Červen 2008

2. část SR

10. června 2008 v 17:03 | Ailiyah |  Próza
Byl konec Aldenu. Krajinou vál svěží vítr a Alexandr šel potichu polní cestou k řece. Byl jako vždy zamyšlený a když na břehu řeky uviděl Rosemary, vzpomněl si zase na tu pověst o Dótském pokladu. Dót, atrosky Dhoti je hrdý člověk. Všichni Dóti jsou hrdí, i tahle služka. Stála vzpřímená na břehu a v ruce držela stříbrný řetízek. Když k ní Alexandr přišel, požádala ho, aby políbil medailonek, který visel na řetízku. Alexandr to udělal a najednou se na medailonu objevil zvláštní znak - písmeno S a dvě křivky, vypadalo to celé zvláštně. Rosemary zamumlala jakási slova a pak zavřela oči. Na chvíli tam stála bez hnutí se zavřenýma očima, pak je otevřela a pokynula Alexandrovi, aby šel za ní.
Došli na malý pahorek, kterému se říkalo Siu Vihnu. Tam, vedle vysokého stromu se uprostřed hlíny skvělo znamení. "Toto znamení se jmenuje SCARDIEU. Je to staré dótské slovo, znamená to "stříbrný". Vezmi si ten řetízek a dej si ho na krk, teď patří tobě. Toto místo si zapamatuj. První den měsíce Troleku sem přijď. Stačí jen rukama nadzvednout mech, najdeš zde listinu se vzkazem pro tebe a poklad." Alexandr mlčky stál a poslouchal, co mu Rosemary říkala. Pak se vrátil domů a pomohl otci s polními pracemi. Končilo období sklizně.
Alexandr se nemohl dočkat začátku měsíce. První den měsíce Troleku vyrazil brzy ráno k pahorku Siu Vihnu. Řetízek se blýskal na slunci. Občas si Alexandr bezděky sáhl na medailonek a přejel prsty po vyrytém znamení. Když dorazil k místu, kde před dvěma týdny stál s Rosemary, políbil instinktivně medailonek. Znamení na zemi se rozsvítilo. Alexandr nadzvedl mech a vyndal z jamky pod ním listinu. Pak narazil na kov. Odhrabával pečlivě hlínu tak dlouho, dookud neobjevil krásné stříbrné brnění.
Brnění doma ukryl a s listinou šel za Rosemary. Byla psaná severní dótštinou. Rosemary mu ji nepřečetla, ale nabídla mu, že ho severní dótštinu naučí. Alexandr souhlasil. Každý den chodil za rosemary a ona ho učila. Doma se říkalo, že je Alexandr zamilovaný. A možná tomu tak i bylo, protože jeho půvabná učitelka se mu líbila. Ale více, než tato krásná dívka ho přitahovalo záhadné stříbrné brnění. Často se na něj chodil dívat a jednou si ho i zkusil. Překvapilo ho, že mu přesně sedí.
Skoro dva roky, až do svých dvacátých narozenin, které byly 16. santonu, se Alexandr učil severní dótštinu. V den jeho narozenin mu Rosemary řekla: "Všechno podstatné už umíš. Přečti si listinu někde o samotě. Nesmí tě s ní nikdo vidět." Alexandr zašel hluboko do lesa a tam nedočkavě rozbalil svitek. Bylo na něm napsáno: "SCARDIEU PALANTI, ETERIOS SUMPLIO. CHEVRES SETE BALAT, CUMTENDO." Znamenalo to: "STŘÍBRNÝ RYTÍŘI, BUĎ ODVÁŽNÝ. ŘÍŠE JE V OHROŽENÍ, JEDNEJ.
