Listopad 2011

Nejoblíbenější knižní postava... ?

22. listopadu 2011 v 17:07 | Ailiyah
Možná vás to zarazí, když napíšu, že nevím. Protože studuju literaturu, a těch knížek kolem mně se hromadí, Platón vedle Mukařovského, je to hrůza... Ale aspoň ty moje klíčové:
Jean Valjean z Bídník§ je kandidát na první místo společně s Veverkou v knížce "Haló, Jácíčku", což je moje oblíbená dětská literatura... K tomu ještě vlastně Králíček z Medvídka Pú a Anika z Pipi dlouhé punčochy... Během studia jsem se přesvědčila o tom, že dětské knihy jsou jediná dobrá próza i poezie a že nic není krásnější než dobrý příběh plný zvířátek z lesa...
Tady někde bych svůj srdceryvný projev ukončila, ale... nezapomeňte si osvěžit knížky, které jste jako děti četli!!!
A.

doporučená literatura:
Robot Emil znovu nastupuje

Horor - Panenky

21. listopadu 2011 v 19:24 | Ailiyah
Horor: "Panenky"
Pokaždé, když jsem šla okolo toho domu, mě přepadl divný pocit. Možná i strach. Každopádně jsem nebyla jediná, kdo se tohoto místa bál. Byla to velmi zchátralá, taková až příliš klasická chalupa, ze dřeva, černo-bílá. Měla velkou verandu. A na ní, teď to přijde, visely na provazech za krk panenky. Staré, mnohdy i potlučené a neoblečené. Za krk. Na provazech. Jako oběšenci.
Jsem obyčejná ženská s obyčejným jménem "Marie". Manžel mi utekl s jinou a tak naši dceru Adélku vychovávám sama. Bydlím kousek od toho domu, a občas mě napadají divné věci. Slyšela jsem totiž párkrát o lidech, kterým se ztratilo dítě. Některé byly i z naší vesnice. Ale neměla jsem čas se tím tolik zabývat, od rána do večera v práci, ještě, že mi po školce hlídá Adélku babička. K večeru udělat večeři, popovídat s Adélkou, něco málo domácích prací a pak konečně spát.
Ten den se stalo opravdu hodně věcí, ale nebudu předbíhat. Ráno jsem se převlékla do svých nejlepších šatů, protože jsem měla jednoduše dobrou náladu, a to byl důvod sám o sobě. Jako, parádit se nepotřebuju, žádného chlapa nehledám, ale prostě chci někdy vypadat hezky. Na šestou už jsem byla v našem obchodě, kde pracuju už šest let. Jako prodavačka, pochopitelně. Přišla jsem včas a trochu jsem poklidila, vyrovnala nejnovější zboží do regálu, drahé dopředu, levné dozadu. To se rozumí.
Když do obchodu přišla starostova žena, už jsem rovnou věděla, jak dlouho mi bude vyprávět ty svý litanie a tak jsem zatnula zuby a tvářila se příjemně. "A víte, že Vítkovic se včera okolo osmé ztratil synek? Okolo osmé, zrovna se Vítková chtěla dívat na Ordinaci, a on šel ven. Jenže zpátky už nepřišel... Hledali ho prej ještě málem celou noc..." Zpozorněla jsem. Podle všech místních drben je to už druhé dítě, tenhle měsíc. "Ale je to divný. Skoro si taky dávejte pozor na vaši Adélku." V tu chvíli ve mně hrklo. Právě včera večer se na provaze na verandě houpala další panenka.
