Září 2008

druhá část první kapitoly - Aniorte

18. září 2008 v 16:20 | Ailiyah |  Próza
4.


Venku byla zima. Martin přišel až ke zvonkům, natáhl ruku a zazvonil. Dita mu přišla otevřít. "Co tady děláš," vyštěkla na něj. "Teď jsem zrovna chtěla…" Martin už ale věděl, jak na to. "Myslel jsem, jestli bys mi neukázala ten svůj program, zkusil to. "Fakt? Tebe zajímá Aniorte?" Ditina tvář se rozjasnila. Začala se usmívat. "Pojď dál. Ukážu ti to. Můžeš se pak přes internet zaregistrovat. Stačí jméno a heslo," povídala a nevěděla, jak nápadná je změna jejího chování. Martinovi to vyšlo. Za chvíli už oba seděli u monitoru a Dita všechno vysvětlovala. Najednou ucítila něčí blízkost. Martin se jí pokusil políbit. Dita mu okamžitě vlepila facku. "Co blázníš? Abys věděl, mám chlapa a pět dětí!!!" "Jsi šílenec, Dito, šílenec," křičel Martin a držel se za tvář. Pak odešel.
Dita byla strašně rozzlobená. Ale za chvíli se uklidnila. Robin jí přinesl kytku. Prostě cestou z práce koupil kytku. Chtěla mu to říct, že u ní byl Martin a jak mu ten nepodařený polibek řádně osladila. Ale jedním z pravidel Aniorte bylo: "Ani slovo o realitě." Ditu něco napadlo. Ale za chvíli se objevil na obrazovce uživatel s jménem "Lovemore". Dita věděla, že to je Martin. Měl také v ruce růže. Na rozdíl od Martina ty jeho byly rudé. Dita je hodila na zem a zašlapala. Robin jen zíral. Pak se odpojil. Dita se naštvala a řekla Lovemoreovi: "Tak, a teď se naštval. Je to tvoje vina." A odpojila se taky.
Honzovi to došlo i z předchozích hovorů. Do Dity se někdo zamiloval. Ale on jako její virtuální manžel by vlastně měl Lovemoreovi rozmlátit hubu. Ale copak může on, šedesátiletý dědek, stát v cestě nějakému klukovi? Který nejspíš Ditu miluje? "Ničíš jí život," uvědomil si a šel si uvařit další kafe.

5.

Večer se Honza znovu připojil. Hrnek se třetím kafem postavil na stůl a sedl si do pohodlné otáčivé židle před monitor. Lovemore tam už nebyl. Trochu si oddechl. Dita se ho zeptala: "A tobě je to jako jedno? Někdo mě balí." "Dito, prosím tě." Honza vážně nevěděl, co jí na to říct. Když mu na obrazovce blikl polibek, najednou mu něco proběhlo hlavou. "Ona to bere vážně," došlo mu. Má v tom pokračovat? Tahle hra je vlastně hrou o Ditin osud. Má ji hrát dál? Musí. Jinak se ta holka asi zabije. Odpověděl jí: "Miláčku, jsme přece už deset let spolu. Máme spolu děti. Přece se nebudeme kvůli tomu hádat." "Kvůli čemu," nazlobeně se zeptala Dita. "No, kvůli tomu blbečkovi přece." Těžce se mu to říkalo, ale musel to říct. Aby se nepohádali ještě víc. "Je to jak ty naše hádky s Alenou," napadlo ho. "Taky byly o ničem, ale v pohodě nám dokázaly rozvrátit manželství.



6.

Bylo pozdě, když se Dita s Robinem rozloučila. Šla spát. Pořád jakoby cítila na rtech ten polibek. Martinův polibek. V životě se s nikým nelíbala. Ani s Robinem. Ale co, třeba se to jednou stane a Aniorte bude realita. Ona o tom sní denně…

