Listopad 2007

troška poezie neuškodí

20. listopadu 2007 v 17:33 | Ailiyah |  Básně

Křídla

Tak až tě popadne na vysoké skále strach,
že neumíš létat,
budu tvými křídly,
jestli chceš.

Z jiného soudku...

20. listopadu 2007 v 17:32 | Ailiyah |  Básně

Povzdech

Vznášíš se nad mou duší
jako prokletí
černé prokletí,
černá slza,
co se zprvu zdála být průhlednou.

PoTucha

Nikdo tomu nevěřil
že tomu věřím že mi věříš
a mé srdce snad že klamalo
i sebe
mělo snad tušení že tenkrát
tenkrát? Včera!
Byli jsme si blíž, blízko a teď
jako bys pro tu dálku
ani nebyl
vzdálenost duší chlapče ne vzdálenost těla
ta je stejná

Tanec

Snad že se směju
a skáču pro osvobození
srdce od rozumu
ale teď už i to srdce mluví pravdu
a skáče mi to v hlavě
a smích vydrží celý den
a vážně šťastná duše svobodná od tebe
od sebe
skáče i truchlí pro tu chvíli bolu
snad, jakoby si říkalo, že bych měla smutnit
- trápí mě to již dlouho ale nedovolovala
jsem si ten luxus se trápit -
a tak si pustím písně, veselou i smutnou
sotva dotancuju kloním víčka k pláči
blázne!

Ještě větší tanec

Ne, tu radost ti neudělám,
ale přijedeš a vrátíš vše
vrátíš mi klíče od mého srdce
to bude tanec!

Záchranný kruh

Tentokrát nebudu házet záchranný kruh tobě
hle - ten vztah se topí ve vodě zachraň ho, chceš li, nebo přervi to lanko
vytrhneš nám oběma kus srdce z těla
že nevíš, jak se to dělá?
Ne já to nebudu končit už nemám sílu
tahat tě na břeh
to umělý dýchání si nech na jindy.

Závěr

Na dně? Naopak...
Vznáším se jako pták
než ho střelí
tak vem do ruky tu pušku

Coda

Zadíval ses do hlavně,
sklopil hlavu,
odložil zbraň a oba jsme řekli,
že v tom jedem dál.

hezké, docela

20. listopadu 2007 v 17:20 | Ailiyah |  Básně

Polibky

Sladký úsměv
a v očích ti hraje
tma se světlem na schovávanou
Posbírej z mých rtů
ztracené polibky,
které ti sama nesmím dát.
Až tě obejmu, ztratíš poslední nádech
a já vím, jak chutnají tvé rty,
jen si v poslední době
myslím, že jsi ten pravý.
Tak se tě ptám,
po sté nebo poprvé,
proč mi temné stíny ničí duši?
Kdoví, jestli tohle někdo tuší.
A přestávám dýchat, žiju z vody
a polibků mojí lásky.
Občas mívám pocit,
že mě
nezachráníš.

no fuj...

20. listopadu 2007 v 17:17 | Ailiyah |  Básně

Druhá tvář

A nestoudně s tváří
nalíčenou slzami
tě láká pryč od mojí lásky,
strach a tvou věrnost a pokora
odevzdání...
Neptej se, kde trávím
tyhle zatracené noci,
nežádej víc, já nejsem
na prodej
zadarmo jsou moje polibky,
ty víš, že kolik chceš jich můžeš mít...
Nechci ti ukázat svou druhou tvář
ten brutální obraz rozbitého děvčete
polibek, který trhá rty,
láska která zabíjí a ničí odvážlivce.
Víra v sebe a nůž v ruce.
Mrtvolný pach rozkladu,
co svírá tvé dlaně.
Nebojíš se?