Pak přišla do obchodu i sousedka paní Vítkové, která často jejího synka hlídala a pověděla mi úplně všechno, o tom, kde všude syna celou noc hledali... Měla napuchlou tvář od pláče a zadrhával se jí hlas. Nakonec mi i řekla, že jestli ho do pár hodin Vítkovi nenajdou, že asi zavolají policii. A na to jsem jí odpověděla jednu věc: "Počkejte do večera. Něco musím zjistit. A policie bude potřeba." Věděla jsem už jistě, jak to je, protože mám instinkt. Jednou mi totiž Adélka říkala, že v noci těm panenkám svítí červeně oči, že jí to pověděli kluci ve školce. Nevím, jestli zrovna tohle je pravda, ale to ostatní nejspíš ano.
K večeru jsem přišla domů zničená. Babička tvrdila, že Adélka byla celou dobu hodná, a Adélka sama to potvrdila. Ukázala mi obrázek, co ten den malovala. Pak babička odešla. Když se setmělo a Adélka šla spát, věděla jsem, co musím udělat. Nechtělo se mi, ale... To mám čekat, až se tam objeví panenka i za Adélku?
Uvědomila jsem si, že nemám žádnou zbraň. Ten dědek, co tam bydlí, by mě určitě mohl obratem ruky zabít. Pokud je pravda to všechno, co mám teď v hlavě, bych si s sebou určitě měla vzít aspoň pistoli. Když mi to vše prolétlo hlavou, křečovitě jsem se zasmála. Třeba to není pravda. Koneckonců, odjakživa jsem měla velkou fantazii. Co když ten dědek prostě jen sbírá panenky? Jenže... To by je nevěšel nahé, a za krk.
Okolo desáté večer jsem už byla rozhodnutá. Do malé kožené kabelky jsem si dala ten největší kuchyňský nůž a mobilní telefon. Adélku jsem v pokoji zamkla. Jako talisman jsem si na krk pověsila voňavý pytlíček, který míváme pod polštáři. Každý by si asi řekl, že jsem se zbláznila, ale já věděla své. Nebo spíš tušila, než věděla. A pak jsem doopravdy vyrazila ven. Když jsem se podívala na cíl mé cesty, na ten ohavný barák, trhla jsem sebou. Doopravdy. Těm panenkám svítily oči. Červeně.
Začala jsem si pro uklidnění potichu zpívat písničku, kterou měla Adélka ráda před spaním: Mravenčí ukolébavku. Zabíralo to. Nakonec jsem stála na verandě, nad sebou panenky. Zaťukala jsem pěstmi na dřevěné dveře. Velmi silně. Několikrát. Třásla jsem se strachy, jak šumělo listí větrem, který kýval těmi zatracenými panenkami, byla to naprosto příšerná zvonkohra, jak jejich plastová tělíčka narážela do sebe navzájem. Čekala jsem, až dědek otevře dveře. V dětství jsem měla moc ráda panenky. Ještě ve třinácti jsem si s nimi potají hrála, když nikdo nebyl doma. Ještě ve třinácti jsem jim tajně šila šatičky, když na to jednou maminka přišla a pochválila mě, že by ze mě mohla být švadlena. Právě proto jsem nechápala, proč tenhle člověk s hračkami, které mají tak krásné mateřské poslání, takto nakládá.
Do mých úvah, spojených s dětstvím, jsem uslyšela šouravé kroky. Po chvíli se otevřely dveře, a já viděla poprvé v životě jeho tvář. Dědka nikdo z vesnice neviděl, jídlo a tak mu přinášel jeho syn. Byl pořád doma, a nikomu nescházel. "Dobrý den," řekla jsem bezbarvým, vyděšeným hlasem. "Můžete mi říct, proč mě budíte, mladá dámo?" Nadechla jsem se. "Chtěla bych se jen na něco zeptat," pravila jsem. "V deset večer?"
Dědek mě pozval dál a dokonce mi nabídl čaj. Odmítla jsem ho a rovnou jsem na něj vpálila svou otázku: "Co mají znamenat ty panenky?" Dědek se zasmál. "Ale ten trik s baterkami je dobrý, že ano? Vypadá to, jako by jim svítily oči." Polkla jsem a začala jsem poslouchat jeho vysvětlování. Prý sbírá panenky a tímto "vtipným" způsobem je vystavuje. Ano, je to trochu morbidní, ale to k tomu patří. Rád šokuje.
