Květen 2008

ON 2.3 - další pokračování

28. května 2008 v 14:56 | Ailiyah |  Próza
- 2.3 -
Lukáš
Nemohl jsem to bez Káti přežít a tak jsem jí zavolal, že se za všechno omlouvám a že ji chci zpátky. Prostě jsem jí to řekl tak, jak jsem to cítil. Věděl jsem, že mám asi malou šanci, ale pořád jsem doufal, že to půjde. Katka mi jen řekla, že je s Honzou šťastná.
Jenže pak mi začala Katka psát jiné věci. Třeba to, že Jana je v nemocnici. Dělala si kvůli ní pořád starosti, až mě to štvalo. Ta "kámoška" jí jen ničila život. Katka se za ní vypravila, jenže byla z toho blázince tak šokovaná, že už tam nikdy nešla. Ale pořád psala Janě dopisy.
Pak se situace změnila. Katka měla nějaké problémy s Honzou. Prý, že pořád volá a píše jedný holce. Nakonec mi Káťa řekla, že si dali s Honzou pauzu. A mně už to bylo jasné, protože jsme měli domluvený, že se sejdem.
A tak se taky stalo. Chodili jsme parkem a probírali jsme celou dobu náš vztah. Občas jsem z ní měl pocit, že neví, co chce. Potom mi psala, že se Honza furt schází s tou holkou. A že mi dává šanci. A tak jsme spolu zase začali chodit. Bylo to fakt úplně super.
Napadlo mě, že bysme si s Katkou mohli udělat malý výlet. Tak jsme vzali stan, utábořili se na jednom hezkém místě a celý týden jsme chodili po okolí. Bylo to báječný už jen proto, že jsem tam byl s Katkou. Bylo nám spolu dobře.
Když jsme se vrátili, ten její Honza mě normálně zmlátil. Měl jsem monokl a málem mi zlomil ruku. Jednak to bolelo a jednak mě málem máma nepoznala. Sice mě to příšerně naštvalo, ale radši jsem si s ním nic nezačínal. Ten magor měl sílu.
Prostě jsem se na nějakýho Honzu vykašlal. Koneckonců, s Katkou jsem chodil já a to bylo hlavní. Často jsme spolu courali po městě, nebo jsme zašli k rybníku. Bylo to fakt fajn, Katka je ta nejlepší holka na světě. Užíval jsem si to, že s ní můžu trávit čas. Bylo to totální.
Katka byla hodně doma, tvrdila mi, že už je utahaná. Tak jsem s ní občas zašel někam na pití nebo na zmrzku. Naštěstí se té potrhlé Janě udělalo líp, všichni si oddechli a Káťa se konečně přestala nervovat. Byl jsem konečně spokojenej.

Odkaz

19. května 2008 v 11:12 | Ailiyah
moje nová stránka o emo: www.my-emo-heart.blog.cz

Nová anketka

13. května 2008 v 13:34 | Ailiyah
JE TO V TOBĚ, TAK SE UKAŽ!!! Hornbach, mé životní heslo

info

13. května 2008 v 13:32 | Ailiyah
takže:
všechny své texty mám k dispozici v pc, takže pište na můj mail a můžu vám vše poslat ve wordu. ahoj, aníí

anketka

13. května 2008 v 11:41 | Ailiyah
Tak co říkáte na Oči noci?

odkaz na referátek

13. května 2008 v 11:39 | Ailiyah
info:
mám vypracovaný referát o Křivoklátsku, Skryjských jezírkách, J. Barrandovi atd. zájemci mi mohou napsat na snoblova.a@seznam.cz - pošlu to klidně každýmu zájemci :-)

Maturitní sloh 2

11. května 2008 v 17:20 | Ailiyah
Rodiče a prarodiče to s námi myslí vždy nejlépe, ale jak to přežít
(fejeton)
Úvod - příhoda
Rady rodičů
Nesmyslnost rodičovských příkazů
O důležitosti lásky
Shrnutí a závěr
Na začátek uvedu menší příhodu: Vracely jsme se s babičkou od rybníka a povídaly si o zítřejším výletě. Řekla jsem, že si chci vzít žabky a babička mě hned začala přesvědčovat, že si musím vzít botasky. Po neúspěšné debatě použila nátlakovou metodu a následně to doplnila výkřikem: "A uklidni se!!!" Na zmíněném výletě jsem nebyla, šla jsem s mamkou do muzea s nadějí, že zde budou něco prodávat; koupila jsem si křížek na krk a světe div se, měla jsem na sobě žabky a vůbec nic se mi nestalo.
Toto je jasný příklad toho, že ne všechny rady rodičů a prarodičů jsou opravdu moudré. Ba naopak, často mám pocit, že se svými radami přicházejí proto, aby si uzurpovali moc nad svými dětmi. Prostě a jednoduše si chtějí dokázat, že my je poslechnout musíme a to na slovo. Což se ne každému dítěti líbí. Protože to máme s rodiči těžké, mají to s námi těžké i oni, to nepopírám, ale myslím si, že ty jejich pokusy nařizovat nám, co máme dělat, jsou mnohdy směšné.
Vím, že to s námi opravdu myslí dobře, to nepochybně. Ale proč mi maminka odmítá koupit přívěšek na krk za 34 Kč, když samotné vstupné do muzea stojí vlastně stejnou sumu? Navíc takový křížek na krk mi prospěje rozhodně více, než návštěva muzea, ze které si nic nepamatuju. To už je lepší koupit si hezký křížek a mít z něj radost. Takhle to vidím já, ale mé mamce se křížek nelíbil a musela jsem ji hodně přemlouvat, aby mi ho koupila.
Příběhy o tom, jak se rodiče snaží "ulehčit" nám život, jsou nepochybně jedny z nejvtipnějších. Například můj táta mě vzal v pěti letech na hory, protože byl přesvědčen o tom, že musím umět lyžovat. Jenže pak se jen zlobil, že jsem uprostřed vleku upustila hůlku a že se bojím jezdit sama. Navíc mě to nešlo a mrzly mě nohy. Ale uměla jsem lyžovat. To bylo hlavní. To, že taťka měl nervy v kyblíčku, je detail.
Ono to není tak horké. Děti neposlouchají, dospělí jsou panovační, ale jde hlavně o to, že se máme navzájem rádi. V naší rodině panuje láska a to mi do života dalo víc, než jakákoli sebelepší výchova, poučka nebo rada. Prostě vím, že rodiče i prarodiče i sestry mě mají rádi a tak jsem spokojená. Bez lásky to jednoduše nejde.
Nakonec navzdory rodičovským připomínkám, dětské tvrdohlavosti i hloupým přesvědčením o tom, co je pro koho dobré, rodiče i děti zůstávají rodinou. A rodina je tu proto, aby umožňovala svým členům žít uprostřed klidu, míru a lásky. Nežijeme proto, abychom byli ti nejlepší děti či rodiče, ale proto, abychom dokázali milovat.