smutný... až moc

20. listopadu 2007 v 17:13 | Ailiyah |  Básně

Večer

Stíny jak splíny
plouží se tichým večerem
když v krámu zavřeli
a svítí lampa na nábřeží
nálada, co pohasla polibkem,
ústa splynula s tvými
a neříkáš nic víc,
své ruce skryju do tvých
a ztemnělou cestou
prošlapaným sněhem
půjdu za tebou do ráje.
Až věžní hodiny odbijí svou půlnoc,
až v noci z těžkého snu
propláču se do tebe,
vzpomeň si a obrys mojí duše polap
do sítí marnosti
Polibkem léčíš nevyléčitelné,
a s večerem poslední večeře
Jidáš si jde zradit,
snad že nevěděl,
že třicet stříbrných je příliš malá cena
za život.
A v slzách v potu, v krvi jediného
se mísí strach a děs ze smrti pro všechny.
Polibkem zrazuješ?

nové - báseň

20. listopadu 2007 v 17:08 | Ailiyah |  Básně

Ráno

Probuzení
ve tři ráno ve tmě
oblékáš se, vyrážíš do světa
v hlavě ti svítí naděje
a láska duši zahřeje
na konci toho všeho
rozžatá svíce hoří pro tebe
jenže ráno ještě zebe
stůj a nadýchni se,
jednou se rozední
město se vylidní
a temno spadne jak
opona do listí
tak otevři oči, slepé žalem
skropím je slzami
snad jednou zase uvidí
žijeme pro nářek,
křičíme pro bolest a neslyšíme smích.
Všechen svůj smutek
dnes lásko zabiju
a krev smyje voda,
neptej se proč
a následuj svítání.

informace

20. listopadu 2007 v 11:29 | Ailiyah
takže...
některá svá dílka mám na serveru liter.cz, tak tam třeba mrkněte

Nechutné...

18. listopadu 2007 v 19:45 | Ailiyah |  Básně

Naposledy

Poprvé,
když jsem viděla tvé oči,
stal se zázrak.
Někdy to nechápu,
a někdy pláču,
že mě bolí srdce.
Zůstaň tu se mnou, dnes naposledy.
Ticho mě obemyká,
jako snová brána do říše,
kde křičí démoni,
zbav mou duši temnoty,
něco ještě jde,
něco už ne a něco je příliš,
příliš pro tvé něžné oči,
dotyk a polibek,
co chutná jak tvoje láska.
Pachuť noci a přízraky.

Bančička

18. listopadu 2007 v 19:42 | Ailiyah |  Básně

Přílet

Přilétají sem z dávných příběhů,
ze zemí, co existují jen v tvé duši,
prosí tě o kus lásky, o něhu,
že se jich bojíš, to vůbec netuší.
Ze všech koutů tvého srdce běží,
za nimi jde strach, před nimi temnota.
Špinavý sníh z nebe na tebe sněží,
na tvé cestě už tě zmáhá dřímota.
A přitom každý tvor chce umět milovat,
i stíny, které pláčou kalné slzy,
jenže člověk jenom sebe chce mít rád.
A málokoho cizí slzy mrzí.
Pozdvihni svou ruku k nebi, i když nevěříš,
přilétají do tvých snů, když je bouře,
duši svoji sebelásce přece nesvěříš,
zkus vyléčit jejich velké hoře.
Znám lék na jed propastných tůní,
stačí dotek, slovo, které se nebojí,
zkus políbit ty, které ti teď zrovna nevoní,
láska každou ránu zahojí.

Básně...

18. listopadu 2007 v 19:39 | Ailiyah |  Básně

Pohled

Stačil pohled....
Věděl jsi to?
Cítil jsi moje pohledy,
které tě obdivovaly?
Snažila jsem se obtisknout si tě do duše.
A pak jsi jednoduše přišel
- dal mi polibek
a moje srdce se zbláznilo,
trochu ze vzteku,
trochu z lásky,
jsem ti dala své srdce.
A nezůstalo u jednoho polibku,
jeden úsměv nikdy nestačí.
Strach, co svírá mě uvnitř,
hrůza a příraky,
které můžeš zahnat jediným slovem.
Tak kde jsi?
Nemocná touhou,
posedlá tebou tě hledám ve svých snech.
A moje nevěrná duše se utápí v bolesti
snad že chci být jen tvoje,
jednou budu připravena dát se ti celá,
sdílet svůj život s tebou.
Nebe odchází,
úsvit noci klade svoje paprsky
na tvé vlasy
a já jdu sama spát,
zakopaná v hlíně studu, který neodchází,
zkus to vycítit, vůni temnoty,
kde dotyk probouzí sny,
sny probouzí touhu a touha burcuje lásku.
A přitom, lásko,
na začátku
stačil pohled.