Alexandr šel rovnou k Rosemary a zasypal ji spoustou otázek: Kdo je stříbrný rytíř? Která říše je v ohrožení a co má Stříbrný rytíř udělat? Rosemary řekla jediné: "Ten stříbrný rytíř jsi ty. Víc ti prozradit ani poradit nemohu, ale prosím tě: buď opatrný! Jednej s rozvahou, ale vyřeš vše včas." Alexandr přišel domů zachmuřený. "Tak co ta tvoje nevěsta," vyptával se Thomas. "Tati, žádnou nevěstu nemám. Ale je mi dnes těžko, půjdu se projít. Nepočítej se mnou dnes na poli." Thomas pokýval hlavou a Alexandr zase odešel.
Přišel až k lesu a lehl si do měkké trávy. Přemýšlel o všem, co se stalo. Tak on, chudý rytíř ze Santoria, je ve skutečnosti Stříbrný rytíř? Má zachránit jakousi říši. Je pravda, že o něčem takovém od dětství snil, ale teĎ, když se to před ním jevilo jako veliké, nevyhnutelné a neznámé Něco, se bál. Ale ve svém srdci byl již dávno rozhodnutý, že onu říši zachrání. Ale jak na to přijít?
Další ráno se vydal na cestu do Kobelu. Měl nakoupit otci nějaké motyky a hrábě, odměnou za to dostal něco málo peněz na vlastní útratu. Za dva dny dorazil do Kobelu a už z dálky slyšel volat trhovce. Když koupil motyky a hrábě, přemýšlel, co by si koupil on sám. Zatímco přemýšlel, došel až ke stánku se starými knihami. Prodával je tam Samuel. "Pane, nechcete si koupit knihy? Jsou tu knihy historické, s pověstmi," lákal ho Samuel. Alexandr se zastavil a potom se usmál: "Podívám se na ty Vaše knihy." A v tu chvíli ho něco napadlo. "Prosím Vás, nemáte tu knihy o Dhoti nebo o historii Arnoltu," zeptal se. "Ale mám," odpověděl starý Samuel a pokračoval: "Tahle je ale divná. Jmenuje se zvláštně: Scardieu. A je napsaná cizím jazykem, pane, tu si neberte." "Chci tuhle," řekl Alexandr rozhodně. Svítily mu oči.
Když dorazil domů, začetl se do knihy. Byla to sbírka pověstí psaná dótsky. Všechny pověsti se týkaly Arnoltu. Poslední pověst vyzývala Stříbrného rytíře do boje s příšerou Caracuillou, která bude mořit zem. Alexandr pečlivě studoval knihu a mezitím pomáhal otci na poli. Žádné války nebyly, takže byl volný. Začátkem měsíce Atrios byly veliké zimy a do ostrova se přihnaly zprávy o tom, že pevninu ničí příšera, pocházející ze země Arnolt.. Nikdo netuší, co s tím. Ale Alexandr věděl, že musí vyrazit do boje. Vzal si na sebe stříbrné brnění a v noci odešel z domu, aby se vyhnul dlouhému loučení. Sir Lewaine mu dal na cestu skvělého koně jménem Aileus.
Malou obchodní lodí se nechal Alexandr převézt na pevninu. Vjel do města Lauve, odkud pocházeli jeho rodiče. Nakrmil koně a ubytoval se v hospodě "U tří srnců". Vyslechl od místních lidí povídačky o příšeře a vyrazil ke královně Arnoltu, že jí nabídne svou pomoc.

