stříbrný rytíř: znovu přepsáno

27. září 2011 v 19:18 | Ailiyah |  Próza
Cesta tří poutníků:
Lucienn zakopl o kámen. "Zatracené kameny, mám jich plné zuby," vykřikl. "Jsi naštvaný kvůli kamenům, nebo je tam něco víc?," zeptal se tiše Oarus. "Asi něco víc, přiznávám." Lucienn se díval do země, a pak znovu zakopl a spadl na kamenitou cestu. Oarus k němu přišel, zvedl ho ze země a oprášil mu šaty. "Nedělej si z toho starosti. Jsi muž, a vždycky jím budeš. Máš v sobě velkou energii. A lásku." "Snad," ušklíbl se Lucienn. "Promiň. Všechno přece víš, tvoje jméno je "vznešený". Ale já nejsem o nic víc než tyhle kameny." "Mýlíš se, Lucienne. Jsi velmi vzácným člověkem. Pro mne, pro Ritu... A tvůj otec je na tebe pyšný. "To říkal?" Lucienn se hořce zasmál. "Neříkal. Vím to. Vidím jeho duši jako tvou. Jste oba hrdí, i když ty o něco méně." "Nejsem hrdý. Teď určitě ne. Není na co být hrdý." "Buď hrdý na svoji povahu. Jsi veselý člověk, jsi dobrým přítelem, máš radostné srdce. To je víc než dokonalé brnění a odvaha v boji. Lidé tě mají rádi." Lucienn se zastavil. Znovu hleděl na kameny, jeden vzal do ruky. "Jsi mnohem víc než tyto kameny," řekl Oarus s úsměvem. "Hlavu vzhůru, Lucienne. Čekají tě další úkoly." "Díky. Jsi dobrým učitelem." Oarus se na něj zadíval. "Dokážeš uznat svou chybu. Jsi vzácný, Lucienne. Nezapomeň na to. Lucienn se na něj vděčně podíval. "Děkuji. Znovu a znovu děkuji." Oarus se zasmál, poplácal hrdinu po zádech a vydali se dál.
Lucienn došel až k vysokému stromu. "Krásné místo pro odpočinek, ne?" Oarus se zastavil. "Lucienne, to jsi celý ty. Stále jen odpočívat." Lucienn se rozesmál. "Máš pravdu," smál se. Všichni si sedly do trávy pod strom. Lucienn vyndal jídlo. "Máme jídlo jen na dva dny," řekl zamyšleně. Alexandr se díval do dálky. "Tak musíme šetřit, synku." "No jo, no...," bručel Lucienn a s kapkou jízlivosti se zakousnul do chleba. "Ale ten strom tam v dáli, na tom jsou třešně, a o blízko je i jahodovník," řekl zamyšleně Alexandr. "To je ten strom původně z Dalinettu?" "Ano," řekl Luciennovi Alexandr. "Sám jsem tam byl. Je to výborné ovoce, takové jahody ze stromu. Lucienn vyprskl smíchy. "Nesměj se, Lucienne," pronesl nedůtklivě Alexandr. Vydal se za stromy a přinesl trochu třešní a jahod. "Je to fakt dobrý," řekl Lucienn, když ochutnal jahody. "Fakt ze stromu?," pronesl nevěřícně. Oarus s Alexandrem se smáli. "Brzo dorazíme do menšího městečka." "Ano, Fort Owell nás čeká." Pomalu se vydali cestou dál. Lucienn padal únavou. Asi málo vydržím, říkal si. Uvidíme. Slunce pálilo. Na obzoru pomalu vytanulo město s bílými hradbami. "Takové obrovské hradby... Před čím se asi ti lidé musí chránit?" "Před dalšími lidmi. Je tu spousta žebráků, podvodníků a zlodějíčků. Město jim dovoluje vstup jen pod podmínkami. Všechny je ani neznám. Ale nás dovnitř pustí, určitě ano. Nakoupíme jídlo, odpočineme si v hospodě a vyrazíme dál." "Ach jo, samé cesty, samé hrdinství," povzdechl si Lucienn. "Ale...," usmál se Oarus. Lucienn se zhluboka nadechl a vykročil směle k horizontu, na kterém se třpytily hradby města Fort Owell.
Lucienn třímal v dlani zlaťák, a jakmile přišli do první hospody, objednal pivo a rovnou zaplatil. Hostinská přišla hned a držela v ruce tři půllitry. "Pánové jdou zdaleka?" Lucienn se usmál. "Dá se říct... Jsem král téhle země..." Hostinská zvedla obočí. "Mám Vám to věřit?" "Doporučoval bych," odtušil se smíchem Alexandr. "Jsem jeho otec. A tady Lucienn je Stříbrným rytířem, pokud o tom něco víte." Hostinská upustila půllitry na stůl, kde se z břinknutím rozlily. "Ach... Opravdu?" Lucienn se hrdě podíval na svého otce. Hostinská se posadila. "Moje babička mi vyprávěla legendy o Stříbrném rytíři. Doopravdy? To je síla. Řeknu Vám, že teda jsem to nečekala, že ke mně do hospody přijde takový hrdina. Ano, jdete Stezku tří poutníků, ne?" Lucienn řekl: "Ano," ale hospodská ho přerušila: "Tak to Vám upeču kuře. To si dáte do nosu." Ještě dál mluvila, ale Lucienn ji pečlivě poslouchal. Byl si vědom, že lidé o tom něco ví, ale netušil, že se o něm vyprávěly legendy. Hospodská po chvíli odešla a za deset minut se vrátila s bramborami a trochou ovoce. "Za chvíli bude to kuře. To si pochutnáte. Umím nejlepší kuře v celé Maiche, to Vám chlapi řeknou." "Mlč, ženská," ozval se podsaditý chlap vzadu. "No jo, Abdine. Už jdu."
Když Lucienn uléhal v bílých peřinách, přišla za ním hostinská. "Nespíte?" "Ne, jsem unavený, ale ještě si asi něco přečtu." Hostinská se smála: "Čtete? To je dobře. Asi si říkáte, upovídaná ženská, ale já opravdu miluju legendy o Stříbrném rytíři. Moc Vás obdivuju." "Říkejte mi Lucienne." "Takže si budeme tykat?" "Ovšem... Jsem rád, že jsem potkal někoho, kdo si cení mého poslání." "Všichni si Vás cení," řekla tiše hostinská. "Tak dobrou noc, a zhasněte svíci. Povlíkla jsem nejlepší peřiny, a zítra vezmu od pekaře čerstvé houstičky." "Děkuji..." Lucienn vzal do ruky sbírku pověstí Valmoru, ale po chvíli ji odložil. Zhasl svíci a chvíli ležel potichu. Pak si tiše zpíval. Byla to jeho oblíbená píseň. Pomalu usínal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.