aliens poslední část první kapitoly

15. listopadu 2007 v 19:50 | Ailiyah |  PST - četba na pokračování :-)
"Prosím tě, prober se! Zuzko, co to děláš, víš, jak jsem se lekla?" Učitelka Zuzku probrala a pak zavolala paní Dostálové. Ta byla u dcery během půl hodiny. Zuzka měla nepřítomný pohled a tiše něco šeptala. Její maminka neměla daleko k pláči a tak rychle s dcerou v náruči odešla. Zuzku položila do auta a jela domů. Tam se obě naprosto sesypaly. Najednou jakoby neexistovala cesta ven. Zuzce něco je, ale nikdo, ani ona sama neví co. Je to k vzteku. Nakonec se máma vzchopila a uvařila dvě silné kávy a oběd.
Další den byla Zuzka doma a máma ji hlídala. Dlouho si povídaly, až mámu něco napadlo. Zuzi, víš, mě napadlo, že jak máš pořád ty svoje sny a básničky o smrti, povídáš tady o takových věcech… Hele, půjdeme k psycholožce, třeba nám poradí. Pamatuješ, jak měla teta deprese? Taky jí pomohla." "Jo, ale teta brala prášky a chodila k psychiatrovi. To si fakt myslíš, že jsem blázen?" Zuzka mluvila s ledovým klidem člověka, který je smířený se vším. "Nejsi blázen, ale poslouchej: někdy musí být člověk rozumnej a nedat na předsudky. Chceš to snad takhle nechat? Ne, že jo. Tak to zkusíme."
Zuzce se zdály sny o divných lidech. A pak jeden s takovou krásnou holkou, která jí říkala: "Jsi totální looser a tohle je tvůj konec." Když se Zuzana probudila, bylo jí fakt blbě a rozhodla se, že k té psycholožce půjde. Bála se, ale vnitřně jí to bylo jedno, byla už trochu otupená a celkově měla dost. Večer jí volala Jana, měla o ni strach. Zuzka jí všechno řekla a Janča byla dost překvapená.
Psycholožka se zdála být po tom dlouhém čekání v čekárně docela milá. Vyslechla si Zuzku, dala jí testy a řekla jí, kdy se může těšit na další návštěvu. Vlastně to nebylo nic, říkala si Zuzka, když jela s mámou domů. Máma vypadala spokojeně, jakoby všechno bylo za vodou. Jenom Zuzka věděla, že má přijít mnohem víc. Usnula ještě v autě. Doma bylo všechno hrozně nudný a tak šla něco psát. Ale prostě jí to nešlo, měla rozházené myšlenky a nedokázala se soustředit. Vzpomněla si na tu holku ze snu. Přesně takhle přece chce vypadat.
Další týden už šla Zuzka do školy, ale vůbec se jí tam nechtělo. Proč taky? Čím dál líp jí ale šlo to umění ponořit se do světa své fantazie. Už ani neměla chuť vracet se do reality, bylo to totiž úplně zbytečné. Realita neskýtala nic zajímavého. Zajímavější byla ta holka ze snu, jako by ji pořád viděla před očima… Vysmívala se jí, byla krásná a zajímavá a dávala prostě vším najevo, jaká je Zuzka nula.

info

14. listopadu 2007 v 15:58 | Ailiyah
Tak zatím vyhrávám v sonb... díky. Pro neinformované: na www.jay3ssiczech.blog.cz si najedete na odkaz sonb, kde je anketa.... můžete hlasovat dál

deprese...