Nová knížka - Stříbrný rytíř kousek první kapitoly

10. června 2008 v 15:19 | Ailiyah
1.
Velké věci se dějí v malých komůrkách
Sir Lawaine poplácal koně po šíji a odstrojil ho. Sloužil už pět let rodině Nitreau. Thomas a Marianna se celých těch pět let snažili o dítě a málem by to i vzdali, kdyby dvacetisedmiletá Marianna neotěhotněla. Celé městečko Santorio si vyprávělo o tom, že ta "divná ženská bude mít dítě". Ano, Nitreauovi byli vnímáni jako divní lidé, protože pocházeli z Arnoltu, konkrétně z města Lauve. Arnolt byla starobylá země na pevnině, protékala jí řeka Dalevanie, která se vlévala do Velkého Bílého moře. A v tom moři ležel i ostrov De Nieu Altros, kam se Nitreauovi přestěhovali.
Ten den bylo Marianně zle a tak opustila svého muže, který pilně okopával brambory a zašla se domů napít. Bylo teplo, protože začínal měsíc Santon. Léto, neboli Samea (v altroštině) začínalo. Hrozny vína, které rostly před okny jejich domku, zrály. Marianne usedla na židli a složila hlavu do dlaní. Chvíli odpočívala a pak připravila manželovi večeři. Thomas se vrátil pozdě. Po večeři si oba šli lehnout a zmořeni teplem i těžkou prací ihned usnuli. Ráno museli zavolat porodní bábu. Marianne rodila.
"Je to chlapeček," zahučela porodní bába, omyla dítě a vzala si z Thomasových rukou peníze. Pak se odporoučela. Do dveří vstoupil Sir Lawaine. Býval dříve služebníkem u královny Arnoltu, ale ta ho vyhodila kvůli jeho poměru s její dcerou. A tak chudák Sir Lawaine uprchl ze zámku i s malým Mistym a začal sloužit rodině Nitreau. Teď stál u postele Marianny a díval se na překrásné dítě. "Jak se bude jmenovat," zeptal se. "Alexandr," odpověděla Marianna, která dítě kojila. Šestiletý Misty se přikradl do komůrky a veselýma očkama pozoroval Mariannu. Přinesl jí čaj z bylinek a ona brzy usnula. Dítě spalo v kolébce.
Nikdo nevěděl, že to ráno byl zpečetěn osud celého ostrova.
Malý Alexandr rostl jako z vody. Sir Lawaine byl jeho učitelem, Misty jeho starším bratrem. Misty, o šest let starší, měl dobrou povahu a veselé srdce. Hrál si s Alexandrem, bojovali spolu dřevěnými meči, které jim Sir Lawaine vyrobil. Jednou si Thomas všiml toho, jak obratně jeho syn Alexandr s tím kouskem dřeva zachází. A tak ho dal do učení k mistru Fausetinovi. V přístavním městečku jménem Dolevia se otec se synem rozloučili. Malému Alexandrovi bylo sedm let, když nastoupil jako žák k Fausetinovi. Ten ho naučil psát, číst altrosky i arnoltsky, naučil ho jezdit na koni, šermovat i bojovat.
Alexandr byl nejlepší ze všech žáků. Otec mu našetřil na krásné brnění. Alexandr byl v hlavním městě De Nieu Altrosu, v Kobelu pasován králem Maxmiliánem V. na rytíře. Do Kobelu přijeli jeho rodiče, Sir Lawain s Mistym a pár příbuzných. Ten den bylo Alexandrovi 18 let. Po obřadu objal Mistyho i rodiče se starým sluhou. Misty se měl za dva týdny ženit. Alexandr odjel domů s tím, že až bude válka, sám král ho pozve do boje.
Mistyho svatba byla velkolepá. Bral si dívku z vesnice, která se jmenovala Raneisa. Alexandr seděl u žejdlíku piva a byl zamyšlený. Díval se kamsi do prázdna a najednou si všiml jedné dívky. Seděla osaměle v koutě, co chvíli zametla podlahu, utřela stůl nebo rozlité pivo. Byla to služka Rosemary, cizinka, se kterou se nikdo nebavil. Ale mezi mladíky se povídalo všelicos. Rosemary totiž byla velice hezká. Misty přišel za Alexandrem a řekl mu, ať vyzve nějakou dívku k tanci. Alexandr šel přímo k Rosemary. Ta si ho udiveně prohlížela. Tenhle urostlý mladík že s ní chce tancovat? Ale šla tančit, a jak ráda. Po tanci si s Alexandrem povídala. Uměla mluvit jen arnoltsky, na ostrově byla jen asi týden a jazyk se jí učil těžko. Alexandr arnoltsky uměl. Řekla mu, že pochází ze starodávného kmene Dótů.
Rosemary mluvila o tom, že jí její matka, Dótská kouzelnice, řekla o tom, že až jí bude sedmnáct let, tak dva dny po jejích narozeninách ji někdo vyzve k tanci. Tomu člověku má prý svěřit tajemství. Alexandr věděl o Dótech pouze to, co mu řekl profesor Fausetin. Byl to starodávný kmen divokých lidí. Obývali celou zemi Arnolt. Ještě dnes na severu této země někteří lidé mluví severní dótštinou, což je jazyk Dótů. Dótové byli výjimeční kováři. Dokázali také najít v zemi zlato. Jedna stará Dótská pověst mluvila o zvláštním tajemství, Dótském pokladu. Alexandr byl nesmírně zvědavý. Rosemary ho pozvala na zítřek k břehu řeky. Tam se prý dozví staré Dótské tajemství.

