Březen 2012

Moje země...?

25. března 2012 v 16:27 | Ailiyah
Proč psát o mojí zemi? přece chci žít v americe, nebo ještě líp někde v londýně, mít fůru kontaktů se zahraničními hvězdami, nebo cestovat po africe... popřípadě houpací síť na havaji, ale moje země? Ach ne...
Miluju svoji zemi, a píšu jakožto spisovatelka v češtině, je to můj jazyk a o svůj jazyk budu pečovat.
takže až se budete divit, že vám řeknu, že jsem vlastenec... ne, nejsem nějaký jungmann nebo dobrovský, ale o obrodu národa usiluju, zejména co se týče víry a také lásky, ach, láska...
takže: moje země je česká republika. a jsem na to hrdá,....
Doopravdy.

New hit - Petr a Aneta

23. března 2012 v 0:39 | Ailiyah |  Próza

Život bez Nezvala a kluci u rybníka

Po dlouhé cestě, která vedla křížem krážem po louce, kráčela nějaká dívka. Proč nějaká? Kluci ji neznali. Seděli na stavidle rybníka a hádali se o nějaký časopis. No jasně, Playboy. "Vole, ta má kozy," řekl nadšeně Pepča. Proč mu tak říkali? Byl trochu pozadu a měl odstáté uši. Prostě Pepča. "Čuč na tu holku. Co to má na sobě?" Jenže dívce to bylo úplně ukradené. "Mě je to úplně ukradený, jediná použitelná holka vodsuď je Romana." "Ale s tou chodí ten trapák co dělá dobrovolnýho hasiče. Nevim, proč tyhle kluci tak bodujou. A my si ani nevrznem." Dívka konečně přišla až k rybníku. Kluci po ní pokukovali. Jedním pohledem zhodnotili oblečení, druhým pohledem účes a obličej. Dívce to přišlo hloupé, svléci se do plavek před takovými pubertálními kluky, ale udělala to. Nakonec. A klučičí hodnocení? Dalo by se to seřadit do takové tabulky, ale nebudu tím nikoho zatěžovat, tak z toho udělám krátký dotazník.
Prsa - nic moc, Romana má větší
Zadek - moc velkej
Šaty - jako po babičce, hotová antikoncepce
Vlasy - odrůstající barva by ani tolik nevadila, příliš krátký, ale mohla se ráno učesat
Obličej - ráj beďarů
Celkový dojem - ani ve snu!!! I když...
"Hele, tak to na ni zkusím." "Půjdeš někdy na pivo, krásko?" Kluci se rozesmáli, až se plácali do kolen. Dívka se zhnuseně otočila a řekla: "Pro mě za mě, nepotřebuju si nic dokazovat tím, že s váma půjdu na pivo a některej z vás mě pak bude sahat na zadek. A jmenuju se Aneta." Kluci na chvíli zmlkli a pak se rozesmáli ještě víc. Aneta si smočila nohy až po kotníky a pak pomalu kráčela do vody. "Ty vole ale ta asi dneska neviděla zrcadlo, co?" Anetě to bylo trapný, ale co s nimi, no.
Pak ale přišel k vodě nějaký jiný kluk. "Nechte ji bejt, slyšíte!!! Volové," zařval. Aneta se s trhnutím otočila. "Peti... Teda, tebe jsem dlouho neviděla..." "Není to moje vina," řekl hořce Petr. "Ani jsi mi nezavolala. No jo... Stejně už mě nechceš, tak co." Aneta mlčela. "Jak se ti žilo?" "No... Umřel." "Kdo?" Petr se na ni pátravě zadíval a omočil zamyšleně ruku ve studené vodě. "Daniel. Chodila jsem s ním, teda, chtěla jsem s ním chodit - a přejelo ho auto." Anetě se zlomil hlas a tiše se rozplakala. "Před dvěma týdny měl pohřeb. Bylo to něco strašnýho." "To je mi líto," zašeptal Petr. Pak se několika pohyby svlékl do plavek a skočil do vody. Připlaval až k ní a usmál se. "Já jsem nikoho neměl. Ale