Červenec 2011

Stříbrný rytíř - aktuálně!!!

28. července 2011 v 19:36 | Ailiyah
Takže, stříbrný rytíř dostává reálnější podobu. čistého textu na 40 stran - zatím, což je bídný výkon, za těch pět let. každopádně "kostra" je skoro hotová. pracuju na profilu hlavních hrdinů (Alexandr, Lucienn, Felitian), příběhy začleňuju do souvislostí, vzniká historie Arnoltu, Dalinettu a ostrova De Nieu Altros. Novým počinem je "Legenda o Pánu Osthellu". Zároveň pilně čtu třetí díl Pána Prstenů, abych taky měla trochu inspiraci.

Jestli máte někdo otázky, kommenty, pište.

Jestli právě čteš tento článek, neboj se něco napsat, nepiš jen "Dobrý" nebo "Hrůza". Napiš svůj názor, a přečti si dřívější kousky pod názvy Stříbrný rytíř nebo Stříbrný rytíř final fantasy.

hezký den,
Anička

Nový příběh s názvem: "Nezval"

28. července 2011 v 12:43 | Ailiyah |  Próza
Nezval "A jakou máš brigádu?," zeptala jsem se ještě Nely. "Ale nemám, sháněla jsem dlouho, jenomže mě jedna holka přesvědčila na ten hloupej výjezd k moři." "A s kým jedeš?," usmála jsem se vyčkávavě. "Jejda, tak pojeď taky. Budou tam taky kluci z obchodky." Podívala jsem se na ni podezřívavě. "Jo, já vím, jak ráda si hraješ na amorka. Ani mě nehne." Nela do mě šťouchla loktem. "Neboj. Nechám tě bejt. Budu tam mít Aleše." "Ovšem," zasmála jsem se. "A já vám budu křenit." "Leni, pojeď." "Nelo, nepojedu." Ještě ten večer jsem psala Nele esemesku. Koneckonců, rodiče mě bez obav pustí. S tou brigádou to taky nehrotím, celej červenec jsem roznášela noviny a taky si chci před tou hloupou vejškou trochu odpočnout, ne? Nela okamžitě zavolala. "Lenko, ty fakt jedeš? To bude masakr! Fakt super!" "Hele, ale slib mi, že nebudeš zas někoho balit. Aleš tě má doopravdy rád. A taky nebudeš nikoho nabalovat mě." Uměla jsem si přesně představit, jak se asi Nela do telefonu tvářila. "Nejsem malá, ne? Už mi bude osmnáct." "No právě." "Hele, nech si to, pojedeš, a balit nikoho nebudu, neboj." Po pár minutách jsme se rozloučily a sedla jsem si na postel, unavená z celodenního brouzdání po obchodech. Z brigády mi zbyly jen tři stovky, dneska jsem sedm utratila za hadry a kebab z Nelou. Takhle to vypadá, když má někdo nejlepší kamarádku. Za pár dní už jsem si balila bágl. Nela přišla až v pondělí, den před odjezdem. "Hele, jedeme trochu načerno, Aleš to zařizoval a něco tam nějak není v pořádku, ale to bude ok." Naježila jsem se. "Jak to myslíš?" "Já nevím, ale to bude dobrý, neboj," prohlásila s nebetyčným klidem. "Vem si radši dvoje plavky," sekýrovala mě. Podívala jsem se na ni nedůvěřivě. "Na co dvoje plavky?" Radši jsem už příliš nekomentovala její snahy o rozhovor a pečlivě jsem přemýšlela, jestli si mám vzít sprchovej gel nebo tamtu pěnu, ale