Říjen 2011

Déšť

26. října 2011 v 18:19 | Ailiyah
Prší...

A dolů přichází kapkami tvé slzy
nesečtu počet tvých smutků
tak napiš pár řádků
snad uslyšíš v tichu deště
mé přání, staleté
přání

pro tebe, pro nebe, pro
další slzu

jen nepiš o tvé lítosti
kéž nejsem tvůj stud
kéž nevím, jak moc mě lituješ
jak moc jsem ti k smíchu k pláči

nepřeju si víc než TEBE

Fantasy: psáno do školy... zatím bez názvu

25. října 2011 v 17:15 | Ailiyah |  Próza
Tassia se prudce otočila, právě včas, aby ji do paže nezasáhl ostrý šíp. Bojovník, který se plížil za ní, se rozesmál. "Ach ano, to je zase jedna divoženka z toho proklatého kmene," ušklíbl se. "Jsme lesní národ, tak si říkáme, a je to pravdivé. My žijeme v souladu s lesem. Vy ho ničíte," řekla důrazně Tassia. "Jo... A my jsme opravdoví lidé. Bojovníci. Taky musíme někde žít, né? Tak se hezky vobrať a táhni zpátky." "Bojujte si sami se sebou, to je vám podobné," zašeptala Tassia a doopravdy se otočila. Dobře věděla, že šípy, které lidští bojovníci používají, způsobují mučivou bolest a pomalou smrt. Když jí zmizel bojovník z dohledu, rozběhla se splašeně domů a hlavou jí létaly stovky myšlenek. Nevím, co bude, říkala si. Když konečně uviděla střechy svého domova, oddechla si. Opřela se o největší smrk uprostřed vesnice a těžce oddechovala. "Tassi! Nestalo se ti nic?" Její malá sestra k ní přišla a pátravě se vyptávala. "Ne," odpověděla klidně Tassia a usmála se na ni. "Asi bude nutný boj. Protože oni v míru žít nechtějí."
"Dostal jsi ten úkol, protože jsi z nás nejchytřejší, Christiane," vážně se podíval na mladého muže starý král. "Musíme se s nimi dohodnout, než začne boj. Jsou fyzicky velmi zdatní a mají nezlomné povahy." "Lesní národ," odfrkl si Christian. "Nechce se mi s nimi vyjednávat. Jsou to potvory, hloupá zvířata. Viděl jste jejich domy? Jsou to chatrče z hlíny a smrkového listí." Král se pousmál. "Ty to zvládneš, vím o tom. Máš velké schopnosti." "To vím sám," odtušil klidně Christian. "Co za to dostanu?" "Třeba moji dceru." Christian vytřeštil oči. "Ariadnu? Ta by mě nechtěla." "Co ty víš," řekl laškovně král a zamyslel se. Jeho dcera Ariadna byla velmi moudrá, měla andělskou povahu a přesto, že nebyla příliš krásná, vynikala mezi všemi ženami v celém hlavním městě. Komu ji dám?
Christian kráčel bezmyšlenkovitě lesem a obrovským mečem osekával jen tak pro zábavu vysokou trávu okolo cesty. Jedno se jim musí přiznat, cesty mají udržované, říkal si. Tady někde by měla být studánka a za ní už ty jejich hloupé "domy". Rozhrnul větve stromu a u studánky uviděl dívku. Zarazil se, když na něj pohlédla. Trhl sebou, zatímco ona na něj upřeně hleděla beze známky strachu. "Jdu vyjednávat," řekl zmateně. Byla neskutečně krásná. "Vyjednávat? S mečem?," ušklíbla se dívka. "Jmenuji se Christian. A vybrali mně, abych vám všem řekl naše požadavky." "Já se jmenuji Tassia. A vyjednávání je hloupé. Žijeme tady více než dvě stě let. Zabíjíme jen pro potravu. Vy zabíjíte pro krev. Můžete tu žít, místa je dost. Ale ne tady, ne v lese." "Je tu spoustu zvířat, to dobře víte, Tassio. Král zde chce pořádat hony. A také těžit dřevo. Když nechcete vyjednávat, bude válka." "Ano, to je vaše parketa. Válka." Tassia se na něj dívala se zuřivostí v očích. "Čím vy vlastně žijete?," zeptal se mírně Christian. "Chcete to ukázat? Chcete vědět, proč tolik let bydlíme v lesích a proč nás to baví, jak vy říkáte?" "Ano. Třeba lépe pochopím důvody, proč kvůli pár liškám a stromům chcete udělat válku." Tassia po něm sekla pohledem. "Je to vaše válka, vaše," řekla s odporem.
