Srpen 2011

Legenda Měsíčního kruhu - část SR

31. srpna 2011 v 18:06 | Ailiyah |  Próza
2. legenda - Legenda Měsíčního kruhu
Za počátku časů, kdy lidé začínali psát knihy a v jeskyních se probouzeli první draci, bylo uprostřed ostrova De Nieu Altros vystavěna brána - pojmenovali ji Altros Evieu, Brána Altrosu. Měla stát jako památka časů krále Enkviara. Jenže král brzy zemřel. Zapsali ho do knihy a uložili k předkům. A tak přišli noví králové, jenže jeden zůstával.
Pod Altros Evieu byl postaven veliký kůl - na památku Měsíčního boha. On byl, a stále se snažil spoutat své služebníky. Často se mu to dařilo. Kůl byl místem oběti. Žádný jiný vládce celé Maiche nechtěl oběť, pouze Měsíční bůh. Byl krutý, nelítostný a neznal smilování. Přesto ho mnozí ctili. Měl totiž obrovskou moc. Posledním ctitelem Měsíčního boha byl prorok zvaný Gamaliel.
Gamaliel byl šlechticem z Jižní země. Již dlouho toužil po království, ale nakonec dostal proroctví - sám o sobě. Vydal se na ostrov De Nieu Altros a vyhrál všechny souboje, a doopravdy: stal se králem. Říkali mu "Bezejmenný", nehodlal prozradit své jméno. Okolo Altros Evieu nechal postavit "Měsíční kruh" - a zhotovil nový kůl. Měsíční kruh byl z bílého mramoru, krásný a děsivý kůl trčel vzhůru jako hrot. Gamalielovi lidé chtěli zabít syna Stříbrného rytíře, Felitiana. Nakonec se stalo, že Gamaliel vylákal Felitiana do svého sídla - tak, že unesl jeho sestru Vionu. Viona byla velmi moudrá. Gamalielovi se hodila do jeho plánů, chtěl si ji vzít za ženu a měl naplánovanou tichou, ale slavnou smrt jejího bratra. Doufal, že se o tom nikdo nedoví. Ale Viona byla rychlejší. Když u Měsíčního kruhu probíhal obřad, Lucienn a Marlien je díky prozíravé sestře zachránili.

Můj příběh - poetry

30. srpna 2011 v 12:56 | Ailiyah |  Básně
Další příběh
Každý další příběh
Přínáší své výhody a
Nevýhody
S každým dalším příběhem
Jsem ztrácela
Chuť žít
Snad jsi mi navrátil sám život
Třeba jsi mým andělem
A já taky tím tvým
Nevím proč plakat
Umím se smát pět hodin
Umím držet úsměv
A přitom v duši křičím
Křičím pro tebe
Zadušená láskou
Neptej se, jestli mám dost sil
S tebou bych měla sílu i na smrt
S tebou bych dokázala držet úsměv
Celý život a třeba i v těžkých chvílích
S tebou by to bylo jednodušší
A hežčí-hezčí-hezčejší
Mám své bolesti ale ty jsi tady
Na pět hodin málo více
Mně to stačilo a ještě teď
Jsem z tebe
PARÁDNĚ ZHULENÁ
Ne, já nepotřebuju péčko
Ani nějakej špek nebo kdovíco
Mě stačíš ty a účinkuje to déle
A navíc žádný vedlejší účinky
Myslím, že z tebe mi
Nezkolabují játra
Ty mi nezničíš mozek,
Maximálně srdce
Doopravdy.
Říkám to vážně.
Jestli budeš jenom trochu
Chtít,
Budu pro tebe.
Pro jiného nechci být
I když jsem byla pro jiné
Jestli budeš jenom trochu
Chtít,
Ponesu tvá břemena
Budem sdílet jeden život
Ptáci odletí
Ale my zůstanem
Zůstaneme
A pak potichu řeknu:
"navždy"

toaleťák???!!!