nedovedla jsem se rozhodnout. Ten sprcháč voní jako malina, ale na co malinu, to je stylovější vanilka. Nevím. Nela mezitím přešla na klidový režim, což u ní znamená monolog, a já jsem měla konečně trochu klidu. A už tady byl úterek. Kluci z obchodky opravdu dorazili. Aleš si žárlivě střežil Nelu a já jim samozřejmě křenila. Jako poslední přišli ještě nějaký dva týpci. Ten jeden byl klasickej hip-hoper, až se to na jeho dvacet let nehodilo. Ten druhej měl květovanou košili. No paráda. Nasedli jsme do autobusu a na mě zbylo místo vedle kluka z obrovskou mikinou "Quicksilver". Muselo mu bejt ohromný vedro. Za chvíli přišel plážově oděný kluk, který mi silně připomínal Kena. To abych já byla Barbie? Květovaná košile se na mě usmála a všimla jsem si, že má hodně světlé modré oči: "Pusť mě sednout, já jsem celou dobu stál." Mikina se na mě ani nepodívala a stoupla si do uličky. Proč je ten autobus tak přecpanej? Květovaná košile mě hned pozdravila. "My se ale vůbec neznáme, že jo? Jakub," řekl obřadně a podal mi ruku. "Lenka," řekla jsem otráveně. "Ty jedeš s Nelou?," zeptal se ještě. Ticho. "Máš hezkej prstýnek." Byla jsem pořád trochu otrávená, a jelikož zrovna upovídaná nejsem, tak jsem jeho snahy ignorovala. Nevzdával to. "Ještě jsem vlastně v Chorvatsku nebyl, a ty?" Nic. "Máš ráda Nezvala?," ozval se znovu. V tu chvíli jsem sebou trhla. Jak zrovna on může znát takovýho spisovatele? Nevypadá moc inteligentně. I když... Podívala jsem se mu přímo do očí. Zvláštní barva. "Jo, moc," řekla jsem opatrně. "Super. Já jsem totiž Jakub Nezval. Takže mě bys měla taky zaregistrovat. "Promiň... Jenže já nejsem zrovna ukecaná." Usmál se. "Odkud máš tu košili," pokusila jsem se o nějaké téma. "Jednou jsem prolejzal nějakej šílenej sekáč a hrozně se mi líbila." Vyprskla jsem smíchy. "Sekáč? Žádnej chlap, kterého znám, by nevlez do second-handu." "A co?" "Halas," poznamenala jsem. "Jo, to je perfektní sbírka," ozval se: "Tak koukám máme něco společnýho. Minimálně ty spisovatele. Já to totiž studuju. V Praze, historii literatury. Je to fakt perfektní. Co vlastně studuješ ty?" "Dostala jsem se do Olomouce i do Brna, ale ještě nevím." "Fíha, to jsi dobrá." Zase jsem zmlkla. Kluk, kterej chodí do sekáče, nosí květovanou košili, a studuje literaturu. To je teda! Celou tu dobu jsem se nakonec bavila s Jakubem Nezvalem. A postupně jsem ztrácela všechny předsudky. Jenže ke mně pak přišel Aleš: "Nevíš, co je s Nelinou? Pořád se tam na někoho lepí." Povzdychla jsem si. Zase. Tak jsem šla až dozadu do "nitra" autobusu a dala Nele co proto. Tam vzadu jsem si všimla Adély. Klopýtala jsem až k ní a cestou jsem zakopla o nějakej batoh. Už už jsem letěla k zemi, ale najednou jsem se ocitla