Kříž u potoka :-)

25. června 2018 v 8:42 | Ailiyah
 

Světlá, Karolina. Hubička

25. června 2018 v 8:37 | Ailiyah |  Recenze
****

90%

Karolina patří mezi klasiky. Musím ji velmi pochválit za zajímavou zápletku a milý, překvapivý konec.

Hubičku si určitě přečtěte, bude vám to trvat tak hodinu maximálně, je to pouze povídka, 80 stran A6. J. Otto v Praze se vycajchnoval, hezké desky. Světová knihovna.

Podtitul Hubičky je: Obrázek ze života pohorského lidu našeho. Světlou určitě znáte ze školy, nejspíš jste četli Kříž u potoka. Pokud ne, okamžitě běžte do knihovny a půjčte si buď Křiž, nebo Nemodlence, nebo zkuste sehnat povídku Krejčíkova Anežka, Lamačovo dítě, Černá divizna, popřípadě si přečtěte aspoň tu Hubičku. Jinak se na mě nezlobte, ale nejste vzdělaný člověk, pokud nevíte, kdo byla Karolina Světlá a neznáte alespoň název jejího nejznámějšího díla.

Karolina je geniální. Má ji ráda i moje sestra Máňa.

K samotné Hubičce: Vendulka a Lukáš se chtějí vzít. Lukášova nemilovaná žena zemřela a malé dítko nemůže být bez matky. Hned se konají zásnuby a Vendulka se stěhuje k Lukášovi. Spořádá celý dům, stará se o dítě a Lukáš jednoho večera chce hubičku. Dej mi aspoň pusu. A Vendulka řekne jasně: žádná pusa nebude, ještě jsme se nevzali a nebožka by se v hrobě obracela. Ale co hubiček jsi mi dala, když jsme se scházeli, říká jí Lukáš. Jak to dopadne? Uvidíte.

Přečtěte si Karolinu, neuděláte chybu. Přiznávám, ženám se tato kniha bude líbit více než mužům. Ale to není nijak výjimečné.

A jestli dá Vendulka Lukášovi pusu? Pozor, ona mu uteče. Jste zvědaví, jak to dopadne? Karolina nemá problém s tím, že Anežka se svým milým skočí ze skály, takže bacha, Krejčíkova Anežka není žádný slaďák s happyendem.

Oh, spoiler. Škoda.

Wiesel, Elie: Noc.

25. června 2018 v 8:27 | Ailiyah |  Recenze
Elie dovede být drsný. Emoce, přetlak, sexualita, zmar, smrt, smrt ve tváři, smrt okolo, smrtka v zrcadle.

Tato kniha je logicky o koncentračním táboře, ve kterém Eliezer žil. Teď už vás doufám nepřekvapí, že je Žid, a to velmi zbožný. Ale kam se poděl dobrotivý Hospodin, JHVH? Kam se podělo dobro v koncentráku, kde denně umírají lidé? Kde umíral jeho otec, jeho kamarádi, jeho souvěrci? Je vůbec ještě Bůh?

Ne, není, nemůže být. Nepostaral se o svůj vyvolený národ, nevytáhl nás z jámy podsvětí, nemůže být.

Smrt Boha, Nietzsche, Kierkegaard... Přečtěte si to. Napište mi svůj názor.

Toto je blog, ne nějaký literární portál. Toto není recenze... Nebo snad ano. Ale snažím se o stručnost. Knihu Noc musíte přečíst, nemá smysl o ní něco plkat a vyprávět. Je to zážitek na celý život. A poslední věta vás dostane.

Tečka.
 


Být tebou, víc bych četla :-)

25. června 2018 v 8:04 | Ailiyah |  téma týdne
Čtěte víc!

No, to zní jako komunistické heslo :-D

Ale jo, čtěte, být tebou, četla bych víc knih a ne pořád jen civět na youtube nebo telku... Jde o to, co kdo preferuje. Jestli věnuje denně dvě hodiny HIMYM nebo Big Bang Theory, anebo jestli si denně hodinu čte Shakespeara. Posuďte sami, co lépe prospěje vaší duši.

Ale, konec moralizování... Jdu si číst na záchod starou Top Dívku! Hihi

Budu psát recenze!!!