14. listopadu 2007 v 10:09 | Ailiyah |  Básně

Uvnitř

Naděláme štráchů kolem konce světa
zbyde tu po nás jenom jedna věta,
tělo, naše ostatky a zvratky.
Myslím, že už to přichází,
duše z těla odchází,
poslední myšlenka na život,
hniloba uvnitř, televizní spot, je to v nás.
Hlasité, divné větru šumění
žití je až moc velký umění
a stopy v písku, které končí tmou
tam, kam tě všechny směry zaženou, mě jako vás.
Lásko, teď nemysli na jinou,
já budu tvojí nevinnou,
jediná láska krví posvěcená,
navždy jsem tobě zasvěcená, snad to víš.
Stopy světla, které vedou tmou,
já chci jít cestou s tebou
nikdy nevím, kdy to skončí,
podíváš se mi do očí,
ty to smíš.

ančíí pro všechny

12. listopadu 2007 v 20:39 | Ailiyah
Ahoj, zdravím všechny.
Jestli se vám líbí můj blog, hlasujte pro mě v SONB - soutěži o nejlepší blog, http://jay3ssiczech.blog.cz/

Písnička 2

8. listopadu 2007 v 20:23 Básně
Proč se ptáš?
Život často není vůbec v pohodě
hlava v pejru, žaludek na vodě,
všechno tě prostě strašně drtí,
přemejšlíš o svojí smrti
Než uděláš další hlouposti
než se utopíš ve svý lítosti
nezapomeň, že máš na výběr
to dobrý ze života ber.
Proč se ptáš?
Odpověď znáš.
Máš tu žít,
prostě to tak celý mělo být!
Za všechno můžeš si sám
tohle taky znám,
všechnu špínu ze sebe smyj,
neptej se a žij.
Bojíš se, že spadneš někam do prázdna
piješ svoji hořkost až do dna
strach bys měl mít spíš o svou duši
jsou věci, o kterých ty netušíš
Až se zase zhlídneš v bolesti
až si budeš chtít šlapat po štěstí
vzpomeň si, že někdo je tu dnes
kdo za tebe tíhu světa nes.
Proč se ptáš.

Smutné...

7. listopadu 2007 v 19:56 | Ailiyah |  Básně

Slza

Slza co spadla mi na polštář,
Jako bych ani nechtěla plakat
Celý můj život je jako snář
Jak vrána, co neumí krákat
Verše, co k sobě jaksi neladí,
Krása, která se zapomíná smát,
Neříkej, že ti můj pláč nevadí
Smutek mi začal srdce rvát.
Temné stíny zas duší se plouží
Noc, ve které nedá se spát
Myšlenky, co rády mě souží
Vítr, co začal studeně vát
Poslední výkřik do ticha
Strach, co svírá srdce všech
Krev už ve mně vysychá
Peru se o poslední dech.