v náručí nějakého krásného neznámého. "To jsem ještě nezažil, že by mi nějaká holka spadla přímo do náruče," řekl tiše. Voněl, krásně voněl. Usmála jsem se a stále jsem byla jako omámená. "Já jsem Filip," řekl a pořád mě držel kolem pasu. Něžně mi prohrábl vlasy. V tu chvíli přišel Jakub. "Hele, nech ji laskavě bejt, jo?," ozval se výhružně. Vražedně jsem se na něj podívala. "Co to meleš," spustil Filip a já se stále mračila. Tak jo, tenhle květovanej spisovatel mi odradí TAKOVÝHO chlapa? Vyprostila jsem se z Filipova náručí. "Běž si sednout," navrhla jsem Jakubovi. Bylo to jasný, Jakub žárlil. Asi si myslel, kdovíjak Filipa miluju, ale když jsem zjistila, že můj krasavec Filip se tímto způsobem baví s většinou holek, tak jsem se na to vykašlala. Ani jeden z nich za to nestojí. A vůbec, už jsem skoro jak Nela. Pořád koukám po chlapech, Filip není výjimka. A ten květovanej? Ať se snaží, mně to je jedno. Končím. Dojeli jsme až na místo, Filip právě vášnivě líbal nějakou prsatou blondýnku, Jakub uraženě odložil knížku do batohu (Dalibor Demel: Nahý valčík). Všichni jsme se hrnuli ke dveřím. Nela přišla až ke mně, Aleš si ji neustále hlídal. "Je tu hezky, ne?," prohlásila vesele. "Jo," zamumlala jsem. Vytáhla jsem batoh a strčila do něj nepotřebnou kabelku. "Ještě neodešla tamta skupina. Dáme si to vedle bungalovů a půjdem se vykoupat, ne?," hlásil Aleš. "A kdo to bude hlídat, ty chytrej," zasmál se Filip. "Já to klidně pohlídám," nabídl se Jakub, a to už všichni skládali batohy na jednu hromadu. Jakub si sedl a znovu vytáhl Nahý valčík. Když je protivnej, ať si tu sedí, říkala jsem si. Moře bylo relativně studený a vlny nic moc. V podstatě ale byla sranda. Užili jsme si to. Ale celou tu dobu v tý slaný vodě jsem myslela na květovanýho spisovatele. Studuje literaturu. Možná by bylo fajn si s ním popovídat... Když se ostatní natáhli na pláž, zamířila jsem zpátky k bungalovům. Jakub byl začtenej, ale jakmile jsem přišla, usmál se. "Sorry za to, že jsem ti odradil tvoji největší životní lásku," řekl kousavě. "Lásku? Takovej děvkař?" "Právě," tvářil se Jakub vážně. Sedla jsem si vedle něj. "Já bych tě nikdy nevzal kolem pasu jen tak," řekl potichu. Už je to pár let, co jsem tohle prožila. Je mi šestadvacet, za dva dny se budu vdávat za Romana Podsadila. Ale... Na Jakuba nezapomenu. Celý ty dlouhý dny, kdy jsme se u moře seznamovali. Jak mě dva dny po odjezdu zavolal. Taky si do detailu pamatuju první polibek. Někdy držím v ruce fotku, kde jsme oba společně. Je to dlouho, strašně dlouho... Tenkrát jsme spolu byli dva roky, když mi dlouho nezavolal. Nevěděla jsem, co se děje a byla jsem dost naštvaná. Do té doby, než jsem se dozvěděla, že ho pátého února přejelo auto.

