Září 2007

Andělé 3

30. září 2007 v 18:43 | Ailiyah |  Próza
Kryštof se s Magdou rozloučil a ta musela spěchat dál. Přemýšlela o prázdninách, které měly začít. Lenka ji zvala, že pojedou s jejím přítelem Ondrou a jeho kámoši na hory. Za ty dva měsíce už ta noha snad bude zdravá…
· O DVA MĚSÍCE POZDĚJI
Lenka táhla kromě batohu ještě menší tašku, usmívala se a chlubila se novými slunečními brýlemi. Magda si všimla, že má i novou barvu vlasů a pochválila jí to, pozdravila Ondru a ostatní lidi. Uvědomila si, že si vůbec nepamatuje jméno té hory, kterou zlezou, věděla jen, že to bude někde v Tatrách. Bylo celkem teplo a včera pršelo, takže by mohlo být hezky, aspoň podle předpovědi. Cesta se zdála unavující, jen Lenka doslova perlila, nejen vtipy, ale taky svojí perlivou minerálkou, kterou si rozlila na kraťasy. V chatě, kde se po příjezdu ubytovali, bylo útulno a k večeru se Magda seznámila trochu víc s Ondrou a jeho kamarádem Milanem.
Další den se dopoledne šlo koupat, aby se všichni ještě trochu osvěžili a v půl druhé vyrazili. Všichni - přesněji řečeno pár nadšenců - chtěli na úpatí hory přespat ve stanech. Bylo mírně pod mrakem, ideální počasí na túru, Magdu trochu pobolívala noha a Lence se taky nechtělo, ale tady jsou přece jen jednou za čas. Ostatní, hlavně Milan, byli natěšení, dokonce si vzali všechno možné speciální oblečení a vybavení, co si koupili, Ondra byl ověšený přístroji typu foťák a dalekohled. Když vyrazili, cesta příjemně ubíhala a večer přišli k hezké, prosluněné louce kousek od lesa. Ondra rozhodl, že se tady bude tábořit. Kluci rozdělali stany a Magda s Léňou šly nasbírat maliny a ostružiny, kterých bylo všude dost.
Ondra s Lenkou se šli po jedenácté projít a Magdě se nechtělo vůbec spát. Šla po cestě směrem k lesu. Když uběhla asi půlhodina, uslyšela za sebou nějaké zvuky. Trochu ji to polekalo, ohlédla se a spatřila divoké prase. To už měla slušně nahnáno, začala utíkat a než si to uvědomila, byla někde, kde to vůbec neznala. Dál v lese byla totální tma a čím dál častěji Magda zakopávala o kořeny stromů nebo nejrůznější kameny. Potom jí došlo, že teď v noci nemusí najít cestu zpátky a nemá s sebou mobil, jednoduše se jí roztlouklo srdce a v tu chvíli nevěděla, co má dělat. Napadlo ji, že když půjde nahoru, určitě najde jednu z cest, která vede k vrcholu, bylo jich tady dole několik. Po ní už se snad někam dostane.
Po dlouhém bloumání lesem celá promrzlá narazila na jakousi polní cestu. Každá cesta někam vede a Magda se dostala až k místu, kde se les úplně rozevřel. Lehce zafoukal vítr a vyčerpaná Magda se svezla pomalu do trávy, poslouchala šumění lesa a za chvíli usnula. Když se probudila, právě svítalo a do celého těla se vtíral neuvěřitelný chlad. Věděla, že má rýmu, a že je na neznámém místě kdesi na Slovensku. Po cestě došla až k drobné vesničce, kde ji po vyptávání poslali až k oné louce.
Léňa se jí s pláčem vrhla kolem krku a potom řekla: "S Ondrou jsme tě strašně dlouho hledali… Někdy po třetí hodině sem přišel takový muž, měl zvláštní modré oči, a říkal, že se ráno vrátíš. "Znám ho, ale nevím kdo to je."

Taková báseň

23. září 2007 v 17:59 | Ailiyah |  Básně

Před svítáním

Bývá chladno,
Někdy až mrznou prsty poutníkům,
Kteří se původně šli ohřát.
A když noc ztratí všechen lesk a jas,
Zjeví se krása světa krás,
Kapky rosy se blyští v krajině,
Která přestává být pustá,
Když svítí slunce.
Na oblohu vzlétne naděje
Duše neklidná jak stín,
Co se zachvěje,
Slzami někdo skrápí tvé nohy,
Pro velkou vinu,
Jež se odpouští.

