Říjen 2007

O světě

31. října 2007 v 10:34 | Ailiyah |  Básně
MÍSTO
Asi jsem právě vypadla ze světa
jen nevím, jestli budu chybět
z úst mi utíká poslední věta
ta, kterou nechceš slyšet
hledám, kde svoje místo mám
rozechvělé srdce, oči dokořán
řeknu ne všem možným náhodám
ale přesto staň se co staň
mám svoji víru co mě nese nad mořem
létám kdesi mezi světem a oblaky
nezabývám se už vlastním hořem
vzlétnu si tiše nad mraky...

ach jo, další andělé

30. října 2007 v 13:34 | Ailiyah |  Básně
PRO DUŠI
A hoď si po andělovi dlažební kostkou!
Zlom mu srdce klidně úsměvem.
Mrhej po světě a plýtvej láskou
Až pojedeš rychle, klidně mě vem.
Ale nezapomeň, že se všechno vrátí.
Ještě taky existuje svědomí
tvoje hříchy možná že se ztratí,
ale ne z tvého vědomí.
Jestli už nedokážeš ani milovat,
pak neobětuj cizí oběti.
Ten anděl ti mohl svoji lásku dát,
jen ty ho už nemáš v paměti.

Teen spirit

30. října 2007 v 13:26 | Ailiyah |  Básně
DOTEK
Představ si jediný den
kdy bys měl moji duši u sebe,
ve svém srdci.
Snad že stačí dotek,
házejte na mne kameny,
vy nevinní.
Představ si jedinou noc,
strávenou se mnou společně
v temnotě.
Snad že stačil by dotek,
smějte se mi já na vás
zvysoka....
A třeba mi stačí tahle láska jak jí říkám...

První kapitola - aliens

21. října 2007 v 16:00 | Ailiyah |  PST - četba na pokračování :-)
1.
Světlo probleskovalo skrz stromy v parku. Zuzana ležela na zemi mezi spadaným listím a snažila se nevnímat nic okolo, jenom ten pocit. Pavel přišel pozdě. "Zuzi? Co se tu tak válíš?" "Ale nic, tak mi nebylo nejlíp a lehla jsem si." "Počkej, tobě není dobře?" Ale klid… Napsala jsem hezkou básničku. Pro tebe. Já ti to přečtu, jo?" Zuzka vstala a hrabala ve školním batohu, až pod penálem našla kus papíru.
Chladné listí padá
Jako kapky deště
Chci ti říci ještě,
Že tě mám moc ráda.
Silný vítr vane kolem,
Pláču i směju se
Drží mě tíseň
Sedím za kulatým stolem
A tvoje oči svítí zpod obočí
Říkáš lásko, krásko
A já ti vše věřím
Zeshora na tebe sněžím…
"Hmm. To nechápu. Ale je to hezký. Kluci z kapely se mě ptali, jestli by nějaký ty tvý básničky nemohli použít. Myslím ty vo smrti a tak." Pavel se díval na Zuzčinu drobnou postavu, velké oči a na její nádherně dlouhé vlasy. "Já nevim. Ty chceš jít zase do zkušebny? Nemohli bysme být tady? Těšila jsem se, že…" "Prosím. Mikel říkal, že takhle to nikdy nedáme dohromady. Ještě nemáme hotovou jedinou písničku. Klárka říkala, že nám ty texty přeloží do angličtiny, ale vysrala se na to. Kráva vymaštěná." Zuzka zklamaně koukala na Vltavu a ty pocity rostly. "No tak Zuzi? Vždyť bys třeba mohla zpívat s náma…" "Já nechci. Já jsem spisovatelka, ne nějakej Kurt Cobain."
Kluci přeháněli, hráli docela dobře, Zuza seděla na gauči a cpala se hamburgrem, který jí Pavel koupil. Pak ji napadlo, že pomoct jim s textama není špatný nápa a rázně zařvala: "Hej! Tak dost, tohle se nedá poslouchat. Místo toho nemůžu chtít tam dejte nechci, vůbec je to zhovadilý. Máte to někde napsaný?" Ztichlí kluci na ni zírali a Mikel s Woggym se úplně zasekli. Zuzka se usmála, vědoma si své převahy a přepsala jim celý text písničky "Zatracení".

the best

17. října 2007 v 14:07 | Ailiyah
ahoj všem!!!
tak jsem "vydala" sbírku básní - jmenuje se "Před svítáním" a najdete tam nejen to nejlepší z blogu, ale i starší bomby. kdo by to chtěl ať mě kontaktuje na mail snoblova.a@seznam.cz

Pro tebe

15. října 2007 v 19:18 | Ailiyah |  Básně
Mlha klesá v kapkách skla
Tříští se ti na jazyku
Jak kapky vody krev stéká
Na tu nemoc není léku
Horká vina, teplo hříchu
Láska pevná jako kousek
Ptačího pírka a dívčího smíchu
Trochu úsměvů, potom zásek
A zírám do temna hloubi duše
Netušíš, proč se mně na to ptáš
Odpovídám polibkem a hluše
Už nevidím, jak vypadáš
Nevidím, neslyším, zbyly mi jen pudy
A vášeň krotká jako hořící oheň
Do kterého přikládáš, kudy všudy
Jen to jde, už ztrácíme úroveň,,
Až v hlubině hebké trávy z vlasů
Mořské víly, co se náhle utopila
Posbíráme zbylou lidskou krásu
Zjistíme, že nějaká tu ještě byla.

