Listopad 2009

Avantgardní báseň

21. listopadu 2009 v 18:42 | Ailiyah |  Básně
Bolí
bolí srdce
bolí srdce moje
bolí srdce moje zlaté

KVŮLI SVĚTU
JEDNU VĚTU

Bolí srce moje zlaté
bolesti je v srdce vsáté

KVŮLI TOBĚ
LEŽÍM V HROBĚ

Časák

20. listopadu 2009 v 14:03 | Ailiyah
právě vzniká nový třídní časopis pro historicko-literární studia (první ročník). přemýšlím o názvu... třeba H-L,??? né to je hloupý...

třetíí

10. listopadu 2009 v 18:48 | Ailiyah |  Próza
Místo v okolí: asfaltová příjezdová cesta, kam chodíme venčit psa

Chodím tudy denně, ale dnes mě teprv napadlo, že celý tenhle podělaný život je jako tahle asfaltka. Zablácený, špinavý. Ne, dnes nemám náladu na nic. Ale za to může ona. Jo, ona za to může, udělala ze mě toho nejztracenějšího člověka na světě. Anebo za to můžu trochu i já? Co jsem sakra udělal špatně? To mi nezbývá nic jinýho než tu kopat do kamínků a myslet na ni? Nádherná holka. Dal jsem si její fotku na facebook a napsal jako komentář "nejkrásnější holka na světě". Ona se tomu smála, ale já to myslel vážně! Oči, vlasy, celá byla nádherná. Proč říkám byla? Ona pořád je, ale s jiným. Jo, jednou mu rozmlátím hubu. Celou dobu jsem si myslel, že má ráda mě a že on, ten sviňák, ji pouze otravuje. Ne, mě to vážně štve. A navíc už je mi zima, bude brzo zima. Chtěla to, tak to má. Když jsem byl tenkrát u ní doma, ptali se mě její rodiče, na jakou že to chodím vejšku. A tak jsem jim řek´ na rovinu: Jezdím s náklaďákem. To opovržení v jejich očích. Kdoví, jestli mnou neopovrhuje i ona. Hezky brzo si na tý vejšce našla kluka. Copak jsem to měl vědět, že ten věčně otravující Jonáš ji nakonec dostane do postele? Je mi z toho fakt zle.

Vnitřní monolog opuštěnýho psa na ulici

Doufám, že dneska seženu nějaký jídlo. Protože už mám pořádný hlad. Když jsem ještě bydlel doma, byly každý den granule. Tenkrát jsem je neměl rád, ale co bych za ně teď dal... Vůbec to totiž nechápu, copak já bych svoje štěně nechal pojít venku? "Moje rodina" mě měla ráda, dokud jsem byl malej a roztomilej pejsek, ale pak už se o mě skoro nestarali a nakonec, když někam odjížděli, mě nechali stát na silnici. Od tý doby se potloukám tady. Ale proč teď vzpomínám? No, asi stárnu... Nejspíš půjdu k popelnicím, lidi často rozsypou odpadky okolo a co tam je jídla. Něco je dobrý dokonce. Včera jsem našel u jedný popelnice kus salámu. Jo, to jsem si po dlouhý době dal. Nebo bych mohl za tu čínskou restauraci, tam vzadu mají spousta jídla. No, každopádně musím se zvednout a jít do ulic, nebo tady zmrznu.

druhý úkol tpsa

10. listopadu 2009 v 18:47 | Ailiyah |  Próza
HUDBA

Sednu si jen tak ke klavíru a v duši mi to bouří, zvedají se vlny a možná se mi chce i plakat. Sednu si jen tak na malou otáčecí židličku a vím, že to bude dobré, protože je tady ještě něco a to: hudba. Přemýšlím, kterou písničku si zahraju a dlouho nevím, jen mi uvnitř létají melodie a texty, které mám ráda. A pak z nich jedno vyberu a položím prsty na klávesy, lehce se chvějí očekáváním. A pak se celým pokojem ozve hudba. Není to dokonalé, není to bez chyb, nezní to možná jako andělské chóry, ale mně se to líbí... A začnu si k tomu zpívat. Vlny v duši stále bouří a šplíchají, je to jako veliký oceán. A když hraju poslední píseň, vlny se uklidní. Dozní poslední tón.

Vstanu a napiju se, jenže napadne mě další písnička.

Zkouším, co to dá: třeba tam dám druhý hlas nebo trochu pozměním akordy. Moc mi to nejde, ale na to teď nemyslím, protože to není důležité, důležité jsou ty pocity. Vědomí, že každá ta píseň "vyhání tíseň", vědomí, že to pomáhá a zabírá, lepší deset písniček než deset psychiatrů. A tak tiše doufám, že každá další píseň nebude stejná. Pokaždé u toho bude jiné "vevnitř". Pak už jen tiše brnkám, prsty tisknou klávesy a ozývají se nejrůznější tóny. A pak vím, že už je to v pořádku a tak zavírám klavír.