"Chci být doma před setměním," řekla rychle Tassia. "Pojďte rychleji." "Jsou tu ty větve a kameny," ohradil se nervózně Christian. Tassia ho vzala za ruku. "Neumíte se pohybovat v lese. Pojďte za mnou." Táhla ho dál a dál spletitými zkratkami. Christian cítil v dlani její chladnou ruku. "Máte studené ruce," řekl tiše. "Stydne mi z vás lidí krev, asi," podotkla Tassia. Christian letmo zavadil o její vlasy. Takové vlasy nemá žádná dívka z našeho města, řekl si. "Tohle je naše sídlo. Dovedla ho ke krytému ohništi, kde se peklo několik ryb z nedalekého rybníka. Od ohně šlo příjemné teplo. Ke Christianovi se nahrnula Tassiina sestra. "Vy jste ten od lidí?" "Ano," řekl s úsměvem. "Tak jděte pryč," ohrnula holčička ret. Christian rozhodně nehodlal jít pryč. Nějakou dobu ostatní ujišťoval, že jim nic neudělá a jako důkaz položil svůj meč opodál do trávy. Povídal si s jednou stařenkou. Pak k němu přišla Tassia. "Dejte si něco k jídlu. Určitě máte hlad." "Děkuji," řekl vděčně a pustil se do pečené ryby. Uvědomil si, jak moc ho tento národ začíná zajímat.
Další dny trávil v přítomnosti Tassii a její sestry. Nezapomněl poslouchat moudrá slova starých lidí, kteří ho učili pravidla jejich života a řád lesa. Tassia ho stále více přitahovala, ale zároveň věděl, že brzy začne válka a že Tassia bude bojovat také. Bál se o ni. Přemýšlel celou dobu o tom, jak válku odvolat, ale na nic nepřišel. Jednoho krásného večera už šel spát, když u jeho lůžka stála Tassia. "Brzy budeme všichni bojovat," řekla smutně. "Ochráním tě," pronesl rozhodně. Pohladila ho po tváři. "Možná oba zemřeme. Ale jsem ráda, že tě smím poznávat. Jsi... zajímavý člověk." Christian se pousmál. "Vždycky jsem si myslel, že jste tak trochu nekulturní hlupáci, ale moc jsem se mýlil. Chtěl bych se ti za vše omluvit, za všechny své lidi. Protože... Já nevím..." Christian se odmlčel. "Dobrou noc," řekl tiše a lehl si na studenou zem, přikryl se kůžemi a neklidně usnul.
Král si hrál s prstenem na malíčku a znuděně poslouchal správce města. "Nezájem. Co ta naše válka? Vrátil se už Christian?" "Nevrátil. Někteří říkají, že ho viděli s nějakými lesními potvorami. Takže je asi s nimi. A vyjednává." "Pochybuju. Nechtěl to dělat." Správce se otočil, protože dveře rozrazil vrchní velitel vojska. Velitel se autoritativně rozhlédl, podíval se králi do očí a řekl: "Dnes to vypukne. Máme tisíc vojáků, to je dost na zničení těch potvor." "Dobře," řekl unaveně král. "Půjdu spát, ale postarejte se o to. Nechci zbytečně prolévat krev. Stačí, když je zajmete a budou pracovat na stavbě nového hradu. Mého hradu." Velitel se zasmál. "Ovšem, nový hrad. Ale trochu peněz padne i na vojáky, je Vám to jasné?," řekl králi. "Nezapomeňte, s kým mluvíte!," ohradil se král. Pak poplácal velitele po rameni a se spokojeným úsměvem odkráčel do svého pokoje. Za pár minut už sfoukl svíčku a lehl si do měkkých peřin. Dobrou noc.