ReKlama(t)

26. července 2011 v 19:27 | Ailiyah
Jak funguje reklama?

V dnešním světě mají všichni reklamu na sebe: celebrity typu Lady Gaga se svíjí někde na posteli v prapodivném "oděvu" a jediné, co vyjadřují, je slovo "Sex"... Koneckonců, tenhle blog je taková malá reklama na mně...

Takže abych udělala reklamu také někomu jinému, než sobě:
budu psát reklamu na knížky!!!

Takže moje reklama na knížky by vypadala takhle: scéna z Pána prstenů, záblesk a záběr na text knihy na obrovském plakátu. K tomu nějaká písnička a pak záběr nějaké hezké knihovny... No uvidíme, ještě něco vymyslím.

Ale myslím si, že knížky asi nepotřebují moc reklamu, ten, kdo je pozná a miluje, ten se od nich nikdy neodloučí. A ti ostatní si sami kradou hezké chvilky pod lampičkou, které jsou stokrát napínavější než Kobra 11.

A.

Další příběh

25. července 2011 v 8:19 | Ailiyah |  Básně
Další příběh
Každý další příběh
Přínáší své výhody a
Nevýhody
S každým dalším příběhem
Jsem ztrácela
Chuť žít
Snad jsi mi navrátil sám život
Třeba jsi mým andělem
A já taky tím tvým
Nevím proč plakat
Umím se smát pět hodin
Umím držet úsměv
A přitom v duši křičím
Křičím pro tebe
Zadušená láskou
Neptej se, jestli mám dost sil
S tebou bych měla sílu i na smrt
S tebou bych dokázala držet úsměv
Celý život a třeba i v těžkých chvílích
S tebou by to bylo jednodušší
A hežčí-hezčí-hezčejší
Mám své bolesti ale ty jsi tady
Na pět hodin málo více
Mně to stačilo a ještě teď
Jsem z tebe
PARÁDNĚ ZHULENÁ
Ne, já nepotřebuju péčko
Ani nějakej špek nebo kdovíco
Mě stačíš ty a účinkuje to déle
A navíc žádný vedlejší účinky
Myslím, že z tebe mi
Nezkolabují játra
Ty mi nezničíš mozek,
Maximálně srdce
Doopravdy.
Říkám to vážně.
Jestli budeš jenom trochu
Chtít,
Budu pro tebe.
Pro jiného nechci být
I když jsem byla pro jiné
Jestli budeš jenom trochu
Chtít,
Ponesu tvá břemena
Budem sdílet jeden život
Ptáci odletí
Ale my zůstanem
Zůstaneme
A pak potichu řeknu:
"navždy"

autorský přežblept

19. července 2011 v 19:26 | Ailiyah
Každý má své dny, ale také šťastné dny...

Ve čtvrtek mám svůj VELKÝ DEN, takže nejspíš písnu své dojmy, ale uvidíme.

Život je krásný, ale dokáže i zabolet.

Přeju krásné dny a hlavně...

Začátek?!!!

18. července 2011 v 19:38 | Ailiyah
Každý začátek má svůj konec,...

Ať už začínáš s čímkoli, začínej rozumně, ale neztrácej nadšení pro věc. Jestli začínáš hubnout, nebo začínáš s hulením - je fakt asi lepší končit než začínat... Ale: co je nové, je neokoukané...

Začínala každý den, chodila do školy a stále se snažila, jen jí to moc lidí nevěřilo. A jednoho dne se dostala na vysněnou školu. Brala to poctivě, a dávala tomu vše. Začátek za začátkem. Občas něco flákala, ale zajímalo ji to. Psala pořád, a tak se stalo, že jeden známý nakladatel se rozhodl ZAČNOUT JEJÍ ZAČÁTEK...

Oči

12. července 2011 v 21:37 | Ailiyah
Stín tvých očí
Zíráš na mě z obrazovky
Mlčky
Tiše
Sleduju tvoji fotku
Mám tě před sebou
V nadživotní velikosti
Mám tě plnou hlavu
Samý soubory
Složky
Šanony
Tak namátkou:
"jeho oblíbená trička"
"slova, která říká dvakrát za sebou"
"úsměvy jen pro mě"
stále na mne dopadá
stín tvých očí

¨Píseń

12. července 2011 v 21:35 | Ailiyah
Poslední nádech
(píseň)
Někdy se mi zdá,
Že mám poslední
Nádech
Do ticha.
Mlčky stojím
Okolo se bortí skály
Praskají zdi
V mém osobním konci světa
Zmírají naděje kdysi nesmrtelné
Jenže ty mi taky můžeš zemřít
Ačkoli budeš velmi naživu
Někdy se mi zdá,
Že postávám okolo náměstí
Neklidně zírám okolo
A okolo zírá tupý svět
Nakolik tupý natolik krásný
Děsí svou nádherou
V mém osobním konci světa
Zmírají naděje kdysi nesmrtelné
Jenže ty mi taky můžeš zemřít
Ačkoli budeš velmi naživu
Velmi naživu
Poslední stopa myšlenek
V hlíně kdesi mé hlavy
Spolknout poslední kuličku
Nedovolit lásce usnout
Nedovolit slzám téci
Stejně ten pramen vytryskne jinde
Snažíš se ho zastavit, ale
Stejně vytryskne jinde
V mém osobním konci světa
Zmírají naděje kdysi nesmrtelné
Jenže ty mi taky můžeš zemřít
Ačkoli budeš velmi naživu
Nepatří sem tečka
Patří sem otazník!

New shit

12. července 2011 v 21:34 | Ailiyah
Nová sbírka:

Co nám koluje v žilách

je hotová!!!

posílám klidně na mail.

Ochutnávka:

Duchové

11. července 2011 v 11:48 | Ailiyah
Věříte na duchy? Možná jste je viděli, možná jste je vyvolávali, možná se jich bojíte. Pravda je krutá, zlé síly prostě jsou a s tím nikdo nic nenadělá, maximálně to považuje za blbost, ale pak jednoho dne uvidí na zdi stín a zažije nejhorší zážitek celého svého života.