"Jo, bylo to dobrý."

Tvůrčí psaní - předmět na mé výšce

10. listopadu 2009 v 18:44 | Ailiyah |  Próza
Je to pořád dokola. Takový koloběh, škola, únava, depka, štěstí, radost, vztah, rozchod... Ale drtí mě to slušně. Chvíli si myslím, že běžím správně, ale pak se další den probudím a zjistím... Špatně, všechno špatně. Vím směr, ale jdu příliš pomalu, ani nedokážu běžet. Je to drsný, je to tvrdý a je to tak. Koho z toho vinit? Snad jen sebe, sebe se musím ptát, proč pláču. Proč je to tak těžký. A že za radost, za smích se platí. Krví. Smutkem. Prostě ty rána, kdy se snažím zaspat tenhle život. Přečkat ho ve stínu spánku. Ale pak už je poledne a oči se mi samy otvírají. A tak vstanu. Všechno stejně šedé, šedé mraky a šedá silnice, kterou vidím z okna. Bojím se jít ven, protože venku je zima. Ale ten strach má kořeny asi někde jinde, nejspíš v pocitu, že doma je dobře. Postel je pro mě vězením, do kterého se zavírám dobrovolně a spím, tak dlouho dokud to aspoň trochu jde. Zavírám oči před světem, tak to je. Před jakoukoli skutečností se dají zavřít oči. Je to divné? Jsou všichni jiní než já, nebo jsem já jiná než všichni lidé? Nebo jsme všichni stejní? Utíkáme před svými vlastními životy, utíkáme pryč do pečlivě vyrobených vězení. Ne, nejsem výjimkou. Někdo utíká do ticha, jiný do metalu, a někdo si pěstuje na zahrádce mrkvičku. Ale všichni jsme v tomhle stejní, naše vězení nás skrývají stále častěji a častěji a my žijeme pod pokličkou. Ale utéct nejde. Nejde zdrhnout, prostě musíme jít dál a šlapeme si navzájem po duších. City... To je jiné téma ale taky to bolí. City se schovávají za hradbu slov, myšlenek a činů. Každý cítí bolest. Je to všudypřítomná jistota. Ale z téhle bolesti se rodí nejen básně a písně, ale také duševní síla. Stojí to za to, vyjít jednou ze svého vězení a zakusit tu bolest, která posouvá dál? Stojí to za to, pokračovat a vytrpět si své, aby jsme dostali chuť jít zase dál? Tyto okamžiky jsou jedinečné jako víra - víra v další pokračování dobrého i zlého. Všechno spěje dál.

A každým dnem se rodí něco nového - nové sny. Některé zemřou, některé zůstanou iluzemi a některé si splníme s nasazením všech sil. A každý z těch snů z nás dělá živoucí bytost, která stále ještě touží. Stále ještě. Když se člověk dostane na dno své duše, obvykle tam najde sílu, spoustu sil na každý další sen. Protože duše je jednoduše bezedná, nemá žádné závory. Ale zato má tajné komnaty a sklep a půdu a tam všude jsou uloženy pocity, city, myšlenky a takové to drobné smetí, ze kterého se skládá náš život. A není ani důležité přemýšlet o sobě a vrtat se ve vlastní duši. Důležité je vyjít ven a nabídnout to nejkrásnější ze své duše svým přátelům. Ne každému, koho potkám, ale těm lidem, kteří jsou ochotni dát i brát, být opravdovým přítelem pro doby jistot i nejistot. Takových lidí možná neznáte tisíc a je to dobře.

Zvětšení: Bolest je všudypřítomná jistota
Ten palčivý pocit uvnitř je tím nejhorším, co nás sužuje: je to ta každodenní bolest, která vyplývá z života samého. Slzy, když si prohlížím vánoční katalog Sparkys a objevím v něm panenku v růžovém oblečku: neříkejte, že byste se nerozbrečeli u TAKOVÉ panenky. Viděla jsem v ní svoje vlastní dětství a bolelo to, protože je to už dávno pryč a já už jsem velká, tu panenku už nikdy k vánocům nedostanu, protože je mi dvacet... Ale já bych chtěla ke každým vánocům panenku a s ní i chuť si hrát, právě místo té bolesti, kterou dostávám s každým ránem.

Nevíš o mě, že to píšu

10. listopadu 2009 v 18:43 | Ailiyah |  Básně
Je tak těžké
nezamilovat se do tebe
ležím sedím
jediný tvůj pohled
a v mé mysli jsou katedrály
a bílé šaty

nevinně iluzionisticky naivně

Je tak těžké
nezamilovat se