudně jí podala propustku. Marie to podepsala a přitáhla ke dveřím velkou tašku se sbalenými věcmi. Sestra otevřela dveře. "Tak se mějte a nezapomeňte, že musíte přijet už v šest, minule jste tu byla v půl sedmý," zdůraznila sestra. "Jo, zahučela Marie a šla ven. Michal už tam stál a hned, jak přišla, ji objal. "Majkí... Ahoj," zasmála se. "Hele, už mi je přes čtyřicítku, tak mi můžeš přestat říkat Majkí." "Takhle jsem ti říkala, když jsme spolu začli chodit," ohradila se Marie. "Jo... Nasedej. Jedem do botanický." "Cože?" "Výlet. Majkí vymyslel výlet.
V botanické zahradě bylo narváno. No jo, červen. "Půjdem do skleníku?" "Fata morgana? Skleník s takovým názvem, prosím tě, to musím vidět," zaujatě řekla Marie, zatímco studovala malý prospekt. "Je to drahý," procedil mezi zuby Michal. "Jen to kup. Majkí vymyslel výlet, Majkí bude platit." Marek ji objal. Tahle ženská je skvělá, pomyslel si. Těžký deprese? Každej má někdy problém. Vkročili dovnitř. Přivítalo je teplé a vlhké ovzduší. "Krása," zašeptali oba současně a pak se zasmáli. "Co to je za kytku?" "Nikdy jsi nebyla odborník na kytky a suchem jsi umořila i kaktus." "Však se jen ptám, nic o tom nevím." "Můžeš jí říkat třeba Afélie, dobrý jméno by bylo i Casablanca." Marie vyprskla smíchy. "Jsi hodnej, že jsi mě sem vzal," řekla zjihle. "Pro tebe všechno."
Přišli domů pozdě večer, protože si udělali ještě procházku po Praze. Když konečně přijeli do Dejvic, byli oba unavení. "Černá obludo," pozdravila Marie vesele svého pejska. Ten skákal jak pominutej a lítal od jednoho k druhému. "Musím ho jít vyvenčit," řekla Marie. "Ach jo. A já myslel, že si uděláme hezkej večer, a ty jdeš se psem." "Uděláme si ho pak." "Jako bych ho neznal. Bude zas lítat po celejch Dejvicích, zamorduje pár myší a pak ho budeš honit po parku do půlnoci, jako včera." "Do půlnoci? Bylo teprv jedenáct." "Ach jo, ten tvůj pitomej pes," postěžoval si Michal. "Nech toho," ozvala se Marie rozmrzele.
Michal měl v lecčem pravdu. Oba ulehli do postele až po půl dvanácté. Marie si ještě namazala obličej svým oblíbeným krémem a pak se k Michalovi přitulila. "Víš, na co myslím?" "Ne... Na mě?" "Ne, na černou obludu. Co když umře?" "Každej někdy umře, i zvířátka." "Už je stará." "Álina? Stará? Zas jsi nějak smutná. Ta tvoje depresivní povaha... Ale snad ti pomůžou." "Už je to daleko lepší. Lepší," opakovala Marie. "Kdybych ti mohl nějak pomoct..." "Ale ty mi pomáháš! Máš mě rád. Takovou, jaká jsem. A často se na sebe naštvem, ale budu tě mít vždycky ráda. Láska, to je lepší než tisíc prášků." "Dobrou noc. Miláčku." "Dobrou."
Víkend uběhl celkem rychle. Hned byla neděle a Marie měla špatnou náladu. Zase. Ale jo, daří se mi tam dobře a nedá se to srovnat s jinejma léčebnama, co mi říkala Janina, uvědomila si. Rychle se sbalila a vyběhla ven za Markem. Ten naložil tašku do kufru auta a přidal igelitku s dvěma pomeranči, čokoládou a jahodovými jogurty. "A né, ať ti to tam zase shnije, dávám ti s sebou dobrý jídlo a jednou sestra říkala, že jsi tu tašku měla v lednici plnou dva týdny, a že pak museli dva jogurty vyhodit." Marie se usmála. "Díky..." Nasedla do auta a pohodlně se uvelebila. Za chvíli byli u brány. Marii se zvedl žaludek. Pohled na bránu léčebny jí nedělal dobře. No co... Doufám, že ty antidepresiva neberu nadarmo. A ta hloupá zyprexa zase pomáhá na ty divný nálady a představy. Říkaj tomu bludy. Žádný bludy. Je to realita.
Janina Marii přivítala vesele. "Představ si! Celej víkend nic! Žádný zelený čtverečky, žádný chodící domy, žádnej oheň v oknech, žádný..." "Super!" "Co o víkendu? Měli jste s Michalem nějaké hezké noční momentky?" "Si piš. Je to koneckonců můj manžel, a na rovinu, v posteli jsem se s ním nikdy nenudila." "Ty se máš... To ti moji chlapi byli vždycky hezký a tak, ale na sex nic moc." "Jojo... Už byla večeře?" "Ne... Bude HAŠE, zašeptala Janina. "Dopr..." "No stejně nebudu moc jíst, pěkně jsem ztloustla po těch práškách. Co černá obluda?" "Álina je v pohodě. Akorát jsem ji zase málem do půlnoci honila po jejím oblíbeným parčíku." "Ty se máš, takovýho psa... Já nemám nic. A můj bejvalej si s sebou vzal i číču." "Tvoji kočičku?" "Jo. Debil." Janina vyprávěla dál o bývalé lásce a šla za Marií k jídelně. Sestra se usmála. "Marie? Tak co víkend?" "Pohoda... Nedávejte Janině moc toho jídla, před chvílí mi říkala, že tloustne," plácla do větru. Janina ji praštila do zad.