Maturitní sloh (zkušební :-)

11. května 2008 v 17:13 | Ailiyah |  Próza
Teď se usmívám, ale tenkrát mi do smíchu nebylo
(vypravování)
Úvod
Stať
Zápletka
Gradace
Vyvrcholení
Rozuzlení
Zápletka
Gradace
Vyvrcholení
Rozuzlení
Závěr
Člověku se často stávají věci, při kterých se cítí více či méně trapně. Jde přitom jen
o to, naučit se jim zasmát a být rád, že se to stalo. Aspoň pak přece budu mít co vyprávět.
No představte si, že by se žádné trapasy nestávaly: byla by to úplná nuda a z našich životů
by pomalu, ale jistě mizel veškerý humor. Češi všeobecně mají smysl pro humor, vzpomeňte
na slavného rodáka Járu Cimrmana. Já vám povím dva malé trapasy ze života.
Ten první se stal v časech, kdy jsem ještě spokojeně chodila na Lounské gymnázium. Stavila jsem se v obchodě s potravinami, abych si po škole koupila něco dobrého na zub. Jenže zapomněla jsem na jeden drobný detail: den předtím jsem si všechny své peníze zabalila do balíčků po dvou korunách, abych si za ty dvě koruny kupovala lízátka v trafice
u nádraží. A díky tomuto nerozumnému rozhodnutí se mi stal malý trapas.
Zatímco jsem si vybírala nějaké ty sladkosti, nepřemýšlela jsem vůbec o tom, kolik mám vlastně s sebou peněz. A tak jsem v klidu přidala do košíku nadmíru drahý Tic - Tac
a postavila se v klidu do fronty na pokladnu.
Prodavačka mi nervózním hlasem oznámila, že celý ten paklík dobrot stojí 48,50. Začala jsem vybalovat papírky s ukrytými padesáťáky a prodavačka na mě netrpělivě zírala. Nakonec jsem jí oznámila, že tolik peněz nemám a úplně automaticky, jako kdybych už zaplatila, jsem strčila Tic - Tac do tašky.
Paní prodavačka se samozřejmě ozvala a já jí zmateně podala Tic - Tac. Zaplatila jsem zbylý nákup a narvala ho do tašky a dala jsem do kapsy peněženku. Byl to pro mě fakt trapas, cítila jsem se jak nějaká rádoby zlodějka.
Jiný trapásek se mi stal na sjezdovce. Od pěti let jsem nestála na lyžích a bylo mi třináct. Když jsem po pár neúspěšných pokusech chytila pomu, zírala jsem, jak krásné to je, vézt se na vleku. Nicméně za pár minut jsem byla nahoře.
Táta se na mě usmál a řekl mi: "Tak jeď! Budu tě dole fotit." Pluhem jsem to spustila napříč sjezdovkou a na jejím boku jsem se zastavila. Nevěděla jsem co teď a tak jsem jednoduše otočila lyže a zase jsem jela šikmo dolů.
Pokaždé jsem se na boku sjezdovky zastavila a otočila lyže. Kolem mě jezdili šílenou rychlostí pětiletí prckové a jejich namachrovaní rodiče s novýma carvingovýma lyžemi a já to tam plužila se svojí nádhernou výbavou z bazaru.
Když jsem se dostala dolů, uraženě jsem si sedla do auta a tam trucovala. Bylo mi to trapný - neumím zatáčet a lezu na sjezdovku. Nakonec jsem jezdila na dětském vleku a dnes už tu sjezdovku bez problémů zvládám. Ale ten pocit, který jsem tenkrát měla, si budu ještě dlouho pamatovat.
Prostě a jednoduše: trapasy se musí umět zvládat s trpělivostí a nadšeným očekáváním budoucích vtípků. Protože ten, kdo si ze sebe umí udělat srandu, vždycky vyhrává.

bančička

7. května 2008 v 16:06 | Ailiyah |  Básně
Já pro cizí pláč jsem nežila.
Jsem kousek padlého anděla,
Mé slzy jak brilianty tečou z tvé tváře
A nitka štěstí rány neováže.
Nastav ústa, dám ti polibek.
Přečtu ti z téhle básně úryvek
A nechci slyšet víc tvůj pláč.
Ty víš, že mám důvod proč a nač.
Sklepení ve kterém spí mé city
A slunce které zapomnělo svítit
Rozpadlá budova mého těla
Přišla jsem pozdě a nejsem celá
Má druhá půlka leží u tebe
Dívám se nahoru, dívám se do nebe
Mlčím a stojím tu, zírám na zázrak
Pane můj… Tohle nebe nezakryje mrak.
O tom že láska je věc krásná
Mnoho má podob a ne vždy je jasná
O tom všem šeptá celý svět
Ty, Pane můj, jsi mne vytáhl z běd.
Stojím u zbytků svého starého já
Ze všeho do naha vysvlečená
Na prahu života, na prahu smrti
Teď vím, že nesmím to jinak cítit
Než že být vděčná za všechno Tobě
Ctít tě a chválit tě v každičké době
Že jsi mi daroval lásku a víru,
Že v tobě čerpám všechnu svou sílu.
Pane, děkuji.