25. června 2018 v 7:59 | Ailiyah
Dneškem začíná nová epocha mého blogu. Budu zde publikovat knižní recenze. Nebojím se vynadat autorům, co píší slátaniny. Nebojím se pochválit Jane Austenovou, i když ji chlapi nemusí. Nebojím se zbožňovat Karolinu Světlou, i když je dávno mrtvá. Stále je geniální. Moje sestra Máňa tvrdí, že by měla dostat Nobelovku místo Starce a moře, protože to je celá kniha jen o starci, který loví rybu. Takový Nemodlenec!

Pokud se ztrácíte, nemusíte číst dál a běžte dál číst časopis Dívka nebo Elle. Popřípadě Svět motorů, Bravo, nebo luštěte křížovku. Tohle je svět literatury.

Do toho! První knížka, kterou jsem nedočetla, je David Duchovny, Kráva nebeská. Přemýšlím, jestli ji dočíst.

No, začneme knihou Noc od Eliezera Wiesela, následuje Karolina Světlá a její Hubička, pak i Hálek a jeho Poldík rumař.

Těšte se!

Vaše Anna Hermonová

(pseudonym, příjmení je mých předků, konkrétně Anny Hermonové, křestní jméno sedí)

Anketa

22. června 2018 v 8:06 | Ailiyah
Mám pro vás další anketu :-)

Dnes je krásný den, jedu na víkend za dědou do malebné vesničky na Vysočině. V noci jsem moc nespala, ale naštěstí nemusím do práce. Už jsem se pochlubila?

Učím angličtinu přes telefon. Je to dobrá práce, můžu si povídat s lidmi na určité téma a plat je slušný :-) Navíc skvělý šéfík, zatím mi to jde a stíhám sedm lidí za hodinu. Jsou to pětiminutové hovory.

Mějte se!

V pasti jako myš!

21. června 2018 v 20:04 | Ailiyah |  téma týdne
Člověk si často jámu kope a pak do ní padá...

Myslím si, že nejhorší je zahlcovat si mysl informacemi, které nepotřebujeme, nebo uvíznout ve světě snů. (Vítejte v mém světě! Hihi...)

Co s tím vším? Dneska jsem přišla z nové práce, unavená, zničená z horka. Strašně jsem chtěla procházku, chůze formuje postavu. (Ženy zbystřily...) Jenže třicet jedna ve stínu... Napůl v pr.... jsem došla domů, uklidila barák. Proč jsem jen kvůli foremné postavě riskovala úpal nebo úžeh? Proč doma dělám něco, co možná ani nemusím? Nebo jsem mohla někoho požádat, aby mi pomohl...

Občas je každý člověk ve své vlastní pasti.

Přeju vám, aby se vám to nestávalo často.

Mrkněte na nové povídky, básničky a nové fotky :-)

Vaše Aili

Napiš si svoji budoucnost

14. června 2018 v 14:43 | Ailiyah
To zní snadno, napsat si svou budoucnost. Nedávno jsem to udělala. Do velkého sešitu jsem prostě sepsala všechno, co si přeju dokázat. Je to docela vtipné, přála jsem si ve své staré práci mít úspěch a stát se koučkou, místo toho mě vyhodili. Ale teď budu učit angličtinu po telefonu což je stokrát lepší než call centrum, kde člověk nabízí nějaké produkty. Takhle si budu povídat s lidmi anglicky a těším se...

Co si představuju? Chci vydat knihu, napsala jsem už Albatrosu... Chci si vzít svého přítele (né hned), chci mít práci, která mě bude bavit (tahle angličtina bude asi super)... Po pravdě by mi neuškodila trocha peněz za knihy, co napíšu. Přeju si, aby mi zůstaly hezké vztahy v rodině, přeju si celý život kamarádit s Martinem, jejda těch přání by bylo :-)

A ty? Co si přeješ do budoucna? Jak se ti líbí moje texty? Určitě si tady přečti pár básní nebo kousek nové povídky, brzo ji sem dám celou. Tvoje A.

