Leden 2011

Fejeton - o pejskovi

24. ledna 2011 v 13:37 | Ailiyah |  Próza

Buď já, nebo to zvíře

            Přesně tuto větu jsem řekla mamince, když mi oznámila, že mé sestře Bětce koupí psa. Ejhle, další den přijdu domů a na chodbě trůní malá chlupatá potvora. No nic, asi půjdu pryč, buď já, nebo pes... Takže do naší rodiny přibyl Béďa. Marně jsem se snažilo ho naučit nějaké povely. Vychovat ho. To se mi nepovedlo, musím dnes konstatovat.
            Dodnes mám s Béďou velmi komplikovaný vztah. Tak třeba dnes: před chvílí jsem ho vzala ven. Čůral, kde to jen šlo. A já zkouším: "Béďo, domů!" Je mi zima. Zkusím přísný tón hlasu: "Béďo, pojď!" Nejde. Za čtvrt hodiny přišel. A neptejte se mě, co dělá teď: Stojí za dveřmi mého pokoje a kňučí, jsem si jistá, že kdybych ho pustila dovnitř, chtěl by zase ven. Ale je mi jasné, že se už dlouho neválel po mé posteli.
            Nicméně, díky Béďovi se rapidně zlepšil můj postoj k psům. Dřív jsem u každéo plotu nadávala všem těm štěkajícím obludám. A dnes je zdravím asi takto: "Ahoj, malej! No pojď sem... No jo, no jo... Ty jsi ale mazel, co?" A všechny je plácám po zádech a hladím po hlavě.
            Pro našeho pejska mám spoustu přezdívek. Tak pro ukázku: Béďula, Béďusín, Bedřicháč, smrkola... Najdou se i různé jiné, podle strejdy: Engels. Maminka je schopná mu říkat: Čuminka (podle slova čumáček), pejsinka, psina. No a tatínek je nejšťastnější, když ho může nakopnout. Zní to morbidně a krutě, ale je to jen taková schopnost se naštvat i na tak "nevinného" tvora. Co když nevinný tvor počůrá na návštěvě gauč anebo trůní na ozdobném polštáři na posteli, kam jste ho nikdy nepustili?

           Takže, až si zas někdo řekne, že buď pes, nebo já... Je lepší to vůbec neříkat. Ten čůrající, škrábající a nevycválaný psiskáč vám stejně brzy vpluje do srdce.

Trochu dlouhé.. Ale!!!

17. ledna 2011 v 16:48 | Ailiyah |  Próza
Dalibor Demel: Nahý valčík
esej
Anna Šnoblová, 1.r. historicko - literární studia