16. srpna 2011 v 18:48 | Ailiyah
KAŽDÝ z nás má občas toaletní sen... je to něco, co nevydrží, něco, co je křehké. a pak podle toho vypadáme - utřeme si zadeček nebo duši a papír vyhodíme. Vyhodíme! nevyhazujte svá srdce jako toaleťák.

A až bude srdce bolet a vy ho budete chtít navěky spláchnout, vzpomeňte si, jak krásný je život, jak mocná a nepřekonatelná je láska. Ať už kdokoli, maminka, sestra, babička, přítel, kamarád, známý.. Nebo partner: pomůžou vám srdce recyklovat a vytáhnout ho na světlo. Nezahazujte srdce jedním rychlým pohybem: do záchoda a spláchnout. Maximálně čistička odpadních vod... :-D

Jak říkám: pište příběhy, dělejte triatlon a bungee-jumping, hrajte divadlo, malujte obrazy, zpívejte Lady Gagu (fůůůj), hrajte na klavír a na kytaru v hudební skupině, posílejte zamilovaná psaníčka (jen ne pěti klukům za dvě hodiny)... Ale žijte dál, ten toaletní sen, to srdce z papíru, to vše má šanci...

Má to šanci. Třeba si přečtěte zamilované básně na mém blogu, nebo zkuste Legendu o Pánovi Osthellu... A hned vám bude líp, doufám.

Zdar, Anička

Návrat do reality!

15. srpna 2011 v 7:52 | Ailiyah
Přišla domů, rozmazaný make-up. Tak to je ono, návrat do reality. Není to kluk pro mě, říkala si. Všichni to věděli, a ona pořád chtěla ten vztah, plný vášně, ale i alkoholových výparů. . .

Čím je pro vás návrat do reality?

Pro mě je to asi každé ráno, kdy se vzbudím ze zlého snu. A pak jdu zpět do světa - krásného i děsivého, denní sny i noční můry se plouží po stěnách. Zasloužím si lepší ráno.

Přeju vám co nejlepší možné návraty do reality. Pište commenty, co si o tom myslíte.