ON 2.1 - zapomněla jsem to sem hodit

6. května 2008 v 18:25 | Ailiyah
- 2.1 -
Katka
Jana má zase nějaké problémy. V poslední době dost zhubla, bojím se, že má anorexii. Fakt už nevím, jak jí pomoct. Navíc se mi ozval Lukáš. Vzpomněla jsem si na to všechno, co jsme spolu zažili, na všechny společně strávené chvíle… Bylo mi z toho smutno.
Jeli jsme s kámošem na čundr. Celý týden jsme se toulali po okolní přírodě. Vzala jsem si s sebou obálky, papíry a známky a psala jsem Honzovi. Největší sranda bylo najít v těch vesničkách poštu nebo aspoň schránku. Ale měla jsem pocit, že se s Honzou něco děje. Já jsem taky čím dál častěji myslela na Lukyho.
Nakonec jsme se s Lukášem dohodli, že se sejdeme. Měla jsem z toho rozporuplné pocity. Navíc se Janča dostala do nemocnice. Moje obavy se potvrdily - měla mentální anorexii. Bylo mi z toho fakt nanic. Věděla jsem, že je to s ní špatný, ale ta nemocnice mě dorazila. Domluvili jsme se s Ondrou, že ji půjdem navštívit.
Když jsem uviděla ty lidi, co bloumali po chodbách psychiatrie, udělalo se mi zle. Jana byla nacpaná práškama, takže to vypadalo, že nás asi ani nevnímá. Slíbila, že čokoládu, kterou jsme jí donesli, sní. Ale nevěděla jsem jestli jí to můžu věřit. Vypadala jako chodící kostra.
Honza se dostal na stavenou, tak jsem byla ráda. Radši jsem mu neříkala, že se chci sejít s Lukášem. Nakonec to dopadlo zajímavě. Vzpomínali jsme na ty časy, kdy jsme spolu chodili. Bylo to naprosto patetický, ale hezký. Líbilo se mi chodit parkem okolo místa, kde jsme spolu sedávali…
Pak jsem to Honzovi řekla. On mi vyklopil, že se snaží pomoct svý bývalce. Měla jsem strach, jak to dopadne, ale dohodli jsme se, že si dáme na chvíli pauzu. Honza byl čím dál víc s tou Markétou a tak jsem se rozhodla, že dám ještě Lukášovi šanci. Bylo mi s ním přece tak dobře.
Potom jsme se s Lukášem domluvili, že spolu budeme stanovat. Vybrali jsme si hezké místečko u skal. Vedle tekla horská říčka - no prostě romantika. Jenže když jsme se vrátili, dozvěděl se Honza o tom, že chodím zase s Lukášem. Ve vzduchu byl cítit průšvih.
Hodně jsme s Lukášem chodili na procházky. Bylo to fajn, jenže pak Honza zmlátil Lukáše. Byl celej zraněnej, hrozně mě to naštvalo. Nemohla jsem to pochopit, že to Honza udělal. Ondra mi řekl, co si o Honzovi myslel a hned mi to bylo jasný.
Janča mi z nemocnice psala dlouhý dopisy roztřeseným písmem. Muselo to pro ni být hrozný. Nechápala jsem, proč se jí to stalo. Stačil už rozvod jejích rodičů. To přežila dá se říct ještě v pohodě, ale teď tohle. Měla jsem strach, že to nezvládne. Ale snad má tuhý kořínek…
V půlce prázdnin už jsem byla utahaná z těch dvou vandrů a tak jsem se válela doma. Občas jsem si vyšla někam s Lukášem. Janin stav se zlepšoval. Slíbili jí, že půjde domů, až ještě ztloustne. Navíc jezdila domů na víkendy. Byli jsme všichni rádi, že je jí líp.
Často jsem přemýšlela nad Honzou a Lukášem. Pořád se mi nechtělo věřit, že ten milej a hodnej Honza je hajzl. Ale asi to tak bylo, nebo já už nevím co. Proč je to na světě tak složitý? Nechápu to všechno. Nejlepší kámoška v nemocnici, přítel rozsekanej…

Pane můj...

6. května 2008 v 15:25 | Ailiyah |  Próza
Nika se zvedla ze země. Těžce se jí dýchalo. Nechápala, co se stalo. Zjišťovala, že ji bolí celé tělo a s námahou vzpomínala, co bylo předtím, než upadla do bezvědomí. Už to ví. Byla hrozně nešťastná a nadávala na celý svět. Pak jako by ji srazil vítr k zemi, padla jako podťatá a už o sobě nevěděla. Bylo jí špatně a když se doplazila domů, řekla mámě, ať ji odveze do nemocnice.
Doktor kroutil hlavou. "Slečnu si tady budeme muset nechat, ale nebude to na dlouho. Nejspíš to bude ta nemoc, co řádí v celé republice." Nika se zoufale dívala na maminku, která pouze přikyvovala. O té epidemii věděl úplně každý. Byla to nedefinovatelná ztráta chuti k životu, projevovala se záchvaty pláče a následným upadáním do bezvědomí. Nika se hodně bála, že se tato předem určená diagnóza potvrdí.
Když za ní pan doktor přišel na pokoj s výsledky, tvářil se smutně. "Slečno, máte M45. Je to nejnebezpečnější nemoc, co snad znám, nedá se léčit a pacienti musí být neustále pod dozorem. Vás si tu ale nechat nemůžeme, máme už plno. Bude se o Vás muset postarat nějaký rodinný příslušník, nejlépe Vaše maminka." Nika se rozplakala a cítila, že se jí zamlžuje před očima.
Viděla nějakou zářící postavu. Nechápala, kdo to je, ale věděla, že ho nějakým způsobem zná. Postava jí nic neříkala, jen nabízela svou náruč. Nika jí běžela vstříc… Ale v tu chvíli ji probudila sestra. "Měla jste silný záchvat, bála jsem se, že nepůjdete probudit… Ale teď se musíte zase sbalit. Přišla Vaše maminka a půjdete domů." Nika vstala a zase spadla na postel. Byla dost slabá. Doufala, že má máma sebou auto.
Když přijela domů, šla si lehnout. Byla nesmírně unavená a musela pořád myslet na tu osobu ze snu. Bylo to tak krásné, cítit její přítomnost. Něco ji k ní lákalo. Blížil se večer a Nika se vzbudila. Dala si večeři, podívala se na film a šla spát. Jediné štěstí bylo, že ve spánku se záchvaty nevyskytovaly. Celou noc se jí zdály příšerné sny a vzbudila se s pláčem.
Další den přišel k Nice na návštěvu místní farář. Dlouho se s maminkou o něčem radil. Říkal Nice něco o tom, že nějací lidé už se uzdravili, ale nikdo neví jak. Nika se rozhodla, že bude pátrat po čemkoli, co by jí pomohlo. Literatura zatím žádná nebyla, a tak hledala internetové stránky o M45. Našla dost informací. Poslední stránka byla katolická a bylo tam napsáno, že M45 podle výzkumu nějakého kněze je NEDOSTATEK VÍRY. Nika polkla. Pamatovala si, že jako malá chodila s mámou do kostela.
K večeru dostala ještě dva záchvaty, ale maminka ji včas probudila. Další den se Nika vypravila tajně do kostela. Byla to vysoká gotická stavba a Nika začínala mít strach, že zase přijde záchvat. Ale místo toho jí bylo čím dál lépe. V kostele probíhala mše. Nika se posadila na chladnou dřevěnou lavici a poslouchala.
Kněz hovořil o Boží lásce, o tom, že Ježíš nás všechny zve do své náruče, abychom tam nabrali nové síly k životu. Nika se rozplakala. Vzpomněla si na tu bílou postavu. Kněz dál vyprávěl nějaký biblický příběh a Nika nahlas plakala, až se lidé otáčeli, ale bylo jí to jedno. Pak bylo přijímání. Nika si vzpomněla, že byla jako malá pokřtěná. Znamená to tedy, že může jít. Celá se třásla nervozitou, ale přišla až dopředu a v tu chvíli se to stalo. Jakmile snědla podanou hostii, něco ji opustilo.
Nika se cestou domů modlila. Prostě říkala Bohu o všem. Už neplakala. Cítila jakýsi zvláštní klid a cítila, že je v Boží náruči. Uvnitř jí planul nějaký oheň, nepopsatelná vášeň a víra. Bylo jí dobře a když s mámou zašly do nemocnice, doktor nevěřícně zíral, ale všechno potvrdil. Nika byla zdravá.