Jana zas blbne. Jáchym si ji hlídá, ale jí je zas trochu hůř. Neměla to tak snižovat." "Ach jo," vzdychla Aneta a začala plakat ještě víc. Pomalu vylezla na břeh a stulila se do ručníku. "Dvacátýho září už mi začíná druhý ročník. To mi pověz. Život bez něj... Mělo to být napořád, chápeš, napořád." "A se mnou to nebylo napořád?" "Jak vidíš, tak ne, Peti." Petr se zamračil. "Proč ses vlastně se mnou rozešla?" "Já jsem si fakt dlouho myslela, že to mělo tak bejt, ale asi ne..." Petr měl v očích slzy. Pak se oba znovu rozplakali. U těch dvou klasika. Kluci na stavidle měli báječný divadlo. "Nebreč, máma ti koupí trabanta," zařval Pepča. Všichni ti puberťáci se smáli, až jeden z nich málem spadnul do rybníka. Petr se zvednul a jednomu z nich vlepil facku. Další dva se na něj vrhli a pak se začali hrozně mlátit. Aneta k nim přišla a zařvala: "Tak dost!!! Jste pitomí, všichni, hrozně pitomí!!!"
Když Aneta s pláčem odešla, kluci se přestali prát a Petr zamyšleně zíral na stromy okolo rybníka. Tak tohle je konec, totální konec. Měla ráda někoho jinýho. Mně nechce, a nebylo to z její strany navždy, jak koneckonců oba vidí. A ještě tady brečím před nějakýma ubohýma týpkama... Ach jo.
"Ty jsi s ní chodil?," zeptal se Pepča. "Jo... Je to dobrá holka." "No, nevím, má prostě moc velkej zadek," pronesl Pepča znalecky. Na to schytal další facku, a Petr odešel za Anetou, odhodlaný ji ještě na louce dohonit a něco jí říct, cokoli, ale nechtěl o ni přijít.
"Aneto, dej mi ještě šanci. Musím teď vypadat asi jako pejsek, co žádá o salámek, ne?" "Není vtipný." Petra zase v očích pálily slzy. "Hele, jsi jediná holka, kvůli který jsem kdy brečel. A momentálně každý den." Aneta se zastavila a pozorně si ho prohlédla. "Peti..." Objala ho. Pevně ji sevřel. "Já nevím, co si myslíš. Měla jsem ho ráda a umřel, chápeš? Nemůžu tě hned vzít zpátky, co si myslíš? Jejda. Nejde to." "Budu o tebe bojovat, Neto, budu bojovat."
Další dny chodil Petr k rybníku a Aneta v podstatě chodila kvůli němu. Potřebovala oporu a jeho zájem byl příjemný. Po chvíli si to začala užívat: Petr ji obskakoval, stále ji ujišťoval o své lásce a byl na ni hodný. Jednoho dne, když bylo vážně chladno, stejně oba k rybníku přišli. "Pojď do hospody," řekl Petr klidně a Neta šla. Seděli tam dlouho. "Proč vlastně chodíš furt k rybníku? To mě doopravdy tak ráda vidíš?" "No, je to fajn, že... Prostě jsem ráda,... No..." Petr se zamračil a nějakou chvíli přemýšlel. Pak vybuchl: "Jasně, to jsi celá ty. O nic lepší než Janina. Prostě se ti to líbí, že tě miluju. Vodíš si mně na vodítku, baví tě to. Jo, to jsi ty, a já tě stejně furt miluju. Ale někdy se chováš jako pěkná mrcha." Aneta se zarazila. "Ale mám pravdu, Neto, mám pravdu. Neměla by ses takhle chovat. Zneužíváš mě." Aneta nevěděla, co má říct, ale uvědomila si, že má Petr pravdu.