Tassia chodila celou noc lesem a tiše plakala. Ke svítání znovu přišla ke Christianovi. Ještě spal. Dívala se na jeho tvář. Bude ho škoda na válku, je to chytrý člověk, říkala si. Přišla k ohništi, rozdmýchala ho a hřála si ruce. Brzy bude zima a je nutné postavit zimní chýše. Připravit kůže a rozdělat více ohnišť. Ale na to nebude čas. Kvůli nim. Christian je ale jiný. Má v sobě moudrost, sílu a odvahu. Určitě ho v boji nasadí do první linie. Tassia měla zlé tušení. Nepůjde to jinak než válkou, nikdo nechce ustoupit. Lesní národ určitě vyhraje, máme pevné svaly, šikovné ruce na lukostřelbu i kopí, dobré koně a umíme se rychle pohybovat. Ale nedokážu si představit Christiana mrtvého. Stále se jí vracel do hlavy obraz jeho tváře s hlubokou ránou v hlavě.
Další den už přijelo vojsko k lesu. Jenže tam se zarazili. U každého stromu stáli dva bojovníci. Měli na hlavě čelenky z pavích per, v uších měli černé náušnice a na kolem pasu ozdobné kožené opasky. Na králův pokyn se začalo střílet z luků. Načež z lidského vojska vybočil kůň s bojovníkem velmi krásné tváře. Byl to Christian. Vyjel z formace a pokusil se naposledy zjednat mír. "Nedělejte to. Prohrajete," křičel zoufale z plných plic. Ale vojáci svěřepě postupovali dál a jeden jako druhý padali na zem s kopím v hrudi. Christian přijel až k Tasie. Měla silného koně. V dlouhých vlasech měla zapletené barevné šňůrky. "Jsi krásná," řekl Christian. "Boj ale krásný není," odpověděla smutně. Oba odjeli na koních pryč, pryč od válčících lidí a tiše spolu seděli u studánky. Do té doby, než tam dojel král.
"Co tady děláš, proboha," pronesl pohřebním tónem král. "Ty něco máš s touhle potvorou?" "Ne. Ale je to moje... přítelkyně." "No dobře, ale proč nejsi v armádě? Postrádají tě." "Nechci zabíjet," řekl s odporem Christian. "Já také ne," dořekla Tassia. "Pamatuj si, že v našem městě už nemáš co dělat," odsekl král a odjel pryč. "To by mě zajímalo, proč utekl z boje on," řekl a Tassia se rozesmála. "Bude to dobré, bude to dobré," šeptal Christian a díval se na ni.
K půlnoci už vše skončilo. Pár vojáků, kteří zbyli z lidské armády, se s hanbou vrátili domů. Lesní národ měl také ztráty, ale vyšel z boje vítězně. Tassia s Christianem se vrátili. Stařeny ošetřovaly raněné, bojovníci si oddechli a děti byly zase veselé. Christian ale neměl klid. Bloumal po lese, až se ztratil kdesi v houštinách. Za dva dny ho Tassia našla, byl schoulený u stromu a hodně zesláblý. Celou dobu jedl jenom maliny a ostružiny, pil jen vodu, kde jen ji našel. Když ho Tassia oslovila, neslyšel ji. Šli spolu zpátky, jenže Christian doopravdy nic neslyšel. Byl hluchý.
Kletba krále byla nezlomitelná a hluchý Christian měl velké potíže. Za nějakou dobu byl ve vesnici velmi vážený, i když vše musel vysvětlovat posunky a psát na kousky papíru, které si z hlavního města přinesl. Tassia se brzy vdala a to Christiana zlomilo. Nakonec si sedl k papírům a začal psát svůj osud, svůj život. Jenže ani to mu nepomohlo. Po dvou letech zemřel, a nikdo nevěděl proč. Tassia mu vykopala hrob. Lidé ve vesnici byli smutní, ale věřili tomu, že jeho duše je všechny hlídá. A pokaždé, když vyšly hvězdy, si Tassia připomněla jeho, člověka, který ji navždy změnil.