Večer měla Janina hovor. O víkendu se na chatu seznámila s nějakým krasavcem a tak mu poprvé volala na mobil. Když to po půlhodině típla, tvářila se jako královna. "Téda... Je hrozně milej," breptala a nikdo na pokoji ji neposlouchal. "Majko?" "Čtu si," zavrtěla se Marie. "No, tebe nezajímá..." "Popravdě, ne." Janina se na ni vyčítavě podívala. Marie odložila knížku. "Víš, prostě máš každej týden novýho chlapa, tak to nezajímá už nikoho." "Hm... Jseš ale protivná... Co to čteš?" "Nahý valčík. Od Dalibora Demela." "Deml? Toho znám ještě ze školy." "Demel. Současnej autor." "Aha." Pokoj utichl. Sestra přišla všem popřát dobrou noc. Marie si zapla empétrojku. Janina vytáhla mobil a jala se diskutovat na s tím novým objevem. Ale pro jistotu si napsala na papír i číslo toho... no... měl přezdívku Tyypek. Kdo ví, třeba jí to nevyjde, musí mít nějakou zálohu, ne?
Ráno pršelo. "Tak... Vstávat. Marie, Vy jdete zas na centrálky a odpoledne máte rehabku. Janino, Vy byste měla na relaxaci. Pavlíno? Vy zůstanete tady. A jestli budete zas řádit, dáme Vás na neklid." "Ne," zaskučela Pavlína. "Včera to bylo hrozný." Sestra odešla. Pavlína začala něco hučet. Marie už se neudržela. "Pajdo! Ty jsi celkem v pohodě, jenom furt děláš bordel! To včera, to byl pěknej výstup. Kdybys radši sekala dobrotu, ale ty schválně všechno zkravíš. Tak se nediv, že tě chtěj dát na neklid." "Blbá," zašeptala Pajda.
Janina s Marií šla zase na centrálky. Terapeut si vzdychnul, když uvidil svou ctitelku. Janina se na něj zaculila. Jelikož měla dobrou náladu, chtěla mu dát pusu na tvář, ale terapeut včas uhnul. "Tak tohle ne," řekl výhružně. "No pardon, pardon," omlouvala se Janina otráveně. "Kolik Vám prosím Vás je, že takhle blbnete," kroutil hlavou. "Dvacet jedna, tak se nedivte," odvětila Janina a už se soustředěně věnovala výrobě nové svíčky. Modrá, nebo bílá... Marie odběhla na dřevařskou dílnu. Bylo tam pár starších chlapů a dva kluci z dvacetosmičky. No jo, děcka. Marie začala pečlivě lakovat malého koníčka z lipového dřeva. Přišel k ní tak asi patnáctiletý klučina. "Vy to umíte?" "Můj táta byl truhlář," usmála se Marie. "Jsem tu sám," začal si kluk vylévat srdce. "Mám doma holku, jenže bydlím až za Pardubicema. A tam jsem i studoval gympl, osmiletej. No, tady je to hrozný. Nemůžu tu nic dělat." "Vždyť něco děláš, chlape! Tadyten rámeček na fotky." "Ještě jsem udělal křížek, právě pro moji holku." "Hezkej," pochválila mu Marie výrobek. "Jo... Je to těžký, právě že mi vůbec nic není, a rodiče mě sem šoupli jako do děcáku. Nic mi není. Furt se snažej tady ze mě udělat blázna. U nás je taky kluk, co se řeže. Nebo holka, která se baví s vesmírnejma bytostma. Říká jim Arakujlové. Všichni se jí smějou, ale já ne. Protože za to nemůže..." Klučina dál vypravoval a Marie vzpomínala na své mládí.
Bylo to už dávno. Chodila s jedním týpkem z univerzity. Byl to takovej namyšlenej hezoun s modrýma očima. A pak na diskotéce potkala Michala. Kámoši mu říkali Majkí, a to se jí líbilo. Nebyl sice vysokoškolák, ani nevystudoval střední. Pracoval jako automechanik. Koneckonců, ona sama se po studiu literatury zašila v obecní knihovně. A Michal? Měl ji doopravdy rád. Nosil jí květiny, byl galantní. Koupil jí psa, kterému začali oba říkat Černá obluda, ale jinak i Álina. Majkí ho pak začal nesnášet, protože mu kradl nastávající manželku, ale pak se s její oddanou láskou k psí obludě smířil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pája Pája | 1. listopadu 2012 v 15:59 | Reagovat

krásné,dobrý nápad :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.