Únor 2008

vzkaz pro chlopina

6. února 2008 v 11:59 | Ailiyah
máš tady svojí fotku!!!!! :-D

O ní a o něm

3. února 2008 v 16:04 | Ailiyah |  Próza
Jana šla později večer ulicí a byla dost ospalá. Byla právě na oslavě kamarádčiných osmnáctin a dala si pivo, téměř první v jejím životě. Na rozdíl od ostatních nepila ani nekouřila, natož nějaká ta marihuana. Párty byla super, ale jelikož na takový pařby nebyla Jana zvyklá, fakt dost se jí chtělo spát… To auto téměř neregistrovala…
Nemocniční postel byla tvrdá. Probrala se z bezvědomí až po operaci. Naštěstí dopadla dobře, pouze jí museli sešít a vyčistit rány, zlomená noha, měla taky otřes mozku, ale z toho se prý brzy dostane. Když se učila chodit o berlích, konečně překonala vlezlou nudu. Často chodila po různých nemocničních chodbách.
Jednou se odvážila jít ze schodů dolů. V přízemí byl automat na kafe. Stál u něj nějaký kluk. Byli oba dost znudění a tak se spolu začali jen tak bavit, aby zabili čas. Zjistili, že si dost rozumí. Jana odcházela nahoru se zvláštním pocitem a informací, že ten kluk se jmenuje Ondra a je mu dvacet čtyři.
Po kamarádce, která chodila ven z budovy kouřit vzkázala Ondrovi, že se zase sejdou. Další dny se scházeli dole u automatu. Jednou ráno na vizitě se Jana dozvěděla, že za dva dny půjde domů. Bylo to docela najednou. Dohodli se ještě s dalšími pacienty, co odcházeli, na takovém dýchánku.
Leona vzala přehrávač a bonbony, Jana vzala svoje cédéčka a tak se všichni hned po večeři nahrnuli do společenské místnosti. Ondra s Janou si celou dobu povídali na chodbě. Už dřív se třeba objali, ale teď se drželi za ruce, přitisknutí k sobě… Byli tak blízko, až to bylo nebezpečné…
Pak si přestali povídat. Obličeje těsně u sebe, dotýkali se nejdřív nosy, pak i rty.
A začali se líbat. Vzal ji do náruče a přitiskl ji tak těsně k sobě, až se začala třást. Bylo to tak intenzivní, nádherné a silné…
Od té doby ho neviděla. Vyrostla z ní hezká, příjemná žena. Měla manžela, dvě děti, dům, všechno. Ale večer, než usínala, vzpomínala na člověka, se kterým strávila pár dní, na které celý život nezapomněla. Často měla sen, ve kterém ho viděla. Nikdy nezapomněla na to, jak vypadal, jak voněl…
Když zestárla, ráda chodila ulicemi, nakukovala do obchodů a pozorovala lidi. Jednoho dne se procházela okolo knihkupectví. Vedle ve výloze byla napsaná parte. Něco ji nutilo přečíst si ta jména. Jindřiška Malá, Anna Macourková, Karel Adamec, Ondřej Kopecký.
Kdo se ten den procházel po městě, mohl vidět paní, která byla vždycky tak upravená, usměvavá; jak pláče. Byl to tak usedavý a zvláštní pláč, že kdo ho slyšel, vzpomněl si na svoji první opravdovou lásku.