            Tato knížka překvapuje už pouhým začátkem. Seznamujeme se s hlavním hrdinou, člověkem, který má svého kamaráda Anta. Jestli existuje jen jako halucinace nebo produkt psychické nemoci? Nejspíš ano. Tento člověk nemá možnosti. Z vysoké školy se dostává rovnou na psychiatrii. A pak už nic. V podstatě žije svými představami, bojí se žít doopravdy. Oproti tomu Jakub, úspěšný hudebník, má v životě štěstí. Má manželku a dítě. Problém je, že si ji vzal právě kvůli dítěti. Nedokáže milovat, nedokáže si užívat života. Stále hledá, sex v lásce a lásku v sexu. Nenalézá, a v tom je podobný člověku, jehož jméno se dozvíme až na konci. Oba nevědí, co to je život. A Milada, Jakubova manželka? Ta má své dítě, Martinku.
            Všichni tito hrdinové jsou neskutečně ubozí. Jako by patřili spíše do Bídníků nebo do depresivní knihy o zničených životech... Ale proč? Každý z nich má své možnosti. Ten první je chytrý a chová se k lidem hezky. Jakub? Ten má talent a mládí... Milada je úžasná žena, zvládající vše sama, její "manžel" jí s ničím nepomůže a ve finále knihy? Jakub odjíždí na výletní loď hrát v kapele, Milada zůstává sama a náš neznámý hrdina umírá.
            Příběh evokuje koloběh života i smrti. Nejlépe je to vidět právě na Jakubovi. Nemá žádný cíl, stále touží po své "Conchettě" a proto zkouší nejprve romskou prostitutku, poté si zase koupí další, ale mladší, dokonce jí pořídí dvoje šaty, ale poté, co ho začne vydírat, ji zabije... Zabije! Člověk si nad tímto příběhem říká... Proč? Je tohle pravda? Co když i já pluji v koloběhu a nedokážu najít něco, pro co tenhle život stojí žít. Tato ostrá výpověď dává jen dvě šance: zjistit, že se nepodobám Jakubovi, nebo zjistit, že jsem stejný, stejná jako on. Ta druhá možnost rozhodně není výhrou v loterii.
            Je vůbec možné najít něco, pro co se můžu nějakých těch osmdesát let potácet po tomto světě? Najdu cíl, který je dostačující? Co když je vše marné a i ty nejušlechtilejší plány vezmou za své? Nevím, nehledám, pouštím vše, odpouštím vše a umírám. Takhle to funguje. Nejdřív dětství nevím. Žiju, jím, miluju své rodiče, sourozence, postupně nehledám - mám přátele, možná i projdu pubertou a přežiju ji. Pak pouštím vše - žiju dospělým životem dospělého člověka, pracuju, lítám od rána do večera z práce domů a tak... A pak jsem ve středních letech, kdy mi to dojde, že to nemá smysl a odpouštím vše všem. A umírám...
            Zdá se to příliš depresivní. Koneckonců, já například smysl života našla, jednoduše v Bohu a vůbec v lásce, kterou vztah s Bohem a blízkými přináší. Láska. Jak ji pojmenovat? Láska je, když otec vezme do náručí dítě v horečce a zabalí ho do mokrého prostěradla, celou noc nespí, hlídá svoje děťátko dva dny a jednu noc v kuse. A dítě se uzdraví. Láska je, když hledám cestu, nenalézám ji, a potom se ke mně někdo skloní, vezme mou duši do dlaní. Tohle je to, co platí. Opravdová láska, kterou právě lidé z naší knížky nenašli...
            V čem spočívá to kouzlo naplněného života? Stačí to, si přečíst smutnou knížku se smutným koncem? Co když nás příběh tohoto typu nakopne, a my si uvědomíme... Co si máme uvědomit, mě napadá! Proč řešit smysl života, důležitá je "cesta a ne cíl". Je to i v naprosto bezesmyslné písničce ze Superstar: "vždyť jenom cesta je cíl". S tímto tvrzením ostře nesouhlasím. Cesta je dobrá a dá se jít, ale musí být nějaký cíl, člověk přeci nesmí bloudit, aby zjistil, že cíl neexistuje. A spousta lidí to zjistilo. Umírají v bolestech, ale nebolí je tělo, spíš prázdnota jejich snažení v nich puká a rozpíná se. Prázdnota je nakažlivá. Prostupuje vše a než se nadějete, je ve vás a dostane vás velmi brzy na kolena. A pak není co čekat. Stačí se rozhlédnout ve svém nitru, nikde nic, vakuum, černo, ale ani ta černá ani bílá, prostě nic!
            Nechci se potácet životem pro nic za nic. Nechci hledat lásku marně. Koneckonců, je lepší milovat své morče než nemilovat nikoho... Protože občas se mi zdá, že není východisko. Samozřejmě, mám cíl, mám smysl života a neztrácím ho. Ale někdy to vypadá beznadějně, přes ty všechny cíle a hodnoty, někdy jsem zklamaná. Prázdnota. Může přijít do každého srdce a není výjimkou, mnozí ji přijmou a jejich životním cílem je utéct oné prázdnotě. "Prázdnota vstoupí do těla, začátek ke konci se chýlí..." Tolik z mé oblíbené písně. Co když občas mívám strach sama ze sebe? Co pak?
            Lékem na strach je přece víra. Mnoho lidí věří samo v sebe. Znám i člověka, který tvrdí, že on sám je pro sebe Bohem. Ale musíme vědět, v co věřit. Sama v sobě jsem se leckdy zklamala. Je dobré věřit v lásku, štěstí, najít Vánoce - těšit se na ně jako v dětství. Protože... v tom je smysl. Těšit se na něco, těšit se na dovolenou, na víkend, na setkání s přítelem, na odpoledne s kámoškou, na školu (?) a vůbec, najít si skutečnost, která postačí.
           