ON 2.2

6. května 2008 v 15:24 | Ailiyah
- 2.2 -
Jana
Když začaly prázdniny, přestala jsem to zvládat. Jedla jsem pořád míň a míň, často jsem zvracela a nakonec jsem přestala jíst úplně. Prostě jsem se na to vykašlala, už mě nezajímal ani Ondra. Věděla jsem že on i máma o mě mají strach, ale fakt už to takhle dál nešlo. Bylo to hodně těžký a žila jsem ze dne na den.
Máma se rozhodla, že mi bude dělat problémy a tak mi zakázala tábor, co jsem s Ondrou plánovala. Dost mě to naštvalo a nevěděla jsem, co s tím. Nakonec se mi podařilo mámu překecat a tak jsem jela. Naštěstí.
Tábor jsem si maximálně užila. Nikdo si nevšiml, že jsem všechno jídlo vyzvracela. Ondra byl suprovej a děti taky. Užívala jsem si to všechno, jako kdybych věděla, co přijde. To, co mě čekalo doma, bylo horší než cokoli jiného.
Máma když viděla, jak jsem "vyhublá", šla se mnou do nemocnice. Zavřeli mě na psychiatrii. Úplně mě to položilo. Na chodbě tam korzovali samý šílenci a bylo to tam celkově hrozný. S nikým se tam nedalo povídat. Všichni byli úplně mimo.
Během týdne jsem byla stejná jako oni. Nadopovaná práškama. Přišla za mnou máma a hrozně brečela. Pak dorazila Katka s Ondrou. Donesli mi čokoládu, ale tu jsem dala jedný starý ženský, která byla dost tlustá a pořád měla hlad. Ondra mi řekl, že za mnou bude chodit a Káťa mi prý bude psát dopisy.
V nemocnici čas utíkal strašně pomalu. Přišly mi dopisy od babičky, tety, dědy, bratránka a Katka psala taky hodně. Mamča za mnou chodila cestou z práce a nosila mi věci k jídlu, kterýma jsem si kupovala přátelství spolupacientů. Nakonec jsem se skamarádila s tou tlustou babkou a jedním dvacetiosmiletým klukem.
Katka mi psala, že se sešla s Lukášem a že na něj hodně myslí. Odepsala jsem jí, ať se k němu vrátí. Taky že to udělala. Mě bylo hned jasný, že Honza pro ni není ten pravej. Jenom jsem jí do toho nechtěla kecat. To ona by mě stejně neposlouchala.
Ondra s mámou jsou zlatíčka. Chodí za mnou, jak to jen jde. Jsem moc ráda, že stojí za mnou, že mi pomáhají. Začalo se to trochu lepšit. Zkouším jíst ovoce. Před pár dny jsem snědla dvě jablka a nepozvracela jsem se. Byl to obrovský úspěch a tak jsem byla ráda, jak to jen šlo.
Katka mi napsala, že Honza zmlátil Lukáše. Dost mě to naštvalo - Ondra měl pravdu, jako vždycky. Takovýhle vyřizování účtů je fakt pod úroveň. Bylo mi jasný, že Honzu to muselo naštvat, ale že se snížil k tomu, aby někoho zbil, to mi nejde do hlavy. Vždycky mi Honza připadal jako fajn kluk, i když měl svý mouchy. Tohle bych do něj nikdy neřekla.
Hrozně se mi klepaly ruce a tím pádem se mi těžko psalo, ale stejně jsem pořád psala dopisy. Katka mi psala nejvíc. Detailní popisy situací, vtípky ze školy atd. Byla jsem za to ráda, že na mě nezapomněla. Už za mnou sice nepřišla, asi to bylo tím depresivním nemocničním prostředím, ale psala pořád.
Začala jsem přibírat na váze a slíbili mi, že až budu mít 48 kilo, že mě pustí domů. Ale měla jsem jen 40 a tak jsem se snažila co nejvíc jíst. Šlo to těžko a někdy jsem to chtěla zase vzdát, ale vždycky jsem si uvědomila, že chci žít. Což znamená, že budu muset i jíst. Aspoň že na víkendy jsem jezdila domů na propustku.