Aliens 2

6. listopadu 2007 v 18:42 | Ailiyah |  PST - četba na pokračování :-)
Janča se hned o první přestávce na Zuzku usmála: "Prosím tě, ty umíš tu matiku? Nevysvětlila bys mi to?" "Ale jo… No hele, nejdřív si musíš uvědomit, co je ta těžnice, kde máš těžiště." Jana byla dobrá kámoška. Co na ní bylo hezký, že byla zásadová. Občas Zuzku někam pozvala, třeba na English camp nebo jiný akce s křesťanama, ale tohle Zuzku moc nezajímalo. Tak si spíš s Janou zašly na kafe. To byla další věc, Jana nechlastala ani nekouřila cigarety, natož trávu.
Zuzka hodila tašku do kouta a mamča ji za to okamžitě sprdla. "Hele mami, já teď nemám čas na tyhle řeči. Musím dopsat jeden textík." "Pro tu kapelu? Jak se vůbec jmenujou?" "The slut." "No, ještě že neumím anglicky. Prosím tě, jak to, že máš takovej bordel v pokoji? Mohla bys tam aspoň trochu uklidit? Slyšíš mě…" Zuzka už neslyšela nic kromě své oblíbené písničky, kterou si pustila u sebe v pokoji. Podívala se na mobil, ale Pája ještě nenapsal. Ach jo. Nic ji nebaví, škola, otravní lidi okolo, Jana je nudná, Pája nepíše. Rodiče jen prudí, psaní stejně nikoho nezajímá. Celej život v hajzlu.
Zuzce bylo už zase nějak divně a tak sebou třískla na postel. Bolela ji hlava a měla zvláštní myšlenky. Vzpomněla si na své staré básničky. Byly úplně jiné. Teď píše o tom, co se zdá být v dálce a přitom se to týká každého. Láska, která může vést až k smrti. Šílenství pocitů a rozevřené oči do temnot, hlubiny světa, který nikde nekončí, síly, na které nikdo nevěří a které ovlivňují lidský život. Hořké zklamání a slzy, které pálí, bolest a radost v jednom. Špína a krev, voda a vítr. Křik a mrtvé ticho.
Bylo pozdě a máma nechtěla dělat večeři. Byla unavená a chtěla ještě vyprat ta černá trička, co nosila Zuzka. Ta stejně vůbec neměla hlad. Máma za ní přišla. "Zuzi? Ty zas ležíš? Už jsi dlouho nic nejedla, mělas oběd?" "Já jsem byla s Pavlem…" "No jasně." "Mami, mně je zase blbě." "Zuzanko, já už fakt nevím, co je s tebou. Nejíš, nespíš… Je ti pořád špatně. Nezajdeme k doktorce?" "Tak jo."
Mudr. Chvostáková propichovala Zuzku hadíma očima. "No a jak dlouho už to trvá?" Zuzka unaveně odpověděla, že neví. "Holka, od tebe se člověk nic nedoví. Ukaž, já tě vyšetřím." Doktorka opravdu nevěděla, co Zuzce je. S potměšilým výrazem jí domlouvala, ať chodí dřív spát a ať se tolik nesleduje. Když za nimi zavřela dveře ordinace, Zuzka se rozbrečela. "Mami, takže mně jako nic není a simuluju, jo? Já ji fakt nesnášim!" Paní Dostálová objala svoji dceru a ptala se sama sebe, co se to s ní děje.
Zuzka přišla do školy pozdě, Jana jí uvolnila místo a dál se o ni nikdo příliš nestaral. No jo, nezájem ze všech stran. Kašlou na ni. To je místo k životu? Zuzka se zkusila odpoutat. Dělala to vždycky, když jí něco vadilo, čili poslední dobou skoro pořád. Přemýšlela nad tím co by se stalo, kdyby byl svět úplně jiný. Viděla krásný pohled dolů do krajiny… Jenže v tu chvíli ji vyvolala učitelka. Přišla jako ve snách k tabuli. "No tak, Zuzi, sin30°, to máš umět." Vlček zahlásil: "Vole, Zuzano, máš rozepnutej poklopec." Zuzka zrudla, zapnula se a vzala do ruky křídu. Měla hrozný hlad a motala se jí hlava. Viděla takovou lehkou mlhu, stále hustší…

Písnička

4. listopadu 2007 v 18:39 Básně
SVĚT
Je dlouhá temná noc
ve které andělé sní své sny
držíš jejich duši a máš moc
změnit všechny jejich dny
dnes andělé už nelétají
že jim ztěžkla křídla zlobou
bosé nohy o zem rozdírají
jednou i oni z nebe spadnou.
Svými ranami svět neuzdravíš,
oheň ohněm neuhasíš,
až vykrvácí celý tvůj svět
zjistíš, žes tu měl radši chybět
tahle doba není pro létání
teď už tě nic nezachrání
padáš.
Srdce se ti svírá láskou,
kterou skrýváš, jak se dá
schováváš se pod svou masku
což může být výhoda.
Dlouhá temná noc neskončí
příliv ven tě z moře vyplaví
pohled do tvých mrtvých očí
anděl bez křídel, celý špinavý.

Nové

1. listopadu 2007 v 18:30 | Ailiyah |  Básně
RUCE
Myslíš si, že ji držíš pevně ve své ruce?
Ne, lásku neuchopíš
a nikdy nepochopíš
to ti z ní spíš zrudnou tvoje líce
Nikdy nezjistíš, proč tě trápí
tak sladce až je to příjemné
někdy dost dojemné
trápení s příchutí, stačí se napít
všechno je jed a na něj se dnes
neumírá, mám lék
jen aby ti neutek
skočíš v záchvatu vzteku na útes
až emoce ven vyplavou jak skvrna
zjistíš, že tohle je ten den
jen není příliš podařen
jsi prázdná ale přesto plná
až svíce vyhoří, začne zase slunce plát,
pak nebudeš mít na co se ptát.