Nová povídka druhá část

14. června 2018 v 14:36 | Ailiyah |  Stříbrný rytíř
Královna Naima všechnu starost o palác přenechala své dceři a královým rádcům. Laini ale místo vlády trávila spoustu času u lůžka svého otce.
"Tati?"
"Laini, musíš vládnout. Já už nemám sílu..." řekl Danuel.
"Jsi přece král. Nemůžeš umřít, mám tě ráda, maminka tě tolik miluje! Nesmíš jen tak odejít. Uzdravíš se a budeš zase vládnout Lesní zemi. Nevzdávej to, prosím," přemlouvala Laini svého otce.
"Umírám," řekl Danuel. Laini se rozplakala. Lehla si ke králi, objala ho a plakala mu v náručí. Najednou se v komnatě rozsvítilo. Před královou postelí stál Oarus s velkým zářivým mečem.
"Ne, Danueli, neumíráš. Tvůj vnuk Alexandr potřebuje někoho, kdo ho naučí vládnout. Už teď je to statečný chlapec a ty z něj vychováš dokonalého rytíře. Je to tvoje povinnost. Věřím, že teď už se nebudeš vzpírat vůli Dobra," usmál se Oarus.
"Oare, nech mě odejít. Jsem zlomený," řekl Danuel.
"V žádném případě. Tady se umírat nebude. Tohle je meč, který daruješ Alexandrovi. A okamžitě vylez z té postele. Nebudeš si tady hrát na nějakého nemocného ubožáka."
Danuel na Oara jen bezmocně zíral.
"Něco jsem řekl! Okamžitě vstaň! To si říkáš král? Kde je tvá odvaha, tvá statečnost, kde je tvůj smysl pro povinnost?"
"Já už nejsem král," řekl Danuel skomíravým hlasem.
"Tak dost," vykřikl Oarus, vrhnul se na krále a vzal ho pevně za obě ruce, vytáhl ho ven z postele.
"Ty jsi vyhublý… Okamžitě se najíš. A za hodinu tě čekám v pracovně, musím ještě něco vyřídit na ostrově. Běž do kuchyně a dej si slepičí polévku. Udělá ti dobře," přikázal Oarus.
Danuel bezradně stál u své postele.
"Oarus má pravdu, tati. Pojď se mnou, dáme si večeři," řekla Laini.
"Vy nechápete, jak je to těžké," začal Danuel a Oarus se rozesmál.
"Vždycky jsi měl tolik chuti k jídlu! Necítíš tu vůni? Slepičí polévku máš rád, prosím tě, běž a dej si plný talíř. Zakousni to pečení a za chvíli budeš zase král se vším všudy."
"Tati," prosila Laini a podívala se Danuelovi do očí. Už nebyly prázdné, viděla v nich zase ty staré jiskřičky.
"Dobrá. Končím s umíráním. Mám hrozný hlad," usmál se Danuel.
"No hurá. Vzchop se, máš velkou zodpovědnost za tento svět," řekl Oarus a Danuel se rychle oblékl. Já mám takový hlad, říkal si a když měl zase na sobě krásné královské roucho, objal svou dceru a vzal si od Oara meč.
"Alex potřebuje dědečka. Je to tak. Prosím, odpusťte mi moji pošetilost."
"Omluva se přijímá. Tak za hodinu přijdu a musíme dohnat všechno, co jsi zanedbal," řekl Oarus a Danuel šel rázným krokem do kuchyně.
Další den ráno se Henry balil. Theresa zuřila. Svým způsobem kdysi Henryho strašně milovala. Ale nedokázala se smířit s tím, že Henry v mládí miloval krásnou princeznu. Teri nebyla ani hezká, ani ošklivá. Průměrná, tuctová žena. Věděla, že Henry si ji vzal proto, aby zapomněl na Laini. Ale to se mu nepovedlo.
Když se Henry objevil v paláci, moc radostně ho nepřivítali. Naima nevěděla, co mu má říci, nečekali ho. Danuel odpočíval, pořád ještě byl hrozný hypochondr po tom svém umírání.
Laini přišla do zasedací místnosti a když spatřila Henryho, vykulila oči a roztřásla se.