Pokračování - Andělé

21. září 2007 v 16:44 | Ailiyah |  Próza
Sebrala se ze země a poraněnou nohu táhla víceméně za sebou. Párkrát upadla a nakonec si uvědomila tu příšernou bolest. Už chtěla zavolat bratrovi, aby pro ni přišel, ale nějak to nešlo. Udělalo se jí špatně, možná i z těch až příliš solených oříšků a přestávala vidět na cestu, až jí oči zahalila bílá mlha. Viděla zase ten krásný obličej a smutné oči. "Protentokrát jsem tě zachránil," jako kdyby jí říkal. "A co bude dál?" Ta otázka Magdě zněla v hlavě. "Já to zvládnu sama, zvládnu tenhle život, zachráním se." "Jak to chceš udělat?"
V tu chvíli se probudila. Skláněl se nad ní kluk, kterého od vidění znala. Teď měl ale sluchátka venku z uší a ve tváři už neměl typický lhostejný výraz. "Prosímtě, co ti je? Našel jsem tě, jak tu ležíš omdletá. Teda…" Magda se musela usmát. "Mám pocit, že se mi něco zdálo. A mám zlomenou nohu. Narazil do mě někdo na kole a pak jsem málem spadla pod vlak." "Cože?" Kluk na ni vyděšeně zíral, asi nechápal, jak může být takhle v klidu. Potom začal rychle řešit situaci. "Mám zavolat sanitku? Kdyžtak já jsem Kryštof." "Fajn, Kryštofe, to bys byl hodnej."
Saniťáci byli v pohodě. Moc se nikoho nevyptávali a naložili Magdu. Tak nějak Kryštofa prosila, aby jel s ní, ale nakonec slíbil, že se za ní přijde podívat, pokud to bude trvat dlouho. Dala mu číslo. Cítila se totiž zoufale sama. Starší brácha byl ještě ve škole a mámu nechtěla otravovat.
Zlomenina nebyla nakonec tak příšerná. Hned druhý den jí přišla zpráva od Kryštofa, jak mi je a jestli má přijít. Byla šťastná, že nezapomněl. Odpoledne přišla mamča a byla naprosto vyděšená, když jí Magda vyprávěla, co se stalo. Když se ptala na ten vlak, nevěděla jsem, co říct. Někdo mě prostě odtáhl pryč a pak rychle zmizel. Nevím kam, všude okolo jsou jen velké trsy trávy. Hned, jak mi pořádně uschne sádra, půjde domů.
Po pár dnech šla Magda s berlemi pro vysvědčení. Na nádraží potkala Kryštofa, a začala se hned smát. Vzpomněla si, jak byl tak roztomile vyděšený z toho, že by se jí mohlo něco stát. "Ahoj. Magda, že jo?" "Jasně. Dík za sms. Jak vidíš, už jsem celkem v pořádku." "Co budeš vlastně dělat o prázdninách?" "No, mám brigádu, pak nějakej festival a jinak jsem doma. Ještě dovolená s mamčou a bráchou." "Fajn." "Hele, nechceš se mi na tu sádru aspoň podepsat?" "Klidně." Čili Magdinu čistě bílou sádru zdobil nápis: Kryštof - zachránce.

Neni to špatný!

