Leden 2007

Zatracené město dvojka

30. ledna 2007 v 15:52 | Ailiyah |  Próza

ZATRACENÉ MĚSTO II.

Do nemocničního pokoje vstoupila Anežka. Marlén se ulevilo, že to není její druhý přítel, protože se ještě nevzpamatovala z odchodu toho prvního a tak řekla: "Ahoj. Díky, žes mě vytáhla zpod toho… toho…" "Ležela jsi pod stromem. Ale já tě nevytáhla, já jenom zavolala záchranku," pokukuje nesměle po pokoji zaražená Anežka a žmoulá si okraj trička. Za chvíli ji vystrnadí sestřička. "Sestři, prosím Vás, a jak to vlastně bylo? Nic si nepamatuju," mumlá unaveně Marlén. "No… Víš, málem jsi to nepřežila, byla´s fakt skoro…" "Sestřičko, to byste mi asi neměla říkat, co," usměje se Marlén přidrzle. "Neměla a víc ti taky neřeknu, tady máš svačinu," usměje se sestra Alenka a jde na sesternu.
A tak se drahá Marlén uzdravila. Díky nezlomné ochotě desetileté Anežky přežila i celá Marlénina rodina - tedy táta s mámou. Strom, co spadl na jejich dům, zpřetrhané elektrické vedení, všechna ta paseka byla zažehnána, ale něco přece jen zůstalo. - Venku zlověstně fičel vítr.
O pár dní později, v lednu jeli všichni na hory - navzdory teplé zimě napadl sníh, mrzlo a v Marlén se probudila touha ukázat všem možným i nemožným klukům své lyžařské (i jiné) kvality. Dokonale barevně sladěné lyže, souprava i doplňky, nový styling vlasů, vše pečlivě vyčtené z Dívky a je to. K tomu její "správně" prořízlá pusa - no, úspěch byl veliký. Spíš než kluci se ale na Marlén nabaloval sníh…
Na vleku to bylo hrozný. Kvůli větru ho pořád opravovali a Marlén už toho měla dost. Poté, co ji musel vlekař přímo nahodit na pomu a jela nahoru za hlasitého klení, si jí všiml jeden snowboardista. Pár poznámek, vtipy, osobní údaje… Od té doby se Marlén na své (samozřejmě TRAPNÉ) rodiče vykašlala a jezdila s Pavlem. Nebo spíš padala za Pavlem :-).
Ze stánku pod sjezdovkou vyšla krásná Jitka. Záměrně říkám krásná, opravdu byla krásná - a mířila rovnou nahoru. "Ty, píp, padej vod mýho kluka!" Marlén byla v trapné situaci, ale couvání jí nikdy moc nešlo, a tak se s milou krásnou Jitkou hádala. Pavla to zřejmě unavilo a tak začal sjíždět dolů. Opíral se do něho silný vítr. Marlén jela rychle za ním, jela směrem k lesu, aby mohla dokonat svůj zvrhlý plán. Sníh. Muldy. Vítr. Překřížené lyže - sníh. Strom.
Bílá mlha.
"Mha za mnou, mha přede mnou…" Popelka
___________________________________________________________________________
pozn. red.: ještě nevím, jestli umřela, nebo ne, to záleží na vašich ohlasech!

Jedna z těch lepších básní

30. ledna 2007 v 15:27 | Ailiyah |  Próza

A venku svítí sníh.

A padá Slunce
Má to barvu tónu cé
Jak svatební kytice pro vdovu
Jak snubní prsten pro opuštěnou
Má to chuť oranžové schránky
Té, co je i není na dopisy…
A venku svítí sníh.
Ale už to neskrývej, je to tak
Ten mráz tohoto města ti zalezl pod nehty
Trpíš
Sám sebe ptáš se co
Bože, proč?
Ta otázka… Ten čas, ten pohled do neprázdnoty
Srdeční vakuum…
A venku svítí sníh.
Lyricky bez urážky "KRÁVO" to je moje!
Ti seberou tvůj vlastní mozek asi
Na pokusy
Zbyde ti kus tvé vlastní vášně citu co nepomáhá
Srdce tluče nakřivo a ptá se tě kde je tvůj milý
Daleko krásko, daleko a vlastně nejsi kráska
Jak píseň na přání.
A venku hoří sníh.