Nová próza - Krajina v mé mysli

17. září 2008 v 16:46 | Ailiyah |  Próza
- Aniorte -
1.
Venku byla tma, ale vevnitř svítalo. Dita si sedla ke svému počítači a zapnula obrazovku. Brzy se uvnitř rozsvítilo. Na obrazovce se začaly objevovat podivné tvary, které se pospojovaly až k výslednému obrazu. Byla to Ditina fotografie z dětství. Dita klikla na svůj blog a nastavila nové pozadí. Pak zapnula to, co sama vytvořila. Program, který nazvala Aniorte.
Co to je Aniorte? Program, ve kterém si můžete vytvořit vlastní svět. Hrajete prakticky svůj nový život. Do Ditina programu byl přihlášen Robin. Její přítel. Žili spolu v Aniorte a měli spolu už pět dětí. Jestli se někdy v životě viděli? Ani ne. Robin byl šedesátiletý muž, kterého po třiceti společně strávených letech opustila manželka. Na internetu si vytvořil své nové já. Ditě se představil jako 22 - letý Robin. Ve skutečnosti se jmenoval Jan. Ditě bylo ve skutečnosti jedno, kým její Robin je…
V Aniorte svítalo - a Dita vstala z postele. Prošla se po verandě a pak zamířila do dětského pokoje, kde spal malý Pája. Byly mu dva roky. Marie s Elenkou připravovaly snídani. V domě byl klid a ticho. Robin se na Ditu usmál a vzal ji okolo ramen. Dita byla vysoká, štíhlá plavovláska. Robin měl vlasy černé jako uhel a oči blankytně modré. Do pokoje Dity náhle vkročila její maminka. Dita okamžitě vypnula obrazovku. "Dito? Prosímtě, vždyť už ti je devatenáct, to tě to nepřestalo bavit? Nemůžeš přece pořád sedět doma. Byl tu za tebou Martin…" "Mami, vypadni!!!" Ditina maminka smutně odešla. Dita opět zapnula obrazovku. Pomocí virtuální kamery se přesunula zpět do Aniorte.
V půl páté ráno konečně padla do postele, vyčerpaná, ale šťastná.
2.
Dita byla vždycky trochu nudnější, ošklivější a divnější než ti ostatní. Byla nejstarší ze tří dětí. Nic neuměla. Až do té doby, než se ve škole naučila programovat. Nejdříve vytvářela nejrůznější hry, které prodávala na internetu. Později se pouštěla do tvorby různých programů, až s pomocí jednoho úžasného výtvarného programu a virtuální kamery začala pracovat na světě, ve kterém si každý může vytvořit svou novou identitu. Aniorte pro ní byla zemí zázraků. Nechtěla za ni peníte. Chtěla jen mít pocit, že někam patří.
Ditě bylo 19, když dotvořila Aniorte. Tím to ale neskončilo, neustále něco zlepšovala a vymýšlela nové a nové věci. Přestala o sebe dbát. Málokde byste viděli tak zanedbanou mladou dívku. Většina holek v jejím věku se aspoň trochu zajímala o make-up, oblečení nebo kosmetiku. Dita ne. Ležela v knihách, nebo seděla u počítače. Ve škole prospívala tak příšerně, že horko těžko dělala učňák. Neustále propadala. Šla teda na cukrářku, ale na nic se jako obvykle neučila. Rodiče ji nechápali, ale snažili se jí nějak pomoci. V podstatě to nešlo. Robin a její fiktivní děti ji zajímaly daleko víc…
3.
V sedm ráno Dita vstala, oblékla si oblíbenou starou mikinu a džíny a spěchala na autobus. Ve škole vytáhla svůj notes a začala kreslit. Amina jí koukala přes rameno. Byla to její spolusedící - a vůbec jí nebylo po chuti s Ditou sedět. Dita totiž byla neuvěřitelně zamlklá, ale kreslit uměla, to jo. Když pokreslila tři stránky, vyndala jiný blok s papíry a začala rychle psát cosi v html kódu. Když viděla Amátin zvědavý pohled, ušklíbla se. V tu chvíli ji vyvolala učitelka k tabuli. Jako vždy nic nevěděla. Prostě ji to nezajímalo. Učitelka byla opravdu rozčilená. "Tak Dito, nakresli mi teda aspoň na tabuli ty svý nádhery, co si kreslíš v lavici," křičela Mgr. Koutníková. Dita se rádoby sebevědomě usmála, aby zakryla rozpaky. Rozevřela obě křídla tabule a vzala do ruky křídu.
Před třídou rostl nový svět. Učitelka koukala na tabuli s otevřenou pusou. Spolužáci taktéž. Dita se už nemohla zastavit a kreslila stále dál. Pod jejíma rukama rostly stromy, květiny a létali motýli…
Jan se probudil v 11:55. Konečně je ráno, pomyslel si a postavil vodu na kafe. Zapnul si počítač, ale Dita tam nebyla. Když viděl spícího Páju, bylo mu tak zvláštně u srdce. Najednou si tak moc přál, aby byl ve skutečnosti tím mladým a krásným Robinem. Aby mohl Ditě jednou přinést růže a políbit ji. Opravdu. On má celý život za sebou. Ale ona ne. Proč vlastně taková skvělá holka tráví všechen volný čas ve virtuální realitě? Napadla ho myšlenka, která ho mírně postrašila. Třeba je Ditě taky 60. Třeba se ani nejmenuje Dita. Třeba ani neexistuje… Bože můj, pomyslel si Honza a osladil si kávu dvěma lžičkami cukru. Kašlu na to.