Nakonec mi pan Bodrucký připadal skoro normální. Vyprávěl mi, co všechno ví o panenkách, a říkal, ať se nezlobím, že je vystavuje zrovna takhle. Pořád jsem se smála sama sobě, co všechno jsem si vymyslela. Byl v podstatě milý! Vykládal dál, o své manželce, která mu utekla s jiným. O svých zálibách, o práci, kterou tak dlouho miloval. Ale o tom, proč nevyšel tak dlouho z domu, se mi nesvěřil. Ptala jsem se ho na to, ale jen mávl rukou. Pověděl mi na to, že má už dlouho špatné nohy a že vlastně ani není důvod chodit ven, mezi lidi. Mlžil, a tak jsem se dál neptala. Pak jsem ho poprosila o ten čaj. Udělal mi ho, a tak jsem klidně popíjela a přemýšlela. Pak se omluvil, že musí na záchod.
Všimla jsem si, že je na zemi nějaká šmouha. A když jsem se sehnula, zjistila jsem, že je to krev. Šla jsem po stopách "šmouhy", až jsem se ocitla u dveří do sklepa. Otevřela jsem je. Zvedl se mi žaludek a pozvracela jsem se, i když... V podstatě jsem na něco podobného čekala. Studenýma rukama jsem vyndala z kabelky mobil a vytočila číslo. "Policie? Přijeďte, prosím Vás, do ulice..." Jakmile jsem odříkala předem formulované věty, odešla jsem zpátky do kuchyně. Dědek se vrátil. Akorát, jako načasované.
Ještě jsme seděli, a za sedm minut stavělo před domem auto. Policejní, samozřejmě. Když policista zabušil na dveře, vyskočila jsem a otevřela jsem dveře. Dědkovi ztuhly rysy ve tváři. "Je to pravda?" Policistova otázka rozřízla ticho. Dědek začal couvat, ale neměl sílu zapírat. Upíral na mě nenávistně oči. "Říkala jste, že těla těch dětí jsou ve sklepě?" Němě jsem kývla. Napadlo mě, proč je vlastně dědek někam neschoval. Asi počítal s tím, že do takového domu nikdo nevkročí.
Když policisté s dědkem v poutech odjeli, trochu jsem si oddechla. Stále jsem byla naprosto otupená, ale mozek mi fungoval dobře. Musím jít domů, za Adélkou. Vždyť on si pro ty děti chodil v noci, aby ho nikdo neviděl. Dobře, že teď už si pro nikoho nepřijde. Odemkla jsem vchodové dveře, odemkla jsem i dveře do jejího pokoje. V posteli nikdo neležel.
Se zmatkem jsem se rozhlížela po pokoji, když se pootevřela skříň. Z ní vykukovala rozespalá Adélka. "Proč ses schovala, prosímtě," řekla jsem s úlevou a přitiskla jsem se k ní. "Já jsem měla strach," fňukla Adélka. "Nemáš proč mít strach," řekla jsem klidně a věděla jsem, že mám pravdu. Uložila jsem ji do postele. "Dobrou noc," usmála jsem se a dala jsem jí pusu na čelo. Když jsem za ní zavřela dveře, lehla jsem si do své vlastní postele. Rozklepala jsem se a dlouho jsem plakala. Věděla jsem, že dnes nejspíš neusnu. Ve dvě ráno jsem sešla do kuchyně, abych našla v lékárničce nějaký prášek na spaní. Pak mě něco napadlo. Vyšla jsem opět do chladné noci, abych zjistila pravdu.
Pořád foukal ostrý vítr. Měla jsem promrzlé prsty, ale to mě neodradilo. Vzala jsem do ruky první panenku a podívala jsem se jí na hlavičku.
Já to věděla. To nebyly žádné baterky.