Za prvé

24. ledna 2007 v 14:47 | Ailiyah |  Básně

Za prvé

Je to vůbec láska,
Vidět tě ve svém srdci mrtvého?
Co se ti zase zdálo
Pověz mi?
Mé oči tě už viděly tam, kde tě vidět nechtěly
Mé srdce už vidělo, kam by vidět nemělo
Má duše… těžko o tom mluvit.
Tak za prvé:
Za všechno můžou prášky!
A pak ta moje podělaná dušička.
Jsou mé oči slepé proto, že viděly smrt, jež se nestala?
Je mé srdce slepé proto, že nevědělo, že jsi ještě naživu?
Je má duše slepá proto, že jsi ji oslepil?
: : : Mám psychózu proto, že večer brečím,
anebo večer brečím proto, že mám psychózu? : : :

Zatracené město

23. ledna 2007 v 15:42 | Ailiyah |  Próza
Motto: noc 18. - 19. 1. 07 pokus o psychologický horor

z(a)tracené město

…Šel jednou muž ulicí, zakopl o kámen a spadl. Když se zvedal, nadával a mezi jeho nadávkami se objevilo i: "Zatracenej kámen! Zatracená ulice! Zatracený město!!!"
O ROK POZDĚJI…
V denním tisku se objevila zpráva o tom, že desetiletou Anežku baví škola, že má město slibné plány do budoucna, sport a i to, že zítra bude mírně větrno. Marlén poprosila maminku, aby jí koupila kromě místních novin i žvýkačky. Zamyšleně došla až ke stánku s časopisy, aby si v "Radce přečetla nový seriál o sexuálních polohách. Stydlivě potom časopis zaklapla a položila ho do regálu. Pomohla mámě s nákupem a stihla jí přitom odvyprávět vše ze školy. Potkala i kamarádku. "Čau Maruš!" "Kolikrát ti mám říkat, že jsem MARLÉN!" "No jo, Dittrichová," prskne kámoška a obě se urazí.
"Ty žvejkačky stály skoro dvacku!" "Ty jí nic nedovolíš…" "Já? Já?!! A kdo jí asi koupil k Vánocům tu hifku, co?" Marlénini rodiče se přeli o to, kdo z nich je vlastně lepší rodič a Marlén to nezajímalo. Myslela na toho hezkýho kluka ze školy, jak se na ni dneska podíval. Fakt je hezkej, to jo. Namalovala na okno auta srdíčko. Všimla si, že se stmívá.. A venku je docela vítr. Měla z toho takovej pocit, z těch jeho očí… Né, jak von se jmenuje, Lukáš? Musím to zjistit. Chodí myslím do třeťáku.
Lak na nehty už zasychal, když k Marlén do pokoje přišla Anežka. "Maruško, hele, já jsem v novinách," ukazuje pyšně. ´Tu sousedovic přechytralou holku nesnášim,´napadlo Marlén, ale nahlas řekla: "Já vim, je to hezký." "Maruško, víš, v noci má bejt bouřka." "A co?" "Já se bojim," řekne Anežka jednoduše. Marlén už to štve. "Tak řekni mámě!" "Tvoje maminka…" "SVÝ!!!" zabouchne za ní dveře svého pokoje. A je klid. Ty vado, je jí deset a šíleně se bojí… a bouřky! Trapný! Takovýhle lidi nesnáší snad každý. Nebo ne?
Táta koukal na zprávy. "Srážky potrvají až do středy. Čekejte nárazový vítr, až 15 m/s." "Tati," kroutila hlavou Marlén, jak můžeš koukat na takový kraviny! Nojo, venku fouká a my tu máme tornádo! Hůůů…," tančí rozjařeně po kuchyni. "Ta holka je snad zamilovaná," pomyslel si táta a šel na počítač. V tu chvíli vypli proud.
"Kur…," nedořekla Marlén zaraženě, když v náhlé tmě zakopla o jakýsi předmět, ležící na schodech. Máma seděla v pokoji, majíc důvod, proč rozsvítit všechny své vonné i nevonné svíčky a vypadala spokojeně. Zato Marlén zuřila. Vybil se jí mobil a tu novou hifku od táty nemohla ani zapnout. "Běž spát," řekl jí táta.
V 10:06 jí vlítl do pokojíku. Táta. S baterkou v ruce. "Tati, zhasni to." "Marlén, teče nám sem voda, musíme…" "Nezájem," naštve se Marlén. "To okno blbě těsnilo už dřív, měli jsme ho vyměnit," šeptá maminka. Světlo zalije celý pokoj. Marlén napadne, že už zapli proud, ale ohlušující zahřmění ji uvede na správnou míru. Přitiskne k sobě plyšáka od Davida a spí dál.
… Šel jednou muž, zakopl o něco a spadl. Když se zvedal, všiml si, že pod sutinou je zbytek těla. Otřásl se a řekl:
ZATRACENÉ MĚSTO