Heeey! Legenda o Pánovi Osthellu

15. srpna 2011 v 7:45 | Ailiyah
Legenda o Pánovi Osthellu
Po svém otci začal v mocné a bezpečné pevnosti jménem Osthell vládnout Haimen. Schopný a talentovaný muž. Nebyl nejmladší, někteří mu zazlívali nedostatek aktivity, ale nicméně Osthell vzkvétal - na polích se dařilo, lidé měli chuť k práci, protože za ni dostávali spoustu dobrých plodů - ať už to byly lesní bylinky nebo plody stromu jahodovníku. Obilí bylo dostatek, koně se rodili silní a zdraví. V pevnosti bylo stále dost moudrých, šikovných a pracovitých lidí. Po prvním roce Haimenovy vlády již museli všichni uznat, že je velice zkušený, a že se od svého otce naučil mnoho. Lidé žili šťastně a pokojně, a Haimenovi se začalo hrdě říkat: "Pán Osthellu". Byl to jeho titul - protože nijak jinak mu už obyvatelé neřekli. Jenže pokoj netrval dlouho.
Haimenův bratr, Eerawen, vládl v hlavním městě Dalinettu. Eerawenovo město, Rineapolis, bylo otevřené všem. Ale tato otevřenost se v časech Velkých dešťů nevyplácela. Do města přicházeli kupci, kteří ale brzy začali vyjídat hospody a kvůli nepřízni počasí je zmáhala nuda - vykrádali domy a postupně se z "kupců" stali obyčejní zloději. Směrem ze středu země přicházela nejrůznější divoká zvířata a pustošila pole. Rineapolis opevňovalo hradby, ale bylo čím dál hůře. Když se Eerawen doslýchal o tom, jak pokojně si v Osthellu jeho bratr žije, zašlehl v něm plamen závisti. Nejdřív chtěl požádat o pomoc, ale pak přišel na jiný plán. Mohl by do svého města nalákat elfy, kteří v Osthellu žili. Nebylo to jednoduché, ale nakonec Eerawen vypracoval plán. Ve svém podzemním sídle si zajistil několik věrných služebníků, kteří dostávali vysoký plat. Sice ho neměli zrovna v lásce a občas by rádi utekli, ale zůstali. Všichni obyvatelé Rineapolisu věděli, o co jde, a byli připraveni. Eerawen jednoho dne pod převlečením vnikl do Osthellu a unesl Estalinu - vnučku nejstaršího elfa, který v Osthellu žil. Účinek byl okamžitý - elfové byli velmi rozčarovaní a utíkali z Osthellu hledat Estalinu, někteří obviňovali Haimena, jiní podněcovali Dóty k nenávisti k Haimenovi, a sám Pán Osthellu měl velké problémy. Přitom tušil, o co jde, a jednoho dne se vydal na koni do hlavního města. Věděl, že je očekáván. Za pár dní už stál uprostřed města před dveřmi podzemního sídla svého bratra Eerawena.
"Otevřete dveře Pánovi Osthellu!" Ticho. "Otevřete dveře Pánovi Osthellu!" Za dveřmi byl slyšet šramot. Dveře se pomalu rozevřely a objevil se podzemní tunel. "Pán Osthellu? Tohle jméno ti nesluší, bratře." "Možná ne, ale říkají mi tak lidé, kteří mne ctí a milují. Jak moc milují tví poddaní tebe?" Eerawen se zašklebil. "Tak horké to s tou láskou elfů k Pánovi Osthellu nebude. A mně? Nijak zvlášť mě nemilují, myslím," pousmál se. Objevili se dva služebníci s číšemi vody. "Vodou nepohrdneš, Haimene?" "Ne." Haimen se podíval na tác se sklenicemi, jednu si vzal a pomalu ji přiblížil k ústům. "Posaď se." Haimen se podíval na malé křesílko a s úlevou se do něj posadil. "Nezměnil ses, Eerawene. Celý život jsem doufal, že se změníš. Že z toho vyrosteš. Stále máš chuť všem okolo sebe ztrpčovat život? Proto vládneš Rineapolisu?" Eerawen mlčel a pátravě bloudil po Haimenově tváři očima. "Tvoje město nijak neprospívá. Vždyť víš, že stále máme dost, jak obilí, tak peněz. Ale místo toho, abys požádal o pomoc, ukradneš Estalinu." "Ukradneš?" Eerawen rychle vstal a tvářil se naštvaně. "Tys to nepochopil, že ano. Zeptej se svých elfů, proč dělají rozbroje, proč utíkají, ano, proč utíkají z tvého Osthellu," řekl opovržlivě. "Ztratila se holčička, budiž. Ale tady ji nenajdete. Hledejte klidně po celém Rineapolisu. A až prohledáte poslední skulinku, napadne vás možná, kde je řešení. Ale důvěřuj elfům, kteří tak často zrazují sami sebe." "Jestli jsi ji zabil, trest tě nemine," odtušil temně Haimen. Seděli chvíli mlčky.