Stříbrný rytíř finální podoba

16. září 2008 v 17:43 | Ailiyah |  PST - četba na pokračování :-)
Stříbrný rytíř

Tři generace záhadných hrdinů…
Tři osudy…
Tři dobrodružství…
1.
Velké věci se dějí v malých komůrkách
1.
Sir Lawaine poplácal koně po šíji a odstrojil ho. Na chvíli se zamyslel a sedl si do vysoké trávy, která rostla nedaleko stáje. Už pět let sloužil rodině Nitreauových. Thomas a Marianna se celých těch pět let snažili o dítě. Vyzkoušeli všelijaké "léky" a rady, ale nefungovalo to. Najednou ale 27 - letá Marianna otěhotněla.
Celé městečko Santorio si vyprávělo o tom, že "ta divná ženská bude mít dítě", jako by to byl nějaký zázrak. Ano, Nitreauovi byli vnímáni jako divní lidé, protože pocházeli z Arnoltu. Arnolt byla starobylá země na pevnině, ležící na pobřeží Velkého Bílého moře. A v tom moři ležel i ostrov "De Nieu Altros", kam se přestěhovali Nitreauovi, společně s věrným sluhou. Sir Lawaine byl původem rytíř z Arnoltu, sloužil Arnoltské královně, ale když se královna dozvěděla, že má poměr s její dcerou, princeznou Phoeninou, vyhnala ho i s nemanželským vnukem, chlapečkem, který dostal jméno Misty. Sir Lawaine uprchl ze zámku a dostal se až k rodině Nitreauových a začal jim za slušný plat sloužit.
Marianna s Thomasem měli věrného sluhu rádi a jeho synka taky. Ten den, když už pomalu přicházel večer a Sir Lawaine odstrojoval koně, bylo Marianně zle a tak se vrátila z pole domů, zatímco Thomas pilně okopával brambory. Nejdřív se napila vody ze džbánku, protože venku bylo teplo, začínal měsíc Santon. Marianna usedla na židli a složila hlavu do dlaní. Chvíli odpočívala a pak připravila manželovi večeři. Thomas se vrátil pozdě. Po večeři si oba šli lehnout a zmoženi teplem i těžkou prací brzy usnuli. Ráno museli zavolat porodní bábu. Marianna rodila.
Je to chlapeček, zabručela porodní bába a usmála se na Mariannu. Potom pečlivě omyla dítě, rozloučila se a vzala si z Thomasových rukou peníz. Pak se odporoučela. Do dveří vstoupil Sir Lawaine a zadíval se na překrásné miminko. "Jak se bude jmenovat," zeptal se. "Alexandr," odpověděla rozhodně Marianna. Šestiletý Misty se přikradl do komůrky a veselýma očkama pozoroval Mariannu. Přinesl jí vodu a ona brzy usnula. Dítě uložili do kolébky.
Nikdo netušil, že to ráno byl zpečetěn osud celé země.
2.
Malý Alexandr rostl jako z vody. Sir Lawaine byl jeho vychovatelem, Misty jeho starším bratrem. Misty, o šest let starší, měl dobré srdce a veselou povahu, ale zároveň to byl velice statečný chlapec. Často si s Alexandrem hráli na různé bitvy a bojovali spolu dřevěnými meči, které jim Sir Lawaine vyrobil. Právě si hráli na nějakou válku, když si Thomas všiml, jak obratně jeho syn Alexandr s tím kouskem dřeva zachází. A tak ho dal do učení k mistru Fausetinovi. Jednoho krásného dne se spolu vydali na cestu do přístavního městečka Dolesia a tam se otec se synem rozloučili. Alexandrovi bylo sedm let, když nastoupil jako žák k Fausetinovi.