Lyrická slátanina

17. ledna 2007 v 14:10 | Ailiyah |  Básně

Plyšáci

Který z nich se bude jmenovat
Po Tobě?
Už vím…
Pojmenuji Tvým jménem
SEBE

Literární pošušnáníčko :-)

12. ledna 2007 v 16:18 | Ailiyah |  Básně

* * *

Tak mě napadá…
Že tys něco pil?
Ale já taky asi něco pila…
Chutnalo to sladce
Trochu to bylo i hořké
A chytalo mne z toho srdce
Byla to tvá krev.
Lásko.

Olympiáda z Čj

10. ledna 2007 v 18:25 | Ailiyah |  Próza
Tak... ještě to, co jsem napsala ve dne... Pod tlakem se píše nejlíp :-)

Olympiáda Čj

A začalo to úplně nevinně… Dlouho jsem tě neviděla, a tak jsem si jednou v noci nakreslila tvůj obličej. Když svítalo, usnula jsem a ani se mi o tobě nezdálo. Ovšem ráno jsem ti svůj - tvůj obrázek ukázala. Řekl jsi mi, že na něm vypadáš jak opice. A já ti na to uraženě řekla: "Ty vypadáš jako opice doopravdy." Vím, moc vtipné to nebylo, ale takhle celý
ten příběh začal.
Šla jsem po ulici a najednou jsem do tebe narazila. Ty tisíce sprostých slov, co nám oběma prolétly hlavou… Ale oba jsme se nakonec rozesmáli a měl jsi v očích jiskřičky.
Mně oči přímo hořely a všechno ve mně se spalovalo touhou se tě znovu dotknout. Neudělala jsem to dva roky. Ale každá trpělivost má své meze.
Od chvíle, kdy jsi kvůli mně opustil Danielu, jsem se cítila jako nejšťastnější,
ale zároveň nejstrašnější ženská na světě. A ten tvůj - můj - náš "opičí obrázek" nám visel nad postelí. Ano byli jsme šťastní a po čase mi to začalo stačit. Nic jsem už neřešila,
na jakoukoliv otázku mi bylo odpovědí tvé jméno.
¨
Sedím na posteli a do uší mi zní písnička "Takin´ over me." Repráky duní,
ale tu prázdnotu nepřehluší… nic. V rukou držím tvou fotku. Směješ se na ní. Úsměv mi přeletí tváří jako hejno stěhovavých ptáků. Ano, ta píseň je pravdivá. Já ti věřila… Ne, já v tebe věřila. Vzdala jsem se všeho, ale opravdu VŠEHO, abych tě našla, a ty?
Po tváři mi teče slza. Jedna. Po ní druhá… A rozmáčí tvou fotku.
Včera jsme se rozvedli. A to je mi dvaadvacet.