ON 2

4. května 2008 v 19:36 | Ailiyah
- 2 -
Tak konečně skončila škola. Všichni si oddechli, ale pro Janu to neznamenalo konec problémů. Byla na tom tak špatně, že přestala jíst. Ondra o ni měl docela dost strach. Nicméně začaly prázdniny. Honzovi se ozvala Markéta, měla nějaký trable a potřebovala pomoct. Z jejího hlasu bylo znát, že je totálně nešťastná. Honza se rozhodl, že jí pomůže. Katce zase volal Lukáš. Že se za všechno omlouvá a že ji chce zpátky.
Janina maminka byla nešťastná. Nevěděla, co už má s Janou dělat. Nakonec jí řekla, že jestli nezačne jíst, nepustí ji na tábor. Jana brečela, protože to byla její jediná prázdninová akce. Katka byla na čundru s kámošem. Psala Honzovi dlouhý dopisy a měla se tam perfektně. Ale čím dál častěji myslela na Lukáše. Ten jí říkal, že se s ní chce aspoň sejít. Dohodli se, že se sejdou 12. července.
Jana nakonec přemluvila mamču a ta ji pustila na tábor. Bylo jí tam s Ondrou dobře. Ale když se vrátila domů, byla tak vyhublá, že se její mamča odhodlala udělat to, co chtěla už dávno. Zašla s dcerou na psychiatrii. Jana byla okamžitě hospitalizována v nemocnici na psychině. Pro Ondru to byl obrovský šok, nevěděl, co má dělat. Pak se s Káťou domluvili, že ji půjdou navštívit.
To, co uviděli, jim vyrazilo dech. Jana byla hrozně zpráškovaná. Klepaly se jí ruce a byla úplně mimo. Ale za návštěvu a čokoládu byla ráda a prosila Ondru, aby za ní chodil. Ten z toho byl úplně pryč, ale rozhodl se, že bude za Janou chodit co nejčastěji. Katka už za Janou nepřišla. Nemola to snést, to nemocniční prostředí a tak vůbec.
Honza měl zkoušky na vysokou školu dávno za sebou. Dostal se na stavenou. Nejradši by byl architekt, ale všichni mu říkali, že na to nemá. Ale byl to jeho velký sen a rozhodně si ho chtěl splnit. Hodně se věnoval Kátě, protože viděl, jak je z Jany nešťastná. Katka se sešla s Lukášem a dlouho si povídali. Káťa měla zase pocit, že jsou spolu a že je jim dobře.
Markétu její nový kluk hrozně terorizoval a ponižoval. Měla už z něj strach, jednou ji dokonce zmlátil. Honza s ním jednou mluvil, ale nemělo to smysl. Byl to klasickém frajer, hrozně afektovanej a agresivní. Honza začínal mít o Markétu strach. Jednou to řekl Katce a ta se mu taky svěřila, že hodně vzpomíná na Lukáše. Dohodli se, že si dají chvíli pauzu.
Honza se často scházel s Markétou a snažil se jí pomoct. Potíž byla v tom, že ten její kluk ji pronásledoval, i když se rozešli. Katku štvalo, že už se o ni Honza tolik nezajímá a tak se rozhodla, že to zase zkusí s Lukášem. Jak se ukázalo, nebylo to špatné rozhodnutí.
Ondra chodil za Janou každý druhý den a podporoval ji, aby začala jíst. Šlo to pomalu, ale čím dál, tím lépe Janě bylo. Její maminka za ní taky chodila, psala jí i dopisy. Jana se přesto v nemocnici cítila strašně osamělá. Aspoň, že měla v mámě a Ondrovi oporu, že se naa ně mohla spolehnout. To jí drželo nad vodou.
Lukáš s Katkou si vzali stan a jeli na týden na společnou dovolenou. Stan si postavili blízko jedné říčky ve skalách. Bylo tam krásně. Celý ten týden nespadla z nebe ani kapička. Když přijeli zpět, dozvěděl se Honza, že Káťa už zase chodí s Lukášem. Zuřil.
Honza si všechno vyčítal, hlavně ty hodiny strávené s Markétou. Ta měla svých problémů dost. Navíc ji její brácha dost mlátil. Honza nechápal, proč se celý svět spiknul proti jemu a Markétě. Je pravda, že Markét byla klasická oběť pro šikanu - přecitlivělá, psychicky labilní. Ale proč?
Lukáš byl hrozně šťastnej. Měl Katku dost rád a nedovedl si bez ní představit život. Chodili spolu na dlouhé procházky po okolí a povídali si. Byl to tak pohodový vztah… Zdálo se to být až idylické, kdyby se do toho nevložil Honza.
Ten si na Lukáše počkal a pořádně ho zmlátil. Káťa nemohla pochopit, jak zrovna tohle mohl Honza udělat. Ondra jí řekl, co o něm věděl. Katka byla jen ráda, že už s Honzou nechodí. Lukáš měl monokl a málem zlomenou ruku. Ale radši si s Honzou nic nezačínal.
Venku bylo krásně. Jana už začínala jíst, vracela se jí barva a měla zase chuť do života. Ondra měl velkou radost, že se to lepší.
Párkrát se v nemocnici potkal s Janinou maminkou. Ta se mu omluvila, že ho tenkrát vyhnala ode dveří. Svěřila se mu, jaký má strach o Janu. Ondra ji uklidňoval. Byli oba dva v podobné situaci a tak si rozuměli.
Honza byl dost sám. Markéta si našla nového kluka a už se mu neozvala. Věděl, že už to nebude tak jednoduché, získat zase Katčinu lásku. Tou rvačkou s Lukášem to jen pokazil. Dost ho to všechno štvalo, ale vypadalo to, že se nedá nic dělat.
Markétin nový kluk byl úplně supr. Hodnej, klidnej, takovej gaučovej typ. Hlavní bylo, že měl Markétu doopravdy rád a že dělal všechno pro to, aby byla šťastná. A to se musí říct, že byla. Někdy až moc.
Katka psala Janě do nemocnice dlouhé dopisy o všem, co se dělo ve vesnici. Hlavně jí spala, že ji má moc ráda a že to bude zas dobrý. Janě dělalo problém psát kvůli tomu třesu rukou. Ale psala co nejvíc dopisů svým nejbližším. Podpora všech těch lidí jí dělala dobře.
Blížil se konec července. Káťa už byla ze všech akcí utahaná a tak byla doma, jen občas zašla ven s Lukášem. Čundr s kamarádama i stanování s Lukášem ji bavilo, ale byla dost unavená. Neměla totiž dobrou kondici, nenáviděla sport a tělocvik.
S Janou to vypadalo slibně. Přibírala na váze a slíbili jí, že až bude na 48 kg, tak ji pustí domů. Jana jedla ostošest, ale šlo to pomalu. Naštěstí už jí začali snižovat prášky, a tak jí bylo čím dál lépe. Na víkendy už jezdila domů a to bylo nejlepší.

ON 1.5

3. května 2008 v 21:15 | Ailiyah
- 1.5 -
Honza
Když jsem se rozešel s Markétou, bylo mi strašně. Chodili jsme spolu dva roky a fakt to bylo moc fajn. Ale ona se zamilovala do nějakýho tupýho frajera. Ale mělo to jedno pozitivum. Všiml jsem si jedné hezké holky z naší vesnice. Občas jsme se spolu bavili, ale jak jsem chodil s Markét, nedíval jsem se na to, jak je Katka hezká.
Když byly čarodějnice, potkal jsem tam Katku a řekl jsem si: "Teď, nebo nikdy." Přišel jsem za ní a chvíli jsme se bavili. Všiml jsem si, že tam stála úplně sama a byla celá uplakaná. Chytl jsem ji za ruku, chvíli jsme tam takhle spolu stáli a pak jsem odešel.
Ve škole to bylo čím dál horší. Byl jsem v maturitním ročníku. A navíc mě štval jeden kluk ze školy. Potom jsem zjistil, že chodí s Katčinou kámoškou. Fakt jsem nevěděl, proč mě Ondra pořád vytáčí. Ale hlavní byla ta maturita. Neustále jsem se učil.
Když jsem měl čas, chodil jsem ven s Katkou. Zjistil jsem že je to fakt úžasná holka a dost jsem se do ní zamiloval. Byl tu háček - měla kluka. Ale věděl jsem že on na ni prakticky kašle. Nechal jsem ji, ať se rozhodne sama. Věděl jsem jedno: že ke mně něco cítí.
Pak se Káťa rozešla s tím svým klukem a začala chodit se mnou. Bylo to úžasný, ale měl jsem těsně před maturou a pořád jsem se učil. Když jsem konečně odmaturoval, napadla mě jedna věc. Že to oslavím i s Katčinou kámoškou a jejím klukem.
Takže jsme pozvali Ondru s Janou. Když přišli, všechno bylo fajn - s Ondrou jsme si podali ruce a líp už být nemohlo. Jenže Jana byla po oslavě úplně namol. Tak snad se to nějak vyřešilo…
Měl jsem volno a tak jsem plánoval léto. Zkoušky na vejšku snad udělám. Na ten zbytek se těším. Hlavně, abych byl hodně s Káťou. Ta už se nemůže dočkat prázdnin. Všechno to tak nějak dobře dopadlo a byl jsem za to rád.