Rozhodně věřím "na duchy", ale trochu jinak: myslím si, že mám šanci se ubránit těmto silám, a jsem si jistá, že mi nemůže nijaká síla nic udělat. Duchy nevyvolávám, magií se nezabývám, kašlu na meditace, energie stromů a takový podobný. Mám něco víc, a možná na to taky nevěříte a říkejte si, co chcete. Ale jsem dokonale hlídaná a někdo se o mně stará.

Takže nějaké zlé duchovní mocnosti - duchy - atp. ... kašlu na ně. Existují, jsou nebezpeční, ale někdo mě chrání.

Sami si odpovězte na tyhle otázky. Třeba vás něco napadne...

A třeba ne, ale nevzdávejte život kvůli pár duchům, neúspěchům nebo strašidlům, ať to jsou krvavé skvrny po zdi nebo nějaké věštby. Je to na každém z nás.

Přeju hodně klidu a pokoje v srdíčku.

Druhá tvář

7. července 2011 v 14:15 | Ailiyah
Nevím, jestli to znáte...

Přijde dívka do obchodu, vybírá si nějaký chipsy a colu na večerní oslavu, trochu zalituje, že jí není osmnáct, protože to by kromě coly koupila i víno :-) ... Potká krásného brigádníka, který rovná piksly se Salkem, trochu dlouho se na ni dívá, piksly spadnou na zem, strašnej rachot. Dívka mu je pomůže sebrat. Lehce se dotknou rukama, usmějí se.

Dívka jde zaplatit s pocitem, že sem bude chodit každý den v tuto dobu, aby ho lépe poznala. Nepřemýšlí a tak zapomene chipsy a colu postavit na jezdící pás. Seřve ji prodavačka. Zmateně se podívá - nevlídná paní s mastnými vlasy. Bázlivě paní podá chipsy a colu a ta jí to zlostně namarkuje.

Není to tak doopravdy?

Přijdeme mezi kámoše, jdeme s nima plavat nebo jen tak nakupovat, to se nám to směje.
Přijdeme domů, unavení, naštve vás ségra a tak na ni zařvete.
Přijdete k prarodičům...

Přijdete jako ta dívka do obchodu, možná si nekoupíte chipsy a colu, ale budete také:

UKAZOVAT DRUHOU TVÁŘ ? ? ?

Seriály - příběhy naživo?

1. července 2011 v 17:21 | Ailiyah
Asi máte taky rádi Big Bang. Dokonalej Sheldon, šklebící se Leonard, nechutný Howard a věčně mlčící Rajesh, kráásná Penny... Přemýšlela jsem, jak právě seriály ovlivňují náš život. Zajímavé výsledky.

Celý život píšu příběhy. V pěti letech to byl: "pejsek a jeho kamarádi" - velice dynamická obrázková knížečka, kterou jsem napsala doopravdy sama, jen jsem trochu potřebovala poradit písmenka. A pak to gradovalo - Jitka, příběh, který zaplnil celý školní sešit, Studenti v akci - mírně autobiografické zachycení života na gymnáziu... K dnešku to jsou na pohled banální příběhy, jak se do sebe dva zamilujou, ale právě v těchto naprosto jednoduchých příbězích se dá zachytit ten prchavý ranní opar, který znají všichni osmnáctiletí-dvacetiletí, když se zamilují a mají pocit, že to je konečně navždy.

Dnešní doba je také posedlá příběhy. Než by člověk otevíral knížku, chodil pro ni do knihovny, nebo si ji dokonce koupil: "vole dvě stovky to stálo"... Stačí seriály. Naběhnou na skoukni to, nebo PrimaCool. Naši touhu po příbězích splňují Gilmorky, Přátelé, nebo zmiňovaný Big Bang...

Není to vlastně ve výsledku stejné? Je spousta možností. Někdo sedne k počítači a vytvoří vlastní příběh, a někdo sedne k počítači a sjíždí seriály (popřípadě tajně čučí na facebooku na fotky svého bývalého)...

Patřím k těm prvním.