Alexandr se učil psát a číst altrosky i arnoltsky, trénoval své řečnické schopnosti a přitom ho mistr Fausetin zasvěcoval do tajů zeměpisu, dějepravy a tak podobně. Kromě toho se učil i šermovat, střílet z luku a bojovat. Měl z něho být rytíř. Ostatní chlapci, kteří se učili u Fausetina, ho měli většinou rádi a všichni beze zbytku tajně obdivovali jeho statečnost a sílu, jeho dobré srce a chytré chování. Byl z nich nejlepší, takže mu někteří záviděli, ale mistr Fausetin ho měl velice rád a věnoval mu hodně času navíc, protože věděl, že to není marné.
Nejvíc ale Alexandra bavila jízda na koni. V tom byl nepřekonatelný - v sedle jakéhokoli koně byl prakticky nepřemožitelný. Pomalu, ale jistě se z něj stával vzdělaný, kultivovaný mladý bojovník. Otec mu šetřil na brnění. Každý týden mu od něj přišel dopis, Marianna totiž neuměla psát. Otec mu psal o všem, co se v Santoriu stalo. Alexandr psal zpátky, že se mu daří dobře a že už se moc těší, až bude pasován na rytíře. To se stalo za rok. Alexandr byl v hlavním městě De Nieu Altrosu, v Kobelu králem Maxmiliánem V. pasován na rytíře.
Do Kobelu přijeli jeho rodiče, Sir Lawaine s Mistym a pár příbuzných. Ten den bylo Alexandrovi 18 let. Po obřadu objal Mistyho i rodiče se starým sluhou. Misty se měl za dva týdny ženit. Alexandr odjel domů s tím, že až bude válka, sám král ho pozve do boje.
3.
Mistyho svatba byla velkolepá. Všude visely barevné kusy látek, ubrusy zářily čistotou a celé městečko bylo vzhůru nohama. Bral si dívku ze Santoria, která se jmenovala Raveisa. Alexandr seděl u žejdlíku piva a byl zamyšlený. Díval se kamsi do prázdna a najednou si všiml jedné dívky. Seděla osaměle v koutě, co chvíli zametla podlahu, utřela stůl nebo rozlité pivo. Byla to služka Rosemary, cizinka, se kterou se nikdo nebavil. Ale mezi mladíky se povídalo všelicos. Rosemary totiž byla velice hezká. Misty přišel za Alexandrem a řekl mu, ať vyzve nějakou dívku k tanci. Alexandr šel přímo k Rosemary. Ta si ho udiveně prohlížela. Tenhle urostlý mladík že s ní chce tancovat? Ale šla tančit, a jak ráda. Po tanci si s Alexandrem povídala. Uměla mluvit jen arnoltsky, na ostrově byla jen asi týden a jazyk se jí učil těžko. Alexandr arnoltsky uměl. Řekla mu, že pochází ze starodávného kmene Dótů.
Rosemary mluvila o tom, že jí její matka, Dótská kouzelnice, řekla o tom, že až jí bude sedmnáct let, tak dva dny po jejích narozeninách ji někdo vyzve k tanci. Tomu člověku má prý svěřit tajemství. Alexandr věděl o Dótech pouze to, co mu řekl profesor Fausetin. Byl to starodávný kmen divokých lidí. Obývali celou zemi Arnolt. Ještě dnes na severu této země někteří lidé mluví severní dótštinou, což je jazyk Dótů. Dótové byli výjimeční kováři. Dokázali také najít v zemi zlato. Jedna stará Dótská pověst mluvila o zvláštním tajemství, Dótském pokladu. Alexandr byl nesmírně zvědavý. Rosemary ho pozvala na zítřek k břehu řeky. Tam se prý dozví staré Dótské tajemství.