17. září 2007 v 20:16 | Ailiyah |  Próza
Andělé a takové bytosti
Venku bylo horko, všechno žhnulo a vzduch vypadal až oranžově, když šla Magda po ulici. Vlastně nešla po ulici, šla po kolejích a najednou jel vlak. Taková ta dlouhá souprava. Vlak si tak klidně jede a ona neuhýbá, jen se probudí a zjistí, že to byl další sen. Oddechne si, ale přece jen, hodně podobné sny se jí zdají už dlouho... Převalí se na druhý bok, zachumlá se do peřin a spí.
Ráno musela Magda do školy. Ne, že by se jí chtělo, ale něco jí říkalo, že tam budou kamarádky, že zrovna nepíšou a tak vstala docela rychle. Myslela si, že se jí asi něco zdálo, ale neměla čas na to vzpomínat. Vzala si na sebe oblečení a nový pásek navíc, aby jí to slušelo. To dá rozum. Vůbec to vypadá na pěkný den.
Den to byl vcelku banální a obyčejný, když seděla o pár hodin později na nádraží a pojídala zbytky pytlíku s arašídy, vybafla na ní kámoška. "Jé, čauky, tak co? Poslala´s to?" "Jo, od zítřka přestupuju na gympl." "Super. No snad si tam zvykneš... Jo, já si taky rychle zvykla. Tohle je slušná škola, až na učitele. Hrobařík je děsnej!!!" Obě dívky se zasmály, ale Magda jen tak z náhlé potřeby se zasmát, ani nebyl důvod. Ale Lenku měla vcelku ráda
a tudíž bylo fajn, že přestupuje na gympl, kam chodí i ona.
Lenka dojedla Magdin zbytek oříšků a vůbec byla nějaká veselá. Ona je vždycky taková rozjetá. Zná snad každého, kdo za to stojí. Prostě atraktivní. Letní slunce svítilo na cestu a obě kamarádky se couraly po asfaltce směrem k vesnici. "Víš co? Pojď ještě se mnou," žadonila Lenka a Magda se jen usmála. Vlastně je mi s touhle holkou dobře, uvědomila si. Pohoda.
Když se Magda vracela po pěšině domů, nevnímala příliš věci okolo, byla jako vždycky zamyšlená a navíc si něco zpívala. Když uviděla koleje, vzpomněla si na ten sen. Na ty sny. Někde uvnitř ji píchlo a ona se obezřetně zadívala. Někde v dálce jako by... Daleko jako sen, neviditelné jako pavučina. Najednou ucítila tupý náraz do zad. Někdo ji srazil. Jakýsi kluk na kole. Zakopla o drn a ten kluk se na ni svalil plnou vahou. Padla na koleje.
Jako by něco vevnitř prasklo. Bolela ji noha a trochu nevnímala, před očima měla ten sen a byla v šoku. Viděla vlak. Pomalu, ale jistě se blížil. Někdy dálka nemusí být tak daleká. Pomalu se sunula pryč od kolejí. Noha ji příšerně bolela a tekla jí krev. Jako omámená postupovala vpřed. Všude samé koleje.
Něčí silné ruce ji uchopily a odtáhly pryč. Okolo prosvištěl s pískáním vlak. Magda se podívala do tváře tomu člověku. Přísahala by, že měl světlé oči. Než stačila cokoli říci, ten muž jí řekl, že mohla být mrtvá. Sebrala si věci, sedla vyčerpáním do trávy a otočila hlavu. Nikdo nikde nebyl. Jen ve vzduchu byla cítit slabá vůně nebe.

Strašně zaláskovaný

15. září 2007 v 10:13 | Ailiyah |  Básně

Přání

Chtěla bych znát teplo tvého těla,
O kterém jsem nevěděla,
Chtěla bych vědět, jak chutná
Nálada, co není smutná.
Miluju tě strašně moc,
Toužím po tobě každý den i noc,
Nikdy nepochopím, kdo jsi ty,
Neznám tě, nevím, jak líbají tvé rty.
Jsi moje největší láska,
Ze které srdce ve švech praská,
Jsi slovo, které se šeptá,
Jsi skutečnost, na kterou se neptá.
Prozradíš mi jednou, kde jsi teď?
Rozbiješ mezi námi velkou zeď?
Zeptáš se mě, jestli tě mám ráda?
Já chci jít najisto, ne jenom hádat.
Pověz mi, kdo jsi, já o tobě nevím
A přesto uvnitř celá hořím,
Miluju, protože jsem člověk.
A někomu ta láska přece musí patřit….

Roztomile infantilní

14. září 2007 v 19:43 | Ailiyah |  Básně

Svět.

Vede tam cesta myšlenkami
a všechno tam zapadá dohromady
jako kostičky z lega
panáčci tam umí mluvit
chodí tam plyšové kočičky
a létají tam andělé
kreslení tužkou na bílý papír.
v mém světě se nikdo nebojí
nejvíc tě tam má rádo
sluníčko, které nepálí
jezdí tam autíčka na nekonečné
pohádkové baterky
a hraje tam hudba z nebe
která má pěknej říz.
Nejsou tam žiletky,
kulomety ani smradlavé věci
a nejsou tam lidi.
Já tam také nejsem.
Ono je to všechno ve mně.