:-) For you

14. října 2007 v 20:34 | Ailiyah |  Básně

Přijdu

Jsi duhový déšť, co padá z oblaků
Jsi voda, co smím pít
Jedno ráno jedna noc a jedno rozednění
Pachuť světla a vůně tvojí kůže
A let střemhlav nahoru
Závrať ze stesku lesku
Divoký nádech náhlého příletu
Vítr, co ztrácí dech
A křídla, co létají vysoko, až to pálí
Hořký smích a sladký polibek
Květ, co v ledu nezamrzá
Výsměch, co není o lidech
Stačí jen jeden dotyk a slábne
Slábne síla jít dál
Oči a touha, jak smítka ve vlasech
Jak nemoc, co se léčí láskou.
Nachově rudá země a nebe z oblaků
Bouře a vítr, co zvedá plachty
Vír a spousta kalných řek
Útes moře, kde klidně spíš.¨
Čekej, přijdu.

Ty víš, že je to pro tebe :-)

8. října 2007 v 19:45 | Ailiyah |  Básně
Nejkrásnější andělé jsou ti,
Kteří vstávají v noci,
Aby tě políbili na suchá ústa,
Odvyklá pít živou vodu.
Nejkrásnější andělé jsou ti,
Kteří leží vedle tebe,
Protože se cítíš sám tak,
Jako bys bydlel v pekle.
Nejkrásnější andělé jsou ti
S průsvitnou duší kotěte,
Co tě pohladí a neusmívají se,
Když umírá tvůj svět.
Nejkrásnější andělé jsou ti bez křídel.

Andělé 4

7. října 2007 v 20:14 | Ailiyah |  Próza
Dalšího dne se konečně vydali na horu. Byl krásný slunečný den. Magda byla trochu unavená, ale svěží vzduch ji brzo postavil na nohy. Ty příhody s oním mužem jí vrtaly hlavou. Nikdy nevěřila na anděly. Teď jo. Prostě musela, protože jednoho potkala. Dokázala si přesně vybavit jeho tvář. Měl takové světlé vlasy, podivný úsměv, a ty oči jak nebe.
Milan se Magdy pořád na něco ptal, házel na ni podivné pohledy a vůbec se kolem ní pořád motal, takže jí došlo, že po ní asi něco chce. Na plaché úsměvy mu kašlala. Když za ní asi pošesté přišel, vyloženě mu utekla k Lence. Milan se jenom zklamaně zamračil a nakopl kamínek.
Cesta nahoru byla stále těžší a těžší. Lenka byla rozmrzelá, protože nebylo moc zvyklá na takovou námahu, navíc nesli nahoru plné batohy. Ondra jí sice galantně nesl tašku, ale stejně to byla fuška. Za hodinu se před nimi otevřel průhled do krajiny. Nahoře foukal silný a studený vítr. Když došli na vrchol, byla to celkem úleva, všichni po sobě zmoženě koukali. Dole se vznášela lehká mlha a oni stáli tak vysoko, až je z toho brala závrať.
Magdě došla sms od Kryštofa, který netušil, že je v zahraničí. Ptal se, jak je a jestli už noha ani trochu nebolí. Najednou si Magda uvědomila, proč ani trochu nestojí o toho Milana. Bylo jí to celkově jedno, nebyla z toho těsta, aby všechno řešila a tak šla spokojeně dolů po kamenité úzké cestě. Teď už nikdo s nikým nemluvil, všichni cupitali unaveně dolů a docela se těšili, až si sednou / lehnou někde u lesa.
Večer si všichni našli místo k utáboření a sedli si po skromné večeři ven. Milan se už zase přitočil k Magdě a teď už ji začal očividně balit. Což se jí moc nezdálo, tak mu radši rovnou řekla, že se omlouvá, ale že o vztah s ním prostě nestojí. Vypadal docela zklamaně. Potom si ještě neodpustil trochu jízlivou poznámku, jestli je "ten její" aspoň chytrej a hezkej. Když mu řekla, že s nikým nechodí, trochu se podivil a pak se začal bavit s Ondrou.
V noci nemohla Magda chvíli usnout a když se jí to podařilo, spala tvrdě až do svítání. Šla potichu ze stanu ven, podívat se na tu nádheru. Jenom co vyšla, uviděla zvláštní světlo. "Tak to jsem já. Antariel. A ničeho se neboj. Ne všechno je takové, jak se zdá, na to jsi přišla včera v noci sama. Tvůj život má cenu, a taky proto jsem tě zachránil. Mám s tebou plán." "Pardon, ale… Já Vám… Já ti nerozumím. Jakej plán?" "Přemýšlej o tom."