Básnišška

9. června 2008 v 18:45 | Ailiyah |  Básně
Bezejmenná
Slova, která bolí.
A pole osázené květy,
Které se topí v plevelu.
Trochu smutku nad ránem
A vyplakaná bolest nepálí víc,
Než rozžhavený uhlí.
Pro lásku dáš se v sázku.
A už víc se nevracej, neboť
Zarostla tvoje cesta ke štěstí.
Nečekej víc, kde není nic.
Pohled do prázdna a tvoje slzy.

ON 2.6

8. června 2008 v 13:57 | Ailiyah
- 2.6 -
Alena
Janě se přitížilo. Viděla jsem to na ní. Když se vám začne trápit dcera, je to síla. Zjistila jsem že Jana nejí. Byla dost hubená. Měla jsem o ni hrozný strach. Domlouvala jsem jí, ale bylo to k ničemu. Když přijela z tábora, řekla jsem si: "Tak už dost!" Šly jsme spolu k psychiatrovi.
Okamžitě Janu hospitalizovali na psychiatrii. Bylo mi tak těžko, že jsem týden nejedla a nespala. Viděla jsem, že ji ty prášky ničí, jako by se z ní stal robot - klepaly se jí roce, měla trhané pohyby a rozšířené zorničky... Bylo jí špatně a jíst stejně nezačala. Začínala jsem mít silné deprese, ale pomoc jsem nehledala u psychologů. Radši jsem snědla čokoládu a podívala se na hezký film, než abych se dopovala antidepresivy.
Janičce se po určité době udělalo lépe a pomalu začínala zase jíst. Snažila jsem se jí pomoct. Ten její kluk, Ondra, je moc hodnej. Byl za ní několikrát v nemocnici. Tak jsem se mu omluvila za jeden svůj výstup a párkrát jsem se mu svěřila. Má taky o Janu velkou starost a má ji rád. To nás dva spojilo dohromady. Jsem moc ráda, že v něm má Jana oporu, když jsme se s Hynkem rozvedli.
Hynek se prý za Janou podívá, ale jak ho znám, svůj slib nesplní. A tak se taky stalo. Nepřišel za ní, ani dopis jí nenapsal. Ale Janě to bylo jedno. Začínala zase normálně žít, snažila se jíst co nejvíc a tak jsem jí nosila hranolky, hamburgery a podobná tučná jídla, aby zase trošku ztloustla.
Janě slíbili, že ji brzy propustí, ale prý musí mít 48 kg. Tak snad se to povede... Bylo to těžké, Jana tloustla pomalu, má totiž hodně rychlý metabolismus. Ale věřila jsem , že to zvládne. Ondra a já jsme se snažili být jí oporou. A snad že nám to i šlo. Jana už na tom byla daleko lépe a byla i veselejší. Ráda se smála.

