Srpen 2010

Jake

24. srpna 2010 v 12:27 | Ailiyah
Jake

Jake… To jméno mě odjakživa fascinovalo, protože tak se jmenoval můj brácha. Před rokem se zabil při autonehodě. Nějakej debilní frajer co chlastal do něj narazil terénním autem. Bylo to hrozný. A sotva se tahle jizva na mým srdci trochu zahojila, přišel do mého života další Jake. Jake Lee Anger. Potkala jsem ho poprvé na nádraží. Zadívala jsem se mu do očí - mám ve zvyku dívat se lidem do očí tak dlouho, dokud neuhnou. Jake neuhnul. "Krásná mladá dámo, můžu se Vás na něco zeptat?" "Ne," zavrčela jsem nervózně. "Potřebuju se momentálně dostat do školy a stejně už nestíhám," řekla jsem ještě, ale trochu mě zarazily ty jeho oči. "Tak fajn, kdy Vám končí škola?" "Až ve čtyři, co tě to zajímá," bublala jsem vztekle. "Ve čtvrt na pět tady," řekl ještě Jake.
            Ve škole to bylo příšerně nudný. Pořád jsem musela přemýšlet nad tím vysokým klukem z nádraží. Hrozně mě to provokovalo, že si se mnou dá schůzku, a ani mě nezná. Navíc jsem si včera večer neumyla vlasy a mám to příšerný infantilní růžový tričko - co ho na mě tak asi mohlo zaujmout? "Slečno Howanová, nad čím přemýšlíte, můžu to vědět," unaveně se mě zeptal profesor, který se mě už tři minuty na něco ptal, aniž bych mu odpověděla. "Ále, jeden debil," řekla jsem stroze, spolužáci se rozesmáli a profesor Moody zavrtěl hlavou. Každý na univerzitě věděl, že pro ostrý slovo nejdu daleko.
            Chvíli po čtvrté už jsem šla k informačním tabulím Miravellského nádraží. "Přeju pěkné odpoledne, krásná návštěvnice!" Protočila jsem panenky. "Takhle pitomě mluvíš pořád? Ne, tak sorry. Každej kdo mě zná to ví, prostě jsem hrozně impulzivní a leccos mě naštve… Nesmíš si to tak brát. Jo a můžeš mi tykat. Já jsem Janis." "Jake Lee Anger," pousmál se mladý muž. Zachvěla jsem se. "Jake… se jmenoval můj brácha. Ale ten už je mrtvej. Umřel." "To je mi doopravdy líto." "Mně taky. Víš, on byl skvělej. Když mi bylo devět, stavěli jsme spolu z lega obrovskou zoologickou zahradu. Né fakt, mně se po něm tolik stejská…" "Víš co? Půjdem spolu do kavárny a tam mi o něm něco povíš, jo?" "To jsi první kluk v mým životě, co měl tu odvahu mě pozvat na rande. Všichni ostatní ze mě mají vítr."
            Když jsme se s Jakem loučili, dala jsem mu svoje číslo, aby mi mohl zavolat. Protože doufám, že to neskončí. I když je to fakt trochu debil, nejspíš ho mám svým způsobem ráda.

Anketa: upíří příběhy

24. srpna 2010 v 12:26 | Ailiyah
Odpovídejte na anketku!!!

Upíří příběhy

24. srpna 2010 v 12:22 | Ailiyah |  Próza
Upíří příběhy

Lao vstal toho dne brzy. Ani ho nenapadlo, že toto ráno může být něčím výjimečné. Sedl si na okraj vany v malé koupelně a pečlivě si vyčistil zuby. Venku se klubal příjemný den. Pozdravil rodiče a vzal si na sebe bundu, aby vzápětí zjistil, že příjemný zářijový den je dostatečně teplý na tričko. Hmm...
LeeAnn se nechtělo vůbec vylézt z postele. Byla nafučená. Včera ji naštval mladší bráška. Konečně na ni maminka zařvala, ať se okamžitě dostaví ke snídani. Byla neděle a Wainsenovi se chystali do kostela, jako pokaždé. LeeAnn byla strašně unavená a fakt měla dost. Nicméně pohled do blízké budoucnosti nebyl nijak špatný. Nejspíš uvidí své kámošky, pár rodin, starších lidí - svou rodinu. Lidé z církve byli pro LeeAnn opravdovou rodinou. Nehledě na to, že mladí lidé z tohoto společenství tvořili pevnou partu.
LeeAnn pokukovala po Raimovi. Dlouho se jí líbil, ale bylo jí jasné, že tenhle kluk ji nikdy chtít nebude. "Čau Lee," pozdravil Raim, ale hned se zadíval jinam. Jasně. Lee si hledala místo, kde by si sedla, až uviděla osaměle sedícího klučinu. "Můžu si sem sednout?" "Ale jo, jasně..." zabručel kluk.
Lao doběhl vlak a dorazil do kostela právě včas. Nedávno se přistěhoval a vůbec nevěděl, kam v neděli jít. Dnes ho napadlo jít právě sem... Lidi si ho nevšímali. Tiše si sedl dozadu. Chvíli doufal, že ho tu nechají všichni být, ale pak uviděl zmateně se tvářící holčinu. Ptala se ho, jestli si může přisednout. No bomba, tyhle ukecaný holky, to má s klidem v zadní lavici utrum. Ale tahle holka je aspoň vcelku hezká.

Po půl hodině bylo Lee jasné, že tenhle kluk se jí vážně líbí. Jenom líbí, nic víc. I když... Takhle na první pohled... Každopádně... Má krátké hnědé vlasy. Uhrančivé tmavě modré oči. Nezvykle bledou pleť a příjemně vypadající rysy. O jeho těle se nechtělo Lee přemýšlet, protože už to zavánělo erotikou. Protože by celé kázání myslela na to, že je zkrátka hezčí, než je zdrávo. Jo, možná, že se LeeAnn právě dnes zamilovala.
Lao byl sice znuděný, ale od té chvíle, co vedle něj seděla tahle éterická holčina, tak měl pocit, že to mělo cenu, sem dnes jít. Proud její řeči ho uklidňoval. Sakra! Ta holka má styl, napadlo ho. Občas se jí podíval do očí, občas sledoval její delší vlasy. Dostávalo ho, že se vůbec nestyděla dát najevo, že se jí líbí. Tyjo, kolika holkám v životě se on líbil? Bylo by to mizerně malé číslíčko... Ale tahle holka po něm jede jak po flusu. A jejda.
Lee se líbilo, jak se Lao směje a jak se na ni dívá. Se zájmem. No... Bude muset brzdit, protože obličeje mají tak blízko sebe až to evokuje polibek. Nene, takhle to nebude dlouho trvat a dopadne to, každý ví jak. Po shromáždění zašli oba ven, svítilo příjemně sluníčko. Stáli těsně u sebe, zírali na mraky a poodešli trochu dál, aby utekli shonu města. A pak cosi ucítila na krku.

Lao se zasmál. "Krásně voníš." Znovu se celým obličejem přiblížil k jejímu krku. Najednou se Lee lekla. No jasně. Bledá pleť... To snad ne! Podívala se na něj. V tom okamžiku se rozesmál a ukázal zuby. "Ty máš tesáky jak pes mojí babičky," řekla Lee. "To je takový moje tajemství, ale nikomu ho neříkej. Ostatně už ti to došlo." Lao se tvářil strašně vážně. "Ne...," hlesla Lee. "Bojíš se? Ty se mně bojíš," zeptal se Lao a zamračil se. V tu chvíli Lee utekla zpátky do kostela a zabouchla za sebou masivní dveře. "A kurva," došlo Laovi.