ON 1.4

3. května 2008 v 21:14 | Ailiyah
- 1.4 -
Ondra
Ještě před pár dny jsem měl pocit, že chodím s tou nejpohotovější holkou na světě. Jenže pak Jana začala blbnout. Její máma jí sebrala mobil a dala jí domácí vězení. Když jsem za ní přišel, přibouchla mi její máma dveře před nosem. Fakt jsem nechtěl být v její kůži. Ale časem jsem pochopil, že se za tím útěkem z domova skrývá daleko víc.
Jana nejvíc kamarádila s Katkou. Už párkrát jsme byli společně na nějakých akcích - já s Janou plus Káťa se svým klukem. Teď jsme zase šli na čarodějnice. Ale Kátin kluk se jednoduše nedostavil. Bylo mi Káti líto, stála tam sama jak kůl v plotě.
Janiny problémy nabíraly na intenzitě. Jednoho dne se mi Jana svěřila, že ji nějaká holka ze třídy šikanuje. Bylo mi z toho nanic. Navíc ze dvou předmětů propadala. Má to asi fakt těžký
a vidím, že ty problémy se přenáší i na mě. Jana byla neustále nervózní a já se jí snažil pomoct, ale fakt jsem nevěděl jak.
Já jsem tu dobu měl zase co dělat s jedním týpkem ze školy. Štval mě, prostě byl na mě hnusném a prostě jsme si nesedli. A teď mi Jana řekla, že Káťa s ním chce nejspíš chodit. Jo jo. Honza umí sbalit holku. A navíc přitom vypadá jako největší svatoušek. Jana to ví, že je to hajzl a tak to snad řekne Katce, ale nevím.
Ale pak už mi to bylo všechno jedno. Katka s ním samozřejmě chodit začala, Janu ve škole nepřestali trápit. Ale aspoň že Janča vytáhla ty známky na čtyřky. Konečně mi došlo, že jsem se až moc zabýval cizími problémy. Když mně prostě nebylo jedno, co se dělo s mojí holkou a její nejlepší kámoškou. V tom byl ten problém - byl jsem moc citlivej. Někdy mi to fakt dost vadilo.
Pak se stalo něco, co mě fakt porazilo. Honza s Káťou pozvali mě a Janu na oslavu Honzovy maturity. Bylo to takový smířlivý gesto z jeho strany a já už jsem prostě takovej, že jsem nemohl odříct. Když jsem tam s Janou přišel, vše se zdálo být v pohodě a tak jsme se s Honzou konečně smířili.
Jenže málo jsem si všímal Jany a ta do sebe lila víno. Nakonec to skončilo tak, že se totálně opila a věděl jsem, že její máma by ji zmlátila, tak jsem ji vzal k sobě domů. Ráno jsem ji odvedl k ní a samozřejmě, že její máma nebyla nadšená. Ale nějak jsme to s Janou zvládli.
Nakonec začínalo léto a tak jsme se s Jančou dohodli, že pojedem na jeden tábor jako vedoucí. Já měl ještě nějakou brigádu a jinak se budu válet u rybníka. Fakt jsem se těšil, že bude pokkoj od školy a tak. Měl jsem naději, že to bude lepší.

ON 1.3

2. května 2008 v 10:47 | Ailiyah
- 1.3 -
Lukáš
Poslední dobou mě všechno štve. Ve škole čím dál víc práce, nemám ani čas na Káťu, je to fakt na nic. Ale mám pocit, že s Katkou se něco děje. Utekla z domova. Nikdy by mě takováhle blbost nenapadla. Ale co s tím já udělám. Jí nikdy nic nevymluvím, je tvrdohlavá jak mezek.
Těšil jsem se, že přijedu na čarodky. Jenže samozřejmě zrovna si mamča vymyslela, že musíme jet za babičkou, což mě strašně naštvalo, za babičkou jezdíme neustále a máma věděla, že na ty čarodějnice chci jet. No prostě jsem to musel odvolat. Bylo mi jasný, že Katka bude šíleně smutná. Snad neudělá zase nějakou blbost.
Kámoš mi pak napsal, jestli bych se nestavil a tak jsem se vybodnul na další rande. Ale něco mi říkalo, že to nemám dělat. Ale to, že mám holku, přece neznamená, že jí musím být pořád za zadkem. Nesnáším kluky, který sebou nechají manipulovat.
Nějakou dobu jsem pak měl práci a říkal jsem si, že mám jít za Katkou, ale prostě to nešlo. Ve škole neustále písemky. Taky se mi rozbil počítač a dalo mi to hodně práce, než jsem to spravil. Až mi pak jednou zavolala Katka a z toho tónu hlasu jsem poznal, že se něco děje. Napadlo mě něco, ale hned jsem tu myšlenku zahnal
a přitom mi docházelo, že to tak opravdu je.
Katka mě prosila, abych přijel. Tak jsem teda ve středu k ní naklusal a najednou jsem si uvědomil, že ji mám hrozně moc rád
a že jsem ji dost zanedbával. Ale bylo už pozdě. Jak Káťa mluvila, ztrácela se mi před očima a přestával jsem vnímat slova. Nemohl jsem udělat nic jiného, než se rozloučit. Zajel jsem o kus dál na louku a nechtěl jsem to, ale po tváři mi tekly slzy.