Toy story

10. ledna 2007 v 18:24 | Ailiyah |  Próza
tak... trochu té mé dětské nefalšované noční prózy je tady.

Toy story

Příběh hraček mě zaujal. Když mi bylo tak sedm, vytáhla mě kamarádka do kina
na Toy Story II, ale jedničku jsem viděla až teď… až v sedmnácti letech. V magazínu Dnes psali různé věci o tom, jak dlouhoo trvalo "natočit" tenhle film, ale myslím že zde nejde JEN o počítačovou animaci studia PIXAR…
V pokojíčku malého kluka - říkejme mu radši česky, třeba Honzík :-) - se odehrává zajímavý příběh - začíná to narozeninami. Honzíkova nejoblíbenější hračka - kovboj - "obživne" právě v ten moment, kdy je čistý vzduch - čili žádný člověk na obzoru - a vy
se ponenáhlu dostanete do světa bytostí, které celým svým srdcem usilují o lásku a přízeň svého majitele.
Kovboj, Honzíkův favorit, pošle na narozeninovou oslavu vojáčky jako zvědy. Kdopak k nim asi přibude? Brambůrka si přeje paní Brambůrkovou, Dinosaurus se bojí,
že to bude Tyranosaurus, Stinky se těší… Ale do pokojíčku Honzíka přibude Buzz Rakeťák. Hrdina, který přiletěl z vesmíru a hodlá zde splnit misi. Kovboj v něm brzy rozpozná svého nepřítele č. 1. Buzz si rychle získá přízeň Honzíka i ostatních hraček, kovboje to jednoho dne přestane bavit a tak milého Buzze jakoby nešťastnou náhodou vyhodí z okna.
Po různých událostech se dostanou oba, Buzz i kovboj do krizové situace - do pokoje strašného Honzíkova souseda, mučitele všech hraček. S pomocí jeho zničených, přemontovaných hraček ho však přemohou a dostanou se zpět k Honzíkovi.
Horší je ale jejich osobní krize - kovbojovi dojde, že je jen obyčejným kovbojem, který pouze hraje, když se zatáhne za šňůrku. Obzvlášť dojemné ale je, když se Buzz Rakeťák dívá na televizi, kde vidí reklamu na sebe! Pak se podívá na svůj řídící panel a uvidí tam nápis: "Made in Taiwan"… Nakonec mu to kovboj tak krásně vysvětlí… Co je hezčího
na světě, než být hračkou? Podívej se, ten kluk tě miluje! Dojemných scén je ve filmu spousta, já jsem ani nestačila obrečet všechny :-)
Proč to píšu? Odpověď je jednoduchá: uvědomujeme si my, lidi, vůbec svět okolo nás? Co když na mne v mé posteli každý večer čekají sice plyšové, ale OPRAVDOVÉ bytosti, toužící po mé lásce?

Další, prosím

9. ledna 2007 v 14:50 Básně

Dost

Už tě mám
Dost
Plnou hlavu
Plné srdce
Ale prázdné ruce.
Vysvětlíš mi, proč se nenacházíš
0 mm ode mne?