ON 2.7

8. června 2008 v 13:57 | Ailiyah
- 2.7 -
Markéta
Co jsem se rozešla s Honzou a začala chodit s Markem, šlo všechno úplně jiným směrem, než jsem chtěla. Marek je na mě hrubej a jenom mě využívá. Říkala jsem to Honzovi. Slíbil mi, že by mi pomohl, ale to chci vidět, jak. Marek byl strašně agresivní a měla už jsem z něj strach. Fakt jsem nevěděla, co dál a tak jsem spíš přežívala, než žila.
Pořád jsem volala Honzovi. Ale Marka prostě miluju, i když vím, že to není žádnej svatoušek. Ach jo. Honza se se mnou domluvil, že se sejdeme a od té doby jsme se scházeli každý týden. Když se o tom dozvěděl Marek, začal zuřit. A tak jsem se s ním nadobro rozešla. Asi to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Marek byl naštvanej, úplně ho to vyvedlo z míry, ale co naplat, už jsem nebyla jeho holka a ulevilo se mi.
Pak jsem šla jednou s kámoškou k rybníku a začaly jsme se tam bavit s nějakýma klukama. Jeden byl fakt fajn, vzal si na mě číslo a ještě ten večer mi zavolal. Jarda se jmenoval. Chodili jsme se spolu koupat celej červenec. Vyvíjelo se to pomalu, ale stejně jsme spolu začali chodit. Jarda byl moc hodnej, takovej kliďas a vůbec, měla jsem ho moc ráda a on mě taky. Honzovi jsem radši už nevolala, měl totiž kvůli mně problémy se svou přítelkyní.
K osmnáctinám jsem od rodičů dostala kočku. Byla strašně krásná. Vlastně to bylo ještě koťátko. Dala jsem jí jméno Andělka, protože se svojí bílou srstí jako anděl skutečně vypadala. Za pár dní už jsem na všechny problémy s Markem zapomněla a celý můj svět byl jenom Jarda a Andělka. Měla jsem se o koho starat - a mojí kočičce se dařilo, rostla jako z vody. A s Jardou bylo všechno v pohodě. Byl milej, byl hodnej, neřval na mě a nechtěl po mně jen sex, na rozdíl od Marka. Bylo to všechno jak z pohádky....
S Jardou jsme často chodili do malé hospůdky, která byla u rybníka. Byl to v podstatě jen stánek s pár stolky a židlemi, ale bylo tam fajn. Na Jardovi se mi líbilo, že si dával kofolu. Říkal mi, že alkohol moc nepije. Byla jsem za to ráda. Můj děda totiž hodně pil a bylo to s ním už špatný. Tak jsem byla ráda za to, že mám takovýho kluka, kterej nedělá kraviny. Byla jsem fakt šťastná.

ON 2.8

8. června 2008 v 13:55 | Ailiyah
- 2.8 -
Marek
Začal jsem chodit s jednou krásnou holkou. Kámoš mi o ní řekl, chodil s ní do třídy a tvrdil, že je fakt dost dobrá. Markéta vážně byla dobrá. Ale když jsem se s ní chtěl vyspat, začala dělat drahoty. Přitom jí už brzo bude osmnáct, tak nevím, na co chce čekat. Nakonec jsem ji překecal.
Ta ženská mě začínala štvát. Scházela se se svým bývalým každej tejden. To by naštvalo každého. A když jsem jí to řekl, dělala, že to nic není a že s ním nic nemá. A pak se se mnou rozešla. To mě úplně dorazilo! Stejně jsem věděl, že to je jen obyčejná coura. Nechal jsem ji bejt. Nemělo to smysl. Kámoš mi řekl o nějaký jiný holce a tak jsem se na to vykašlal. Silvia byla ze Slovenska. Byla věřící a v tom byl ten problém - prostě mi řekla hned na prvním rande, že žádnej sex nebude.
Ale jedno jsem věděl: tahle holka za něco stojí. Ona byla prostě taková čistá, jak vypadala to byla nádhera, ale z ní prostě něco vyzařovalo. Bylo jí stejně jako mně - devatenáct. Ale působila dojmem jako malá holčička. Byla taková zvláštní. Jemná a něžná.
A já si vedle ní připadal jako ten největší buran a hrubián. Nakonec jsem si řekl, že se Markétě omluvím, ale pak jsem to nechal bejt. Markéta je s tím svým novým klukem spokojená. Tak nebudu jitřit staré rány.
Silvia byla moc fajn, ale nevěděl jsem, jak to bude dál. Já se prostě nemůžu s holkou jen držet za ručičku. To ať po mně Silvia nechce. Ale rozhodl jsem se, že se trochu dám do kupy. Přestal jsem doma terorizovat mladšího bráchu a v práci jsem už nechal na pokoji Jirku. Prostě jsem přestal dělat věci, který se Silvě nelíbily. A začal jsem se cítit líp. Stálo to za to, změnit kompletně svý chování. Ale nebylo to jen kvůli ní. Bylo to spíš kvůli mně samému, že mě to už nebavilo, hrát si pořád na drsňáka a dělat ze sebe to, co nejsem. Najednou jsem měl svobodu v tom, co jsem dělal. A možná že jsem byl i trochu něžnej - hlavně k Silvince.
Ke konci července mi zavolala Markéta. Má se dobře, ten její je nejspíš naprosto úchvatném. Docela jí to přeju. Byla pořád taková nešťastná a teď mi přijde spokojená. Byl jsem rád, že je všechno v pohodě. A nejvíc jsem byl rád za Silvinku. Byla to vážně ta nejlepší holka na světě. Pro mě se stala vším - byla prvním, na co jsem ráno pomyslel a tím posledním, s čím jsem večer usínal.