ON 1.2

2. května 2008 v 10:27 | Ailiyah
- 1.2 -
Jana
Prostě si na mě všichni zasedli. Nejvíc máma. Jo, je pravda, že jsem utekla z domu, ale tomu se máma nemůže divit, když je na mě taková. Pořád na mě řve a mně z toho akorát tečou nervy. Fakt toho mám dost. Ještě k tomu třídní. Ponižuje mě před celou třídou. Já vím, že na matiku a fyziku fakt nejsem dobrá a že vlastně z toho propadám, ale já to nějak zvládnu, jenom kdyby mi dal příležitost.
Nejhorší bylo, když mi máma sebrala mobil. A taky jsem měla domácí vězení. Jenom proto, že jsme s Káťou stanovaly
u rybníka… Nějak se to na mě sypalo. Přišel za mnou Ondra, ale máma ho stejně vyhodila. Nechápu, proč se jí nelíbí, je naprosto v pohodě a fajn. No jo, to by nebyla máma…
Jediný, co bylo super, byly čarodějnice. Tam jsem měla chvíli pocit, že jsem šťastná. Prostě jsem tam měla Ondru i Katku, což prostě byli moji nejbližší v té době. Cítila jsem se úplně v pohodě, ale věděla jsem, že až zase půjdu domů a do školy, že se to na mě zas navalí.
Jenom jsem měla trochu strach o Káťu. Znám Honzu, ten pokud něco chce, tak to nevzdá. Začal ji krutě balit. Přece jenom, Kátin kluk Lukáš je úplně super. A aby Katka neustále chodila ven s Honzou, to si Lukáš nezaslouží. Ale asi se jí nebudu motat do života. Ať si to zařídí, jak chce.
Ve škole to bylo čím dál horší. Samé písemky a tak. Hrozně moc jsem se učila, ale moc to nezabíralo. Snad to do konce roku zvládnu. Myslím, že jo, ale bude to chtít se pořád takhle učit. Už mi z toho hrabe. Ještě do toho ta protivná Lenka ze třídy. Furt se mi směje, že jsem ošklivá a tak. No prostě mě nesnáší. Já vím, že je to proto, že ona chtěla Ondru a teď na mě žárlí, ale fakt už to přehání. Za chvíli si ze mě bude celá třída dělat srandu…
No jo, a je to tady. Katka se rozešla s Lukášem. Přesně tohle jsem nechtěla. Ale co můžu dělat. Určitě už na ni za rohem čeká Honza. Ach jo. Dělá podle mě blbost, ale tak co. Myslím si, že ve skutečnosti Lukáše ani ráda neměla. Protože ten rozchod zvládla podezřele dobře. Chudák Luky.
Musela jsem se pořád učit a měla jsem málo času na Ondru. Ale docela se to lepšilo. Jenom Lenka byla pořád na koni. Velká část naší třídy už mě vůbec neuznává. Nechápu, co jim Lenka nakecala. Prostě mě už neberou a často kvůli tomu večer brečím… Je mi to vážně líto…
Honza dělal maturitu a když teda odmaturoval, pozvala mě a Ondru Káťa na oslavu. Ten den byl fakt hroznej. Jednoduše jsem si pořád nalévala víno, až jsem byla úplně hotová. Probudila jsem se ráno u Ondry a bylo mi jasný, že mám další průšvih. A nehádala jsem špatně. Máma byla úplně rozzuřená…
Aspoň, že už budou prázdniny a že se dostanu ze školy pryč. Ty známky jsem vytáhla na čtyřky. S Ondrou jsme se domluvili, že pojedem na jeden super tábor jako vedoucí. Docela jsem se těšila, že po všech těch hrůzách si konečně užiju mládí. Měla jsem už toho dost. Ale léto vypadalo slibně

oči noci pokračování 1.1

2. května 2008 v 10:24 | Ailiyah
- 1.1 -
Katka
Od té doby, co jsem utekla z domu, se všechno dalo do pohybu, jenom nevím, jestli správným směrem. Stanovaly jsme s Janou u rybníka a bylo to fakt super, na chvíli si oddechnout od protivný ségry… Jenže pak se na to přišlo. Taky mě začal štvát Lukáš. Neustále měl nějaké výmluvy, až jsem si říkala, proč vlastně spolu jsme. Těšila jsem se, že přijede na čarodky.
Jenže on nepřijel. Nejhorší bylo, že já jsem tam byla ještě s Janou a Ondrou a tím pádem jsem tam dělala pátý (nebo spíš třetí) kolo u vozu. Nejhorší bylo, že se spolu pořád líbali a mě už z toho bylo tak smutno, že jsem se fakt rozbrečela. Stála jsem u ohně jak největší pitomec sama… Pak jsem se chvíli bavila s jedním klukem z vesnice. Zajímavý bylo, že mě vzal za ruku… S tím jsem fakt nepočítala.
Ale stejně jsem pořád měla ubrečený oči, ty rozpatlaný líčidla musely být fakt jedlý. Divím se, že to Honzovi nevadilo, že se baví s takovou ubrečenou nánou. No fakt mi bylo dost smutno. Přemýšlela jsem pořád o Lukášovi a nemělo to konce. Večer jsem usínala a pořád jsem na něj myslela. Zdál se mi strašný sen a vážně jsem se probudila vyděšená.
Šla jsem pěkně napružená do školy. Samý zkoušení… Jenže odpoledne mi napsal Honza. Jestli bych s ním nešla ven. Tak co, Lukášovi by to stejně nevadilo. Ten na mě totiž dost kašle. No jednoduše jsem šla ven s Honzou a bylo to fakt super. Procházeli jsme se, dali jsme si Na růžku nějaký pití… Bylo mi s ním dobře. Když se mě zeptal, jestli bysme si to nezopakovali, musela jsem kývnout.
Ale nešlo mi do hlavy, proč mě bere za ruce. Ví, že chodím s Lukášem. Asi si prostě jenom víc nedovolí. Pak mi to konečně došlo. Prostě mě chce. Nemohla jsem kvůli tomu celou noc spát, přemýšlela jsem dost nad Lukášem a nad Honzou… Teď babo raď. Bylo to těžký, nějak se rozhodnout. A tak jsem to nechala plavat.
Ven s Honzou jsem chodila stále častěji. Taky jsem cítila,
že už to není jen kamarádství a musela jsem s tím něco udělat. Oddalovala jsem to už dlouho. Tak jsem prostě vzala mobil a řekla Lukymu, aby za mnou přijel. Nejvíc mě vytočilo, že se zase vymlouval, že nemá čas. Ale asi už to tušil.
Když přijel, fakt jsem to celý najednou vybalila. Čekala jsem, že to bude horší. Lukáš prostě odjel a od té doby už mi nenapsal ani nezavolal. Prostě jako kdyby zmizel z povrchu země. Katka na mě byla pořád naštvaná a mám pocit, že se jí Honza moc nelíbí.
Ale stejně jsem s ním začala chodit.
Myslela jsem si, že teď to bude všechno v pohodě, ale nebylo. Honza dělal maturu a pořád se učil. Naštěstí to zvládnul v pohodě. Když odmaturoval, pěkně jsme to chtěli oslavit. Jenže Jana se strašně zpila. Asi měla zas nějaké problémy doma nebo ve škole… Nemohla jsem s tím nic dělat.
Jinak jsem se strašně těšila na léto. Plánovala jsem pár akcí, ale hlavně jsem chtěla být s Honzou. Měl na mě naštěstí dost času. Těšila jsem se fakt jako malá. Jenom mi bylo líto, že už se neozval Lukáš…