ZPOVĚĎ

8. ledna 2007 v 16:44 | Ailiyah |  Próza
tohle si ale musíte vytisknout, jinak to ztratí své kouzlo...
ZPOVĚĎ
Píšu ti tady svůj příběh. Odehrává se právě na tomto papíře a ty ten papír držíš v ruce, prosakuje ti to do mysli a máš z toho hezký pocit…
Seděla jsem po vánočních prázdninách doma na posteli a vše bylo hotové. Na zítřejší zkoušku jsem byla docela připravená (zbytek dodělám večer) a taky jsem si sehnala materiály o vejšce, na kterou chci jít. S oběma ségrama jsem si pokecala, pohoda, klídek. Napsala jsem pár básniček, ale moc mi to nešlo. Bylo to tím, že jsem si byla až příliš jistá tím, že se mi povedou?
Vešla jsem k ségře do pokoje a na Evropě 2 hlásili, že na nějakých horách leží x centimetrů technického sněhu. A je tam pod nulou. To je opravdu zajímavé, zvlášť, když je dnes 3.1.07. "Přírodní" sníh nebyl a asi ani nebude. Posloouchám teda to rádio a myšlenky mi zaletí do hor, kde jsem byla na lyžáku… Rokytnice… V Hradci přece často vídám autobus do Rokytnice nad Jizerou. Své myšlenky přednesu nahlas: "Kdybysme tak jeli na hory. Do Rokytnice… Ale mám lepší nápad!" A už za sebou zabouchnu dveře pokoje své sestry a mířím si to ke svému pokojíčku… Zašívárna největší.
Ze sešitu škubu papír, beru si atlas, dám ho na kolena, propisku v ruce a jedu. No opravdu jedu - DO ROKYTNICE ! NAD JIZEROU ! ! !
¨
V autobuse sedí řidič a usmívá se. Já na něho mávám, on se pousměje a zakroutí hlavou. Asi si říká, že jsem pěkně střelená! A co! Těším se. Rodiče táhnou z auta bágly, řidič vystoupí a nandá je i s lyžemi do úložného prostoru. Parta mladých kluků se mi směje. Určitě se smějou mně, všichni mají snowboardy jak v tý trapný komedii, a já lyže z bazaru. Ale to mně fakt neprudí. Neprudí mě nic, protože jedem celá rodina na hory! A budem se flákat v nejlevnější Rokytnický chajdě, kterou jsme si na netu našli.
Kluci si hned po odjezdu pustili nahlas svoje rádio a začali pojídat chipsy. Řidič na to vůbec nic neřekl. Na potvoru jsem si pustila discmana. Do uší mi duněl Divokej Bill a tak jsem neslyšela ty strašný kreace nějakýho rádia Bla - Bla. Kluky to oslnilo, že mě neoslnili, tak už se mnou nezabývali a začali balit nějaký dvě bloncky, co se uchichtávaly každé jejich poznámce. To jsem zvědavá, jak budou na těch podpatcích zlézat Krkonoše.
Konečně jsme dojeli na místo. Když se rozevřely dveře, nahrnul se dovnitř chladný vzduch zvenčí. Cítila jsem výpary autobusu, voňavku těch holek, něčí nohy, ale i vůni smrků, lesů a volna. Nemusím se na nic učit, zkoušky mám za sebou a do dalšího pololetí mě pustí i přes ten individuální studijní plán. Takže super. Vzít lyže, bágl a kilometr nahoru až na chatu. Sněhu všude fůra. Tak přece jen nasněžilo!
V chatě bylo teplo, celkem milý personál, ale kvalita ubytování naprosto mizerná. Kopla jsem do své skříňky, která smrděla zatuchlinou a svalila batoh na špinavou postel. Povlíknout, vybalit… Na to je času dost, ale mamča tyhle názory neuznává. Tak to udělám, co se stane, ne? Jelikož je 12:00, jdeme se najíst a po krátké siestě bereme na sebe a s sebou kulichy, lyže a prachy. Permanentky jsou drahý, táta trochu nadává, ale nejspíš to myslí ze srandy. A to už jedu se ségrou na kotvě a hulákám si do toho mrazivého vzduchu svoji oblíbenou písničku.
Jedu hezky dolů, dokonce se mi podařilo bez úhony vystoupit z vleku. Je to super. "Co tu děláš," řve na mě někdo. Uviděla jsem ho. Stál tam. Můj přítel. "A co tu děláš ty," oplatila jsem mu drzou otázku. A pak jsme se oba rozesmáli. V hlavě mi míhalo tisíce myšlenek. - Vidím ho teprve podruhé. Když jsem ho poprvé spatřila, najednou jsem věděla, že tohle je člověk, na kterým mi moc záleží. - Teď vidím člověka, o kterém jsem si jistá, že ho miluju. A říkám to jako tenkrát, stejné věty, on stejně odpovídá… Vzpomínáme. Pak mi došlo, že mě s ním nesmí vidět táta.
Udělali jsme šílenou věc. Sjeli jsme na úplně jinou sjezdovku. Tam jsem si koupila horkej čaj za 35 Kč a von tam jen tak stál a byl krásnej. Možná ještě hezčí, než kdy předtím.
¨
Tak končí můj příběh. Já si v něm slnila své sny. A ty?