ON 2.5

7. června 2008 v 18:42 | Ailiyah |  Próza
- 2.5 -
Honza
Volala mi Markét, má nějaké trable. Ach jo, už zase. Copak to nepochopila, že... Ale nebudu o tom radši mluvit. Ty její pletky s klukama mě štvaly. Ten její novej byl nejspíš strašnej pitomec, ale Markéta ho bezmezně milovala. Jen nevěděla, co má dělat. Bylo to s ní někdy dost těžký, nechápal jsem její věčný rozchody. Asi měla nějaký psychický blok, který jí bránil mít trvalejší vztah.
Někdy se mi zdálo, že Markéta je jen obyčejná kurvička. Ale věděl jsem, že jí musím pomoct. Hodně jsme si telefonovali. Potom jsem se rozhodl, že se s ní sejdu. Jenom jsem nevěděl, co na to Katka. Upřímně mi to bylo jedno. Hlavně, aby si ta šílená Markéta uvědomila, o co jde a neprodávala svý tělo tak lacině, jako to dělala dosud
Scházeli jsme se s Markét každý týden a bylo to fajn. Musel jsem uznat, že ona to má těžké a úplně jsem na ni změnil názor. Byla totiž obětí těžkého teroru od kluků, s nimiž chodila. Díky Markovi se z Markéty stal citově labilní, nervní člověk. Nevěděla, co dál, protože si ji omotal kolem prstu. Donutil ji k tomu, aby se spolu vyspali a kvůli tomu Markéta často brečela.
Potom se se mnou rozešla Káťa. Zjistil jsem že už zase chodí s Lukášem a tak jsem mu rozbil ciferník. Štval mě. Byl to srab, vůbec mi to nevrátil. Jenže pak mi došlo, že tímhle způsobem jsem si to u Katky dost podělal.
Markéta si našla novýho kluka, jmenoval se Jarda. Byl na ní hodnej, takže už se neozvala. Ta holka mě jednoduše využívá! Teď už jí najednou nejsem dobrej... Jo, asi jsem udělal blbost, ale jak to Kátě vysvětlit? Stejně je tvrdohlavá jako mezek. Tady už nic nepomůže, musím se na ni vykašlat. Jinak to prostě nejde.
Ke konci července jsem začal pracovat v Tescu jako brigádník. Moc mě to nebavilo, ale výdělek byl slušnej a o to mi šlo. Přestal jsem se trápit kvůli Katce. Hlavně, že mám maturitu. Půjdu si za svým snem a nic mě nezastaví. Půjdu přes všechno kamení a překážky stále dál až k cíli. To je jediná možnost.
Katka mi jednou řekla, že o mně často přemýšlí. No - a co z toho? Katka je stejná, jako Markéta. Střídají kluky jak ponožky. Toužil jsem po velké lásce, takové, jo jaké se píše v knihách. Nakonec jsem ji našel. Jmenovala se Zuzana a bylo jí sedmnáct. Taková roztomilá dívčina s modrýma očima. Měla dlouhé hnědé vlasy a byla tak milá a hodná, téměř jako anděl.