"Návštěva, příjemné..." řekl Eerawen a usmál se. "Ale měl bys už jet domů, stmívá se." "Ano, pojedu. Díky za vodu a milé přivítání," zašklebil se Haimen. "Dost ironie. Jsi můj bratr a znám tě dobře. Hledej si elfku a střádej peníze, ale tví elfové už z Osthellu odcházejí, tomu nezabráníš. Přeju krásný den." "Nashledanou," řekl Haimen, a jakmile se dveře uzavřely, oddechl si. Byl si čím dál víc jistý, že Estalina bude někde tady. Přijel na koni až k první Rineapoliské bráně. Jenže ty pověsti, uvědomil si. Když se dostal ven na malou cestu, která vedla doprostřed země, pobídl koně k rychlejší jízdě, díval se zamyšleně na cestu a přemýšlel. Jedna dótská pověst mluví o synu Stříbrného rytíře. Pokud vím, Stříbrným rytířem se stal Lucienn. Jenže ten žije teď ve Valmoru, a to je velmi daleko. Jeho syn? Co o něm vlastně vím - nejspíš mu bude tak patnáct let, takže žádný velký bojovník. Jenže možná bych neměl takhle pochybovat. Stříbrný rytíř je hrdinou, a jeho syn nejspíš také bude. Co jen vykonal Alexandr pro tuto zemi? A jeho syn Lucienn... A jeho syn... Pousmál se. Uvidíme. Až přijedu domů, musím se podívat na listinu číslo 12. Tam je napsáno o poslání syna Stříbrného rytíře. Tyhle pověsti nelžou.
Cesta byla namáhavá, protože stále silně pršelo. Kůň už byl unavený, nějaká divoká zvířata se mu stále pletla pod nohy a Haimen s sebou neměl dostatek vody, čisté vody. Někde poblíž by měla být studánka, říkal si. Jel tím směrem a připadalo mu něco zvláštní. Jakoby tady v blátě byly stopy nějakého člověka. Může to být dítě, nebo snad malá dívka... Haimenovi zatrnulo. Seskočil s koně. U studánky seděla drobná dívka.
"Copak tu děláš, holčičko," řekl vlídně Haimen. V tomto lese - a sama? "Vy jste Pán Osthellu?" "Ano. Pojď, posadím tě k sobě na koně a pojedeme domů, co říkáš? Není tu zrovna bezpečno." Dívenka se na něj nedůvěřivě podívala. "Vy mě chcete unést, jako Estalinu?" Haimen se zarazil. Tak takhle to je. "Kdo ti to pověděl," řekl Haimen nazlobeně. Holčička se zasmála. "Všichni to říkají." "Tak se podívej: Estalinu unesl někdo jiný a já jsem jel do Rineapolisu proto, abych udělal vše pro její záchranu." "Ale nenašel jste jí," řekla tiše holčička. "NE." Dívka přišla k němu se smířlivým výrazem v očích. "To je jedno... Prosím Vás, dovezte mě domů," zašeptala. Haimen ji okamžitě vysadil na koně a chytil ji okolo pasu. "Neboj se. Nebude to trvat dlouho a přijede syn Stříbrného rytíře. Ten si s tím poradí lépe, než já." Holčička už nic neřekla. Haimen od toho setkání u studánky čím dál více věděl, že je to pravda: Stříbrný rytíř se s tím popere lépe, Pán Osthellu se musí starat o pevnost. Čím dříve se Estalina najde, tím dřív získám důvěru elfů. A ostatních.
Za pár dní se skutečně stalo to, co Haimen předpokládal. Jedna žena šla k večeru ven a okamžitě poznala, o co se jedná: syn Stříbrného rytíře je tady. Holčička, která šla tenkrát k večeru sama ke studánce, ohlásila návštěvu Felitiana, syna Stříbrného rytíře. Haimen byl zvědavý, kdo tedy ve skutečnosti Felitian je, a jestli je aspoň trochu hrdinou, jako jeho dědeček Alexandr. Uvedli tedy Felitiana k Bílému sídlu - hlavní budově, ve které sídlí Pán Osthellu. Felitian měl instinkt, ale jinak vůbec nevěděl nic, ani o Osthellu, ani o Estalině. Ale Haimenovi byl velmi sympatický, možná právě proto, že si na nic nehrál - nebyl to líbivý nebo namyšlený mladík, naopak se choval důstojně, přitom velmi pokorně.
Nakonec Felitian se svým přítelem vysvobodili Estalinu. Ale to už je jiný příběh...