Dnešní výplody mysli

10. září 2007 v 20:37 | Ailiyah |  Básně

Obraz života

Až nastane další svítání
Povím ti ve snu
Dříve, než usnu
Každé své nejtajnější přání.
Nečekám, že se mi někdy splní
Jen tvojí vinou
Se nerozplnou,
Když mě slunce oslní.
Tato noc není příliš temná
V každé noci
Bez pomoci
Cítím tu tvou přítomnost bez dna
Smetu ze stolu drobky od večeře
Příliš dobrá byla
Ani jsem nevzpomněla
Na to, že ráno zase bude hlad jak zvíře.
Vím, že čekat nemusím, že je to tady
Cítím věci žít,
Kameny mluvit
Ani já nezůstanu, půjdu beze zrady.
A cesta bude plná trní, z kterého nám
Vykvete růže
Barvy bílé kůže
Kdo najde cíl, dá obrazu světa rám.

Kvítí

Mám ještě v duši
Nějaký to kvítí,
Ale trochu sešmajdaný,
Možná už nevoní…
Ale jsou to pravý kytky,
Nefalšovaný a moje.
Ty, co zbyly,
A ty, co už nejsou.

Průměrná báseň

4. září 2007 v 16:27 | Ailiyah |  Básně

Pláč

Dnes odpoledne
jsem nechtěla plakat kvůli tobě.
Plakala jsem kvůli tesklivé písni,
kvůli mouše na stěně,
kvůli prachu v kuchyni,
rozplakalo mě malé štěně...
Nevzpomněla jsem si na tebe.
Až večer před spaním
jsem věděla,
že všechen ten pláč obsahoval tebe.
Hajzle.

Další

1. září 2007 v 19:20 | Ailiyah |  Básně

Nálada

Po plamenech letí černý stín
zamíří do trnů ostružin
ve tmě spadla skála,
která sto let stála...
Znáš to tu náladu?
Kdy po jedné písni
srdce ti pláče a skučí
víš, že to není od hladu
všechno je v té tísni,
co okolo hučí.
Děti umírají v noci
za tichého pláče skřítků.

Lekce tmy

Víš to, že i černé slunce
může svítit?
Rozdává okolo sebe
temnotu,
co se zahlodá dovnitř.
Vidíš se v pokřiveném zrcadle
realita v dálce
se stává hloupostí
život se rozplývá
v ředidle pocitů,
je to probuzení do snu.

Nové kravinky

1. září 2007 v 19:19 | Ailiyah |  Básně

Pocit

Sedím tu sama
upíjím z poháru
bublinky smíchu vyprchaly
a smutek chutná kysele.
Nevím, že mě to tak popadlo
asi jsem dlouho neplakala
a dlouho jsem nikomu neřekla lásko
- proč tak plýtvám slovy?
Takovou dobu jsem neslyšela
tvůj hlas, tvůj smích
a někoho jsem ztratila
bude jich víc
asi jsem ztratila spoustu lidí
a kdo mi zbyl, co?
Dost už, neměla bych to pít.

Touha

Dáváš mi chuť vzlétnout
a vím, že někde existuješ
nějakej jsi, asi ne dokonalej
nevíš o tom, ale já s tebou
budu celej život
zažijem spolu krásný a hrozný dny
budem se hádat,
ale spolu.
Chtěla bych tě co nejdřív potkat
a snad abys měl cedulku,
to jako že patříme k sobě,
abych na tebe nemusela jen myslet.
To je moje touha, abys to věděl
a je jich víc, ty ti jednou pošeptám,
třeba se mi s tebou splní.

Pocit

Sedím tu sama
upíjím z poháru
bublinky smíchu vyprchaly
a smutek chutná kysele.
Nevím, že mě to tak popadlo
asi jsem dlouho neplakala
a dlouho jsem nikomu neřekla lásko
- proč tak plýtvám slovy?
Takovou dobu jsem neslyšela
tvůj hlas, tvůj smích
a někoho jsem ztratila
bude jich víc
asi jsem ztratila spoustu lidí
a kdo mi zbyl, co?
Dost už, neměla bych to pít.

Touha

Dáváš mi chuť vzlétnout
a vím, že někde existuješ
nějakej jsi, asi ne dokonalej
nevíš o tom, ale já s tebou
budu celej život
zažijem spolu krásný a hrozný dny
budem se hádat,
ale spolu.
Chtěla bych tě co nejdřív potkat
a snad abys měl cedulku,
to jako že patříme k sobě,
abych na tebe nemusela jen myslet.
To je moje touha, abys to věděl
a je jich víc, ty ti jednou pošeptám,
třeba se mi s tebou splní.