Klíče - příběh na zamyšlení...

11. října 2011 v 16:57 | Ailiyah |  Próza
Bylo sychravé listopadové ráno. Anetě tekly z očí slzy, a ani se nesnažila je zadržet. Byl důvod plakat. "Děda umřel," to byla slova, která Aneta od maminky slyšela, dál už neslyšela nic. Protože JEJÍ děda něco znamenal. Vždycky měl pro ni pochopení. Jezdila k němu na prázdniny, když mu bylo špatně, přijela spolu s rodiči, zametla, uklidila, popovídala s dědou o škole a tak. Najednou je po všem. Ten krásný velký domek bude prázdný. Aneta sevřela ruku v pěst a uslzenýma očima se dívala po ostatních. Pohřeb je deprimující záležitost. Aneta studovala medicínu a měla už párkrát kontakt se smrtí. Ale tohle je něco jiného. Tohle je velmi osobní smrt. Dozněly poslední tóny písně a ze starého vesnického kostela se vydal průvod na hřbitov, který byl nedaleko. Pohřeb.
Doma byl hroznej rozruch. Protože se to všichni dozvěděli: dědeček zanechal po sobě něco málo peněz a auto, ale zároveň i dům. Ten teď patřil Anetě. Máma zuřila. "Tobě záleželo jen na tom baráku, žejo? Prostě jsi ho uprosila." "Mami, to není pravda. Ty víš, že to není pravda!!!" Aneta byla rozzuřená. "Mně na žádnym baráku nic nezajímá," řekla, ale uvědomila si, že možná právě tenhle barák bude zajímavý. "Víš co, mami? Beru si klíče. Ode dneška bydlím ve Mšeném." "Aneto?," řekla maminka překvapivě tiše, ale to už Aneta byla ve dveřích a vzala si z poličky klíče. "Nashle," zařvala naštvaně Aneta a zabouchla vstupní dveře. O pár minut později už stála na autobusové zastávce, v ruce třímala stovku. Jedu se podívat na můj barák. A zítra se tam přestěhuju. A pozvu kámoše.
Když Aneta vkročila do ztichlého domu, padla na ni hrůza. Rychle rozsvítila lampičku a unaveně si lehla na gauč. Probudila se uprostřed noci. Vzduchem zněl šramot. Fuj, řekla si tiše a podívala se do lednice. No, budu muset nakoupit. A pak to šlo rychle. Druhý den sem Aneta navezla batohy, ve kterých vlekla skripta, knížky, oblečení a taky svých pár plyšáků, kterých se prostě nedovedla vzdát. Tak. Budu tady, tady s dědou.
"Neto? Co s tebou je? Vůbec jsi mi nezavolala, domlouvaly jsme se na úterek na to nakupování na Vánoce..." Lenka mluvila rychle a o překot. "No... Umřel mi děda." "To je důvod zapomenout na nejlepší kamarádku?" "Ne. Ale, mám barák. Svůj vlastní. Děda mi ho odkázal." Aneta se smutně pousmála. "Heskyy... A co takhle uspořádat párty? Ať nejsi pořád po dědovi smutná. No?" "Jo, Leni, to je dobrej nápad. Musíš ale něco koupit, tady ve Mšeném je jen malej obchod a spousta věcí tady prostě nemaj." "Fajne. Tak jo. Pozvu i Jonyho a Petru." Obě kamarádky během deseti minut zařídily obrovskou akci. Monstr akci. Párty.
U domu prudce zabrzdilo auto. "Mami?" Aneta byla překvapená. "Aneto, doufám, že sis to rozmyslela. Do školy je to daleko,..." "NE, nerozmyslela," přerušila Aneta maminku. "Jeď zpátky. Nemám náladu na hádky. Někdy za váma přijedu, to bude dobrý. Ale rozhodně se domů natrvalo nevrátim. Mám to tady ráda." Maminka se afektovaně zasmála. "Ovšem. Tak já jedu domů." Aneta zabouchla branku a do očí se jí draly slzy. Zase pláč. Ta párty je nutná, s náladou to jde pořád z kopce.
Za pár hodin už u branky stálo pět lidí, klepali se zimou a zvonek drnčel jak pominutej. Aneta otevřela. "No pěkně, málo nás nebude. Přijde pár lidí z farmačky a taky Willis." Holky se zasmály. "Willis" byl učitel na anatomii, který všem připomínal Bruce Willise. Byl moc fajn a holky z něj šílely, se studenty neustále chodil na pivo a studentkám házel profesionální úsměvy. Anetini spolužáci se narvali do předsíně. "Dobrej děda. Takovej barák." "Hele, takhle to neříkej. Já jsem ho měla hrozně ráda, udělal by pro mě všechno." Aneta se vyčítavě zadívala na Jonyho. "Jó, sorry. Já jen, že je to tu hezký." "To bych řekla," pousmála se Aneta. Za chvíli přišli další lidé - pár sousedek, teď už bývalých, a taky Lenka.
