Červen 2009

Poslední dvanáctka

13. června 2009 v 18:23 | Ailiyah |  Básně
O SNU

I.
Nechávám si svůj půlnoční sen
o tom, že té tmě neuniknem.
A že se mi zmítá v srdci jiný?
Nevíš, jak hluboko
jsi zakódovaný
v mé hlavě.
Nic pozemského tě nedokáže
odtrhnout
od mé lásky.


II.
Život se láme
jako hrot tužky
a zůstávám tiše
ve svém snu,
který je celý o tobě.

Cizího už do snů nepustím,
jen tebe a tvé rty.
Končím a loučím se a ty víš,
že loučení nesnáším.

Víš co?
Radši odejdi jen tak,
tiše a bez pláče.


III.
Nevíš,
jak krásný máš vlasy.
Nevíš to, protože jsi nikdy
nebyl dívkou, která je hladí.
Netušíš, jak toužím
po tvém pohlazení,
po jediném pohledu tvých očí,
po jediném slově z tvých úst…



IV.
Ležím sama
a myšlenky zabloudily k tobě.
Jako bych cítila tvé doteky.
Ta touha,
ten pocit blízkosti
a teplo tvého těla,
tvůj dech a ticho,
tikot hodin
a jsem sama.

Jako vždy.



V.
Se soumrakem
přivítám ráno.
Ztracená ve snu
zabloudím asi k tobě.

Usměješ se tím úsměvem,
pro který tě miluju.
A s novou nadějí,
že naše láska přežije dnešní den,
se vydám na dlouhou cestu,
pryč ze tmy.

Zahořím, vzplanu,
a bude to zas v pořádku, veř mi,
ale ne… Nevím,
proč je všechno proti nám.


VI.
A taky pro tvou lásku.
Já vím, že něco ještě zbylo.
Aspoň trochu,
trošku mě máš rád
a vím, že se ti líbí moje polibky.
Já to tuším,
že mě možná potřebuješ víc,
než já tebe.

Možná potřebuješ někoho, jako jsem já,
aby hladil tvý vlasy
a díval se do tvých očí
barvy duhy.



VII.
Růže od tebe
už zvadla,
ale stále trůní na mém stole.

Suchá, bez života.
Jediné, co nám zůstalo,
je ten bolavý cit, který mě nutí tohle psát.

Jsi mojí růží, která
nikdy neuschne,
protože vzpomínky jsou věčné. Ale se slzami v očích
tě prosím,
abys nikdy nezapomněl mé jméno.



VIII.
Copak nejde najít cestu?
Kdyby jen to šlo, dala bych ti
na tisíc polibků,
ale nejsi tu a nesmím být s tebou.

A až tě zase uvidím,
co ti budu říkat?
Nejspíš budu mlčet a líbat tě,
abych z toho nešťastného pocitu
unikla ven.

Jenže já vím, že nikdo jiný
už nevoní tak, jako ty.



IX.
Pokračuj, dělej si co chceš,
nestarej se o mne a neplač.
Stojím ještě pořád o tvou duši.

Ale nebudu ji krást.
Chci, abys mi ji dal dobrovolně.
Utéct pryč a dát ti duši i tělo.
A nenechat si nic, být jen a jen tvoje.
Stát před zrcadlem - vidět v něm tebe.
A s posledním ránem přestat dýchat.



X.
Tak jak se daří? Prázdná fráze.
Na stole cígo a popelník.
Život plný prázdnoty, která bolí.
Stojíš o mě? Tak si pro mě přijď,
vezmem se v katedrále
a odjedem pryč odsud,
zmateme osud
a společně…
Společně vytvoříme nový svět.



XI.
Jako odpověď
ti posílám květinu, která voní jako juá.
Cokoli, co řekneš,
láme mé srdce.

Jsi něžný jak příběh, co se už
jaksi nehodí do světa padlých andělů.
Jsi mojí touhou, která utonula sama v sobě.
Jsi nočním letem po obloze.
Jsi hvězda, jsi krásnější než Slunce.


XII.
Nesmířím se nikdy s tím,
co říkáš.
Jestli mi nechceš ublížit,
už to nikdy neříkej.

Radši mlč.
A poslouchej ticho.

To ticho mě pomalu,
ale jistě
jde po tepu.
Nastavím se Slunci
a do žíly kape jed.
Sbohem.