Další den přišla k rybníku o něco dřív než obvykle a vzala s sebou plastový prstýnek se srdíčkem, který jí Daniel koupil těsně před odjezdem. Přišla až na malou pláž a zahrabala prstýnek do horkého písku. Chvíli jí ještě bylo smutno, ale pak začala myslet zase na školu. Už dva dny na klavír ani nesáhla, to je šílený. Měla by trochu makat, aby to zvládla... Vzala si z tašky mattonku, ale málem se polila, když k ní kráčel Pepča. "Nešla bys se mnou zítra na diskotéku?" Rozesmála se. "Ne, určo ne. Prosímtě, kolik ti je, šestnáct?" Podíval se do země. "To vážně tolik chceš mít holku?" "Di někam, Aneto," řekl Pepča naštvaně a obrátil se, že půjde pryč, a za chvíli se rozběhnul a jednoduše zdrhnul pryč.
Petr přišel okolo třetí. "Promiň, co jsem včera řekl, Aneto, ale... Možná to bude trochu pravda..." "Já bych se měla omlouvat." "Já tě prostě jenom chci podržet, když to máš teď těžký." "Já vim, Peti. Ale přemejšlela jsem nad tím. Měla jsem tě tenkrát doopravdy ráda, ale prostě to celý zkazil ten blbej začátek. Neměli jsme se spolu hned vyspat." Petr se podíval na stromy, které se ohýbaly ve větru. "Nevím, proč nad tím pořád přemýšlíš, tak se to stalo, no. Já tě mám upřímně rád, chci ti se vším pomoct... A že jsme něco udělali špatně? To přece neznamená, že náš vztah nemá cenu, ne?" Aneta se mu stulila do náruče. Pevně ji objal. "Dej mi ještě čas." "Co si chceš rozmejšlet, Aneto? Buď mě máš ráda, nebo ne!"
Aneta ještě dva týdny přemýšlela, a pak zazvonila u Petra doma. "Promiň, Peti, promiň. Já jen, jsem nešťastná. A nevím, jestli bys mě z toho vyléčil." "Já vím... Víš co, necháme to plavat. Budu ti pomáhat, protože přes to vše, potřebuješ mně a já tebe." "Dík." Chvíli stáli ve dveřích. "Pojď dál." "Já jsem ráda, že jsi v tom se mnou. Vážím si tě. Ale asi jsem tě k tobě nechovám vždycky nejlíp." Petr pokrčil rameny. Usmál se. Aneta jeho úsměv opětovala. "Byla jsem za ním na hřbitově. Je to fakt silný, nevím, co s tím." Aneta se mračila. "Ale to bude dobrý. Budeme přátelé. Ty a já." "Ty a já," řekl si Petr tiše a pak si oba sedli na gauč a zamyšleně zírali před sebe.
Jana přišla za Anetou celá naštvaná. "Jáchym strašně žárlí, od tý letní akce." "A ty se mu divíš, Jani?" "Já vim... Jenže za to nemůžu, vážně, vůbec za to nemůžu." Jana se posadila na gauč, kde před chvílí seděl Petr. "Co škola?" Jana se na to netvářila. "Kdyť se mnou chodíš do jedný třídy, ne?" "No jo, vlastně... Né, já vůbec nepřemejšlím, myslím furt na Petra a na Daniela... Jsou oba tak jiní... Ale každého z nich jsem milovala." "Milovala? Po těch pár týdnech?" "Ty máš co říkat, Jano." Obě kamarádky si ještě chvíli povídaly, pak už jen o škole a novém učiteli, který se Janě líbí, ale jen líbí!!!
Petr se dva dny neozval, pak týden, pak čtrnáct dní. Anetě se stýskalo. Přišla za ním. Seděl za stolem ve svém pokoji, připadlo jí, že se za tu dobu vůbec neholil a vypadal ztrápeně. "Copa?" Podíval se na ni zraněným pohledem. "Ty to víš, tak se neptej." "Chyběl jsi mi." "Nemám sílu bejt tvůj kamarád, fakt ne. Nech mě bejt." "Ale..." "Žádný ale. A neozývej se, až mně budeš zas chtít. Možná už teď mě chceš, chybím ti, jo. Nebudu čekat na tvoje rozmary." Aneta se zarazila. "A co kdybych tě doopravdy chtěla? Možná proto, že tě dlouho znám a že jsem tě milovala?" Podíval se na ni, teď už méně depresivně. Chraplavým hlasem řekl: "Nech mě bejt. N e c h m ě b e j t."