Začátek nové povídky :-)

14. června 2018 v 14:35 | Ailiyah |  Stříbrný rytíř
"Co to říkáš, Alexi?" Sir Henry Lawaine tomu nemohl uvěřit.
"Musím to pořád opakovat? Princezna Laini už je svobodná. Já sám jsem ji vysvobodil… no, vlastně - pomohl nám Oarus. Bylo to strašně dobrodružný a zajímavý, ale ta říše zapomnění je zvláštní místo. Z toho čaroděje šel strach." Alex pořád každému vypravoval své zážitky. Před hodinou přijel domů s královnou Naimou, která chtěla konečně navštívit ostrov. Byla teď oficiálně babičkou a malého Alexe si vyloženě užívala.
"A kde je vlastně Marianna?" zeptal se Henry. Alex se zarazil, těžce vydechl.
"Marianna v říši zapomnění umřela," řekl Alex tiše. Henry ho objal a chlapec se rozplakal.
"Je toho na mě moc. Byl tam i takový hodný pán, jmenoval se Loren, a ten taky umřel..." vzlykal Alexandr. Henry pevně držel desetiletého chlapce v náruči.
"Pojedu s tebou na ostrov. Musím Laini vidět," řekl Henry.
Když přišel domů, byl zamyšlený. Jeho žena Theresa se do něj pustila:
"Kde jsi byl celej den? Je tady tolik práce a ty jsi furt s tím malým klukem."
"Teri, je to přece můj syn..." řekl Henry mírně. Nechtěl se hádat.
"Ale my dva spolu máme tři dcery, na to si zapomněl? Co koně? Ani jsi je nenakrmil!" rozčilovala se.
"Nech mě, prosím, byl to pro mě těžkej den."
"Tak těžkej den? A co já, co naše holky, na nás nemyslíš? Ty jsi strašně sobeckej chlap. Vidíš jen toho malýho nafoukanýho rytíře. Nakonec za ním ještě pojedeš do Aghaton, co?"
"Ano, to pojedu," řekl krátce Henry.
"Cože? To si děláš srandu?" vyjela Theresa.
"Chci znovu vidět město, kde jsem vyrůstal."
"A chceš vidět tu couru, viď?" ušklíbla se Theresa a to už bylo na Henryho moc. Položil své ženě ruce na ramena a zatřásl s ní.
"Princezna Laini z Aghaton není žádná coura!" vykřikl.
"Ty se mnou cloumáš jak kdybych byla nějakej kamarádíček z hospody. Co si to dovoluješ?"
"Teri, s tebou žít, to je peklo!"
"Tak si za ní jeď, jeď si za svojí první láskou, za princeznou, která ti hned dala, co? Už ti na mě vůbec nezáleží!"
"Jsi pěkně protivná."
"Zítra si promluvíme," řekla Theresa. Henry si šel lehnout, měl už všeho plné zuby. Poslední dobou se s Theresou pořád hádali. Když dnes slyšel od Alexe, že Laini už není pod mocí kletby, vzpomněl si na ni. Druhý den ráno vstal ještě před rozedněním a šel ke svému stolku, kde měl schované dopisy. Dopisy od Laini.
Henry přemýšlel. Copak bych nemohl na malý výlet? Už deset let tvrdě pracuji pro svoji rodinu. V Aghaton jsem se narodil a mám přece právo se tam aspoň na týden podívat. Chci se setkat se s ženou, se kterou mám krásného syna. Kdo ví, jak Laini vypadá. Je jí dvacet šest let. Určitě je ještě krásnější, než tehdy.
Theresa udělala ráno Henrymu takovou scénu, že se okamžitě rozhodl. Ta týden pojedu s Alexem do Aghaton, řekl si. A moje hádavá žena mi na té malé dovolené vůbec nebude scházet. Thomas truchlil po Marianně a vůbec se Alexovi nevěnoval. Malý kluk proto pořád něco kutil venku, vyřezával si dřevěný meč a pořád chodil za Henrym. Je to přece jeho pravý táta.
Takhle chutná svoboda, říkala si Laini. Jediné, co jí kalilo radost, byl její otec Danuel. Pořád čekala, až přijde Oarus. Jestli král zemře, bude ona následnicí trůnu. Nedokázala by vládnout, deset let žila v klášteře mezi jeptiškami. Život v klášteře byl trochu jednotvárný, Laini opisovala knihy, okopávala zahrádku, starala se o zvířata, předla, četla staré pověsti… Otec ale vždycky počítal s tím, že je jediná dědička a pořád doufal, že se Laini z kláštera vrátí a předá jí své zkušenosti. Princezna ale nestála o trůn, o starosti s ním spojené.