báseň

8. ledna 2007 v 15:59 | Ailiyah |  Básně

Příběh

Velmi, ale velmi se bojím,
Že jsme jen příběhem
Z červené knihovny.
Románkem pro dívky
- asi takovým, jaký jsem právě četla
a čekám na happyend -
ano, čekám na konec,
ale nevím, co je v něm napsáno.
"A žili šťastně
a jestli neumřeli…
a když umřeli, žili spolu v nebi."

Deník Anny Fouskové aktuálně

7. ledna 2007 v 15:10 | Ailiyah |  Próza
Tak jsem se rozhodla sem hodit něco ze svého deníku, ve kterém používám jako příjmení jméno svého největšího miláčka a vsadim se s váma vo pět korun, že se jednou Anna Fousková jmenovat budu :-)
Stručná fakta:
Nejvíce se zde objevuje slovo: 1.Miguel / OK (no comment)
2. PSIcho (to jako mé oblíbené psycho)
3. název filmu, seriálu či pořadu (Toy story, Horákovi...)
Nejčastěji si zde stěžuji na své rodiče,... ale i sama na sebe, prostě na svý psycha (už je to tady) a na svoji povahu :-) no vždyť to vidíte jak moc kecam...
Deník Anny Fouskové:
2.1.2007
Asi jsem fakt pitomá, brečim, protože jsem ztratila tu novou hopsakouli. Ale co mám dělat?
Asi je to tim, že chci mít v životě všechno a když to nemám... DYCHTĚNÍ. To je vono.
Máňa mi přinesla tu tužku, co mi ztratila. Minulej rok :)
Je to tak člověk je často volem v ženské podobě.
4.1.2007
nebudu mít ani BLOG, ani VŠ :( BÉÉÉ duševní útěchu nalézám v sešitě literatury :)
jdem se koukat na Medvědí bratry NÉÉÉ
rozlad, plačtivost, střídání nálad v intervalu 1/2 hoďky... ACH JO.
5.1.07
8:30 OK chce se mi chrnět... Meďá(ne)k to ví. Pohoda... Čj - jsem pokaděná, ale jde to - první
otázku nevim, ostatní OK / M, ZSV, VV, kafetárna - DAn :-), knihovna, vše OK, jedu domů
- Marush, mamka :-( koukaj se na Medvědí bratry, chci se koukat s nima, - blbej "seriál",
třísknu dveřma a jdu vyrábět blog :) 3 články, 2 ankety, 0 obrázků - to musím napravit, teď si sháním
učebnice a večer pude, Toy Story :)
TOY story: úžas, ale trochu to bylo strašidelný
PSIcho jak PRASE PO 1. RÁNĚ...
jdu spát
8.1.07
7:00, pohoda - vlasy si meju... i-net - nikdo mi nepíše CHJO, (ani odpo), jedu do školy...
ŠOK! Vidim Michala, anebo je to sen? Ne. Ani jedno. Je to cizí kluk. A já na něj furt čumim a v
hlavě mi to lítá. Nj, L - 1, Čj, Bi D, L, L :-) pokec s Terezkou, domů, blogg - zpověď,
pak už je pozdě - mamka, učim se chemii a je mi vcelku blaze. ŠKOLA JE MI BALZÁMEM NA
DUŠI. Já ho miluju. Michala. Už zase Miguel. No jinak OK už "umim" chemii, čili mám přečtený
sešit, trochu se bojim. JUPÍ Miguel nejspíš přijede to bude WOSTREJ NÁŘEZ. Bylo by to super :-)
mám ho ráda MOC PUSU A.
...tak snad se vám to líbilo pište mi ohlasy...