New hit: Aneta a Janina

23. března 2012 v 0:38 | Ailiyah

Jana a "great fake"

Janča se vyparádila jak maškara, ale pak ze sebe všechny cinkrlata sundala, protože přece jen jede za kámoškou, žejo. Žacléř je docela daleko, ale tak snad to bude dobrý. Bylo už jaro a všude bláto. Ethel bydlela dost daleko, a každej den do školy dojížděla, což byla šílenost, ale Jana jí to nechtěla vymlouvat. Když v Trutnově přestoupila, překvapila ji krajina, vlastně si ani neuvědomila, že je to všechno v Krkonoších. Kodrcavý autobus si to šinul hnědými poli a slunce zářilo jak o život. Tak do toho, Jani, vystup ven a nadýchni se čerstvého vzduchu. No tak, Jano, nečuč jako pitomá a běž za Ethelkou!!!
Ester rozpřáhla náruč, jenže málem Janu popálila cigaretou, kterou držela v ruce. "Fuj," pravila rozhodně Jana. "Di někam," pravila vesele Ethel. "Tak sem ráda, že seš konečně tady, prde. Do hospody asi nechceš, co?" "Ne." "Co mám s tebou dělat. No tak se pudem projít, seš tu poprvý, ne?" Holky se vydali na cestu prudce nahoru a Ethel měla co dělat s dechem. "Nejsem na to stavěná," supěla při třetí cigaretě. Jana se smála a trpělivě počkala, až se její kámojda vydrápala na velký kámen.
"Musím už jet domů, kvůli mamině. Hlídá mě jak psa." "No to se nedivím, při tvý povaze." "Co jako?" "No ty chlapi, žejo." Jana se ušklíbla. "Teď náhodou nikoho nemám. Hledám toho pravýho." "To jsou kecy, Jano." Holky se zastavily a koukaly na výhled dolů. Před nimi v dálce se vlnily hory, obsypané spoustou stromů asi jako jabloně jablky. Nebe vypadalo varovně. "Jdem domů," prohlásila Ethel. A doopravdy. Za pět minut začalo pršet a holky měly dost co dělat, aby se dostaly domů.
Když Jana nastupovala do autobusu, trochu jí bylo smutno a trochu si oddechla od cigaretového kouře. Aneta je lepší, uvědomila si. Tak nějak k sobě patříme, je to moje best-ofka. Ethel je jiná, taková až příliš upřímná a ty její věčný cigarety, hospody a občas nějakej špek... Ne, nic pro mě. Janina byla zamyšlená, že taktak stačila zaregistrovat ceduli "Trutnov". Ale stejně to jelo až na autobusák. Teď do vlaku... Lehla si v rychlíku na sedačku a dala si na mobilu budík. Ale tak v rychlosti, takže na něm nebylo: 19:40, ale: 9:40. A to bylo doopravdy jindy...
Probudila se až v Praze. Sympatický průvodčí se na ni soucitně podíval. Dělala na něj dlouho oči, že neví, co má dělat. "Hele ale jsi parádní holčina. Rád bych ti nějak pomoh." "JO?" "Hele, přespíš u mě. Mám tady kousek byt. A neboj se, ve vší počestnosti. Zejtra pojedeš domů. Tak co?" Jana se rozzářila. "Fakt? Ale..." "V deset končím, tak se mnou můžeš jít. Neboj se, jejda. To bude ok." Janě zasvítila vevnitř červená kontrolka. "No jo..." "Tak v deset tady u toho knihkupectví, jo?"
Jana si těsně před desátou narvala do pusy svoje každodenní prášky a byla spokojená. V deset tam čekala. Sympatický průvodčí přišel za dvě minuty. "Tak co, puso?" Pokusil se ji políbit. "Hej, tohle teda ne." "Soráč. Ale seš pěkná dylinka, že si myslíš, že tě nechám u sebe přespat." "No... A..." Sympatický průvodčí se brutálně rozesmál. "Týývole, to je ale prdel..." Chechtal se asi dvě minuty a pak poklidně řekl: "Tak čau, dámo." Jana osaměla, se slzami v očích.
"Péťo, prosím... Máš přece auto..." "Bude půlnoc!" "Přece mě tu nenecháš." Jana tiskla k uchu mobil a začala teatrálně vzlykat. "Tak já jedu. U toho knihkupectví, jsi říkala?" "Jo, a dík. Jsi zlato." No jo, Péťa, zlatíčko, hodnej, hodnej a blbej, říkal si Petr, když nasedal do auta. "Neříkej to nikomu, chápeš? Kdyby se to dozvěděla Anetka..." "Ne, nikomu." Samozřejmě další den ráno na fb: "Tyjo Ethel, já jsem se dostala domů jen kvůli Péťovi!!!" Ethel měla ošklivý plán.
Ještě ten den to Aneta věděla. Ještě ten den se s Petrem rozešla, a ten měl dost co dělat, aby Janinu neposlal do pekel horoucích.