Byl konec Aldenu, začínalo se stmívat. Krajinou vál čerstvý vítr. Alexandr šel potichu polní cestou směrem k řece a přemýšlel. Řeka Kiitu se vlévala v Santoriu do moře. Na jejím břehu už stála Rosemary. Měla vyloženě vznešené držení těla. Alexandr si vzpomněl na pověst o Dótském pokladu. Dóti, altrosky Dhoti, jsou hrdí lidé, i tahle služka je hrdá. Když k ní přišel blíž, všiml si, že drží v ruce stříbrný řetízek. Požádala ho, aby políbil medailonek, zavěšený na řetízku. Alexandr to udělal a najednou se na medailonu objevil zvláštní znak - písmeno S a dvě křivky, vypadalo to celé zvláštně. Rosemary zamumlala jakási slova a pak zavřela oči. Na chvíli tam stála bez hnutí se zavřenýma očima, pak je otevřela a pokynula Alexandrovi, aby šel za ní.
Došli společně na pahorek, kterému se říkalo Siu Vihnu. Vedle vysokého stromu se uprostřed jehličí skvělo znamení. "Toto znamení se nazývá SCARDIEU. Je to staré dótské slovo, znamená stříbrný. Vezmi si ten řetízek a dej si ho na krk, teď patří tobě. Toto místo si zapamatuj, první den měsíce Troleku sem přijď. Stačí jen trochu nadzdvihnout mech, najdeš listinu se vzkazem a víc ti říct nemohu." Alexandr mlčky stál a poslouchal, co mu Rosemary říkala. Pak se vrátil domů.
Alexandr se nemohl dočkat začátku měsíce. První den měsíce Troleku vyrazil brzy ráno k pahorku Siu Vihnu. Řetízek se blýskal na slunci. Občas si Alexandr bezděky sáhl na medailonek a přejel prsty po vyrytém znamení. Když dorazil k místu, kde před dvěma týdny stál s Rosemary, políbil instinktivně medailonek. Znamení na zemi se rozsvítilo. Alexandr nadzvedl mech a vyndal z jamky pod ním listinu. Pak narazil na kov. Odhrabával pečlivě hlínu tak dlouho, dookud neobjevil krásné stříbrné brnění.
Brnění doma ukryl a s listinou šel za Rosemary. Byla psaná severní dótštinou. Rosemary mu ji nepřečetla, ale nabídla mu, že ho severní dótštinu naučí. Alexandr souhlasil. Každý den chodil za Rosemary a ona ho učila. Doma se říkalo, že je Alexandr zamilovaný. A možná tomu tak i bylo, protože jeho půvabná učitelka se mu líbila. Ale více, než tato krásná dívka ho přitahovalo záhadné stříbrné brnění. Často se na něj chodil dívat a jednou si ho i zkusil. Překvapilo ho, že mu přesně sedí.
Skoro dva roky, až do svých dvacátých narozenin, které byly 16. santonu, se Alexandr učil severní dótštinu. V den jeho narozenin mu Rosemary řekla: "Všechno podstatné už umíš. Přečti si listinu někde o samotě. Nesmí tě s ní nikdo vidět." Alexandr zašel hluboko do lesa a tam nedočkavě rozbalil svitek. Bylo na něm napsáno: "SCARDIEU PALANTI, ETERIOS SUMPLIO. CHEVRES SETE BALAT, CUMTENDO." Znamenalo to: "STŘÍBRNÝ RYTÍŘI, BUĎ ODVÁŽNÝ. ŘÍŠE JE V OHROŽENÍ, JEDNEJ.
Alexandr šel rovnou k Rosemary a zasypal ji spoustou otázek: Kdo je stříbrný rytíř? Která říše je v ohrožení a co má Stříbrný rytíř udělat? Rosemary řekla jediné: "Ten stříbrný rytíř jsi ty. Víc ti prozradit ani poradit nemohu, ale prosím tě: buď opatrný! Jednej s rozvahou, ale vyřeš vše včas." Alexandr přišel domů zachmuřený. "Tak co ta tvoje nevěsta," vyptával se Thomas. "Tati, žádnou nevěstu nemám. Ale je mi dnes těžko, půjdu se projít. Nepočítej se mnou dnes na poli." Thomas pokýval hlavou a Alexandr zase odešel.