Básnička - už zas

7. ledna 2007 v 14:56 | Ailiyah |  Básně

6.1.07

Jedině ty

Vím, dnes už je to trapný
Chtít s někým být celý život.
Čili jsem ve vztahu k Tobě
Trapná ? ? !

Nový domelvýzr

6. ledna 2007 v 12:29 | Ailiyah |  Básně

Miláčku

Miláčku…
Tak zfanatizované slovo
Tak promrhané slovo
Miláčku
Přes to vše je to ještě krásné
To slovo i ten vztah
I ty
Víš to vůbec, jak…
Jo ty to víš.
Ale já to nevim. Neznám se
A tebe vlastně znám jen duševně.
A K…A NESTAČÍ TO???

Oblíbené stránečky

5. ledna 2007 v 16:31 | Ailiyah
Tak fotky se mi sem zatím dostat nepodařilo, takže alespoň moje oblíbené stránečky:
noo aspoň víte, jakou hudbu jedu každej den na mikrověži!!!

Básničky

5. ledna 2007 v 16:21 | Ailiyah |  Básně
Tak mám tady várku nějakých zplodin z mého nitra :-)
3.1.07

Vánoce 06

Dostala jsem, co jsem si přála,
I to, co jsem si nepřála,…
Nebo spíš to, co jsem si
NEPOTŘEBOVALA PŘÁT?
Nevím.
Tyto Vánoce byly asi jako tato báseň.
Báseň v próze.
Vánoce v prdeli.
V blátě.
Vánoce? A co Ježíš?
Přišel?
Napiš (cover verze pro rádia)
Motto: "Aničko, viď, že o tom napíšeš básničku?!!"
Napiš mi, lásko, napiš.
Tak třeba dopis napiš.
Napiš mi mejlíka.
NAPIŠ!
Na pi…
Ale, pletou se mi slova!
Napiš, že mě miluješ.
Napiš to kamkoli, ale napiš to mně.
Tak už mi napiš.
P.S. : Napiš.
"Aha, von už se vodpojil!!!"
Víš?
Víš, proč nenávidim ten tvuj ksicht?
Protože na něj celou dobu čumim.
Vole.
Jo, čumim, protože se ráda dívám
Na hezké věci.
Jo, hezkej jsi a ty to možná i víš
Furt měníš imič
A ta oranžová ti fakt sekne.
Tak proto nenávidim a miluju
Ten tvůj krásnej obličej.
4.1.07
Malý pokojíček
V něm ty a já
- naše duše
a Bůh veliký...
Malý pokojíček
a v něm já a já.
- sama
a Bůh mlčí
a v tom mlčení zní jeho hlas.
Malý svět, malá já a malý ty...

Aili pro všechny!!!

4. ledna 2007 v 18:15 | Ailiyah
Ahojík všichni!!!
Teď asi čekáte, co najdete na tomto blogu. Ne, opravdu to není jeden z blogů o Tokio Hotel, není to ani typické "Můj deníčku...", je to jen takový pokus hodit mou literaturu na net. Tak vám tady něco napíšu o sobě, o tom, co žiju a za připomínky budu jen vděčná.
Dík čus :-)