            Jak vlastně ve skutečnosti píše Dalibor Demel? Už jen, jak rozděluje kapitoly, každá má číslo a dělí se na čtyři kapitoly a na spoustu podkapitol, různě dlouhých. Kniha je napsaná velmi čtivě, protože se skládá z drobných střípků myšlení jednotlivých postav. Každý střípek je psán z jednoho pohledu. Chvíli vypráví Jakub o tom, jak nechce být otcem a jak zplození jeho dítěte byl omyl, že vlastně Miladu nemiluje a nechápe, proč se to takhle stalo. Další kapitolu si převezme Antonín (hrdina, jehož jméno se prozradí až na konci knihy). Ten to vidí jinak: Miladu nejspíš miluje, ale v dalších kapitolách se to vystříbří: není schopen s ní žít, není schopen být jejím partnerem...
            Tématem knihy je nejspíš hledání. Na záložce knihy se píše leccos, setkávání a míjení, je zde psáno i (cituji) : "Přesvědčivý autorský styl, jemná psychologická kresba, dynamický děj a především zřejmá radost z vypravování". S tím souhlasím. Na těchto čtyřech pilířích bych chtěla vysvětlit můj souhlas, nesouhlas a názor.
            Přesvědčivý autorský styl: Autor se stal výjimečným právě svým "způsobem" psaní. Ten způsob, jak popisuje jednotlivé myšlenky hrdinů je velmi originální. Celá kapitola představuje myšlenkový tok hrdiny, aniž by se dala rušit dějem, ten je zakomponován do myšlenek a mozkové aktivity. Autor používá retrospektivu, ale na druhou stranu nikdy zde není vidět do budoucnosti. Retrospektiva má místo ve vypravování Antonína, naopak Jakub a Milada žijí spíše přítomností. Mnoho spisovatelů občas z nedočkavosti nahlédnou do budoucích časů a rádoby tajemně napíší: "A ještě nevěděl, že přijde daleko těžší zkouška jeho odvahy." Dalibor tohle nedělá, dokáže uchovat tajemství až do poslední věty.
            Jemná psychologická kresba: Postavy jsou naprosto úžasně vyprofilované, když říkám úžasně, myslím tím dokonale, propracovaně a do detailu. Je vidět, že autor nenechá nikoho na pochybách, kdo vlastně je kým. Právě stylem myšlenkových pochodů nám dává nahlédnout přímo do duše všech postav knihy. Do jisté míry je to i psychologická práce. Dá se zařadit jako román, psychologický. Celá tato kniha je jedním velkým vyprávěním o životě, o tom, proč a jak dojít štěstí. Paradoxem je, že ani Jakub, ani ostatní štěstí nedošli... Ale my můžeme.
            Dynamický děj: Až posud jsem děj označovala jako nedůležitý, zdálo by se, že jsem ho tam prakticky nenalezla. Vzniklé nedorozumění bych napravila tímto odstavcem a také vysvětlením: pro mne je děj v jakékoli knize téměř nepodstatný, vnímám spíše vztahy a psychiku všech těch lidí, kteří jsou v díle skryti. Samozřejmě že Nahý valčík má děj, a to velmi hutný. Vše je tak trochu skryto a každým slovem se pomyslná opona otevírá. V polovině knihy čtenář leccos tuší, ale chce se nechat překvapit. A konec opravdu překvapí, vskutku, slovo "dynamický" ději knihy velmi sluší.
            Radost z vypravování: Ta tam doopravdy je zřejmá na první straně. Dalo by se říci, že autor psal rychle, z jakéhosi vnitřního pudu a chrlil slova za slovem. Ten pocit znám, když beru do ruky papír a nezastavím se ani na chvíli. Občas jdou slova za sebou ne ve větách, ale jen tak slovo po slově, jak chtějí - což velice dobře vykresluje právě ony myšlenky: tak na pokus: "Běžím rychle ulicí a padá listí, padá na mě listí ze stromů a chce se mi plakat."
            " Běžím ulice padá padá těžce listí padá pláču bolest"
            Dalším znakem knihy je velice silná výpověď. Stává se mi, že dočtu knihu a cítím se dobře, někdy zase smutek, a někdy mne kniha dotlačí až k určitému názoru, uvědomím si, že takto bych žít měla nebo neměla. Takové příběhy jsou nejsilnější. Dokážou člověka "nakopnout". Každá próza chce zaujmout, ale ne každá to dovede. Tento příběh dokáže zvednout ze židle. Nechci přehánět, ale může změnit i životní názor a vůbec dokáže nasměrovat.
            Trochu mi v knize scházela romantika, kterou nadevše miluju, ale koneckonců sem se žádné lyrické pasáže nehodí. Právě absence reálné a hmatatelné lásky dělá tento příběh takovým syrovým podobenstvím o hledání a nenalézání. Myslím si, že je úspěch, když se člověk v žádné z postav "nevidí". Pokud má někdo silný pocit, že právě on je tím "Jakubem", který bojuje s větrnými mlýny, tak je asi něco špatně. Honba za větrem.
            Podobné příběhy se můžou stát i reálným osobám. Znám lidi, kteří také mají mnoho schopností a možností, ale zatím je nevyužívají. Oproti tomu, nejspíš neznám žádného člověka, který by byl až příliš podobný svým životem těmto příběhům. Je to velice smutné. Proč vlastně Antonín nezanechá svého schizofrenního kamaráda a nepostará se o Miladu a dítě? Mohl by. Mohl by všem ukázat, že má dobré srdce. Mohl by dokázat sám sobě, že ho jeho psychika nepřemůže.
           