Přišel až k lesu a lehl si do měkké trávy. Přemýšlel o všem, co se stalo. Tak on, chuďas ze Santoria, je ve skutečnosti Stříbrný rytíř? Má zachránit jakousi říši. Je pravda, že o něčem takovém od dětství snil, ale teĎ, když se to před ním jevilo jako veliké, nevyhnutelné a neznámé Něco, se bál. Ale ve svém srdci byl již dávno rozhodnutý, že onu říši zachrání. Ale jak na to přijít?
Další ráno se vydal na cestu do Kobelu. Měl nakoupit otci nějaké motyky a hrábě, odměnou za to dostal něco málo peněz na vlastní útratu. Za dva dny dorazil do Kobelu a už z dálky slyšel volat trhovce. Když koupil motyky a hrábě, přemýšlel, co by si koupil on sám. Zatímco přemýšlel, došel až ke stánku se starými knihami. Prodával je tam Samuel. "Pane, nechcete si koupit knihy? Jsou tu knihy historické, s pověstmi," lákal ho Samuel. Alexandr se zastavil a potom se usmál: "Podívám se na ty Vaše knihy." A v tu chvíli ho něco napadlo. "Prosím Vás, nemáte tu knihy o Dhoti nebo o historii Arnoltu," zeptal se. "Ale mám," odpověděl starý Samuel a pokračoval: "Tahle je ale divná. Jmenuje se zvláštně: Scardieu. A je napsaná cizím jazykem, pane, tu si neberte." "Chci tuhle," řekl Alexandr rozhodně. Svítily mu oči.
Když dorazil domů, sedl si a začetl se do knihy. Byla psaná dótsky. Psalo se v ní o historii a událostech v jedné starobylé zemi - Dalinettu. Obsahovala různé pověsti a příběhy. Poslední pověst vyzývala stříbrného rytíře do boje s příšerou Caracuillou, která bude mořit zem. Alexandr pečlivě studoval knihu a přitom nezapomínal pomáhat otci na poli. Začátkem měsíce Santonu byla veliká vedra a do ostrova se přihnaly zprávy o tom, že pevninu ničí příšera, pocházející ze země Arnolt.. Nikdo netuší, co s tím. Ale Alexandr věděl, že musí vyrazit do boje. Vzal si na sebe stříbrné brnění a v noci odešel z domu, aby se vyhnul dlouhému loučení. Sir Lewaine mu dal na cestu skvělého koně jménem Aileus.
Malou obchodní lodí se Alexandr nechal převézt na pevninu do města Lauve, odkud pocházeli jeho rodiče. Nakrmil koně a ubytoval se v místní hospodě. Vyslechl, co si ledé povídali o příšeře a vypravil se ke královně Arnoltu, aby jí nabídl svou pomoc.

Slzy brzy neomrzí - sbírka

3. září 2008 v 10:08 | Ailiyah |  Básně
1.
Počkám si na svoje slzy
slzy, co mě neomrzí
slzy, které skrápí tváře
a pak tečou do polštáře
počkám si na další smutek
smutek, co by jinak utek
čárka, tečka, úsměv bolí
bojím se, že mě to skolí
proč že mě trápí to, co ani netuším
proč že mě můj vlastní pláč ohluší
proč mě bolí srdce z tebe
že jsem chtěla jít do nebe
klíč od brány nebes máš totiž jenom ty...
2.
Temným myšlenkám
se lehce neubráním
tak si jen svoje city
v duši chráním
světlo mi náhle
do očí svítí
a na ulicích
kvete kvítí
jen uvnitř stále více tmy
a bojím se, trochu se
BOJÍM...
3.
A kdybych v tvém srdci
měla místo,
kdybych v svých citech
měla jisto,
dej mi vědět, že máš
mě zas rád
a zadrž mých slz vodopád.