ON 2.4

7. června 2008 v 18:29 | Ailiyah
- 2.4 -
Ondra
Měl jsem šílenej strach o Janu. Myslel jsem si, že o prázdninách jí přestaly problémy s děckama ze školy, ale naopak problémy přibyly. Jana přestala jíst a tím nám všem dala šach mat. Už jsem nevěděl, co s tím udělám. Bylo mi mizerně, ale věděl jsem, že jí musím pomoct.
Jenže pak jí její mamča zakázala jet na tábor a to mě dost překvapilo. Nakonec jsme ale na ten tábor jeli a měl jsem tam pocit, že se má Jana dobře. Netušil jsem, že každé jídlo na záchodě vyzvracela. Když mi to řekla, lekl jsem se. Ale to, co se stalo, mi doslova vyrazilo dech. Janina maminka už to nemohla snést a tak dala Janču na psychiatrii.
V tom šíleným blázinci to vypadalo strašně, ale řekl jsem si, že tam budu chodit co nejčastějji. Měl jsem Janu čím dál radši, ale její boje s problémy mě vyčerpávaly. Někdy jsem měl pocit, že už to nezvládnu, ale vždycky jsem si řekl, že musím mít sílu a vytrvat. Jednou se to přece musí zlepšit.
Jana pod péčí psychiatrů chřadla, ale pak se to zvrátilo a bylo jí o něco lépe. Opatrně jí začínali dávat různé kaše a podobné věci, aby se zase dala do kupy. Věděl jsem, že je ráda, že za ní chodím. Taky jsem v nemocnici párkrát potkal její maminku. Omluvila se mi za to, že mě tenkrát vyhodila ode dveří a občas jsme si popovídali. Přišla mi dost zoufalá, a tak jsem se ji snažil trochu potěšit.
Zjistil jsem, že Káťa se zase vrátila k Lukášovi a že Honza ho zmlátil. Tušil jsem to, že je pitomej. Teď už mě s ním nesmíří fakt nikdo. Já vím, že to asi nemá lehký s tou Káťou, ale zmlátit někoho jen tak, ze žárlivosti? To je dost ubohý.
Jana už konečně začala trochu jíst, dávali jí co nejvíc jídla. Myslím, že už má zase trochu chuti do života, i když ona to nebude mít nikdy lehký. Ale je to velká bojovnice, jen tak se nevzdává. Myslím si, že má hodně zvláštní povahu, ale je moc hodná a rozhodně stojí za to.
Jana mi psala z nemocnice dlouhé dopisy roztřeseným písmem. Bylo jasný, že ten třes rukou má z prášků. Cpali tam do ní všechno možný a ještě i na spaní Hypnogen, což mě dost štvalo, ale nemohl jsem proti tomu nic udělat. Snad jí bude brzo tak dobře, aby ji pustili domů. Doufám.
Tak to dopadlo dobře, Janče slíbili, že ji pustí, až přibere. Šlo to sice dost pomalu, ale jistě to půjde. Na víkendy jí pouštěli domů a tak jsme se vídali častěji. Dávalo mi to naději, že je to zas jako dřív, a že se to snad všechno zlepší natolik, aby to nebyl jen pocit.

Úplně megahustá básnička

5. června 2008 v 16:20 | Ailiyah |  Básně

O jednom rozchodu

Kvůli tobě jsem vyplenil krásnou zahradu, v níž rostlo kvítí.
A slunce prý že odmítlo pak do ní stále svítit
a zhaslo, lásko.
Proč já tě miluji, to ať ti poví ty zvadlé květy,
kdo ví, kam´s je odhodila.
Nechoď se mě ptát, proč že tě nemám rád.
Ty víš, že miluju tě stále a že moje srdce ječí v prázdném sále.
Ne, už nikdy více.
-
Kdybys jen věděl, kolik slz jsi mě stál.
Celé moře by z nich bylo - a stejně se mi směješ.
Tvé květy voněly falešným pozlátkem lží.
Ano, lhal jsi mi a jiný už nebudeš,
ty tvoje lži si schovej pro jinou!
A že slunce zhaslo kvůli tomu,
že jsi kdesi ukrad´moje květiny?
Jen si buď zlodějem a lhářem.
Ještě hodně sluncí pro tebe zhasne, blázne.
-
Proč se na mě tak díváš,
snad že jsem ti ublížil?
Bral jsem tě přece do náruče
tak něžně, jak jen to šlo...
-
Jestli je něha u tebe
fackou,
tak prosím.
Nikdy už nebudu tvá.
-
Ani já tvůj - ale něco ti řeknu na konec:
Můžeš třeba mít i horečku,
ale tvé srdce vždycky bude chladné.
-
Nech si příště svoje kvítí
a já si nechám svoje srdce.
Teď je to beztak jedno.