            Celé tyto příběhy, celá kniha mě nesmírně zaujala, jak z tohoto textu vyplývá. Vybrala jsem si ji mezi mnoha jinými právě proto, že je silná a originální. Zápas o originalitu je těžký, proto někteří autoři píší klasické příběhy, které byly napsány již stokrát. Ten autor, který dokáže napsat to, co v posledních tisíciletích nikdo nenapsal, je sám o sobě hrdinou. Protože už bylo napsáno mnoho knih. Samozřejmě, klasický milostný trojúhelník se zde vyskytuje, stejně jako příběh o psychicky nemocném člověku je častým tématem. Ale i tak, nebo právě proto Dalibor Demel dokázal napsat svébytnou knihu. Není příliš známým autorem, ale doufám, že tento 41letý člověk bude psát dál.
            Těžko lze pochopit, proč tento příběh dopadl tak "jinak". Archetypálně zlý má vše, co si přál. Ale nemá to, co si přál nejvíc: nenalezl uspokojení svých potřeb. Možná že právě o tom je život: být spokojený s tím, co mám. Mám rodinu a jsem za to šťastná. Nemám auto ani řidičák, a netrápím se kvůli tomu. Někdo mě opustil, ale soustředím se na ty, kteří mě neopouští. Tajemství života? Hledání a nalézání všeho ztraceného.
            Celé toto "povídání" o životě, příbězích a dobrém psaní bych ráda uzavřela nějakým citátem (jen mě nic nenapadá!)... Asi bych tedy řekla: "Proste, a bude vám dáno, hledejte, a naleznete, tlučte, a bude vám otevřeno." Zdá se to trochu divným závěrem, ale právě takhle to vidím: Když někdo tluče na správné dveře, dostane se dál. Je nutné najít toho, který vám dá nalézt, člověka, který dokáže být oporou. Protože nikdo se nikam nedostane sám, je nutné nehledat pomíjivost, ale lásku - v lidech. Láska je totiž nesmrtelná.