Oči noci první část

2. května 2008 v 10:24 | Ailiyah |  Próza
-1-
Venku se stmívalo. Kátě bylo jasné, že tentokrát nepůjde spát. Sbalila si potichu věci a opatrně odemkla dveře. Vyběhla ven z domu do temné noci. Měsíc svítil, jako kdyby to byla jeho poslední šance. Jana čekala hned u branky. Na zádech nesla krosnu a v ruce stan.
Když se jim konečně povedlo potmě stan postavit, vybalily spacáky a ulehly. Vedle nich se v rybníku ráchaly kachny, vítr vál a drobně pršelo. Obě dívky nevěděly, že útěkem ze svých domovů nic nezachrání.
Ráno bylo chladné, Jana nastydla a Káťa se zabalila do zimní bundy. Byl duben a tím pádem aprílové počasí. Jana vyndala peníze a šla nakoupit. V krámě potkala Lojzu. "Týjo, ty jsi už vstala?", divil se. "Jo, vstala, Lojzo, a neotravuj." Odsekla Jana, vyplázla na něj jazyk a spěchala k rybníku. U stanu dřepěla Katka a mazala chleby sýrem.
Konečně svoboda! Jenže netrvalo dlouho a Kátina ségra šla k rybníku. U stanu našla její spacák a věci. Katka musela jít domů a všichni na ni byli naštvaní. Jana to schytala ještě hůř. Máma jí dala domácí vězení a sebrala jí mobil.
Další dny byly peklem. Katce volal Lukáš, kde trčí a proč nepřišla na rande. Jana byla doma a cítila se opuštěná. Její přítel Ondra se jí snažil pomoct a přišel za ní, ale Janina maminka ho vyhodila. Prostě to bylo zase špatný.
Chýlilo se k poslednímu dubnu a Katka s Janou se chystaly jít na čarodějnice. Lukáš a Ondra chtěli jít s nimi, ale těsně před začátkem to Lukáš odvolal. A tak Katka křenila Ondrovi a Janě. Přišlo jí to blbý a tak šla pryč koupit si chipsy. Smutně koukala na ty dvě hrdličky a když si dávali pusu, odvrátila od nich pohled.
Katce stékaly po tváři slzy. Stála blízko vatry a hřála si ruce. O kus dál stáli vedle sebe Jana s Ondrou, drželi se za ruce a něco si špitali. Katce to bylo všechno líto. Lukáše už tři týdny neviděla, napsal jí až teď a prostě to nebylo jednoduchý.
Vtom k ní přišel jeden kluk a zeptal se jí, jestli si ho pamatuje. No jasně, to byl Honza. Chvíli si povídali. Potom ji vzal Honza za ruku. Neucukla. Chvíli tam stáli, drželi se za ruce a pak Honza odešel. Katka se cítila zvláštně.
Další den napsal Honza Kátě, jestli by nešla ven. Katka se oblíkla, namalovala se a vyrazila ven. Cestou potkala Janu a tak jí řekla o Honzovi. Jana se jí zeptala, proč jde s Honzou, když chodí s Lukášem. Katka se trochu naštvala, ale když uviděla Honzu, všechno z ní spadlo. Chvíli se procházeli po parku, ale nakonec skončili v hospůdce. Honza si dal pivo a Katka kofolu.
Chvíli seděli mlčky a pak ji Honza zase vzal za ruku. Usmála se. "Katko, ty máš kluka, že jo?" "Jo, mám," broukla Katka smutně. "Ale už tři týdny jsem ho neviděla." "Zanedbává tě?" "Asi jo." Honza pevně stiskl její ruku. "To bude zas dobrý," řekl, ale znělo to spíš zklamaně.
Jana ležela v posteli a přemýšlela nad Káťou. Už dlouho s ní nebyla venku, pořád se někde courala s Honzou a na Lukáše kašlala. Ale co, Honza je fajn a když byla kvůli Lukášovi tak často smutná… No, ať si to vyřeší sama, pomyslela si Jana a usnula.
Lukáš zvedl telefon. "Luky, potřebuju s tebou mluvit." "Sorry, ale teď mám hodně písemek." "Ale to je důležitý! MOC DŮLEŽITÝ!!!" "Nojo. Tak já se ve středu stavím okolo čtvrtý, jo?" "Dobře, fajn, ahoj," položila Katka telefon a oddechla si. Bylo jí jasné, že rozchod je jediný řešení. Další rozchod. Měla za sebou ve svých osmnácti zatím pět rozchodů, ale každý "stál za to".
Lukáš přijel a dal Kátě pusu. Káťa mu všechno vysvětlila, jemu to stejně bylo jasný už od toho telefonátu. Odjel a Káťa cítila obrovskou úlevu. Jana přišla po půl hodině. "Tak co?" "Rozešli jsme se," řekla Katka. Jana ji objala a řekla jí, že teď to snad bude v pořádku. Ale myslela si pravý opak.
Katka řekla Honzovi, že se rozešli s Lukášem. Honza ji vzal za obě ruce a dal jí pusu. Šli společně až k parku. Jana byla na Káťu trochu naštvaná, ale když viděla, jak jim to s Honzou svědčí, přestala se zlobit. Koneckonců Honza byl fajn kluk, dobře ho znala, když ještě chodil na základku. Teď už maturuje na průmyslovce.
Jak se blížila Honzova maturita, bylo stále míň času na rande. Katka se s ním učila, ale nebylo to ono. Naštěstí Honza odmaturoval skoro za samé jedničky a společně s Janou, Ondrou a Káťou to oslavili. Ten den se Jana strašně opila. Měla problémy ve škole a doma. Ondra ji nechal u sebe přespat a další den ji doprovodil domů. Její máma zuřila.
Venku bylo čím dál tepleji. Honza plánoval léto, Katka se těšila na prázdniny a Jana s Ondrou se domluvili, že budou vedoucí na stejném táboře. Honza měl volno, tím pádem i spoustu času na Káťu. Ta si občas vzpomněla na Lukáše, který se jí už neozval. Bylo jí to líto.