Jony natáhl dovnitř svoje vybavení a když zapnul reproduktory, všichni na pár sekund ohluchli. "Nebudou sousedi nadávat?," ptal se Jony Anety. "Né," zařvala Aneta do hluku těch všech decibelů. Lenka chytla nějakého kluka za ruku a táhla ho na "parket." Aneta zamyšleně seděla na gauči. Byl to vůbec dobrej nápad? Zvát je právě sem? No, jinam by to nešlo, to bude skvělá párty, ale... Ale?" Poslední zazvonil u dveří Willis. "Ahoj Neto! Páni, Jony, to je zvuk!" Holky ho obsypaly a on se na ně tlemil a všem dal pusu na tvář. Nakonec si sedl k Anetě. Chvíli povídali a on jí dal ruku kolem ramen. Na to schytal ublížený pohled. "Nech mě bejt. Je to prostě můj smutek a navíc, jsme v jeho domě. Prostě..." "Promiň. Ale dědovi by se to líbilo, že je v jeho domě tolik úžasných lidí, kteří jsou přátelé a kteří se umí dobře bavit. Děda byl na tebe určitě pyšnej, že studuješ medicínu." "Jo, byl na mě pyšnej," řekla tiše Aneta. "Tak jo... Jdu za holkama," zasmál se Willis a odešel.
Když odbila půlnoc, začalo se pořádně pařit. Kluci už byli mimo z toho všeho piva. Když šla Aneta okolo holek z farmačky, něco ucítila. No ovšem. Jasně. "Holky, jasně jsem říkala, že žádná marjána tady nebude! Nestojím o nějakej průser a NEHULÍM!!!" Vytáhlá blondýnka na ni upřela nepřítomný pohled. "Párty bez THC je na nic," vyprskla smíchy tlustá černovláska se silnými očními linkami. Ve svých leopardích šatech vypadala jako nějaká kobra. "Běžte si hulit jinam. Je to můj barák a tady nic takovýho nebude." "Valíme pryč," řekla blondýna a poohlédla se po kabelce. Aneta si oddechla.
Okolo třetí hodiny ranní Aneta na gauči usnula. Zdály se jí podivné sny. Najednou cítila něco zvláštního. Někdo se jí dotknul. Okamžitě se probudila a otevřela oči. Byl to Willis. "Princezno, už je šest ráno. Za chvíli musíš jet do školy. Dneska máme od osmi anatomii." Aneta se posadila a vytřeštila oči. Po stole se válely flašky od piva, plastové kelímky a cigarety. Na koberci trůnily zvratky. Gauče okolo byly špinavé od bláta a... Jedno okno bylo rozbité. "Pane Bože," vzlykla Aneta. "Dáme to tu s Lenkou do pořádku," řekl klidně Willis. "Do pořádku? Co to okno? Kdo vyčistí koberec? A co ty holky s marjánou - nezůstalo to tady?" Aneta vstala a bezděky zvyšovala hlas až do absurdní fistulky. "Jako v pohodě? Zničíte dědův dům a paráda?"
Na hodině anatomie Aneta nebyla. Seděla tiše uprostřed toho bordelu a snažila se přemýšlet. Ale nakonec hodinu a půl seděla, zírala do prázdna a v hlavě měla vymeteno. Co by děda na tohle řekl? Myslím, že by mi vynadal. Jsem to trubka, když mám takovéhle přátele. Který mi zničej barák.
Willis dokončil přednášku, najedl se v menze a pak mu to nedalo a zajel k Anetě. "Nech mě bejt, fakt. Musím to tu konečně uklidit." "S Lenkou jsme se snažili, ale mě začínala hodina, musel jsem tam bejt. Všechno dobrý?" Aneta se na něj zadívala a v tu chvíli schytal Willis facku. "Neto! Blázníš? Myslíš si, že jako za to můžu já?" "Běž do prdele, prosímtě," odtušila Aneta temně, odešla a zamkla se v pokoji. Willis zaklel, nasedl do auta a zklamaně odjel zpět do školy, kde ho čekala flotila nadšených studentek.
Neta se po chvíli vydala do obýváku a pomalu, systematicky začala uklízet. Když začala vyndávat věci z rozkramařené poličky, narazila na fotografii. Byla tam pětiletá Anetka a její děda. Na fotku jí kápla slza, další slza z těch mnoha slz tohoto týdne.